ECLI:CZ:NSS:2019:3.AZS.97.2019:25
sp. zn. 3 Azs 97/2019 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Tomáše Rychlého, Ph.D. v právní věci žalobce: I. P.,
zastoupený JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1568/1, Praha 10, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 936/3, Praha 7, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 5. 2018,
č. j. OAM-988/ZA-ZA11-K09-2017, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 15. 2. 2019, č. j. 4 Az 32/2018 – 28,
takto:
I. Kasační stížnost se od m ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 5. 2018, č. j. OAM-988/ZA-ZA11-K09-2017. Tímto rozhodnutím nebyla
žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Při posuzování věci vycházel městský soud z následujícího skutkového stavu. Žalobce,
občan Ukrajiny, podal dne 27. 11. 2017 žádost o udělení mezinárodní ochrany v ČR.
V ní zejména uvedl, že je ukrajinské národnosti, náboženským vyznáním křesťan a nemá žádné
politické přesvědčení. Je ženatý, přičemž jeho manželka pracuje v Polsku; má také zletilou dceru
žijící v Rachovu. Ve vlasti naposledy bydlel v obci L. v Rachovském rajonu v Zakarpatské oblasti.
Ze států EU pobýval a měl vízum pouze v ČR, a to od roku 1994, do vlasti jezdil jen na návštěvu.
Jeho zdravotní stav je dobrý. O mezinárodní ochranu žádá poprvé, a to proto, že v ČR má
zázemí a práci, a ve vlasti je nestabilita z důvodu ozbrojeného konfliktu na východě země. Během
pohovoru vedeného dne 30. 11. 2017 dále uvedl, že až do svého odjezdu do ČR žil v Zakarpatské
oblasti v domě s manželkou a dcerou, má tam registrovaný pobyt; nyní tam bydlí dcera s
manželem a vnučkou. Ve vlasti má též sestru; bratr a druhá sestra žijí v ČR. Měl v ČR
dlouhodobý pobyt, který si pravidelně prodlužoval, naposledy předal na základě plné moci
veškeré potřebné dokumenty jisté osobě, jež měla povolení k dalšímu pobytu vyřídit; dne
28. 10. 2017 jej však kontrolovala policie a sdělila mu, že je v ČR nelegálně. Situace na východě
Ukrajiny se jej nyní nijak nedotýká, ale konflikt se může rozšířit na celou zemi, stále jsou odváděni
muži do války, ví to od ostatních Ukrajinců přijíždějících pracovat do ČR. Osobně nebyl nikým
kontaktován, ale manželce pro něj asi v roce 2015 přinesli výzvu z vojenské správy, kterou
nepřevzala; patrně šlo o povolání na armádní cvičení. Později on sám ani nikdo z rodiny žádnou
výzvu neobdržel. Ve vlasti již nemá rodinné zázemí. Bojí se povolání do armády, jelikož branná
povinnost je do 55 let. V minulosti ve vlasti neměl potíže se státními orgány, policií ani armádou.
[3] Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl městský soud k závěru, že žalovaný
řádně zjistil skutkový stav, přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a uspokojivým způsobem
své rozhodnutí odůvodnil. Postupoval přitom v souladu s právními předpisy, opatřil si nezbytné
podklady pro rozhodnutí, provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci, a objektivně
je zhodnotil. Zjistil také všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, a přijaté řešení
odpovídalo okolnostem daného případu. Pokud jde o konkrétní žalobní námitky, obava ze služby
v armádě a nasazení do válečných operací podle městského soudu není azylově relevantním
důvodem. Své svědomí žalobce jako důvod odpírání vojenské služby v azylovém řízení neuvedl
a ani v žalobě netvrdil nic, co by nebylo možno subsumovat pod strach o život či pod pouhou
averzi k vojenské službě. Žalobcovo povolání do armády či jeho nucená účast v bojových
operacích jsou nadto vysoce nepravděpodobné, jelikož nikdy nepřevzal povolávací rozkaz
do armády, jedinou výzvu z vojenské správy, jež mu byla doručována v roce 2015, jeho manželka
nepřevzala, a v době vydání napadeného rozhodnutí mu bylo téměř 52 let. Podle souhrnné
Informace Odboru azylové a migrační politiky navíc v letech 2016 a 2017 nebyla vyhlášena žádná
mobilizace a ani se o žádné neuvažuje, na východoukrajinské frontě jsou již pouze dobrovolníci
a profesionální příslušníci armády. Žalobcův obecný nesouhlas s těmito informacemi, které
bez dalšího označil za fikci, přitom nemůže obstát. Zakarpatská oblast, kde žalobce bydlel
a má tam zázemí, pak leží mimo válečné oblasti na západě Ukrajiny. Žalobce ani neuváděl,
že by mu hrozilo svévolné násilí v důsledku jeho individuální situace, námitky se týkají pouze
východní Ukrajiny; poměry v jiných regionech se však nezhoršily. Několik bezpečnostních
incidentů způsobených krajně pravicovou organizací Pravý sektor, na něž žalobce poukazoval,
pak mají spíše povahu kriminálního jednání způsobených jednotlivci. Rozhodnutí žalovaného
tedy městský soud vyhodnotil jako zákonné a žalobu zamítl.
[4] Kasační stížnost podal žalobce (díle jen „stěžovatel“) formálně z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Konkrétně namítal, že městský soud se řádně nevypořádal se všemi jím prezentovanými důvody
podané žádosti o mezinárodní ochranu, které jednoznačně potvrzují důvodnost žádosti. Podle
jeho názoru soud tyto důvody zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Městský soud
konkrétně nevzal vůbec v potaz obavy stěžovatele z návratu do vlasti odůvodněné probíhajícím
dlouhodobým vnitrostátním ozbrojeným konfliktem, „kdy po návratu na Ukrajinu by musel nastoupit
do armády a jít válčit, což s ohledem na strach o vlastní život nechce“, „navíc je to i v rozporu s jeho vyznáním“.
Přestože faktické boje probíhají aktuálně převážné ve východní části země, nelze podle
stěžovatele zlehčovat ani situaci v západní části země, kde v průběhu uplynulých dvou let došlo
k opakovaným násilnostem, jejichž oběťmi se stali nevinní civilisté. Pokud by městský soud řádně
ověřil veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti, musel by tedy dojít k závěru, že je naplněn
přinejmenším důvod pro udělení tzv. doplňkové ochrany §14a zákona o azylu, a to z důvodu
vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti. Stěžovatel je přesvědčen
o tom, že prezentované důvody svým významem podstatně přesahují jeho vlastní zájmy a kasační
stížnost proto není nepřijatelná ve smyslu §104a s.ř.s.
[5] S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Žalovaný se ztotožnil se závěry městského soudu a plně odkázal „na své vyjádření k žalobě,
na správní a zejména podrobné soudní rozhodnutí, kde již jednou dotčené orgány dostatečně vyhodnotily důvody
stěžovatelovy žádosti o udělení mezinárodní ochrany“. Svůj postup ve věci stěžovatele považuje
za zákonný a správní rozhodnutí za bezvadné. Kasační stížnost proto označil za nedůvodnou
a navrhl, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl.
[7] Dříve, než mohl Nejvyšší správní soud posoudit námitky uplatněné v kasační stížnosti,
musel posoudit otázku její přijatelnosti. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že „[j]estliže kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochrany svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne
ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“
[8] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39,
je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě
ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné
vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních
stížnostech ve věcech azylu je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
[9] V projednávané věci Nejvyšší správní soud nenalezl žádnou otázku, k níž by považoval
za nutné se vyjádřit v zájmu sjednocování judikatury, stěžovatel ostatně takovou
ani sám nedefinoval. Jím tvrzená pochybení městského soudu by pak jako důvod přijatelnosti
mohla obstát jen v krajních případech, pokud by v průběhu řízení o žalobě došlo k hrubým
vadám, které by svojí povahou byly proti samotným základním zásadám přezkumného soudního
řízení, případně pokud by rozhodnutí soudu vykazovalo tak extrémně závažné nedostatky,
že by bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces nechat je bez povšimnutí.
[10] Takové vady však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku ani v průběhu řízení,
které předcházelo jeho vydání, neshledal. Městský soud se řádně vypořádal se všemi námitkami
uplatněnými v žalobě. Jeho úvahy jsou jasné a srozumitelné, závěr o zákonnosti rozhodnutí
žalovaného je řádně odůvodněn. Podmínky přijatelnosti kasační stížnosti tak v projednávané věci
nejsou splněny.
[11] S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle
§104a odst. 1 s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[12] Kasační stížnost byla odmítnuta, Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3 s. ř. s.).
V Brně dne 13. listopadu 2019
JUDr. Jaroslav Vlašín
předseda senátu