ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.120.2019:30
sp. zn. 4 Azs 120/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: T. T. N., zast. JUDr. Ing.
Jakubem Backou, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem Masarykova 930/27,
Ústí nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 1. 2019, č. j. KRPU-14061-
25/ČJ-2019-040022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 28. 2. 2019, č. j. 41 A 3/2019 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubovi Backovi, advokátovi,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) ve spojení s §124
odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a podle §124 odst. 3 téhož zákona stanovila dobu
trvání zajištění na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody na území České republiky, který
nastal dne 18. 1. 2019 v 9:30 hodin.
II.
[2] Napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem
(dále jen „krajský soud“), který ji výše označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
[3] Krajský soud v napadeném rozsudku shodně s žalovanou dovodil, že v žalobcově případě
nebyla pro uložení zvláštních opatření za účelem vycestování splněna zejména podmínka
stanovená v §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, podle kterého policie zvláštní opatření
za účelem vycestování neuloží také v případě, kdy jde o cizince, u něhož je zjevné,
že má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu. Ze spisového materiálu
přitom vyplynulo, že žalobce byl zadržen německou policií bezprostředně poté, co opustil
Českou republiku a vstoupil na území Německa. Krajský soud proto považoval
za pravděpodobné, že by žalobce v případě, pokud by nedošlo k jeho zajištění, neodcestoval
do Vietnamu, ale zopakoval by svůj pokus o vstup na území Německa, jelikož jeho vycestování
z Vietnamu bylo vedeno snahou najít si práci v Německu (přechodně v Rumunsku). Krajský soud
také podotkl, že žalobce jednoznačně a opakovaně potvrdil svůj záměr vycestovat do Německa
za prací. Krajský soud tedy měl za to, že byly naplněny podmínky §123b odst. 4 zákona o pobytu
cizinců, které uložení zvláštního opatření za účelem vycestování vylučují. Krajský soud dodal,
že žalovaná vzala v potaz veškeré skutkové okolnosti případu a přihlédla k neexistenci
jakýchkoliv vazeb žalobce k České republice a k deklarovanému cíli žalobce pracovat v Německu.
III.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu
řízení.
[5] Stěžovatel namítal nesprávné vyhodnocení možnosti užití zvláštních opatření v §123b
a §123c zákona o pobytu cizinců. Žalovaná i krajský soud vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel
použil území České republiky pro nelegální vstup na území Německa. Nezohlednily však,
že stěžovatel nelegálně pobýval na území České republiky pouze v řádu hodin a nikdy v minulosti
se nepříčil žádnému správnímu rozhodnutí. Právní úprava zvláštních opatření musí být vykládána
v souladu se smyslem, cíli a požadavky čl. 15 návratové směrnice. Nezbytnost zajištění nelze
vyvozovat pouze ze skutečnosti, že se stěžovatel původně snažil ilegálním způsobem vycestovat
ze své vlasti do Německa. Stěžovatel se na území České republiky ani schengenského prostoru
dosud nedopustil žádného protiprávního jednání, za nějž by byl uznán vinným. V době vydání
napadeného rozhodnutí dosud nebylo pravomocně rozhodnuto ani o správním vyhoštění
stěžovatele. Stěžovatel zdůraznil, že prostý nelegální pobyt na území České republiky není
v judikatuře kasačního soudu považován za tak závažnou okolnost, jež by vylučovala využití
zvláštních opatření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016 - 18). Je třeba hodnotit i pobytovou historii, případně obecnou bezúhonnost
stěžovatele. Nelze odhlížet ani od toho, že stěžovatel žalované sdělil všechny potřebné údaje
ke své identifikaci. Jeho chování v průběhu správního řízení tedy svědčilo o tom, že hodlá
se správními orgány spolupracovat a postupovat v souladu s právními předpisy. To stěžovatel
potvrdil i následným podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Zajištění
stěžovatele proto není na místě a napadený rozsudek a správní rozhodnutí nemohou obstát.
IV.
[6] Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Jednání stěžovatele
nelze zlehčovat jako pouhý nelegální pobyt v České republice v délce několika hodin. Stěžovatel
přicestoval letecky ze země svého původu do Rumunska, odsud dále cestoval přes Bulharsko,
Maďarsko a další země do Německa již bez cestovního dokladu, jejž mu odebrali převaděči,
dodávkovým vozidlem a poté v nákladním vozidle pod zbožím. Cílem stěžovatele byla nelegální
práce v Německu. Z protokolu o výslechu stěžovatele vyplývá, že si byl nelegálnosti svého
jednání od počátku vědom. Za cestu zaplatil převaděčům nemalý finanční obnos (za cestu
do Rumunska 5.000 euro a za cestu z Rumunska do SRN z požadovaných 7.500 euro zaplatil
6.000 euro). Ochota a schopnost respektovat případně uložené zvláštní opatření
tedy byla dosavadním chováním stěžovatele podstatně snížena. Žalovaná též zohlednila,
že stěžovatel vypověděl, že v České republice nikoho nezná, nemá možnost se ubytovat a nemá
žádné finanční prostředky. Uložení zvláštních opatření by tak bylo neúčelné. Lze se domnívat,
že by opětovně došlo k pokusu stěžovatele vstoupit nelegálně do Německa, kde by bez oprávnění
pracoval. Námitka, že se stěžovatel nedopustil jiného nezákonného jednání, je podle žalované
zavádějící. Cestoval totiž přes hranice několika států v úkrytu za úplatu organizované skupině
převaděčů. Rozsudek č. j. 5 Azs 294/2016 - 18 nelze na případ stěžovatele aplikovat,
jelikož žalovaná i krajský soud na rozdíl od situace v rozsudku zcela přezkoumatelně a dostatečně
zhodnotily možnost aplikace zvláštních opatření včetně všech okolností případu, nevycházely
tedy pouze z nelegálního pobytu stěžovatele na území České republiky. Žalovaná také dodala,
že vydání rozhodnutí o vyhoštění není podmínkou zajištění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že skutkově obdobnou věcí se zabýval
již například v rozsudcích ze dne 20. 6. 2019, č. j. 5 Azs 81/2019 - 27, ze dne 29. 5. 2019,
č. j. 2 Azs 356/2018 - 28, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Azs 25/2019 - 23, či ze dne 16. 5. 2019,
č. j. 10 Azs 48/2019 - 33. Kasační soud z jejich závěrů vycházel i v nyní projednávané věci, neměl
totiž žádný důvod se od dříve vyslovených úvah odchýlit.
[10] Podle §123b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců, [z]vláštním opatřením
za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince
oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii
a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době
policií stanovené.
[11] Jednou z podmínek dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců k tomu, aby bylo možné
přistoupit k zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění, je skutečnost, že nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.
[12] Právě nesprávné a nedostatečné posouzení možnosti uložení těchto zvláštních opatření
jako stěžejní kasační námitku stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud v této
souvislosti dodává, že stěžovatel tuto námitku podřadil pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., podle obsahu se jedná o námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[13] Jak vyslovil kasační soud ve výše odkazovaném rozsudku č. j. 2 Azs 356/2018 - 28,
„[z]ajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců představuje
mimořádný institut, neboť pro cizince znamená omezení jeho osobní svobody. Jedná se tak o citelný zásah
do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod, a jako takový
může být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem, ale i ústavním pořádkem
(viz např. usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Zákon o pobytu cizinců v tomto rozsahu transponuje čl. 15 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES, ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), podle kterého
nemohou-li být v konkrétním případě uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření,
mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem
přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. (…). Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je tedy nutné
aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 – 51, či rozsudek ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 – 50).“
[14] Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, tedy uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit
povinnosti plynoucí z uloženého zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava,
že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního
vyhoštění mařit, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 - 25).
[15] Nejvyšší správní soud zde stěžovateli přitakává, že pouhý nelegální pobyt na území České
republiky sám o sobě bez posouzení dalších skutečností není dostatečným důvodem k tomu,
aby žalovaná odmítla použití zvláštních opatření. K uvedenému dospěl kasační soud právě
v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18, na nějž se odvolával v kasační stížnosti
i stěžovatel. V tomto rozsudku se však jednalo o případ cizince, který na území České republiky
pobýval a pracoval, skutkový stav tak byl odlišný od stěžovatelova případu. V nynější věci
totiž jediným důvodem pro vyloučení užití zvláštních opatření za účelem vycestování
nebyl pouhý nelegální pobyt stěžovatele na území České republiky, ale především skutečnost,
že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití jednotlivých zvláštních opatření dle §123b
odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců, a tato nemožnost vyplývala ze zhodnocení
celkového jednání stěžovatele na území několika států Evropské unie (viz dále odst. [17]).
Nadto byl naplněn i předpoklad vylučující užití zvláštních opatření za účelem vycestování
podle §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců (srov. str. 4 až 5 napadeného rozhodnutí).
[16] Nejvyšší správní soud i s ohledem na právě uvedená východiska posuzoval, zda krajský
soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná ve stěžovatelově případě správně vyhodnotila
nemožnost použití zvláštních opatření za účelem vycestování, zda své závěry dostatečným
způsobem odůvodnila.
[17] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel cestoval společně s dalšími osobami
přes Českou republiku do Spolkové republiky Německo. Vozidlo, kterým se stěžovatel
přepravoval s dalšími cizinci, bylo kontrolováno dne 17. 1. 2019 německou policejní hlídkou.
Při kontrole bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad ani vízum. Proto ho policie zadržela
a následně na základě readmisní dohody vrátila do České republiky. Dne 18. 1. 2019 zahájily
české správní orgány se stěžovatelem správní řízení ve věci správního vyhoštění.
Z protokolu o výslechu stěžovatele vyplývá, že je vietnamské státní příslušnosti i národnosti,
je ženatý, manželka se čtyřmi dětmi žije ve Vietnamu. Z Vietnamu vycestoval letecky
do Rumunska v polovině srpna 2018, měl cestovní doklad a rumunské vízum. Za cestu
z Vietnamu do Evropy měl zaplatit žalobce převaděčům částku 12.500 EUR, cílovou destinací
žalobce bylo Německo (Berlín), kde chtěl zůstat asi dva roky a pracovat tam, aby zaplatil své
dluhy ve Vietnamu. V Rumunsku žalobci cestovní doklad převaděči odebrali. Od svého příletu
do Rumunska žalobce pracoval bez pracovního povolení, většinou se jednalo o práci na stavbě.
Poté, kdy jej převaděči informovali, že žalobce má zařízenu práci v Německu (na stavbě),
společně s dalšími krajany z Vietnamu cestoval za pomoci převaděčů z Rumunska přes Bulharsko
a Maďarsko do Německa. Územím České republiky pouze procházel. Byl si vědom
skutečnosti, že se zde zdržoval neoprávněně bez platného cestovního dokladu a víza. V České
republice nemá žádné příbuzné ani jiné vazby a měl toliko 170 USD a 370 Lei, nemá přístup
k finančním prostředkům, chtěl si je vydělat prací. Stěžovatel též uvedl, že mu není znám žádný
důvod, který by mu bránil v návratu do Vietnamu, vyjma dluhů, které ve své domovské zemi
má a na jejichž zaplacení tam nevydělá.
[18] Z uvedeného je zjevné, že stěžovatel nebyl schopen splnit povinnosti žádného
ze zvláštních opatření (viz odst. [10]), a existovala tak důvodná obava, že by uložením zvláštního
opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[19] Lze zde poukázat též na závěry vyslovené v rozsudku kasačního soudu ze dne 8. 4. 2016,
č. j. 8 Azs 171/2015 - 52, podle nějž důvodné podezření, že by cizinec mohl mařit výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění ve smyslu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
existuje mj. tehdy, pokud cizinec vyjádřil záměr pokračovat v cestě přes území jiných členských
států EU, aniž byl držitelem oprávnění k pobytu v rámci EU. Na skutkové okolnosti
uvedené v právě citovaném rozsudku navázal i rozšířený senát v usnesení ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38 (cizinec, který jen projížděl územím ČR, neměl k ČR žádné ekonomické
nebo sociální vazby, nedisponoval dostatečnými prostředky ke složení finanční záruky a takovou
skutečnost ani netvrdil) a uzavřel, že v takovém případě bude užití zvláštních opatření v zásadě
vyloučeno (srov. bod 37 tohoto usnesení). Tyto úvahy jsou v souzené věci plně použitelné.
[20] Žalovaná tedy správně posoudila nemožnost uložení zvláštních opatření podle §123b
a §123c zákona o pobytu cizinců. Ač stěžovatel kladl důraz na skutečnost, že se na území České
republiky nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu v řádu hodin, jeho
jednání bylo třeba hodnotit v celkovém kontextu, čehož se ostatně sám stěžovatel v kasační
stížnosti dovolával.
[21] Žalovaná vzala v potaz, že stěžovatel překročil schengenskou hranici a pobýval
v schengenském prostoru bez cestovního dokladu a víza. Svého nelegálního pobytu
v schengenském prostoru si byl vědom. Uvedené skutečnosti zakládají důvodné pochybnosti,
zda by stěžovatel nadále nelegálně nepobýval v schengenském prostoru i tehdy, bude-li mu
uloženo správní vyhoštění, zvláště za situace, kdy sám stěžovatel vyjádřil, že neměl v úmyslu
zdržovat se na území České republiky, která pro něj byla jen tranzitní zemí na jeho cestě
do Spolkové republiky Německo, kde chtěl pracovat. Stěžovatele není kde zastihnout za účelem
provedení pobytové kontroly, nemá finanční prostředky ke složení finanční záruky. Existovalo
proto důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
[22] Nejvyšší správní soud poukazuje i na správný závěr vyjádřený v napadeném rozsudku,
že vzhledem k okolnostem stěžovatelova případu se na něj vztahuje rovněž §123b odst. 4 zákona
o pobytu cizinců, podle něhož zvláštní opatření za účelem vycestování není vůbec možné uložit,
pokud je zjevné, že cizinec má v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.
[23] Z právě uvedeného plyne, že žalovaná i krajský soud dospěly ke správnému závěru,
že stěžovateli nebylo možné uložit zvláštní opatření za účelem vycestování.
[24] Nejvyšší správní soud k právě uvedenému dále dodává, co již ve skutkově obdobné věci
vyslovil v rozsudku č. j. 5 Azs 81/2019 - 27, totiž že „vzhledem k již uvedenému považuje
rovněž námitku stěžovatele upozorňující na jeho součinnost ve správním řízení (o vyhoštění) za nedůvodnou.
Je pravdou, že základní údaje o své osobě stěžovatel žalovanému skutečně poskytl a s ním spolupracoval,
ale vzhledem k tomu, že stěžovatel nedisponoval v době rozhodování žalovaného o jeho zajištění ani cestovním
dokladem, nebylo v té době možné pravdivost těchto tvrzení ověřit. Navíc ani stěžovatelova součinnost
a deklarovaná ochota se navrátit do Vietnamu, či skutečnost, že byl žalovaným poučen o nemožnosti
nelegálního pobytu na území ČR a schengenského prostoru, nemohou nic změnit na výše uvedených skutečnostech,
tedy na tom, že stěžovatel byl v době rozhodování žalovaného bez prostředků a neměl na území ČR žádné bydliště
ani vazby. Jeho spolupráce se správním orgánem navíc v tomto případě zcela nevyvrátila pochybnosti o stěžovatelově
spolehlivosti v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, a to vzhledem k jeho předchozímu, výše
popsanému jednání. Ani skutečnost, že stěžovatel dle svého tvrzení následně podal v ČR žádost o udělení
mezinárodní ochrany, nemůže mít na zákonnost nyní posuzovaného rozhodnutí žalovaného žádný vliv.“
VI.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[26] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly, jejich
náhrada se mu tudíž nepřiznává.
[27] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ustanoven zástupcem pro řízení
JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení
před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě hradí stát. Ustanovenému
zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon
právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále paušální náhrada
hotových výdajů s tímto úkonem související ve výši ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka
nákladů řízení se tudíž zvyšuje o tuto daň ve výši 714 Kč (tj. 21 % z částky 3.400 Kč). Náhrada
nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu