ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.268.2019:54
sp. zn. 4 As 268/2019 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobců: a) B. M., b) E. M., oba zast.
JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, se sídlem Ó. Lysohorského 702, Frýdek – Místek,
proti žalovanému: Český báňský úřad, se sídlem Kozí 748/4, Praha 1, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: OKD, a.s., IČ: 059 79 277, se sídlem Stonavská 2179, Karviná, zast. JUDr.
Vladimírem Jirouskem, advokátem, se sídlem Preslova 361/9, Ostrava, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 11. 6. 2018, č. j. SBS 16708/2018/ČBÚ-21/2, v řízení o kasační stížnosti
žalobců a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2019, č. j. 25 A 95/2018 -
72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků ani osoba zúčastněná na řízení n emaj í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobců a potvrdil rozhodnutí
Obvodního báňského úřadu pro území krajů Moravskoslezského a Olomouckého (dále
jen „OBÚ“) ze dne 26. 3. 2018, č. j. SBS 31714/2017/OB/U-05/28. Tímto rozhodnutím OBÚ
povolil hornickou činnost – dobývání výhradního ložiska v dobývacím prostoru Karviná – Doly,
v rozsahu podle „Plánu dobývání porubů č. 11 2831 a č 11 11 2832 ve 28. Sloji v 11. kře na Důlním
závodě 1, lokalitě Karviná“ zn. PBP/Ing.Bi ze dne 11. 9. 2017.
[2] Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu. Uvedli, že v případě OBÚ bylo podle
žalobců na místě hovořit o tzv. systémové podjatosti dané dlouhodobým působením osoby
zúčastněné na řízení a také tím, že celá řada pracovníků OBÚ pro osobu zúčastněnou na řízení
v minulosti pracovala. OBÚ a osoba zúčastněná na řízení tak jsou úzce vzájemně propojeny
rozsáhlými formálními a neformálními vztahy.
[3] Rozhodnutí správních orgánů jsou podle žalobců důsledkem nesprávně zjištěného
skutkového stavu, neboť se OBÚ ve svém rozhodnutí ve značné míře opíral o znalecké posudky,
které nechala vypravovat osoba zúčastněná na řízení, která výlučně poskytovala podklady
pro jejich zpracování. Samotný OBÚ zpracování znaleckého posudku nezadával, a to za situace,
kdy pro osobu zúčastněnou na řízení zapracovávají znalecké posudky po mnoho let stále titíž
znalci, a tedy je třeba mít důvodné pochybnosti o jejich nepodjatosti a relevantnosti
či nezaujatosti jejich znaleckých závěrů. Výsledkem je, že tyto znalecké posudky neodpovídají
skutečnosti. Správní orgány toto pochybení nenapravily.
[4] Žalobci dále OBÚ vytknuli, že se nezabýval vyřešením střetu zájmů týkajícího
se dotčených pozemků ve spoluvlastnictví žalobců a osoby zúčastněné na řízení. Žalovaný
nenapravil pochybení OBÚ spočívající v opomenutí důsledků hornické činnosti na pozemky
žalobců a míru jejich znehodnocení.
[5] Krajský soud v Ostravě nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Uvedl, že žalobci
v průběhu správního řízení nevznesli námitku podjatosti úředních osob. Správním orgánům
tedy nebyl dán žádný prostor pro jakékoli posuzování otázky, zda jednotlivé úřední osoby nejsou
ve smyslu §14 odst. 1 správního řádu vyloučeny. Ani v žalobě žalobci neuvedli žádné konkrétní
okolnosti, které by mohly vzbudit o nepodjatosti úředních osob pochybnosti. Žalobci namítané
vztahy mezi OBÚ a osobou zúčastněnou na řízení navíc obsahově definici tzv. systémové
podjatosti splňovat nemohou, neboť OBÚ nemůže mít vztah k projednávané věci – povolení
těžební činnosti, jelikož ta se jej nijak materiálně, věcně, ekonomicky, ani jinak netýká.
[6] Krajský soud odmítl i námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu. Ta je velmi
obecná a žalobci v zásadě pouze obecně dovozovali podjatost znalců zpracovávajících znalecké
posudky. K tomu však neuvedli žádné bližší okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit závěry
o podjatosti znalců. Neučinili tak ani ve správním řízení. Krajský soud tak dospěl k závěru,
že obdobně jako u námitky podjatosti úředních osob nebyl ani ve vztahu k námitce podjatosti
znalců otevřen správním orgánům prostor, aby se jí jakkoli zabývaly. Otázku podjatosti
nelze poprvé řešit u soudu. K argumentaci žalobců, že podklady pro zpracování posudků znalci
čerpali výhradně od osoby zúčastněné na řízení, krajský soud připomenul, že je to právě osoba
zúčastněná na řízení, která je jako žadatel o povolení hornické činnosti povinna předložit
předepsanou dokumentaci ve smyslu §10 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti,
výbušninách a o státní báňské správě. Je tedy logické, že osoba zúčastněná na řízení jako žadatel
předá své podklady pro účely zpracování předepsané dokumentace, včetně posudků. Žalobci
nevznesli konkrétní relevantní argumenty, týkající se např. postupů či metod zpracování posudků
atd.
[7] K námitce žalobců, že nebyly dosud vyřešeny tzv. střety zájmů týkající se dotčených
pozemků ve spoluvlastnictví žalobců, krajský soud nejprve poukázal na §33 zákona
č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), a rozsudek NSS
ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 As 196/2016 - 33. Dále konstatoval, že žádná z nemovitostí
ve spoluvlastnictví žalobců není ohrožena využitím výhradního ložiska, neboť nebyla zjištěna
hrozba újmy žalobců, která by dosahovala potřebné intenzity. Krajský soud se ztotožnil
se žalovaným, že povolením hornické činnosti, resp. využitím výhradního ložiska sice dojde
k dotčení těchto nemovitostí, nikoli však k jejich ohrožení, neboť zjevně nedojde ke změně
možnosti využití pozemků. Správní orgány tudíž nepochybily, pokud ve vztahu k nemovitostem
ve vlastnictví žalobců nevyžadovaly po osobě zúčastněné na řízení doložení vyřešení střetu zájmů
dle §33 horního zákona.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
[8] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále též „stěžovatelé”) kasační
stížnost. Stěžovatelé v prvé řadě uvedli, že krajský soud chybně interpretoval závěry rozsudku
č. j. 2 As 196/2016 - 33. Podle stěžovatelů krajský soud nesprávně vyhodnotil intenzitu, s jakou
bude v případě povolení těžby zasaženo do vlastnických práv žalobců k výše uvedeným
pozemkům.
[9] Z vyjádření žalovaného a ze znaleckých posudků vyplývá, že v důsledku těžební činnosti
se předpokládá u pozemků parc. č. X a X v k. ú. D., pokles o cca. 55-95 cm. Takovým poklesem
v důsledku důlní činnosti dojde ke znehodnocení dotčených pozemků, a tím i mimo jiné ke
snížení jejich tržní hodnoty. V důsledku uvedeného poklesu se navíc oba pozemky, které budou
ovlivněny těžební činností, stanou prakticky neprodejnými. Žalobcům tak v důsledku povolení
důlní činnosti bude způsobena majetková újma. Žalobci znovu poukázali na to, že výše uvedené
pozemky již v minulosti byly a nadále jsou ovlivňovány důlní činností, a jejich stav se tak fakticky
bude jen zhoršovat. Dále zdůraznili, že v minulosti již vlivem důlní činnosti došlo ke
znehodnocení pozemku parc. č. X v k. ú. S. m. u K., který poklesl o cca 100 cm, byl podmáčen a
fakticky přestal plnit funkci lesa.
[10] Krajský soud správně poukázal na rozsudek č. j. 2 As 196/2016 - 33, avšak pokles
pozemku v důsledku povolované důlní činnosti vyhodnotil chybně jako pouhé dotčení. Je přitom
zřejmé, že pokud dojde k poklesu uvedených pozemků o téměř metr, navíc pokud tyto pozemky
již byly v minulosti ovlivněny těžbou a nyní má dojít k dalšímu poklesu, pak tyto pozemky budou
trvale znehodnoceny. Závěry formulované v již zmíněném rozsudku Nejvyššího správního soudu
nelze interpretovat tak, že ohroženy by musely být stavby či jiné objekty na pozemcích či jiné
zájmy žalobců. Nejvyšší správní soud hovořil v cit. rozsudku o tom, že hrozba újmy musí
být reálná a její intenzita musí být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením
některého z užitných parametrů. Ve spojení s §33 horního zákona z toho ovšem plyne, že může
dojít nejen ke zničení, poškození či znehodnocení staveb (objektů) nacházejících se na pozemcích
ovlivněných těžbou, nýbrž může být takto nepochybně ohrožen zároveň sám pozemek, který
bude důlní činností ovlivněn.
[11] Pozemky stěžovatelů nebudou důlní činností pouze dotčeny, nýbrž jí budou ohroženy.
Podle stěžovatelů si tak měl OBÚ vyžádat od osoby zúčastněné na řízení doložení vyřešení střetu
zájmů podle §33 odst. 2 horního zákona, což však neučinil a toto pochybení nenapravil
ani žalovaný. V důsledku toho nebyla splněna jedna ze základních podmínek pro vydání povolení
k hornické činnosti, a OBÚ tak povolení osobě zúčastněné na řízení neměl vydat. Krajský soud
chybně posoudil klíčovou právní otázku, zda je třeba daný případ posuzovat v režimu dotčení
nebo zda již intenzita zásahu do práv žalobců v důsledku povolované důlní činnosti přesáhla
onu kritickou míru „ohrožení“, a tedy bylo namístě se zabývat řešením střetu zájmu.
[12] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry
napadeného rozsudku a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Poukázal na závěry uvedené
ve vztahu k §33 horního zákona v rozsudku č. j. 2 As 196/2016 - 33. Konstatoval, že ze spisové
dokumentace není patrná žádná skutečnost nasvědčující tomu, že by povolená hornická činnost
mohla svými projevy na pozemcích stěžovatelů způsobit újmu, která by se svou intenzitou mohla
rovnat zničení, poškození či podstatnému snížení některého z užitných parametrů pozemků.
Samotný pokles pozemků v důsledku povolené hornické činnosti není možné bez dalšího
interpretovat jako poškození či zničení těchto pozemků. Pokles pozemků může být zásahem
dosahujícím intenzity ohrožení pouze v případech, kdy v jeho důsledku nebude možno ovlivněné
pozemky nadále využívat původním způsobem nebo dojde k podstatnému omezení možnosti
jejich následného využití. Vzhledem k tomu, že pozemky jsou v katastru nemovitostí vedeny
jako ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda, nelze očekávat, že by předpokládaný
pokles těchto pozemků měl za následek změnu možnosti jejich budoucího využití.
[13] Osoba zúčastněná na řízení ve vyjádření uvedla, že krajský soud se řádně a podrobně
vypořádal se všemi žalobními námitkami. S ohledem na druh pozemků ve spoluvlastnictví
stěžovatelů se jich v budoucnu realizovaná hornická činnost možná dotkne, avšak bez nebezpečí
jejich ohrožení a bez toho, že by přicházela v úvahu změna možností jejich využití.
III. Posouzení kasační stížnosti
[14] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu
s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost
kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná především
o posouzení, zda pozemky parc. č. X a X v k. ú. D. ve spoluvlastnictví stěžovatelů jsou ohroženy
využitím výhradního ložiska těžební činností podle §33 odst. 1 horního zákona, a zda si z tohoto
důvodu měl OBÚ vyžádat od osoby zúčastněné na řízení doložení vyřešení střetu zájmů podle §
33 odst. 2 horního zákona.
[17] Podle §33 odst. 1 horního zákona, jestliže jsou využitím výhradního ložiska ohroženy objekty
a zájmy chráněné podle zvláštních předpisů, objekty a zájmy fyzických nebo právnických osob, jsou organizace,
orgány a fyzické a právnické osoby, jimž přísluší ochrana těchto objektů a zájmů, povinny ve vzájemné součinnosti
řešit tyto střety zájmů a navrhnout postup, který umožní využití výhradního ložiska při zabezpečení nezbytné
ochrany uvedených objektů a zájmů.
[18] Podle odst. 2 téhož ustanovení, organizace je povinna před zařazením příslušných prací do plánu
otvírky, přípravy a dobývání dohodnout se s orgány a fyzickými a právnickými osobami, kterým přísluší ochrana
objektů a zájmů podle odstavce 1, o tom, zda ohrožený objekt nebo zájem se má chránit, v jakém rozsahu,
popřípadě po jakou dobu a dohodu předložit krajskému úřadu k zaujetí stanoviska. Dohoda je platná, jestliže
krajský úřad do 1 měsíce od jejího předložení nevyjádří s dohodou nesouhlas. Povinnost uzavřít dohodu
se nevztahuje na případy, kdy střety zájmů byly vyřešeny při stanovení chráněného ložiskového území, dobývacího
prostoru, popřípadě při projektování, výstavbě nebo rekonstrukci dolu a lomu a jestliže postup při jejich řešení
stanoví zvláštními předpisy.
[19] Podle odst. 3 platí, že nedošlo-li k dohodě podle odstavce 2 nebo jestliže krajský úřad nesouhlasí
s dohodou, rozhodne o řešení střetů zájmů Ministerstvo průmyslu a obchodu po projednání s ministerstvem
životního prostředí České republiky a Českým báňským úřadem v součinnosti s ostatními dotčenými ústředními
orgány státní správy, a to s přihlédnutím ke stanovisku krajského úřadu.
[20] Podle §33 odst. 4 horního zákona, organizace, která žádá o povolení otvírky, přípravy a dobývání
výhradního ložiska, je povinna doložit obvodnímu báňskému úřadu, že střety zájmů byly vyřešeny.
[21] Institutem řešení střetu zájmů v řízení o povolení hornické činnosti dle §33 horního
zákona se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval v opakovaně citovaném rozsudku
č. j. 2 As 196/2016 - 133. V tomto rozsudku zdejší soud vyložil rozdíl mezi pojmy „ohrožení“
a „dotčení“, když poukázal na rozsudek NSS č. j. 7 As 21/2007 - 191, dle kterého „dotčenost
je atributem odvození okruhu účastníků řízení podle §18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, kdežto ohroženost
je atributem aplikace ustanovení §33 horního zákona o řešení střetu zájmů“, a konstatoval, že „tomu
odpovídá i aktuální právní úprava, která pojem „ohrožení“ používá v souvislosti s řešením střetu zájmů (viz §33
odst. 1 horního zákona či §17 odst. 2 zákona o hornické činnosti), zatímco pojem „dotčení“ je používán v §28
odst. 2 horního zákona a §18 odst. 1 zákona o hornické činnosti, které upravují okruh účastníků předmětných
správních řízení.“
[22] Dále v bodech 33 a 34 rozsudku č. j. 2 As 196/2016 - 133 tento soud vyslovil,
že „za současné právní úpravy se pojmy „ohrožený“ a „dotčený“ vztahují ke dvěma odlišným institutům, které
slouží k ochraně zájmů fyzických a právnických osob v různých situacích. Jak již bylo uvedeno výše, dotčenost
se vztahuje k vymezení okruhu účastníků správního řízení, ohroženost k povinnosti řešení střetu zájmů. Podle
ustálené judikatury se dotčenost zájmů neomezuje pouze na osoby, které vlastní nemovitost v dobývacím prostoru.
Je totiž zřejmé, že důsledky povolené hornické činnosti nejsou omezeny jen na stanovený dobývací prostor, řada
důsledků povolované činnosti dobývací prostor přesahuje (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007,
č. j. 11 Ca 303/2005 – 29, publ. pod č. 1329/2007 Sb. NSS, či již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 5 As 36/2009 – 123). Dotčením lze rozumět především dotčení hlukem, prachem,
vibracemi a dalšími imisemi. Imisemi se dle §1013 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického
nebo jiného práva nad míru přiměřenou místním poměrům a který podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku
(srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 36/2009 – 123). U ohrožení musí
existovat reálná, důkazy podložená, hrozba vzniku újmy, která znamená podstatné snížení některého
z užitných parametrů předmětné věci (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 7 As 21/2007 – 191).
Z uvedeného vyplývá, že ohrožení zájmů představuje zásah větší intenzity než dotčení, a to ve vztahu k významu
způsobené újmy. Tento závěr podporuje i odborná literatura, dle které je kritériem pro stanovení povinnosti uzavřít
dohodu o střetu zájmů intenzita zásahu, která musí dosahovat stupně ohrožení. Za ohrožený je objekt či zájem
považován tehdy, hrozí-li v důsledku hornické činnosti jeho zničení, poškození nebo snížení některého z jeho
užitných parametrů. Intenzitu zásahu je třeba zjišťovat v konkrétním případě znaleckými posudky zpracovanými
znalci se specializací na důlní měřictví a vlivy poddolování.“
[23] Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku v bodě 35 a 36 dále dospěl k závěru,
že „okruh osob, se kterými musí těžební organizace před podáním žádosti o povolení hornické činnosti uzavřít
dohodu o střetu zájmů dle §33 horního zákona, bude záležet na konkrétních geologických a jiných podmínkách
v území. Za tím účelem bude zpravidla třeba vyhotovit komplexní znalecký posudek, případně okruh
ohrožených zájmů vyhodnotit a odůvodnit na základě odborných znalostí a předchozích zkušeností těžební
organizace. (…) Hrozba újmy musí být vzhledem k podmínkám v okolí reálná a její intenzita musí
být srovnatelná se zničením, poškozením či podstatným snížením některého z užitných parametrů daného objektu.
Dohoda o střetu zájmů se může kromě ochrany věcných práv týkat i jiných absolutně chráněných statků
jako zdraví a život. Míru ohrožení jednotlivých zájmů v konkrétním případě je třeba stanovit na základě
odborného posouzení konkrétních podmínek v území. Na kvalitu odborného posouzení je třeba klást vzhledem
k významu proti sobě stojících zájmů přísné nároky. Excesy z obvyklého běhu věcí lze řešit cestou náhrady škody
dle §37 horního zákona se subsidiárním použitím úpravy náhrady škody v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V obecné rovině lze zejména odkázat na úpravu škody z provozní činnosti
dle §2924 občanského zákoníku či úpravu škody způsobené provozem zvlášť nebezpečným dle §2925
občanského zákoníku.“
[24] Stěžovatelům je třeba přisvědčit v tom, že závěry formulované v uvedeném rozsudku
Nejvyššího správního soudu nelze interpretovat tak, že ohroženy mohou být pouze stavby, jiné
objekty na pozemcích či jiné zájmy žalobců. Naopak doložit řešení střetu zájmů je třeba
i v případě, že hrozí podstatné znehodnocení pozemků. Krajskému soudu však nelze v tomto
ohledu nic vytknout, neboť k posouzení důsledků důlní činnosti na pozemky ve spoluvlastnictví
stěžovatelů přistoupil komplexně a řádně svůj závěr odůvodnil.
[25] Mezi účastníky je nesporné, že v důsledku plánované těžební činnosti může dojít
k poklesu shora uvedených pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatelů o přibližně 55-95 cm.
Pozemky stěžovatelů tedy budou zcela nepochybně těžební činnosti dotčeny. Tyto pozemky
jsou v katastru nemovitostí vedeny jako ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda
a nachází se na nich les. Nenachází se na nich ani žádné stavby, které by mohly být těžební
činností dotčeny. Z doplňku č. 1 ke znaleckému hydrogeologickému posudku ze dne 9. 10. 2017,
ev. č. 328/2016, na který přiléhavě poukázal OBÚ, vyplývá, že předmětné pozemky se nenachází
v území ohroženém zamokřením a zatopením souvisejícím s vlivem plánové těžební činnosti.
I po předpokládaném poklesu tedy budou pozemky nadále moci být využívány jako les, stejným
způsoben jako dosud. Žádné jiné dotčení předmětných pozemků v souvislosti s těžební činností
dle posudku nenastane, což podle Nejvyššího správního soudu znamená, že nebudou těžební
činností ohroženy natolik, aby to mělo za následek jejich zničení, poškození nebo snížení
některého z jejich užitných parametrů. Uvedený pokles pozemků tudíž nepředstavuje ohrožení
zájmů ve smyslu §33 odst. 1 horního zákona. Krajský soud dospěl s poukazem na rozsudek
č. j. 2 As 196/2016 - 33 k obdobnému závěru. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce
stěžovatelů, že krajský soud tento rozsudek nesprávně interpretoval a nesprávně vyhodnotil
intenzitu, s jakou bude v případě povolení těžby zasaženo do spoluvlastnických práv žalobců
k výše uvedeným pozemkům. Nejvyšší správní soud tak má stejně jako krajský soud
za to, že správní orgány nepochybily, pokud ve vztahu k nemovitostem ve spoluvlastnictví
žalobců nevyžadovaly po žadateli – osobě zúčastněné na řízení – doložení vyřešení střetu zájmů
podle §33 horního zákona.
[26] V návaznosti na výše uvedené nelze stěžovatelům přisvědčit ani v tom, že OBÚ
měl osobu zúčastněnou na řízení vyzvat k doložení dokladu prokazujícího vyřešení střetu zájmů.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že OBÚ svůj závěr, že předmětné pozemky
ve spoluvlastnictví stěžovatelů nebudou v důsledku hornické činnosti ohroženy, řádně zdůvodnil
na str. 19 svého rozhodnutí.
[27] V případě argumentace stěžovatelů, že povolovanou důlní činností dojde
ke znehodnocení dotčených pozemků, a tím i ke snížení jejich tržní hodnoty, Nejvyšší
správní soud připouští, že k dotčení pozemků ve spoluvlastnictví stěžovatelům může v důsledku
jejich poklesu dojít. Nelze však očekávat takové znehodnocení pozemků, aby to mělo za následek
ohrožení zájmů stěžovatelů ve smyslu §33 odst. 1 horního zákona. Tvrzené snížení tržní hodnoty
pozemků stěžovatelé ničím nedoložili a z obsahu spisu nelze takové reálné riziko zjistit.
Na situaci obou pozemků, které jsou již nyní dotčeny hornickou činností osoby zúčastněné
na řízení, se nic podstatného nezmění. Pokud by v důsledku povolené hornické činnosti vznikla
neočekávaná majetková újma nad rámec zjištění vyplývajících ze znaleckého posudku
(např. porušením předepsaných postupů při hornické činnosti), bylo by na místě řešit takovou
újmu cestou náhrady škody podle §37 horního zákona se subsidiárním použitím úpravy
náhrady škody v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů,
popř. dle zákona č. 167/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a o její nápravě a o změně
některých zákonů.
[28] Skutečnost, že v minulosti již vlivem důlní činnosti došlo ke znehodnocení pozemku
parc. č. X v k. ú. S. m. u K., když tento pozemek poklesl o cca 100 cm, byl podmáčen a fakticky
přestal plnit funkci lesa, na kterou poukazují stěžovatelé v kasační stížnosti, nemá na posouzení
věci vliv, neboť tento pozemek se nachází ve zcela jiné lokalitě, než pozemky parc. č. X a X v k.
ú. D., jejichž zasažení důlní činností je posuzováno v této věci. Z míry znehodnocení pozemku
par. č. X v k. ú. S. m. u K. proto nelze při posouzení této věci žádným způsobem vycházet. Stejně
tomu je v případě poukazu stěžovatelů na skutečnost, že v minulosti již k poklesu pozemků
v důsledku těžební činnosti došlo. Případné poškození pozemků v minulosti však není otázkou
rozhodnou v této věci. Tato okolnost se totiž netýká plánované těžby, o které rozhodoval
žalovaný napadeným rozhodnutím.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[29] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovateli uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[30] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelé neměli v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemají. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Osoba zúčastněná na řízení má podle §60
odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly v souvislosti s plněním
povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné žádná povinnost uložena
nebyla a soud ani neshledal okolnosti hodné zvláštního zřetele odůvodňující přiznání nákladů
řízení, a proto soud rozhodl, že ani osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu