ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.357.2019:26
sp. zn. 4 As 357/2019 - 26
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: Ing. T. W., zast. JUDr. Janem
Walterem, advokátem, se sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti žalovanému: Státní úřad
inspekce práce, se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě na ochranu proti nečinnosti při
vyřizování žádosti žalobce ze dne 6. 5. 2019 o poskytnutí informací, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 9. 2019, č. j. 25 A 133/2019 - 15,
takto:
I. Kasační stížnost se o dm í t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Shrnutí předcházejícího řízení
[1] Žalobce podal dne 6. 5. 2019 žalovanému žádost o poskytnutí informací. Dne 21. 5. 2019
obdržel žalobce přípis žalovaného, kterým požadované informace poskytl pouze částečně.
Dne 22. 5. 2019 podal žalobce podle §16a odst. 1 písm. c) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném
přístupu k informacím, stížnost na postup žalovaného při vyřizování žádosti o informace
ze dne 6. 5. 2019 a následně podal dne 15. 6. 2019 žádost o přijetí opatření proti nečinnosti
při vyřizování stížnosti. Žalobce poté dne 6. 8. 2019 vzal zpět žalobu na nečinnost žalovaného
podanou dne 18. 7. 2019, neboť dne 19. 7. 2019 obdržel rozhodnutí Ministerstva práce
a sociálních věcí (dále jen jako „nadřízený správní orgán“), kterým žalovanému uložil povinnost
rozhodnout o nevyřízené části žádosti žalobce o informace, přičemž rozhodnutí žalovaného
o odmítnutí předmětné části žádosti o informace žalobce obdržel dne 5. 8. 2019.
[2] Krajský soud v Ostravě výrokem I. usnesení ze dne 5. 9. 2019, č. j. 25 A 133/2019 - 15,
zastavil řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného z důvodu úplného zpětvzetí
návrhu žalobce. Výrokem II. napadeného usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 11.200 Kč. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení
konstatoval, že pokud je žádost žalobce o informace odmítnuta, musí být o této skutečnosti
žalobce vyrozuměn. Žalovaný však tak až do dne podání žaloby na ochranu proti nečinnosti
neučinil, žalobce proto svůj návrh podal zcela důvodně a vzal jej zpět až poté, co obdržel
v žalobě požadované vyrozumění žalovaného. Podle §60 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), proto krajský soud přiznal žalobci
právo na náhradu nákladů žalobního řízení.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce
[3] Proti uvedenému usnesení podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost.
V ní namítl, že žalobce byl o vyřízení jeho žádosti o informace vyrozuměn již přípisem, který
byl žalobci doručen dne 21. 5. 2019 a lze jej současně považovat za správní rozhodnutí
v materiálním smyslu. Rozhodnutí stěžovatele doručené žalobci dne 5. 8. 2019
tak nelze považovat za procesní aktivitu ve smyslu „pozdějšího chování“ podle §60 odst. 3 s. ř. s.
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. se totiž lze žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu
domáhat pouze toho, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci
samé nebo osvědčení. Žalobce však v rozporu s tímto ustanovením nevyčkal rozhodnutí
nadřízeného správního orgánu o podané stížnosti na postup stěžovatele při vyřizování žádosti
žalobce o informace a podal žalobu na ochranu proti nečinnosti. Stěžovatel následně popsal
průběh řízení o žádosti žalobce o informace a uzavřel, že v posuzovaném případě stěžovatel
nebyl nečinný, ale jeho rozhodnutí o vyřízení žádosti pouze postrádalo vyžadovanou formu
správního rozhodnutí. Tato skutečnost vyplývá také z rozhodnutí nadřízeného správního orgánu,
kterým stěžovateli uložil povinnost rozhodnout o nevyřízené části žalobcovy žádosti o informace,
a to s obdobnou argumentací, jakou stěžovatel použil v předmětném přípise. Z tohoto důvodu
žalobce podal žalobu na nečinnost stěžovatele nedůvodně a rozhodnutí stěžovatele doručené
žalobci dne 5. 8. 2019 tak nelze považovat za „pozdější chování“ podle §60 odst. 3 s. ř. s.
Nejvyššímu správnímu soudu proto stěžovatel navrhl, aby výrok II. napadeného usnesení zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[4] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatoval, že kasační stížnost stěžovatele
brojí pouze proti výroku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, taková kasační stížnost
je proto podle §104 odst. 2 nepřípustná. Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhl, aby kasační
stížnost odmítl.
III. Posouzení kasační stížnosti
[5] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná.
[6] Nejvyšší správní soud se dále zabýval přípustností podané kasační stížnosti z pohledu
ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s., podle něhož je kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku
o nákladech řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, nepřípustná.
[7] V nyní posuzovaném případě stěžovatel ve skutečnosti brojí výlučně proti povinnosti hradit
náklady řízení o žalobě, čemuž účelově přizpůsobuje svou argumentaci stran důvodnosti žaloby
na ochranu proti nečinnosti. Výše uvedenému ostatně odpovídá také formulace petitu kasační
stížnosti, ve kterém stěžovatel navrhuje Nejvyššímu správnímu soudu, aby zrušil pouze výrok
II. napadeného usnesení, kterým krajský soud stěžovateli tuto platební povinnost uložil. Nejvyšší
správní soud přitom považuje za účelovou argumentaci stěžovatele, že ve vydání rozhodnutí
doručené žalobci dne 5. 8. 2019 nelze spatřovat „pozdější chování“ podle §60 odst. 3 s. ř. s.,
protože původní přípis ze dne 21. 5. 2019 představoval vydání rozhodnutí v materiálním smyslu.
V posuzovaném případě je totiž zřejmé, že se žalobce důvodně podanou žalobou na ochranu
proti nečinnosti stěžovatele domáhal vydání právě toho rozhodnutí, které dne 5. 8. 2019
od stěžovatele obdržel, přičemž v takové situaci by již nemělo žádného smyslu trvat
na meritorním projednání této žaloby. Z tohoto důvodu žalobce vzal podanou žalobu zpět,
přičemž krajský soud následně správně řízení o této žalobě zastavil a podle §60 odst. 3 s. ř. s.
uložil stěžovateli povinnost náhrady nákladů řízení žalobci.
[8] Tvrzení stěžovatele o nesprávnosti výroku napadeného unesení o zastavení žalobního řízení
tak představuje účelový postup stěžovatele, jímž chce ve skutečnosti dosáhnout toliko zrušení
výroku o uložení povinnost zaplatit žalobci náklady řízení o žalobě, jehož zrušení se v petitu
kasační stížnosti toliko domáhá. Za této situace je nutné i ve shodě s dosavadní
judikaturou Nejvyššího správního soudu představovanou kupříkladu usneseními
ze dne 26. 9. 2019, č. j. 5 As 246/2018 - 27, ze dne 12. 9. 2017, č. j. 6 Azs 267/2017 - 27,
či ze dne 12. 10. 2017, č. j. 5 Azs 247/2017 - 33, považovat kasační stížnost za směřující
jen proti výroku o nákladech řízení, která je podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustná.
IV. Závěr a náklady řízení
[9] S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud kasační stížnost
podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s. jako nepřípustnou odmítl.
[10] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud za použití
ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu