ECLI:CZ:NSS:2019:4.AFS.70.2019:24
sp. zn. 4 Afs 70/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: H. K., zast. Mgr. Jakubem
Hajdučíkem, advokátem, se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 5, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Plzeňský kraj, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o žalobě na ochranu před
nezákonným zásahem žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 A 18/2018 - 75,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozsudkem ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 18/2018 - 33, Krajský soud v Plzni zamítl
žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, kterého se měl žalovaný podle žalobkyně
dopustit tím, že ji ode dne 15. 1. 2018 evidoval coby nespolehlivou plátkyni. V odůvodnění
soud připomněl, že rozsudkem ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 Af 63/2016 - 48, zrušil
rozhodnutí ze dne 7. 10. 2016, č. j. 43942/16/5300-22443-702189, kterým Odvolací finanční
ředitelství zamítlo odvolání a potvrdilo rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2016,
č. j. 1840979/15/2308-50522-402351. Naposledy uvedeným rozhodnutím žalovaný označil
žalobkyni jako nespolehlivou plátkyni podle §106a odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty. Rozsudek krajského soudu ve věci sp. zn. 30 Af 63/2016 nabyl právní moci
dne 15. 1. 2018 a dne 14. 2. 2018 byl z registru plátců daně z přidané hodnoty, dostupném
na internetových stránkách finanční správy, odstraněn údaj o žalobkyni jako nespolehlivé plátkyni
daně z přidané hodnoty. Krajský soud připomněl obsah §106a odst. 1, 2 zákona o dani z přidané
hodnoty i §106ab odst. 4 téhož zákona a přisvědčil žalobkyni, že zrušením rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství se věc vrátila do stadia řízení; doplnil však, že z pohledu
nástupu odkladného účinku je třeba rozlišovat situaci po podání odvolání a po zrušení
rozhodnutí o odvolání. Ve druhém ze zmíněných případů již totiž došlo ke zveřejnění informace
o nespolehlivém plátci a navrácení registru plátců daně z přidané hodnoty do původního stavu
vyžaduje nezbytný čas a prostor. Krajský soud připomněl §7 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, §6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, další základní zásady činnosti
správních orgánů, §71 odst. 1 a 3 správního řádu a uzavřel, že žalovaný postupoval
tak, aby k úpravě informací v registru plátců daně z přidané hodnoty došlo v přiměřené lhůtě.
[2] Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 5. 10. 2018, č. j. 4 Afs 190/2018 - 26, ke kasační
stížnosti žalobkyně zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 27. 4. 2018, č. j. 30 A 18/2018 - 33,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění zrušujícího rozsudku Nejvyšší správní soud
vysvětlil, že rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2016, č. j. 1840979/15/2308-50522-402351,
bylo způsobilým podkladem pro zveřejnění informace o nespolehlivosti žalobkyně coby plátkyně
daně z přidané hodnoty jen po dobu, kdy bylo v právní moci, tj. ode dne 10. 10. 2016 do dne
15. 1. 2018. Nejvyšší správní soud tak nepřisvědčil tvrzení krajského soudu, že je třeba rozlišovat
mezi nástupem odkladného účinku prvoinstančního rozhodnutí po podání odvolání a po zrušení
rozhodnutí o odvolání, protože takové rozlišování nemá žádnou oporu v zákoně. Ode dne
15. 1. 2018 byla žalovaná povinna činit vše potřebné k odstranění informace o nespolehlivosti
žalobkyně coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně, a to tak,
aby tento úkol dokončila podle §7 odst. 1 daňového řádu bez zbytečných průtahů.
Ze skutečnosti, že se znění §7 odst. 1 daňového řádu podobá §6 odst. 1 správního řádu,
nevyplývá, že žalovaná měla k odstranění informace o nespolehlivosti žalobkyně coby plátkyně
daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně lhůtu až 30 dnů podle §71 odst. 1 správního
řádu. Na první pohled je zjevné, že odstraňování informace o nespolehlivosti žalobkyně
coby plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně po dobu téměř jednoho měsíce
trvalo příliš dlouho. Vzhledem k závažnosti potenciálních dopadů zveřejnění předmětného údaje
nelze tak dlouhou dobu ospravedlnit tím, že úkony žalovaného coby orgánu státní správy
podléhají vnitřním schvalovacím procesům. Ostatně, efektivní nastavení těchto procesů je věcí
žalovaného. Vzhledem ke všem uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud nepřisvědčil krajskému
soudu, že žalovaná postupovala v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů.
[3] Krajský soud v Plzni v dalším řízení rozsudkem ze dne 16. 1. 2019, č. j. 30 A 18/2018 - 75,
zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby určil, že její evidence, coby nespolehlivé
plátkyně daně z přidané hodnoty podle §106a odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty, ode dne
15. 1. 2018 do dne 22. 1. 2018 byla nezákonná (výrok I.), určil, že evidence žalobkyně, coby
nespolehlivé plátkyně daně z přidané hodnoty podle §106a odst. 1 zákona o dani z přidané
hodnoty ode dne 23. 1. 2018 do dne 14. 2. 2018 byla nezákonná (výrok II.) a uložil žalovanému,
aby žalobkyni zaplatil náklady řízení (výrok III.). V odůvodnění rozsudku soud poukázal na §160
odst. 1 věty první v části před středníkem zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a uvedl,
že obecně platí, že by mělo být plněno ve lhůtě do tří dnů. Toto obecné východisko však krajský
soud korigoval s ohledem na skutečnost, že v řízení, ve kterém bylo zrušeno rozhodnutí
Odvolacího finančního ředitelství ze dne 7. 10. 2016, č. j. 43942/16/5300-22443-702189,
nebyl účastníkem řízení správní orgán, který je nyní žalovaný a který měl zajistit odstranění
informace o nespolehlivosti žalobkyně z veřejné evidence. Krajský soud tedy přihlédl i k době,
za kterou se informace o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství mohla dostat
žalovanému. Vzhledem k tomu, že žalovaný nikterak neosvětlil, kolik času potřebuje k odstranění
informace z veřejné evidence, krajský soud dovodil, že mu k tomuto úkonu lze poskytnout lhůtu
v délce nejvýše sedmi dnů, aby bylo možné uvažovat, že tak učinil bez zbytečného odkladu.
Do konce této sedmidenní lhůty, tj. do dne 22. 1. 2018, se proto žalovaný nedopustil
nezákonného zásahu, když žalobkyni evidoval coby nespolehlivou plátkyni. Ode dne 23. 1. 2108
až do dne 14. 2. 2018 se však tohoto nezákonného zásahu dopustil. K odůvodnění výroku
o nákladech řízení krajský soud připomněl, že časové období, ve kterém se žalobkyně domáhala
určení nezákonnosti zásahu a vůči němuž posuzoval důvodnost žaloby, čítalo 31 dnů,
přičemž ve vztahu k prvním osmi dnům žalobu zamítl a ve vztahu ke zbylým 23 dnům žalobě
vyhověl. Žalobkyně uspěla ze 74,2 %, zatímco žalovaný jen z 25,8 %, a žalobkyni proto náleží
náhrada nákladů řízení v rozsahu 48,4 %.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Proti naposledy uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“)
kasační stížnost z důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále jen „s. ř. s.“). V ní namítla, že se krajský soud neřídil právním názorem Nejvyššího
správního soudu, neboť dospěl k závěru, že žalovanému bylo možné tolerovat sedmidenní lhůtu
k odstranění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby plátkyně daně z přidané hodnoty,
přičemž úplně ignoroval, že se ve věci 30 Af 63/2016 konalo ústní jednání, na kterém
byl vyhlášen rozsudek a žalovaný tak měl ve skutečnosti na nastavení svých schvalovacích
procesů více než měsíc a měl být připraven opravit údaje v evidenci ihned dne 15. 1. 2018.
Nadto, krajský soud dle stěžovatelky překročil své kompetence, když na základě nepřípustné
analogie s §160 občanského soudního řádu připustil odklad právních účinků rozsudku vydaného
ve věci sp. zn. 30 Af 63/2016. Zmíněná analogie není přípustná, neboť směřuje k aplikaci
veřejného práva hmotného v neprospěch jednotlivce. Stěžovatelka připomněla zásadu
enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí a shrnula, že krajský soud svým excesivním výkladem
zaplnil toliko domnělou mezeru v právu, aby správnímu orgánu zajistil určitý časový prostor
pro úpravu veřejné evidence, ačkoliv zákon žádný časový prostor správnímu orgánu
neposkytuje. Stěžovatelka konečně namítla, že krajský soud nesprávně určil výši nákladů řízení,
neboť přitom ignoroval usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2012,
č. j. 5 Afs 77/2011 - 351. Vzhledem ke všem uvedeným námitkám stěžovatelka navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zopakoval, že úprava údajů v registru plátců
daně z přidané hodnoty je administrativně náročná, přičemž ve věci sp. zn. 30 Af 63/2016 stálo
na straně žalovaného Odvolací finanční ředitelství, které k takové úpravě údajů nemá oprávnění.
Skutečnost, že Odvolací finanční ředitelství vědělo o výsledku řízení již z ústního jednání,
tedy úpravu údajů nemohla urychlit. Žalovaný přisvědčil krajskému soudu, že při zohlednění
specifických okolností posuzované věci bylo namístě aplikovat §160 odst. 1 občanského
soudního řádu. K námitkám proti rozhodnutí krajského soudu o výši nákladů řízení žalovaný
uvedl, že v registru plátců daně z přidané hodnoty sjednal nápravu již ke dni 14. 2. 2018 a nemůže
za to, že v důsledku trvající obrany stěžovatelce rostou náklady na právní zastoupení.
V posuzované věci tak podle žalovaného nastaly důvody zvláštního zřetele hodné,
na jejichž základě mohl krajský soud podle §60 odst. 7 s. ř. s. odepřít stěžovatelce
náhradu nákladů řízení. Stěžovatelkou označený rozsudek Nejvyššího správního soudu
pod sp. zn. 5 Afs 77/2011 podle žalovaného na nyní posuzovanou věc nedopadá a skutečnost,
že žalovanému není přiznávána náhrada nákladů řízení, neznamená, že mu žádné náklady
nevznikají. S ohledem na uvedenou argumentaci žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4
s. ř. s., podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti. V kasační stížnosti stěžovatelka označila důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[7] Podle tohoto ustanovení „[k]asační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné právní
posouzení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikován nesprávný právní
předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale tento je nesprávně vyložen.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že krajský soud nerozhodl v rozporu
s právním názorem, kterým byl vázán ve zrušujícím rozsudku ze dne 5. 10. 2018,
č. j. 4 Afs 190/2018 - 26. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku vysvětlil, že žalovaný
byl povinen činit vše potřebné k odstranění informace o nespolehlivosti stěžovatelky coby
plátkyně daně z přidané hodnoty z registru plátců této daně až ode dne 15. 1. 2018,
tedy od právní moci zrušujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 12. 2017,
č. j. 30 Af 63/2016 - 48. Dříve by k takovému postupu orgány finanční správy neměly žádný
závazný podklad. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že žalovaný měl od uvedeného data
postupovat tak, aby opravu údajů o stěžovatelce v registru plátců daně z přidané hodnoty
dokončil podle §7 odst. 1 daňového řádu bez zbytečných průtahů, přičemž ponechal na krajském
soudu, aby v dalším řízení v kontextu okolností projednávané věci posoudil, od jakého okamžiku
již žalovaný jednal se zbytečnými průtahy. Krajský soud dle Nejvyššího správního soudu
v posuzované věci nepoužil nepřípustnou analogii §160 odst. 1 občanského soudního řádu,
avšak vyložil §7 odst. 1 daňového řádu s ohledem na to, jaké lhůty k plnění stanoví zákonodárce
v jiném procesním předpisu. Ostatně, o toliko inspirativním vlivu §160 odst. 1 občanského
soudního řádu svědčí i skutečnost, že předmětné ustanovení neobsahuje sedmidenní lhůtu
k plnění, kterou nakonec aplikoval krajský soud. K námitce, že zákon žalovanému v posuzované
věci neposkytoval žádný časový prostor pro úpravu údajů v registru plátců daně z přidané
hodnoty, Nejvyšší správní soud uvádí, že evidence stěžovatelky coby nespolehlivé plátkyně
v tomto registru sice ztratila zákonný podklad právní mocí zrušujícího rozsudku krajského soudu
ze dne 13. 12. 2017, č. j. 30 Af 63/2016 - 48, to však samo o sobě nebylo nezákonným zásahem
žalovaného, avšak podnětem, na jehož základě byl žalovaný povinen konat, respektive odstranit
nepravdivý údaj o stěžovatelce. Přetrvávající evidence stěžovatelky coby nespolehlivé plátkyně
totiž nebyla vyvolána svévolně, ale na základě zákonem stanovených postupů. Až když žalovaný
nekonal, respektive nekonal v souladu s §7 odst. 1 daňového řádu bez zbytečného odkladu,
bylo možné označit jeho zásah spočívající v přetrvávající pasivitě za nezákonný.
[10] Vzhledem ke všem uvedeným závěrům Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru,
že by žalovaný jednal v rozporu se zákonem, když údaj o nespolehlivosti stěžovatelky coby
plátkyně daně z přidané hodnoty neodstranil z registru plátců této daně ihned dne 15. 1. 2018.
Krajskému soudu lze přisvědčit, že sedmidenní lhůta pro splnění tohoto úkolu orgány
finanční správy se jeví jako přiměřená, a to zejména s ohledem na skutečnost,
že žalovaný Finanční úřad pro Plzeňský kraj nebyl účastníkem řízení ve věci sp. zn.
30 Af 63/2016, na jehož základě bylo nezbytné opravu v registru provést, přičemž je z povahy
věci zřejmé, že provedení opravy ve veřejném rejstříku musí projít určitým vnitřním
schvalovacím procesem. Nejvyšší správní soud však v této souvislosti zdůrazňuje, že posouzení
termínu „bez zbytečných průtahů“ ve smyslu §7 odst. 1 daňového řádu může v kontextu jiných
případů představovat jinou lhůtu, a je tak třeba trvat na tom, aby orgány finanční správy
postupovaly v obdobných případech s nejvyšším urychlením.
[11] Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil námitce, že krajský soud nesprávně vyčíslil
náhradu nákladů řízení, neboť odečtením míry neúspěchu stěžovatelky od míry jejího úspěchu
částečně přiznal náhradu nákladů řízení i žalované, což je v rozporu s usnesením rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015, č. j. 7 Afs 11/2014 - 47. Podle Nejvyššího
správního soudu odečtením procentní míry neúspěchu stěžovatelky od procentní míry jejího
úspěchu totiž krajský soud žalovanému žádnou náhradu nákladů řízení nepřiznal. Žalovaný
je sice povinen na základě popsané matematické operace nahradit stěžovatelce menší část
nákladů, sám však nárok na žádné plnění od stěžovatelky nezískal.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[12] Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatelka nebyla v řízení
o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné
náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, soud mu proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu