ECLI:CZ:NSS:2019:4.AS.395.2018:17
sp. zn. 4 As 395/2018 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Petry Weissové a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě na ochranu
proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 4. 12. 2018, č. j. 22 A 78/2018 – 6,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se žalobou podanou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“)
domáhal ochrany proti nečinnosti Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Ostrava,
při vyřizování jeho žádosti o informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
II.
[2] Krajský soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl o postoupení věci Městskému
soudu v Praze.
[3] Dospěl totiž k závěru, že správním orgánem, který měl v posuzovaném případě
svou nečinností zasáhnout do práv žalobce, podle jehož sídla se určuje místně příslušný soud
ve smyslu §7 odst. 2 s. ř. s., je Vězeňská služba České republiky, jejíž sídlo je v Praze; místně
příslušným soudem k posouzení žalobcovy žaloby je tudíž Městský soud v Praze.
III.
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) nyní napadá uvedené usnesení krajského soudu kasační
stížností. Navrhuje jej zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel konkrétně v kasační stížnosti namítá, že: „[ž]alovaná [stěžovatelem myšlena
Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Ostrava – pozn. Nejvyššího správního soudu]
je správní jednotkou, která podle ustanovení §4 zák. č. 555/1992 Sb. činí za Vězeňskou službu ČR právní
úkony, mezi které patří správní trestání i řízení o trestných činech vězněných osob včetně postavení správního
orgánu jako povinného subjektu.“
[6] Součástí kasační stížnosti učinil stěžovatel i návrh na osvobození od soudních poplatků
a návrh na ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
IV.
[7] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky, nezakládá v oblasti poskytování informací podle zákona
o svobodném přístupu k informacím jednotlivým vazebním věznicím nebo věznicím
samostatnou rozhodovací pravomoc. Vazební věznice nebo věznice však mohou být správním
orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jim zákon určité samostatné
rozhodovací pravomoci. Pokud tomu tak není, nemohou získat postavení správního
orgánu ve smyslu §4 odst. 1 s. ř. s. Správním orgánem ve smyslu tohoto ustanovení
je proto v právě posuzované věci Vězeňská služba České republiky; místně příslušným
k posouzení žaloby stěžovatele je tudíž podle §7 odst. 2 s. ř. s. Městský soud v Praze.
Žalovaná k uvedenému rovněž poukazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 11. 2018, č. j. 5 As 316/2018 – 12, a ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 14.
[8] Žalovaná pro právě uvedené navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
V.
[9] Nejvyšší správní soud na úvod poznamenává, že podáním kasační stížnosti
proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu (s výjimkou procesního rozhodnutí,
kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli poplatková povinnost (srov. usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19).
Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je, zaplacení soudního
poplatku za kasační stížnost tudíž kasační soud nepožadoval.
[10] Z právě citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné
zastoupení stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou
ze základních podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní
v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení
o žalobě, jež slouží toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu.
Takovým typem rozhodnutí je i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě
tak ani podmínka povinného zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna.
[11] Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] V kasační stížnosti stěžovatel učinil spornou otázku místní příslušnosti krajského soudu
při rozhodování o žalobě, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti při vyřizování jeho žádosti
o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
[14] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany. Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí,
že má sídlo v obvodu své působnosti.“
[15] Podle §79 odst. 2 s. ř. s. platí, že v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti [ž]alovaným
je správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení.
[16] Nejvyšší správní soud se již mnohokrát zabýval otázkou určení místní příslušnosti
správních soudů podle sídla správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni
nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany, podle citovaného ustanovení.
Z dosavadní judikatury vyplývá, že pro posouzení této otázky neexistuje všeobecně platné
pravidlo, ale vždy je třeba vycházet z konkrétní právní úpravy působnosti a funkční příslušnosti
při určení, kterému správnímu orgánu svěřil v dané oblasti právní předpis rozhodovací
pravomoc.
[17] Za „správní orgán“ lze přitom považovat orgán moci výkonné, orgán územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobu nebo jiný orgán,
pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob
v oblasti veřejné správy [§4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Org anizační složka správního úřadu
může být správním orgánem rozhodujícím v prvním stupni pouze tehdy, svěřuje-li jí právní
předpis určité samostatné rozhodovací pravomoci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 7. 2008, č. j. 3 Ans 8/2008 - 84).
[18] Pokud však zákon nevymezuje organizačním složkám správního úřadu s celostátní
působností (vnitřním organizačním jednotkám) samostatnou rozhodovací pravomoc,
nemohou takové organizační jednotky získat postavení správního orgánu rozhodujícího v prvním
stupni podle §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Místní příslušnost soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s.
se v takových případech bude řídit sídlem správního orgánu s celostátní působností,
nikoli sídlem jeho vnitřní organizační jednotky (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 - 143, nebo také usnesení téhož soudu
ze dne 28. 11. 2012, č. j. Nad 81/2012 - 71). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu
je tedy správním orgánem ve věcech vyřizování žádostí o informace Vězeňská služba České
republiky se sídlem Soudní 1672/1a, Praha, nikoli její jednotlivé regionální složky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018-15).
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ačkoliv stěžovatel
v žalobě uvedl mylně jako sídlo žalované Vazební věznici Ostrava, Havlíčkovo
nábřeží 34a, Ostrava, jako žalovanou správně uvedl Vězeňskou službu České republiky, jejíž sídlo
se ve skutečnosti nachází na adrese Soudní 1672/1a, Praha 4. K tomu Nejvyšší správní soud
dodává, že určení žalovaného správního orgánu je v řízení o nečinnostní žalobě v dispozici
žalobce (§79 odst. 2 s. ř. s.). Tato dispozice však nesahá tak daleko, že by soud byl ve věci určení
místní příslušnosti krajského soudu vázán nesprávným uvedením sídla žalovaného správního
orgánu v žalobě.
[20] K projednání stěžovatelovy žaloby je proto podle Přílohy č. 2 zákona č. 6/2002 Sb.,
o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů,
místně příslušným Městský soud v Praze. Krajský soud tedy nepochybil, postoupil-li věc
napadeným usnesením k projednání a rozhodnutí pávě tomuto soudu.
VI.
[21] Z výše uvedeného důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení
o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné
náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu