ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.151.2019:55
sp. zn. 4 As 151/2019 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobkyně: KOMTERM
Čechy, s.r.o., IČ 28510011, se sídlem Bělehradská 55/15, Praha 4, zast. Mgr. Lukášem Nývltem,
advokátem, se sídlem Na Příkopě 583/15, Praha 1, proti žalované: Státní energetická inspekce,
ústřední inspektorát, se sídlem Gorazdova 24, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalované
ze dne 17. 2. 2015, č. 904010515, č. j. 031300614/215/15/90.220/Ve, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, č. j. 6 Af 21/2015 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Státní energetická inspekce rozhodnutím ze dne 21. 11. 2014, č. 314033114 (dále
jen „prvostupňové rozhodnutí“), uložila výrokem I. žalobkyni pokutu ve výši 3.458.615 Kč
za správní delikt podle §16 odst. 1 písm. e) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „zákon
o cenách“), kterého se dopustila tím, že jako výrobce elektřiny ve výrobně U Vodárny 1506,
397 15 Písek a současně prodávající elektřiny v únoru, březnu a dubnu 2013 nedodržela věcnou
podmínku stanovenou cenovým orgánem v bodu (1.7.) Cenového rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu č. 4/2012 (dále jen „cenové rozhodnutí“), neboť uplatnila u operátora trhu,
společnosti OTE, a.s., zelený bonus jako pevnou hodnotu při výrobě elektřiny vyrobené
spalováním čisté biomasy kategorie O2 ve výši 2.470 Kč/MWh pro výrobnu ,,výroba elektřiny
spalováním čisté biomasy v nových výrobnách elektřiny uvedených do provozu od 01. 01. 2008 do 31. 12. 2012"
[bod (1. 7.), řádek 261, sloupec k] na množství vyrobené elektřiny ve výši 2.470,439 MWh, ačkoliv
měla uplatnit na toto množství elektřiny zelený bonus ve výši 1.070 Kč/MWh [bod (1. 7.), řádek
244, sloupec k] pro výrobnu „výroba elektřiny spalováním čisté biomasy ve stávajících provozovnách
uvedených do provozu do 31. 12. 2012“, neboť výrobna elektřiny U Vodárny 1506, 397 15 Písek
naplňuje definici stávající výrobny podle bodu (1.7.4.) tohoto cenového předpisu, čímž byl získán
nepřiměřený majetkový prospěch vyčíslený podle §14 zákona o cenách ve výši 3.458.614,60 Kč.
Výrokem II. byla žalobkyni uložena povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši
1.000 Kč. Žalovaná rozhodnutím ze dne 17. 2. 2015, č. j. 031300614/215/15/90.220/Ve,
odvolání zamítla a potvrdila výše uvedené prvostupňové rozhodnutí.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2019,
č. j. 6 Af 21/2015 - 50, žalobu proti rozhodnutí o odvolání zamítl. Konstatoval, že pokud
žalobkyně toliko investovala do již existujících hlavních částí elektrárenského bloku, nemůže
se ze své podstaty jednat o novou výrobnu. Žalobkyně si pronajala již dříve existující
elektrárenský blok, v němž se elektřina vyráběla spalováním uhlí, který jen upravila pro účely
výroby elektřiny spalováním biomasy. Jelikož žalobkyně nepořídila všechny hlavní části
elektrárenského bloku, nesplnila podmínku pro čerpání zeleného bonusu pro nové výrobny
či zdroje elektřiny. Je současně nerozhodné, že předmětná výrobna po provedené rekonstrukci
splňuje požadavky na účinnost využití elektrické energie, které jsou kladeny na zdroje elektřiny.
Městský soud konstatoval, že není přiléhavý odkaz žalobkyně na podmínky podpory výroby
elektřiny z vodních a větrných zdrojů, neboť určení míry podpory jednotlivých zdrojů závisí
primárně na úvaze zákonodárce. Výše ani rozsah investice nejsou relevantní, neboť tato investice
nesměrovala do pořízení všech hlavních částí elektrárenského bloku, přičemž o opaku nesvědčí
ani odborný posudek společnosti ORGEZ, a.s. předložený žalobkyní. Platbu nájemného přitom
rovněž nelze považovat za investici do pořízení všech hlavních části elektrárenského bloku.
K obdobnému závěru dospěla i žalovaná s tím, že tento závěr i odpovídajícím způsobem
odůvodnila.
[3] Podle názoru městského soudu „žalobkyni ani dle cenového rozhodnutí č. 8/2008 (bod 1.5)
nenáleželo právo uplatnit zelený bonus pro výrobu elektřiny z biomasy, neboť předmětná výrobna nebyla
ani za účinnosti cenového rozhodnutí č. 8/2008 „novou výrobnou“. Byť v cenovém rozhodnutí č. 8/2008 ještě
definiční rozlišení „nové výrobny“ a „stávající výrobny“ chybělo (definice „stávající výrobny“ byla zavedena cenovým
rozhodnutím č. 4/2009 a blíže specifikována cenovým rozhodnutím č. 2/2010), neznamená to, že všechny
výrobny spalující čistou biomasu byly automaticky považovány za nové. Městský soud je přesvědčen,
že i před účinností cenových rozhodnutí č. 8/2008 a č. 2/2010 nebylo možné ztotožnit rekonstrukci
technologické části stávajícího zařízení s uvedením do provozu nového zařízení, a že tedy žalobkyně v roce 2009
nesplňovala kategorii pro uplatňování podpory pro výrobu elektřiny z biomasy v nové výrobně. Stejně tak podle
názoru městského soudu žalobkyni nenáleželo právo uplatnit zelený bonus pro výrobu elektřiny z biomasy
ani dle cenového rozhodnutí č. 7/2007 (bod 1.5), neboť předmětná výrobna nenaplňovala ani za účinnosti
cenového rozhodnutí č. 7/2007 definici „nové lokality“, jak je tam uvedeno v závislosti na datu uvedení
do provozu.“ Mětský soud upozornil, že změna právní úpravy nebyla bezúčelná, neboť jejím
smyslem byla podpora vzniku nových výroben pro spalování biomasy. Městský soud upozornil,
že cenové rozhodnutí je třeba vykládat s ohledem na jeho dva základní cíle (vznik nových
výroben a podporu změny zdroje u stávajících výroben), které se realizují prostřednictvím
odlišných motivací. Smyslem je podpořit formou zeleného bonusu v určité výši vznik nových
výroben, a vedle toho podpořit formou zeleného bonusu v jiné (nižší) výši změnu technologie
u stávajících výroben. Žalobkyně na podporu svého tvrzení, že za protiprávní stav nesou
odpovědnost správní orgány, poukazuje na dlouhodobé a bezproblémové vyplácení podpory
v nesprávné výši jejím administrátorem. Městský soud však konstatoval, že administrátor
podpory není správním orgánem, nevykonává státní správu, zejména pak není povinen
kontrolovat údaje získané od výrobce elektřiny. Byla to tedy výlučně žalobkyně, která nesla
odpovědnost za protiprávní stav.
[4] Městský soud ve vztahu k závěrům kontroly provedené v době od 18. 4. 2012 do 28. 5. 2012,
kdy žalovaná výslovně uvedla, že nezjistila porušení zákona o podpoře využívání obnovitelných
zdrojů, konstatoval, že žalovaná neprováděla kontrolu podle zákona o cenách. Ta jí byla svěřena
až s účinností od 30. 5. 2012. Proto žalovaná nemohla zaměřit svá kontrolní zjištění
na dodržování zákona o cenách. Správní orgány tak neudržovaly žalobkyni v jistotě, že splnila
veškeré zákonné požadavky pro čerpání zeleného bonusu v jí uplatněné výši, a neuplatnily
vůči ní chybný postup. Správní orgány, resp. operátor trhu, který ani správním orgánem
není, vycházely z údajů, za jejichž správnost nesla odpovědnost žalobkyně, přičemž kontrolu
prováděly v mezích své zákonem svěřené pravomoci. Městský soud tedy dovodil, že žalovaná
učinila zcela správný závěr o odpovědnosti žalobkyně za správní delikt, a proto žalobní námitka
spočívající v nezohlednění liberačního důvodu nebyla opodstatněná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační
stížnost. V ní namítla, že městský soud pochybil, jestliže neprovedl důkaz znaleckým posudkem,
který by posoudil výkonové parametry výrobny po provedené investici. Přitom rozlišování výše
podpory mezi novými a stávajícími zdroji, aniž by současně došlo k zohlednění účinnosti výroby
elektrické energie v upravených zdrojích, přehlíží obecný cíl podpory, kterým je co nejúčinnější
přeměna energie obsažené v palivu do elektrické energie. Městský soud měl přihlédnout
k tomu, že po provedené investici zdroj z hlediska technických parametrů odpovídá nové
výrobně. Stěžovatelka zdůraznila, že v žalobě jednoznačně vymezila, proč nesouhlasí se závěry
správních orgánů a svou argumentaci řádně podpořila skutkovými tvrzeními a souvisejícími
důkazy. Podle ní nelze omezit výklad slovního spojení „investice do pořízení“ výlučně jako nové
nabytí při vynaložení finančního plnění. Městský soud přitom dostatečně nevysvětlil, proč
nelze považovat investici do již existujících hlavních částí elektrárenského bloku za novou
výrobnu. Závěry městského soudu rovněž ve svém důsledku zamezují tomu, aby podporu získali
ti provozovatelé, kteří vyrábí elektřinu na cizím, pronajatém či propachtovaném zařízení,
a to i kdyby se jednalo o nové výrobny. Pokud by navíc bylo možné vykládat pojem investice
do zařízení toliko tím způsobem, že musí být provedeny změny ve využívání primárního
energetického zdroje, vedlo by to k tomu, že by ke změně primárního zdroje vůbec nemohlo
dojít, ale musel by být de facto postaven zdroj nový, neboť hlavní části primárního zdroje (kotel,
parní rozvody, turbína a generátor) představují takřka celý zdroj a ostatní části jsou jen podružné.
Podle stěžovatelky odkaz městského soudu na podporu zdrojů z větrné a vodní energie
není přiléhavý, neboť u nich byla zvolena různá výše podpory i s ohledem na stáří jednotlivých
technologií, což pro spalování biomasy Energetický regulační úřad neučinil. Nesprávný je podle
stěžovatelky i závěr městského soudu, že smyslem podpory výroby elektřiny z obnovitelných
zdrojů byla jen podpora výstavby zdrojů nových, ale významné jsou i úpravy zdrojů
již existujících. Stěžovatelka setrvala na svých závěrech, že cenové rozhodnutí Energetického
regulačního úřadu je v důsledku nepřípustné nepravé retroaktivity protiústavní, a současně
odmítla, že by ji dřívější cenové rozhodnutí č. 8/2008 nezaručovalo podporu v plné výši.
Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatelka navrhla, aby zrušil správní rozhodnutí
i rozsudek městského soudu a vrátil věc k dalšímu projednání žalované.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na své argumentaci a ztotožňila
se s úvahami městského soudu. Stěžovatelka si podle žalované pronajala výrobnu elektřiny,
kde provedla investice spojené s technickým zhodnocením stávajícího zařízení za účelem
spalování čisté biomasy, aniž by však pořídila všechny hlavní části elektrárenského bloku,
a to kotel, parní rozvody, turbínu a generátor. Stěžovatelka proto toliko změnila využívání
primárního zdroje. Žalovaná již v rámci vyjádření k žalobě vysvětlila, proč nelze považovat
zařízení stěžovatelky za novou výrobnu a na toto vyjádření proto odkázala. Z těchto důvodů
žalovaná Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal
důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
[9] Podle §16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, „právnická nebo podnikající fyzická osoba
se jako prodávající dopustí správního deliktu tím, že nedodrží věcné podmínky, pravidla nebo postupy
pro stanovení úředních cen, jejich změn a způsobu jejich sjednávání, uplatňování a vyúčtování, stanovené cenovými
orgány podle §5 odst. 5“.
[10] Nejvyšší správní soud uvádí, že Energetický regulační úřad (na základě zmocnění uvedeného
v §5 odst. 5 zákona o cenách) v bodě (1.7.) cenového rozhodnutí určil výkupní ceny a zelené
bonusy pro elektřinu vyrobenou z biomasy (kategorie biomasy a proces využití O2)
tak, že u výroby elektřiny spalováním čisté biomasy ve stávajících výrobnách s datem uvedení
výrobny do provozu do 31. 12. 2012 stanovil výkupní cenu ve výši 2.830 Kč/MWh a zelený
bonus ve výši 1.770 Kč/MWh a u výroby elektřiny spalováním čisté biomasy v nových
výrobnách elektřiny nebo zdrojích s datem uvedení výrobny do provozu do 31. 12. 2012 stanovil
výkupní cenu ve výši 3.530 Kč/MWh a zelený bonus ve výši 2.470 Kč/MWh.
[11] Současně Energetický regulační úřad v bodu (1.7.4.) cenového rozhodnutí stanovil,
že stávající výrobnou elektřiny pro účely bodu (1.7.) se rozumí výrobna elektřiny, uvedená
do provozu do 31. prosince 2012, u které byla do 31. prosince 2012 včetně provedena
změna využívání primárního energetického zdroje ze spalování neobnovitelného zdroje
nebo spoluspalování biomasy a neobnovitelného zdroje na spalování čisté biomasy,
a to bez investice do pořízení všech hlavních částí elektrárenského bloku, kterými se rozumí
zejména kotel, parní rozvody, turbína a generátor.
[12] Právě posouzení toho, zda lze výrobnu elektřiny, kterou provozuje stěžovatelka, považovat
za nový zdroj, anebo zda se jedná o stávající zdroj, je mezi stěžovatelkou a žalovanou spornou
otázkou.
[13] Nejvyšší správní soud uvádí, že provozovna stěžovatelky naplňuje definiční znaky „stávající
výrobny“, neboť neinvestovala u svého zdroje do nového pořízení všech hlavních částí
elektrárenského bloku. U stěžovatelky totiž došlo jen k investici do již existujících hlavních částí
elektrárenského bloku. Ze spisové dokumentace a nesporných tvrzení účastníků řízení plyne,
že si žalobkyně pronajala funkční elektrárenský blok s výrobou elektřiny a tepla ze spalování uhlí
se všemi jeho hlavními částmi (kotel, parní rozvody, turbína a generátor), který následně pouze
upravila pro spalování a výrobu elektřiny z biomasy. Vynaloženými investicemi tedy nově
nepořídila všechny hlavní části elektrárenského bloku, nýbrž jen upravila již existující součásti
pronajatého elektrárenského bloku tak, aby v něm bylo možné vyrábět elektřinu z biomasy.
Stěžovatelka tudíž nenaplnila jednu ze základních podmínek pro vznik nároku na čerpání
podpory (formou zelených bonusů) na elektřinu vyrobenou spalováním čisté biomasy v nových
výrobnách nebo zdrojích elektřiny, neboť neinvestovala do pořízení všech hlavních částí
elektrárenského bloku. Navzdory tomu však stěžovatelka uplatnila a přijala zelený bonus ve výši
2.470 Kč/MWh určený pro nové výrobny u provozovatele distribuční soustavy namísto zeleného
bonusu ve výši 1.070 Kč/MWh, čímž svým jednáním naplnila znaky správního deliktu ve smyslu
§16 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, neboť přijala nepřiměřený majetkový prospěch ve výši
3.458.614,60 Kč.
[14] Podle Nejvyššího správního soudu je nerozhodné, že po provedené investici výrobna splňuje
požadavky na účinnost využití energie při výrobě elektřiny, které jsou kladeny na nové výrobny.
V oblasti veřejnoprávní podpory je to primárně zákonodárce, kdo určuje, jakým způsobem
bude podporovat jednotlivé oblasti výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. V projednávané věci
přitom zákonodárce k finálnímu rozhodnutí o výši podpory pověřil Energetický regulační úřad,
který svým rozhodnutím upřesnil podmínky vzniku nároku a následného uplatnění zeleného
bonusu. Rozhodnutí Energetického regulačního úřadu přitom není svévolné a je z něj zřejmé,
že vyšší podpora směřuje k těm zdrojům, u nichž došlo buď k pořízení, anebo úplné výměně
hlavních částí elektrárenského bloku, což jsou objektivně investice spojené s vysokými vstupními
náklady. Vyšší podpora právě těchto zdrojů oproti podpoře stávajících zdrojů je přitom legitimní,
neboť je spojena se zmíněnými vyššími náklady na jejich pořízení. Nejvyšší správní soud
připouští, že výrobna stěžovatelky skutečně může mít stejnou či snad dokonce i vyšší účinnost
než některé zcela nové zdroje, nicméně Energetický regulační úřad rozhodl o vyšší podpoře
zejména tam, kde vznikly s pořízení příslušného zařízení vyšší náklady, které má právě zelený
bonus napomoci výrobcům elektřiny nahradit. Je nezbytné současně doplnit, že i u změn v rámci
stávajících výroben je přiznána podpora formou zeleného bonusu, byť v nižší výši.
[15] Srovnání právní úpravy podmínek podpory pro výrobu elektřiny z biomasy s podmínkami
podpory pro výrobny využívající vodní a větrnou energii je nepřiléhavé. Jak bylo uvedeno výše,
je primárně na zákonodárci, zda a jakým způsobem vymezí podmínky podpory pro podporované
zdroje energie s ohledem na stáří využívané technologie či pořízení nové technologie,
a není v rozporu s principy rovnosti, aby pro podporu jednotlivých výrobních zdrojů platila
odlišná právní úprava.
[16] Nejvyšší správní soud uvádí, že otázka výše investice, jejího rozsahu a dopadu není
v kontextu projednávané věci relevantní. Je zřejmé, že ani důkazy předkládané stěžovatelkou
nesvědčí závěru, že by její investice směřovala do pořízení všech hlavních částí elektrárenského
bloku. Modernizace sice upravila hlavní technologické celky (palivové hospodářství, kotelna,
strojovna, VN a NN rozvody, vodní hospodářství), nicméně ani takto nelze rekonstrukci
považovat za pořízení uvedených technologických celků.
[17] Nejvyšší správní soud dále ve shodě s městským soudem i správními orgány uvádí,
že zajištění právního titulu k užívání výrobny nelze považovat za pořízení všech hlavních částí
elektrárenského bloku, a to ani přesto, že se jednalo o zajištění za úplatu (nájemné). Již městský
soud přiléhavě upozornil, že účelem podpory je motivovat výrobce elektřiny odstupňováním výše
podpory pro výrobu elektřiny vyrobené spalováním čisté biomasy a poskytnutím nejvyšší
podpory novým výrobnám speciálně konstruovaným a stavěným pro spalování biomasy, nikoli
motivovat výrobce k pronájmu výroben, které již existují, a umožnit tak přijímat vyšší podporu
navzdory tomu, že nebude investováno do pořízení všech hlavních částí elektrárenského bloku.
Nájemné proto nelze považovat za investici do pořízení všech hlavních částí elektrárenského
bloku, na což upozornily stěžovatelku i městský soud a správní orgány. Nastíněný závěr nicméně
nevylučuje uplatnění nároku na zelený bonus při pronájmu elektrárenského bloku, jen vylučuje
nájemné jako náklad na pořízení všech hlavních částí elektrárenského bloku, čehož se domáhala
stěžovatelka.
[18] K přípustnosti nepravé retroaktivity cenového rozhodnutí Nejvyšší správní soud konstatuje,
že změna právní úpravy směřuje k legitimní ochraně veřejného zájmu na šetrném přístupu
k životnímu prostředí, což může být spojeno i s jistými zásahy do majetkových práv výrobců
elektřiny. Podle Nejvyššího správního soudu nelze legitimně předpokládat, že v průběhu času
nedojde ke změně podpory jednotlivých druhů zdrojů elektrické energie. Naopak, takové změna,
není-li projevem libovůle, je přípustná a v určitých případech i žádoucí. Ostatně i městský soud
upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, bod 85, podle
kterého „volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření
je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem
na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým změnám a nárokům
kladeným na stabilitu státního rozpočtu.“.
[19] Stěžovatelka se mýlí, pokud uvádí, že za protiprávní stav nesou odpovědnost správní orgány.
Bylo na stěžovatelce, aby uplatnila zelený bonus ve správné výši, přičemž tuto odpovědnost
nemohla stěžovatelka přenést ani na administrátora podpory. Tím se daná věc odlišuje i od věci
projednávané Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 1 As 188/2013. Operátor trhu totiž není
v pozici správního orgánu, takže z jeho jednání, tj. že vyplatil stěžovatelce zelený bonus
v požadované výši, nelze bez dalšího dovozovat, že stěžovatelka postupovala v souladu
se zákonem. Otázka, zda dřívější cenové rozhodnutí č. 8/2008 zaručovalo stěžovatelce podporu
v plné výši, nemá pro posouzení dané věci žádný význam, neboť v ní bylo aplikováno jiné cenové
rozhodnutí. Proto se Nejvyšší správní soud touto problematikou nezabýval.
[20] Nejvyšší správní soud ve shodě s městským soudem poukazuje na §93 odst. 1 zákona
č. 458/2000 Sb., energetický zákon, který v době, kdy žalovaná u žalobkyně prováděla
předmětnou kontrolu (od 18. 4. 2012 do 28. 5. 2012), nesvěřoval žalované pravomoc provádět
kontrolu podle zákona o cenách. Ta jí byla svěřena až novelizací energetického zákona
s účinností od 30. 5. 2012, kdy §93 odst. 1 písm. c) znělo: „Státní energetická inspekce kontroluje
na návrh ministerstva, Energetického regulačního úřadu nebo z vlastního podnětu dodržování zákona o cenách
v rozsahu podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen.“ Z uvedeného vyplývá,
že žalovaná v průběhu uvedené kontroly nemohla zaměřit kontrolní zjištění na dodržování
zákona o cenách. Správní orgány tak stěžovatelku neudržovaly v jistotě, že naplnila veškeré
zákonné požadavky pro čerpání zeleného bonusu v uplatněné výši.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle
§110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[22] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch,
a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v souvislosti s tímto řízením žádné
náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu