ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.210.2019:27
sp. zn. 4 As 210/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Z. H., zast. Mgr. Kateřinou
Hůlkovou Ludvíkovou, advokátkou, se sídlem Purkyňova 547/43, Plzeň, proti žalovanému:
Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 7. 2017, č. j. VVŽÚ/3840/17, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 4. 2019, č. j. 17 A 119/2017 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím Přestupkové komise města Blovice (dále jen „přestupková komise“) ze dne
19. 4. 2017, č. j. MUBlov 00506/17/O-04 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku podle §49 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za což mu
byla uložena pokuta 1.000 Kč a náhrada nákladů řízení 1.000 Kč. Žalobce měl najet svým
vozidlem na pana P. H., srazit jej k zemi a tím mu způsobit ublížení na zdraví.
[2] Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2017, č. j. VVŽÚ/3840/17 (dále jen „napadené rozhodnutí“),
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
[3] Rozsudkem ze dne 8. 4. 2019, č. j. 17 A 119/2017 - 54 (dále jen „napadený rozsudek“),
Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský soud“) zamítl žalobu proti napadenému rozhodnutí.
Po velmi podrobné rekapitulaci zjištění vyplývajících ze správního spisu a obsahu
prvostupňového i napadeného rozhodnutí neshledal žalobu důvodnou. Přisvědčil žalobci,
že nahrávka z vozidla, kterou správním orgánům poskytl žalobce, není přímým důkazem o tom,
že srazil pana H., neboť na ní není zaznamenán klíčový okamžik, tj. srážka vozidla a pana H.
Jasně z ní však vyplynulo, že pan H. vstával ze země, byl rozrušený a držel se za levé koleno. Jeho
poranění potvrdily i lékařské zprávy. Dále žalobcova manželka, která viděla pana H. rovněž v
okamžiku, kdy se sbíral ze země, potvrdila, že byl rozrušený, vyděšený. To odpovídá výpovědi i
tohoto svědka, který tvrdil, že byl k vozidlu otočen stranou, proto blížící se náraz nečekal, ten ho
překvapil a vyděsil tak, že z toho byl v šoku. Z těchto důkazů podle krajského soudu vyplývá
jediný logický závěr, že žalobce svým vozidlem srazil pana H. v podstatě tím, že mu podrazil
levou nohu.
[4] Krajský soud nepřisvědčil žalobci, že se přestupková komise nezabývala možností, že pan
H. předstíral zranění, aby žalobce „potrestal“ za nezaplacení faktury. Z odůvodnění
prvostupňového rozhodnutí je zřejmé, že se s tímto tvrzením žalobce vypořádala (nebyl zjištěn
žádný konkrétní motiv, proč by se měl svědek zranit sám, a skutečnost, že byl zraněn způsobem,
který popsal, jasně potvrzují lékařské zprávy). Je nelogické a nepravděpodobné, že by si svědek
zranění způsobil sám. Jeho výpověď pak krajský soud považuje za hlavní důkaz,
neboť nebyla žádným způsobem zpochybněna. Podrobně popsal celou událost, včetně okolností,
které jí předcházely a které vysvětlily jeho spory se žalobcem. Uvedl také, jak byl poraněn
vozidlem žalobce.
[5] Nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo, neboť zde po provedeném dokazování
nezůstaly pochybnosti stran skutkového zjištění, přestože na záznamu z vozidla chybí jistý časový
úsek, byť jde právě o úsek, kdy došlo k nehodě. Není ani podstatné, že žalobce si odporuje
ve vysvětlení absence rozhodné části záznamu. Absenci části záznamu nepovažuje krajský soud
za zásadní okolnost, která by mohla zpochybnit závěr o spáchání předmětného skutku žalobcem.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek krajského soudu
kasační stížností, kterou dle svých slov opírá o důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Stěžovatel má za to, že popis skutkového stavu uvedený v rozsudku neodpovídá
skutečnému průběhu skutku. Krajský soud považuje za hlavní důkaz výpověď svědka H., avšak
podle stěžovatele nebyla věrohodná, neboť pan H. svoji výpověď oproti prvnímu podání
vysvětlení měnil, a nemohlo tudíž dojít k odstranění pochybností stran skutkových zjištění.
[8] Stěžovatel poukazuje na obsah záznamu Krajského ředitelství Policie Plzeňského kraje
ze dne 13. 12. 2016, tedy ze dne, kdy se měl skutek stát. Popis události stěžovatele v tomto
úředním záznamu je shodný jako v případě úředního záznamu Policie ČR ze dne 4. 1. 2017. Pan
H. však při výslechu dne 21. 2. 2017 odlišně uvedl, že seděl chvíli v autě před domem stěžovatele
a jeho manželky a čekal, zda někdo z domu vyjde, a poté vyšel stěžovatel. Dne 13. 12. 2016 však
tvrdil, že klepal na dveře a stěžovatel mu otevřel. Dále uvedl, že stál 3 – 4 m od vozidla, když šel
stěžovatel k vozidlu, ale správní orgány ani krajský soud nezkoumaly pravdivost výpovědi v této
části, zda je popis situace ve vztahu k místu reálný (nebyly jim známy ani rozměry garáže či
vjezdu na pozemek). Dále pan H. v prvotní výpovědi tvrdil, že má bolest v oblasti levého kolene
a vyhledá lékařské ošetření, ale z lékařské zprávy ze dne 16. 12. 2016 vyplynulo, že měl povrchní
oděrky na levém bérci, zhmoždění bederní páteře a lehkou distorzi krční páteře, což bylo
způsobeno tak, že pacient spadl na zem a udeřil se do zad, poranil se na levém bérci. Neuvádí
však, že by došlo k poranění kolene. Navíc na videozáznamu je zřejmé, že měl dlouhé kalhoty
jeans, které nejsou vůbec dotčeny ani ušpiněny od auta, což by v případě nárazu a oděrek
nepochybně byly. Pan H. rovněž původně neuváděl, že došlo k pádu na záda, přičemž tyto jeho
problémy jsou chronického charakteru, a není tudíž prokázáno, že byly následkem údajného
pádu.
[9] Ve světle provedených důkazů – výpovědí stěžovatele a jeho manželky - neobstojí závěr
soudu, že se správní orgán nezabýval možností, že pan H. předstíral zranění, aby stěžovatele
„potrestal“ za nezaplacení faktury. Stěžovatel a jeho manželka od počátku shodně uváděli, že pan
H. přinesl k podpisu fakturu, kterou odmítli podepsat, a proto pan H. nechtěl nechat stěžovatele
odjet. Pan H. tedy činil na stěžovatele nátlak za účelem vynucení převzetí faktury. Když nebyl
úspěšný, změnil taktiku a předstíral zranění v důsledku sražení automobilem. Verze pana H. je
tudíž spolehlivě vyloučena a verze stěžovatele naopak podložena svědeckou výpovědí manželky a
videozáznamem. Zjištění krajského soudu nemají oporu ve spisu nebo jsou s ním v rozporu.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil.
[10] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že z lékařské zprávy ze dne 13. 12. 2016 vyplývá,
že pan H. byl poraněn na noze (na levém bérci v rozsahu 20 x 8 cm – tedy rozsáhlá odřenina pod
kolenem). Totéž platí i pro lékařskou zprávu ze dne 16. 12. 2016, na kterou odkazuje stěžovatel.
MUDr. J. jako její zpracovatelka na dotaz odpověděla, že zranění odpovídají tvrzení pana H., že
byl sražen najetím auta. Na videozáznamu je jednoznačně vidět, že pan H. kulhal poté, co se
zvedl. Proto nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že pan H. začal kulhat až poté, co byl
upozorněn, že je nahráván. Zda byly jeho kalhoty ušpiněny, nelze z videozáznamu určit, neboť je
zde vidět ze strany či zezadu. Žalovaný pak nesouhlasí, že pan H. měnil své výpovědi, neboť
vysvětlení ze dne 21. 2. 2017 a výpověď ze dne 28. 3. 2017 se shodují. Důkaz ohledáním na místě
nebylo třeba provádět, neboť k posouzení spáchání předmětného jednání postačil videozáznam.
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti,
byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní
soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Stěžovatel brojí proti závěrům krajského soudu ohledně zjištěného skutkového stavu
a domnívá se, že spáchání předmětného skutku mu nebylo prokázáno. Stěžovatel v kasační
stížnosti zpochybňuje zejména to, jak krajský soud zjištěné skutečnosti vyhodnotil,
avšak neuvádí, že by krajský soud vycházel z nějakých okolností, které obsahem spisu nejsou,
či že by je nesprávně reprodukoval, proto Nejvyšší správní soud odkazuje v podrobnostech
ohledně obsahu správního spisu na body 4 až 11 napadeného rozsudku a dodává následující.
[14] Předně je třeba zdůraznit, že stěžovateli je kladeno za vinu, že dne 13. 12. 2016 kolem
7:29 hodin najel svým automobilem na pana H., čímž jej shodil na zem a způsobil mu zranění,
konkrétně oděrky na levém bérci, zhmoždění bederní páteře a lehkou distorsi krční páteře. Jako
důkazy byly provedeny výslech obviněného, výpovědi manželky stěžovatele a pana H., lékařské
zprávy a videozáznam pořízený kamerou z auta stěžovatele. Z výpovědi pana H., manželky
stěžovatele i samotného stěžovatele shodně vyplývá, že stěžovatel a jeho manželka měli s panem
H. spor ohledně placení faktury za stavbu garáže, pan H. přijel rozhodného dne k jejich domu a
vstoupil na pozemek, aby dosáhl podpisu a následně úhrady faktury, kterou přinesl. Při vzájemné
konfrontaci odmítl stěžovatel fakturu podepsat, nasedl do auta a vyjel z garáže, pan H. upadl. Do
té doby byla manželka stěžovatele v domě a viděla jej až rozrušeného ležet před autem
stěžovatele. I z videozáznamu pořízeného z kamery stěžovatele, nacházející se v jeho autě, je
zřejmé, že auto večer před incidentem zcela zajelo do garáže a následně se nacházelo vyjeté o kus
dopředu a před ním ležel pan H. za zemi, vypadal překvapeně a po zvednutí kulhal. To ani
stěžovatel nyní nezpochybňuje.
[15] Stěžovatel však sporuje samotný náraz vozidla do pana H., který není zachycen
ani na videozáznamu. Stěžovatel tvrdí, že pan H. spadl sám, resp. si lehl před auto stěžovatele a
předstíral, že jej stěžovatel srazil. Z výpovědi manželky stěžovatele je zřejmé, že ta sama
nedokázala tuto skutečnost potvrdit ani vyvrátit, neboť viděla pana H. až ve chvíli, kdy již ležel
před autem stěžovatele. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by výpovědi jeho a manželky shodně
potvrzovaly nevinnu stěžovatele. Stejně tak tyto výpovědi nijak nevyvrací závěr krajského soudu,
že přestupková komise se zabývala i možností, že pan H. předstíral zranění kvůli sporu ohledně
podpisu a úhrady faktury. Ať už byl obsah výpovědí a dalších zjištění jakýkoliv, nemění to nic na
tom, že se k této stěžovatelově verzi přestupková komise vyjádřila a neshledala ji
pravděpodobnou. Pokud má stěžovatel výhrady ke správnosti tohoto závěru, jedná se o jinou
otázku, nikoliv o to, zda se komise jeho verzí zabývala.
[16] Podle stěžovatele nebyla výpověď pana H. věrohodná. Stěžovatel již ve správním řízení
tvrdil, že si pan H. odporuje, avšak konkrétní rozpory formuloval až v kasační stížnosti
v návaznosti na argumentaci krajského soudu, který výpověď pana H. označil za hlavní důkaz.
Nejvyšší správní soud však zdůrazňuje, že není podstatné, jaké důkazy byly správními orgány či
krajským soudem označeny za „hlavní“ či „klíčové“. Stěžovatel se vždy v návaznosti na to
zaměřil na zpochybňování dílčích okolností případu, ať už mají návaznost na obsah
videozáznamu (v žalobě), či tvrzení pana H. (v kasační stížnosti), a od toho odvíjí veškerou svou
argumentaci. Pomíjí však jeden podstatný argument, na němž založily svá rozhodnutí správní
orgány i soud, a sice že spáchání skutku nevyplývá přímo z jednoho provedeného důkazu, nýbrž
bylo prokázáno souhrnem několika nepřímých důkazů, které dohromady vytváří věrohodný
obrázek o skutkovém ději (krajský soud správně konstatoval, že ze všech důkazů dohromady
vyplývá jediný logický závěr). Nebylo tedy nutné, aby byl v jednom důkazu jednoznačně zachycen
okamžik (a tedy i příčina) pádu pana H. na zem, neboť všechny zjištěné skutečnosti tvoří logický
a ucelený řetězec skutkových okolností prokazující, že stěžovatel do pana H. skutečně najel
automobilem. Prokázání skutku souhrnem nepřímých důkazů ostatně konstantně připouští i
judikatura Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 3. 5. 2007, č. j. 8 As 10/2006 –
48, a na něj navazující rozsudky ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 As 90/2008 – 189, a ze dne 14. 5. 2015,
č. j. 6 As 262/2014 – 26), která požaduje, aby takové důkazy tvořily ucelený a logicky provázaný
řetězec, což v daném případě bylo splněno. Pokud pak stěžovatel tvrdí, že nebyly odstraněny
pochybnosti o spáchání skutku, je třeba jej opakovaně upozornit, že žádné pochybnosti
v posuzovaném případě shledány nebyly a shledává je subjektivně pouze sám stěžovatel.
[17] Výpověď pana H. o rozhodných otázkách působí v kontextu ostatních provedených
důkazů věrohodně bez ohledu na dílčí rozpory, na které upozorňuje stěžovatel. Zejména proto,
že namítané rozpory se týkají pouze nepodstatných skutečností, které měly nastat před vytýkaným
jednáním stěžovatele (zda pan H. zaklepal na dveře, či zda stěžovatel otevřel, aniž by pan H.
klepal), případně nebyly z jiných důvodů rozhodné pro posouzení spáchání tohoto skutku. Pokud
pan H. původně uváděl, že celému incidentu byla přítomna i stěžovatelova manželka, přestože
následně shodně s ní i stěžovatelem tvrdil, že z domu vyšla až ve chvíli, kdy již ležel na zemi, nijak
to nezpochybňuje věrohodnost tvrzení o tom, že stěžovatel na něj najel automobilem, shodil jej a
tím mu způsobil poranění, která jsou zachycena v lékařských zprávách. Jak vypověděla i manželka
stěžovatele, pan H. byl velmi rozrušen a vykřikoval na ni, zda viděla, že jej stěžovatel chtěl přejet.
I toto rozrušení pak mohlo u pana H. vyvolat dojem, že stěžovatelova manželka byla přítomna
celému incidentu, což může vysvětlit, proč pan H. při prvotním oznámení skutku tvrdil, že
manželka stěžovatele byla přítomna celou dobu. Navíc tyto okolnosti, kdy ve vypjaté situaci došlo
ke zranění a konfliktu se dvěma osobami (i manželka stěžovatele pana H. vyzývala, aby odešel, že
mu nic nepodepíší ani nezaplatí), mohou poškozenému poměrně splývat, jelikož jsou i pro něj
(stejně tak jako pro posouzení skutku) nepodstatné. Pozornost pana H. musela být zcela logicky
zaměřena na to, že na něj stěžovatel najel svým vozidlem, srazil jej k zemi a způsobil mu tím
poranění.
[18] Jak uvedl již krajský soud, výpověď pana H. ohledně toho, že jej stěžovatel srazil autem,
koresponduje se všemi ostatními provedenými důkazy. Dle videozáznamu muselo auto skutečně
vyjet z garáže, tedy došlo k jeho pohybu, který mohl vyústit v náraz do pana H.; pan H. ležel před
autem a i dle manželky stěžovatele byl velmi rozrušený; když se zvedl, kulhal a okamžitě vše
oznámil Policii ČR, jejíž příslušníci přijeli na místo a s poškozeným sepsali úřední záznam; hned
ráno téhož dne navštívil lékaře; podle lékařské zprávy zjištěná zranění odpovídala pádu po sražení
vozidlem. Není tedy pravdou, že pan H. předstíral poranění, jak tvrdí stěžovatel, ale bylo
prokázáno, že zraněn skutečně byl. Byť je to absurdní, lze si možná ještě představit, že pan H. si
lehl před auto a předstíral, že jej stěžovatel srazil, aby vyvinul na oba manžele nátlak. Jelikož však
zranění zjevně nepředstíral, je stěžovatelova verze skutkového děje nereálná. Těžko si pak lze
představit, že by si kvůli nezaplacené faktuře pan H. sám fyzicky ublížil, a to během necelých
dvou hodin, které uběhly mezi incidentem a návštěvou lékaře (přičemž v tomto časovém rozmezí
pan H. vyčkal na příjezd policejní hlídky, skutek oznámil a byl s ním sepsán úřední záznam), a
dokonce by si zvládl způsobit poranění, která odpovídala popsané příčině – sražení najetím auta.
Je zcela absurdní předpokládat, že člověk, který má chronické problémy se zády, by si úmyslně
způsobil poranění, která mohou tyto potíže ještě zhoršit. A v daném případě ke zhoršení potíží
pana H. také objektivně došlo.
[19] Nelze přisvědčit stěžovateli, že by zaznamenané potíže (zhmoždění bederní páteře a lehká
distorze krční páteře) byly čistě chronické a nebylo by prokázáno, že byly způsobeny následkem
pádu. Naopak z lékařských zpráv obsažených ve spise je zjevné, že pan H. měl akutní potíže
způsobené popsaným úrazem a kvůli nim byl také v pracovní neschopnosti. Chronické problémy
se zády jistě přispěly k tomu, že následky pádu byly u pana H. vážnější, než by tomu bylo u zcela
zdravého člověka. To však neznamená, že jejich příčinou nebyl náraz a následný pád po najetí na
pana H. automobilem stěžovatele. Jak už bylo uvedeno, z podkladů založených ve spise vyplývá
opak – popsané potíže byly následkem pádu po sražení vozidlem. V tomto kontextu pak
neobstojí ani výtky stěžovatele, že pan H. si nejdříve stěžoval na bolest v oblasti kolene, ale
v lékařských zprávách o koleni není žádná zmínka. Není nijak překvapující, že pokud došlo při
incidentu k nárazu do kolene, byla to primární bolest, kterou pan H. vnímal. To však neznamená,
že na koleni by musely zůstat znatelné stopy úrazu. Navíc uváděl, že má bolest v oblasti kolene
(nikoliv přímo na koleni), čemuž odpovídá i skutečnost, že měl oděrky na levém bérci v rozsahu
8 x 20 cm. To jsou následky, které korespondují s jeho původním tvrzením (pokud byly oděrky
na bérci takového rozsahu, těžko si lze představit, že by koleno nebylo alespoň bolestivě
zasaženo, byť bez zjevných známek poškození). S ohledem na všechny nashromážděné podklady
je pak zcela irelevantní, zda na videozáznamu byly viditelně dotčeny kalhoty pana H. či nikoliv.
[20] Námitka, podle které se správní orgány měly zabývat i situací na místě a zkoumat rozměry
garáže a vjezdu na pozemek, je nepřípustná podle §109 odst. 5 s. ř. s., neboť se jedná
skutečnosti, které stěžovatel neuplatňoval již v žalobě. Byť výtku, že správní orgány neprovedly
místní šetření, uplatňuje ve spojení s námitkou nevěrohodnosti výpovědi pana H., jedná
se o nové skutkové tvrzení, které nebylo obsahem žalobních námitek, a Nejvyšší správní soud
k němu nemohl přihlédnout. Dodává však, že s ohledem na vše shora uvedené dospěl ve shodě
s krajským soudem k závěru, že skutek, kterým byl stěžovatel uznán vinným, byl ve správním
řízení dostatečně prokázán.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2019
JUDr. Jiřího Palla
předseda senátu