ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.156.2019:23
sp. zn. 4 Azs 156/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. S., zast. Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutím žalované ze dne 10. 1. 2019, č. j. CPR-26678-2/ČJ-2018-930310-V244 a č. j. CPR-
26678-3/ČJ-2018-930310-V244, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 18. 3. 2019, č. j. 17 A 15/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaná prvním v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje (dále
též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 8. 2018, č. j. KRPP-74032-18/ČJ-2018-030022,
kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu
cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup
na území členských států Evropské unie, v délce jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze
žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl v souladu s §118 odst. 1
zákona o pobytu cizinců stanoven od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění k pobytu
na území České republiky. Současně byla žalobci podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců
stanovena doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
[2] Žalovaná v odůvodnění svého rozhodnutí nepřisvědčila odvolacím námitkám žalobce.
Dospěla k závěru, že zjištěné okolnosti výkonu kontrolované práce žalobce neodpovídají
podmínkám, za nichž lze aplikovat výjimku uvedenou v §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Toto ustanovení se totiž vztahuje pouze na dočasné vysílání pracovníků
za účelem provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice
Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. 12. 1996 o vysílání pracovníků v rámci
poskytování služeb a na vyslání pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze
za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou hlavní činnost v členském státě,
kde má zaměstnavatel sídlo. U takových pracovníků se pak nevyžaduje pracovní povolení.
Žalobce však pro společnost ASSU SP. O. O. se sídlem v Polsku, se kterou uzavřel pracovní
smlouvu, reálně nikdy nepracoval a již na Ukrajině mu bylo sděleno, že bude vykonávat práci
v České republice. Žalobce tak byl povinen mít pracovní povolení podle zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, kterým však nedisponoval, což je potvrzeno nejen jeho výpovědí,
ale rovněž sdělením Úřadu práce České republiky ze dne 17. 5. 2018.
[3] Druhým nadepsaným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila
rozhodnutí správní orgánu prvního stupně ze dne 2. 8. 2018, č. j. KRPP-74032-19/ČJ-2018-
030022, jímž byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady spojené s řízení o správním
vyhoštění paušální částkou ve výši 1.000 Kč, ve lhůtě 15 dnů od nabytí právní moci tohoto
rozhodnutí.
[4] Žalobce podal proti oběma shora uvedeným rozhodnutím žalované žalobu, kterou
Krajský soud v Plzni označeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že správní orgány řádným
způsobem zjistily skutkový stav bez jakýchkoliv důvodných pochybností, kdy žalobce je státním
příslušníkem Ukrajiny, který uzavřel pracovní smlouvu se společností ASSU SP. Z O.O.,
se sídlem v Polsku. U této společnosti nikdy dříve nepracoval a po podpisu pracovní smlouvy
odjel přes Maďarsko a Slovensko přímo do České republiky, do Plzně, odkud pokračoval
do místa výkonu práce v Dobřanech u společnosti Penny Market s.r.o., kde fakticky pro posledně
jmenovanou českou společnost vykonával závislou práci ve smyslu §2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce. Krajský soud dospěl k závěru, že správní orgány správně dovodily, že žalobce není
cizincem, jenž by byl na území České republiky vyslán v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie, když fakticky nebyl
zaměstnancem polské společnosti ASSU SP. Z O.O., jež by ho vyslala do České republiky
ke společnosti FRESA Solution s.r.o.; žalobce totiž přímo pro polského zaměstnavatele nikdy
nepracoval, a proto se nemůže jednat o pracovní cestu, a není tak splněna podmínka pro výjimku
dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Žalovaná výstižně uvedla, že primárně má vždy
existovat reálný pracovní vztah v zemi, v níž má sídlo zaměstnavatel, a nikoliv formálně dočasný
pracovní vztah, tedy že práce, kterou vykonává zaměstnanec společnosti se sídlem v jiné členské
zemi Evropské unie, má být pouze dočasná, dá se říci „doplňková“ a občasná ve srovnání s jeho
prací přímo u zaměstnavatele. Závěry správních orgánů respektují závěry vyplývající z ustálené
judikatury Nejvyšší správního soudu (např. rozsudek č. j. 2 Azs 289/2017 - 31 ze dne 31. 1. 2018
nebo rozsudek č. j. 1 Azs 450/2017 - 26 ze dne 5. 4. 2018).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas kasační
stížnost, v níž stejně jako již v žalobě namítal, že správní orgán nepodloženě odmítl aplikovat
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a Směrnici 96/71/ES, jelikož stěžovatel je zaměstnancem
polské společnosti ASSU SP. Z O.O. a do České republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb
zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropského unie – příhraničního poskytování
služeb, a to v souladu s výše uvedenou směrnicí. Žalobce se tak nacházel na území České
republiky zcela v souladu s právními předpisy, když byl pouze vyslán za účelem poskytování
služeb v rámci plnění zakázky pro společnost FRESA solution s. r. o., a to na základě smlouvy
o poskytování služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Soulad tohoto postupu
s právem EU potvrdila ve svém vyjádření po žádosti zaměstnavatele žalobce i Evropská komise.
Žalobce opakovaně předkládal důkazy k prokázání skutečnosti, že správní orgán měl aplikovat
§98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Nad rámec své žalobní argumentace stěžovatel v kasační
stížnosti uvedl, že v posuzované věci se jedná o případ obchodního vztahu, kdy byl zaměstnanec
přijat do zaměstnání a v důsledku následné nižší vytíženosti zaměstnavatele je v podstatě
ihned vyslán v souladu s předpisy EU k výkonu práce v jiném členském státě na základě
příslušných smluvních závazků.
[6] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřila přesvědčení, že postupovala v souladu
s relevantními právními předpisy a navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení,
zda byly splněny podmínky ke správnímu vyhoštění stěžovatele podle §119 odst. 1 písm. b) bod
3 zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném ke dni rozhodnutí žalovaného, dle kterého policie
vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států
až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto
povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost
bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové
zaměstnání cizinci zprostředkoval. Důvod správního vyhoštění správní orgány spatřovaly ve výkonu
zaměstnání stěžovatelem na území České republiky bez povolení k zaměstnání.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti nijak nezpochybňuje zjištěný skutkový stav, tj. že byl ihned
po přijetí do zaměstnání polskou společností vyslán k výkonu práce na území České republiky.
Stěžovatel však má za to, že na něj dopadal §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, dle kterého
povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta, karta vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modrá karta
se podle tohoto zákona nevyžaduje k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci
poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným v jiném členském státu Evropské unie. Stěžovatel se proto
domnívá, že se na území České republiky nacházel v souladu s právními předpisy,
neboť na základě výjimky uvedené v naposledy uvedeném ustanovení zákona o zaměstnanosti
nebylo potřeba, aby měl povolení k zaměstnání.
[11] Obdobnými případy, kdy byl cizinec ihned po přijetí do zaměstnání
zaměstnavatelem z jiného členského státu Evropské unie vyslán k výkonu práce na území České
republiky, se již Nejvyšší správní soud zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 5. 4. 2018,
č. j. 1 Azs 450/2017 - 26, či v rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31. Odkaz
krajského soudu na tyto rozsudky proto považuje Nejvyšší správní soud za přiléhavý.
[12] Ve věci sp. zn. 2 Azs 289/2017 se Nejvyšší správní soud zabýval obdobným případem,
kdy cizinec po příjezdu do Polska uzavřel s polskou společností OSPRO Poland pracovní
smlouvu, nikdy však na území Polska pro tuto společnost nepracoval a byl ihned vyslán spolu
s dalšími pracovníky do České republiky, kde pracoval pro českou společnost AZOS ve směnném
provozu na lince při povrchové úpravě kovových dílů pro automobily. Nejvyšší správní soud
se v rozsudku č. j. 2 Azs 289/2017 - 31 zabýval výkladem §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti
z hlediska jeho účelu a systematiky, přičemž vycházel také z práva Evropské unie (čl. 56 a 57
Smlouvy o fungování Evropské unie a čl. 1 odst. 3 Směrnice 96/71/ES) a zohlednil
rovněž relevantní judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 17. 12. 1981 ve věci 279/80,
Webb, rozsudek ze dne 27. 3. 1990 ve věci C-113/89, Rush Portuguesa, rozsudek
ze dne 10. 2. 2011 ve spojených věcech C-307/09 až C-309/09, Vicoplus, rozsudek ze dne
11. 9. 2014 ve věci C-91/13, Essent Energie).
[13] Následně NSS v bodě 41 cit. rozsudku dospěl k závěru, že „výjimku z obecné povinnosti cizince
mít k zaměstnání na území České republiky povolení k zaměstnání, zaměstnaneckou kartu nebo modrou kartu
zakotvenou v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti proto nelze z hlediska systematického ani teleologického
vykládat tak, že se vztahuje na veškeré vysílání pracovníků za účelem poskytování služeb. Jak bylo uvedeno výše,
členské státy Evropské unie mohou chránit své vnitrostátní pracovní trhy před zneužíváním svobody poskytování
služeb k neoprávněnému agenturnímu zaměstnávání podniky usazenými v jiném členském státě. Nejvyšší správní
soud proto dospěl s ohledem na judikaturu Soudního dvora a systematiku a účel zákona o zaměstnanosti
k závěru, že §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti se vztahuje pouze na dočasné vyslání pracovníků za účelem
provedení zakázky jejich zaměstnavatele ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. a) směrnice č. 96/71/ES a na vyslání
pracovníků spočívající v poskytnutí pracovní síly, avšak pouze za podmínky, že vyslaní pracovníci provozují svou
hlavní činnost v členském státě, v němž má zaměstnavatel sídlo. Pracovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje
pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají
svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě
lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český
pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své
zaměstnance na území České republiky jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku
zakázek, nemohou však fungovat jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých
správních orgánů pouze vysílají příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto
osoby využívaly k vlastní činnosti.“
[14] Poté v bodě 43 NSS uzavřel, že „vyslání stěžovatele do České republiky tak představovalo samotný
předmět poskytování služeb a stěžovatel plnil své úkoly pod dohledem a vedením podniku, který jej využíval.
Ve smyslu kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku Vicoplus se proto jedná o vyslání za účelem
poskytnutí pracovní síly (…) [V]yslání stěžovatele na území České republiky zahraničním subjektem fakticky
představovalo agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti získání pracovního
povolení dle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti (k obdobnému závěru dospěl Nejvyšší
správní soud v rozsudcích ze dne 6. 12. 2017, č. j. 9 Azs 339/2017 – 41, č. j. 9 Azs 340/2017 – 43,
a č. j. 9 Azs 391/2017 - 57). Krajský soud proto zcela správně uzavřel, že žalovaná postupovala v souladu
se zákonem, když na posuzovaný případ aplikovala §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.“
[15] Výše zmíněné závěry uvedené rozsudku sp. zn. 2 Azs 289/2017 považuje Nejvyšší
správní soud za naprosto logické, přesvědčivé a zároveň natolik podrobně zdůvodněné, že k nim
již není třeba cokoli dodávat. Nejvyšší správní soud proto z těchto právních závěrů, které zároveň
přesvědčivě vyvrací veškerou argumentaci stěžovatele uvedenou v kasační stížnosti, vycházel
v posuzované věci a neshledal důvodu se od nich jakkoli odchýlit. S výše uvedenými závěry
ostatně koresponduje také přípis Evropské komise ze dne 31. 3. 2017, na který poukazuje
stěžovatel v kasační stížnosti, v němž je uvedeno, že pracovníci z třetích států, zaměstnaní trvale
poskytovatelem služeb usazeným v členském státu mohou být přiděleni k výkonu práce v jiném
státu Evropské unie bez nutnosti získat v něm pracovní povolení. O takový případ
se však v posuzované věci nejedná, neboť stěžovatel v Polsku svým zaměstnavatelem (materiálně
nahlíženo) vůbec zaměstnán nebyl a byl ihned po formálním podpisu pracovní smlouvy vyslán
k výkonu práce na území České republiky. Na stěžovatele tudíž nebylo možné nahlížet jako
na trvale zaměstnaného pracovníka zaměstnavatele z jiného členského státu Evropské unie.
[16] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené uzavírá, že správní orgány
ani krajský soud při posouzení věci nepochybily, neboť na stěžovatele se vskutku nevztahuje
výjimka uvedená v §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. V posuzované věci tak byl dán důvod
ke správnímu vyhoštění stěžovatele uvedený v §119 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců
spočívající ve výkonu zaměstnání na území České republiky bez povolení k zaměstnání (z přípisu
Úřadu práce ze dne 17. 5. 2018, č. j. 2018/6878, vyplývá, že toto povolení stěžovateli vydáno
nebylo).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[17] Uplatněné důvody kasační stížnosti tak nebyly zjištěny a Nejvyšší správní soud
proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[18] Současně v souladu s §120 a §60 odst. 1 věty první s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel v něm neměl úspěch
a žalované v něm žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu