ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.228.2019:30
sp. zn. 4 As 228/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: P. O., zastoupen Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 17. 7. 2017, č. j. DSH/7028/17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 2019, č. j. 17 A 129/2017 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Městského úřadu Horšovský Týn ze dne 24. 4. 2017 č. j. PO 3337/2017,
byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 3. zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť
porušil §18 odst. 4 téhož zákona tím, že jako řidič motorového vozidla překročil povolenou
rychlost v obci o 20 km/h, za což mu byla uložena pokuta 3.800 Kč a náhrada nákladů řízení
1.000 Kč. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne
17. 7. 2017, č. j. DSH/7028/17 (dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí zamítl Krajský soud v Plzni (dále jen „krajský
soud“) rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 17 A 129/2017 - 42 (dále jen „napadený rozsudek“).
K námitce, že nebyla zohledněna všechna zákonná kritéria dle §12 odst. 1 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
krajský soud uvedl, že správní orgán prvního stupně se zákonnými kritérii stanovenými v tomto
ustanovení i možnostmi jejich aplikace na daný případ podrobně zabýval. Zohlednil jednotlivé
relevantní okolnosti daného případu, jak polehčující, spočívající v tom, že žalobce nezpůsobil
žádný závažný následek a že překročil nejvyšší dovolenou rychlost o spodní hranici limitu
rychlosti, která je znakem dané skutkové podstaty, tak přitěžující, spočívající v recidivě, neboť
žalobce za poslední tři roky spáchal již 3 přestupky, z toho dva spočívaly opět v překročení
dovolené rychlosti. Na základě tohoto správního uvážení byla uložena pokuta těsně
nad polovinou, když bylo zjevně zohledněno především žalobcovo recidivní jednání. K ústnímu
jednání se žalobce nedostavil, ani se písemně nevyjádřil, proto pohnutka nemohla
být objasňována. Ani zbývající žalobní námitky neshledal krajský soud důvodnými.
Zveřejňováním osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu se krajský
soud nezabýval, neboť se jej tato skutečnost netýká.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Uvádí,
že v žalobě namítal, že správní orgán některá zákonná kritéria vyplývající z §12 odst. 1 zákona
o přestupcích vůbec nezohlednil (okolnosti přestupku, míra zavinění, pohnutky žalobce,
zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení). U kritérií, která
zohlednil, správní orgán neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium na konečnou výši pokuty,
tedy jakou závažnost jednotlivým zohledněným skutečnostem přikládal. Správní orgán taktéž
nijak neodůvodnil závěr, proč by právě pokuta ve výši 3.800 Kč měla být adekvátní.
Nebyla zohledněna ani délka řízení o přestupku a rozhodovací praxe správního orgánu
v obdobných případech. Napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud vůbec
nereagoval na žalobní námitky týkající se nezohlednění délky řízení o přestupku a rozhodovací
praxe správního orgánu, ani na rozsudky, na které se stěžovatel odkazoval. Krajský soud
se nevypořádal ani s námitkou, že správní orgán neuvedl, jaký vliv měla jednotlivá kritéria
na konečnou výši pokuty a proč byla pokuta uložena právě ve výši 3.800 Kč.
[4] Právní posouzení krajského soudu je nadto nesprávné, neboť dle stěžovatele musí
být vždy zohledněna všechna kritéria dle §12 odst. 1 zákona o přestupcích. Krajský soud
tedy aproboval situaci, kdy správní orgán se vůbec nezabýval mírou zavinění, pohnutkou
stěžovatele ani tím, zda a jakým způsobem byl stěžovatel potrestán v disciplinárním řízení.
Konkrétní okolnosti dle krajského soudu správní orgán zohlednil, nicméně ze správního
rozhodnutí neplyne, že by byly zkoumány (např. čas přestupku, hustota provozu, charakter místa,
technický stav žalobcova vozidla, výhledové poměry atp.). K nezohlednění pohnutky krajský
soud uvedl, že k jednání se žalobce nedostavil, ani se písemně nevyjádřil, proto pohnutka
nemohla být objasňována. Tím však krajský soud nahrazuje úvahy správního orgánu ohledně
hodnocení tohoto zákonného kritéria, což je nepřípustné. Závěrem stěžovatel a jeho zástupce
proklamují nesouhlas s vyvěšením jejich osobních údajů na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze obecně setrvává na svém dosavadním
postoji a považuje kasační stížnost za nedůvodnou, Nejvyšší správní soud tudíž již toto vyjádření
stěžovateli nezasílal.
III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
[7] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §12 odst. 1 zákona o přestupcích při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne
k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž
byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek
postižen v disciplinárním řízení.
[9] Řádné odůvodnění ukládané sankce v případě správního trestání je základním
předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy, kterou byl správní orgán při svém rozhodování
veden. Ustanovení §12 zákona o přestupcích obsahuje výčet hledisek, ke kterým je správní orgán
povinen přihlédnout při stanovení druhu a výměry sankce. Správní orgán je povinen se při svých
úvahách o konkrétní výši ukládané sankce těmito hledisky zabývat a srozumitelně a jednoznačně
formulovat logické kroky, které jej ke stanovení konkrétní výše té které sankce vedly
tak, aby odůvodnění její výše bylo následně soudem přezkoumatelné. Správní orgán
je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které zákon předpokládá,
přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a uvést, jaký vliv mělo toto hledisko
na konečnou výši ukládané sankce. Výše uložené sankce musí být v každém rozhodnutí
zdůvodněna způsobem nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková její výše
odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008 - 60, ze dne 6. 10. 2016, č. j. 2 As 161/2016 - 52,
nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 As 280/2016 - 23).
[10] Nejvyšší správní soud ovšem ve své rozhodovací praxi zároveň zdůraznil, že kritéria
vyjmenovaná v §12 odst. 1 o přestupcích jsou demonstrativní, není tedy třeba, aby správní
orgány vyčerpávajícím způsobem přezkoumaly naplnění každého z nich. Účelem tohoto
ustanovení je dát správním orgánům kritéria k potřebné individualizaci ukládané sankce
tak, aby nebyla arbitrární a pouze obecně odůvodněná (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 1 As 32/2018 - 41). Je nepřípustné, aby správní orgány
v odůvodnění výše sankce pouze „opsaly“ výčet zákonných kritérií, aniž by se výslovně zabývaly
tím, jak jsou tato kritéria naplněna v konkrétním řešeném případě (obdobně rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 5. 2019, č. j. 9 As 56/2019 - 28). Na druhou stranu, pokud v řízení
nevyjdou najevo žádné zvláštní skutečnosti k některým ze zákonných kritérií (ani z tvrzení
přestupce, ani ze zjištění správních orgánů), nemělo by žádný smysl, aby správní orgán u každého
takového kritéria vždy zvlášť výslovně uváděl, že nezjistil žádné přitěžující či polehčující
okolnosti.
[11] Dále lze poukázat na skutečnost, že není bez dalšího povinností správních orgánů
při ukládání sankce v každém jednotlivém případě podrobně popisovat svou rozhodovací praxi.
Pokud je poté v rámci námitky k výši sankce tímto směrem žalobní tvrzení uplatněno pouze
v obecné rovině a žalobce neuvede, v čem by se případně měly správní orgány v jeho věci
od své rozhodovací praxe odklonit, nelze považovat za pochybení krajského soudu, které
by mohlo mít za následek nezákonnost jeho rozsudku, jestliže se touto otázkou soud taktéž
explicitně nezabýval, pokud úvahy správního orgánu řádně přezkoumal (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2018, č. j. 5 As 260/2017 - 34).
[12] V daném případě stěžovatel zůstal po celé správní řízení pasivní. Správní orgán prvního
stupně uložil stěžovateli pokutu ve výši 3.800 Kč (tedy přibližně v polovině zákonné sazby, která
za daný přestupek činí 2.500 – 5.000 Kč). Jako polehčující okolnost vyhodnotil skutečnost,
že stěžovatel svým jednáním nezpůsobil žádný závažný následek (újmu na zdraví či škodu
na majetku) a nejvyšší povolenou rychlost překročil o 20 km/h, což je hodnota na spodní hranici
limitu pro danou skutkovou podstatu přestupku. Jako přitěžující okolnost byla vyhodnocena
recidiva stěžovatele, který se za poslední tři roky dopustil 3 přestupků, z nichž dva spáchal
překročením povolené rychlosti, přičemž ukládané sankce zjevně nevedly k nápravě. Blanketní
odvolání proti tomuto rozhodnutí stěžovatel ani přes výzvu nedoplnil.
[13] V žalobě stěžovatel namítal, že správní orgán některá zákonná kritéria vyplývající z §12
odst. 1 zákona o přestupcích vůbec nezohlednil (okolnosti přestupku, míra zavinění, pohnutky
žalobce, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení),
a dále nezohlednil délku řízení a nepopsal a nezohlednil rozhodovací praxi v obdobných
případech. U kritérií, která zohlednil, správní orgán neuvedl, jaký vliv mělo to které kritérium
na konečnou výši pokuty a proč byla uložena pokuta v konkrétní výši.
[14] Na tyto námitky reagoval krajský soud v napadeném rozsudku dle Nejvyššího správního
soudu dostatečně. Je třeba připomenout, že povinností soudu není vypořádat za všech okolností
každý jednotlivý argument. Podstatné je, aby se vypořádal se všemi základními námitkami
tak, aby žádná nezůstala bez náležité odpovědi, přičemž odpověď na základní námitky v sobě
může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, č. j. 9 As 432/2017 - 38).
Smyslem §12 odst. 1 zákona o přestupcích je, aby správní orgány v každém případě řádně
odůvodnily a individualizovaly uloženou sankci. Krajský soud odpovídajícím způsobem posoudil,
že správní orgány této povinnosti v daném případě dostály, když se zabývaly všemi relevantními
kritérii, a odkázal na zcela konkrétní zjištěné a zohledněné polehčující a přitěžující okolnosti dané
věci. Krajský soud též přiléhavě upozornil na skutečnost, že konkrétní výše sankce je věcí
správního uvážení a stěžovatel zůstal v průběhu celého správního řízení pasivní. Toto posouzení
v sobě zahrnuje úvahu, že explicitní nevyjmenování kritérií, která nebyla pro danou věc
relevantní, nepředstavuje vadu napadeného rozhodnutí. Uvedené tím spíše platí pro jednoduché
nedbalostní přestupkové jednání (typicky právě překročení povolené rychlosti) za situace,
kdy námitky jsou vzneseny zcela obecně, aniž by bylo zřejmé, jak měl správní orgán
dle stěžovatele daná kritéria zohlednit.
[15] Stejné závěry se uplatní v případě kritérií, která ani v zákoně obsažena nejsou (délka
řízení, popis dosavadní rozhodovací praxe). I tato námitka byla vznesena obecně bez souvislosti
s konkrétním případem stěžovatele, a pro vypořádání námitky je tedy dostačující, pokud krajský
soud shrnul, že správní orgány se všemi relevantními kritérii zabývaly.
[16] Až v kasační stížnosti stěžovatel namítá, že ze správního rozhodnutí neplyne,
že by byly zkoumány např. čas přestupku, hustota provozu, charakter místa, technický stav
žalobcova vozidla, výhledové poměry atp. Krom toho, že se jedná o námitku nepřípustnou
dle §104 odst. 4 s. ř. s., ani na tomto místě stěžovatel neuvádí, jak se v jeho případě
tyto skutečnosti měly vymykat běžným podmínkám provozu na pozemních komunikacích, které
jsou východiskem zákonem stanoveného rozmezí sankce za daný přestupek.
[17] Otázka zveřejňování rozhodnutí správních soudů na internetových stránkách Nejvyššího
správního soudu se nijak nedotýká předmětu tohoto řízení, a Nejvyšší správní soud proto
neshledal důvodu se jí v tomto rozhodnutí zabývat.
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Napadený rozsudek proto není nezákonný z důvodů namítaných v kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tudíž kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto mu nevzniklo
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady s tímto řízením nad rámec jeho
úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu