ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.167.2019:41
sp. zn. 4 Azs 167/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. R., zast. Mgr. Petrem
Václavkem, advokátem, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti
rozhodnutí žalované ze dne 12. 11. 2018, č. j. CPR-9444-2/ČJ-2018-930310-V246, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019, č. j. 4 A
105/2018 - 34,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2019, č. j. 4 A 105/2018 - 34,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne
12. 11. 2018, č. j. CPR-9444-2/ČJ-2018-930310-V246, se zru š u je a věc
se v rac í žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je po v i nna zaplatit žalobci na nákladech řízení o žalobě a řízení
o kasační stížnosti celkem 16.456 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka,
advokáta, se sídlem Opletalova 25, Praha 1, do jednoho měsíce od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce u Městského soudu v Praze napadl žalobou v záhlaví označené
rozhodnutí žalované, kterým žalovaná potvrdila rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství
policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, odd. pobytové kontroly, pátrání a eskort,
č. j. KRPA-312313-22/ČJ-2017-000022, ze dne 12. 2. 2018, kterým bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění z území členských států EU. Správní vyhoštění bylo žalobci uloženo podle §119
odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců), na dobu jednoho roku.
[2] Žalobce namítal, že se správními orgány vždy spolupracoval a nikdy se žádnému řízení
nevyhýbal. Z území České republiky nevycestoval, jelikož očekával dle doporučení svého
advokáta, že mu po zamítnutí žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu,
resp. po zamítnutí žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění pobytu na území
podle §33 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, bude vydán výjezdní příkaz. Sám se následně
šel informovat dne 28. 8. 2017 na odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra,
zda mu bude výjezdní příkaz udělen, na základě čehož bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
Z těchto důvodů se žalobce domnívá, že mu byl uložen příliš přísný, resp. dlouhý trest vyhoštění.
Žalobce také namítl, že v ČR má své sociální a ekonomické vazby a vyhoštění po dobu jednoho
roku vážně zasáhne jeho soukromý život.
[3] Městský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že v případě, kdy cizinec nemá žádné oprávnění
k pobytu, je jeho povinností z území ČR vycestovat, a to i bez výjezdního příkazu. Výjezdní
příkaz mu pouze stanovuje dobu, po kterou má možnost legálně na území dále pobývat a vyřídit
si veškeré úkony ke svému vycestování. Žalobce žádné takové oprávnění neměl a je zřejmé,
že dlouhou dobu na území pobýval bez jakéhokoli oprávnění k pobytu a svou situaci neřešil.
Městský soud se ztotožnil s žalovanou, že žalobce měl sám i bez toho, že by si o výjezdní příkaz
požádal, popř. jej obdržel, podniknout kroky k vycestování a z území vycestovat.
[4] Městský soud neshledal pochybení ani v posouzení přiměřenosti správního vyhoštění
a jeho délky. Žalobce má zázemí i ve své vlasti, žije tam jeho matka. V ČR má kamarády
a podniká v oblasti dětských omalovánek. Žalobce na území ČR nemá žádné bližší osobní vazby,
které by svým vycestováním přerušil. Za této situace se soud nedomnívá, že byla nesprávně
posouzena otázka přiměřenosti uložení správního vyhoštění. Relevantní v této souvislosti
neshledal soud podnikání stěžovatele v ČR, jelikož bez pobytového oprávnění stěžovatel nemůže
očekávat, že by mohl na území ČR ve svém podnikání pokračovat. Správní vyhoštění
bylo uloženo v dolní části možného rozpětí, kdy bylo právě přihlédnuto i ke skutečnostem
svědčícím ve prospěch žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností.
[6] Namítá, že správní orgán akceptoval jen skutečnosti svědčící v neprospěch účastníka řízení,
a naopak hrubě podcenil či dokonce ignoroval důkazy a skutečnosti svědčící v jeho prospěch.
Stěžovatel učinil vše pro to, aby svůj pobyt v ČR legalizoval, avšak byl svým právním zástupcem
nedostatečně informován o postupu, který musí učinit. K chybným závěrům dospěl na základě
stejné argumentace také městský soud.
[7] Městský soud rovněž nesprávně posoudil otázku přiměřenosti rozhodnutí o správním
vyhoštění. Správní vyhoštění v délce jednoho roku je podle stěžovatele zjevně excesivní vzhledem
ke všem okolnostem posuzovaného případu, zejména s ohledem na velmi nízkou společenskou
nebezpečnost protiprávního jednání stěžovatele. Soud se dále zabýval jen zásahem rozhodnutí
do ekonomických vazeb stěžovatele na území, ovšem co se týče jeho soukromého a rodinného
života, má stěžovatel za to, že celá úvaha je naprosto nedostačující, neboť Českou republiku
považuje za svůj domov, žije zde již od dob studií, tudíž zde žije veškerý svůj dospělý život.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s.
zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti
v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[10] Kasační stížnost je důvodná.
[11] Podle §17 písm. d) zákona o pobytu cizinců může cizinec na území České republiky
přechodně pobývat na základě výjezdního příkazu.
[12] Výjezdní příkaz je podle §50 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019,
„doklad, který z moci úřední uděluje a) policie po zrušení nebo uplynutí platnosti krátkodobého víza, po ukončení
přechodného pobytu na území nebo v tranzitním prostoru mezinárodního letiště, k němuž se vízum nevyžaduje,
nebo při správním vyhoštění, b) ministerstvo po zrušení nebo uplynutí platnosti dlouhodobého víza, po zamítnutí
žádosti o povolení k dlouhodobému nebo trvalému pobytu, pokud uplynula platnost víza, po zrušení nebo zániku
platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, po zrušení přechodného pobytu občanu
Evropské unie, po ukončení přechodného pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie nebo po ukončení
poskytování ochrany na území podle zvláštního právního předpisu.“ Podle §50 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců výjezdní příkaz opravňuje cizince k přechodnému pobytu na území po dobu, která
je nezbytná k provedení neodkladných úkonů a k vycestování z území. Doba přechodného
pobytu cizince na výjezdní příkaz nesmí být delší než 60 dnů. Výjezdní příkaz má tvar štítku,
který oprávněný orgán zpravidla vyznačí do cestovního dokladu.
[13] K povaze výjezdního příkazu se Nejvyšší správní soud vyjádřil již v rozsudku ze dne
15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 16/2005 - 34. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl,
že z dikce §50 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že udělení výjezdního příkazu je nutno chápat
jako zákonodárcem předvídaný logický důsledek vydání jednoho z rozhodnutí taxativně
vyjmenovaných v tomto ustanovení. Příslušnému orgánu je přitom udělení výjezdního příkazu
uloženo jako povinnost vždy, dojde-li k této zákonem předvídané skutečnosti.
[14] V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 288/2017 - 22, se Nejvyšší správní soud zabýval
obdobným případem, jako je nyní projednávaný, kdy stěžovatelce bylo uloženo vyhoštění, neboť
neopustila území České republiky poté, co byla zamítnuta její žádost o povolení k pobytu. Soud
v citovaném rozsudku konstatoval, že „příslušný orgán (policie či Ministerstvo vnitra) je ve všech případech,
na něž dopadají ustanovení §50 zákona o pobytu cizinců, povinen z vlastní iniciativy vydat výjezdní příkaz.
Jakkoli to ze samotného názvu tohoto právního institutu na první pohled neplyne, z ustanovení §50 odst. 3 a 4
zákona o pobytu cizinců je patrné, že výjezdní příkaz je v první řadě časově a věcně (účelem) omezené povolení
oprávnění k pobytu cizince na území České republiky. Jeho smysl a účel je zcela zřejmý z §50 odst. 3 zákona
o pobytu cizinců – dát cizinci, který má opustit Českou republiku, krátký, avšak přiměřený časový prostor
k uspořádání si svých záležitostí a k vycestování z území. Zákon zde dává nad rámec pobytového oprávnění, které
cizinci uplynulo, jakousi lhůtu k přípravě na vycestování a k provedení vycestování. Délka lhůty je na uvážení
příslušného orgánu a má reflektovat poměry cizince (rodinné, osobní, zdravotní, potřebu uspořádat majetkové
a jiné záležitosti), délku jeho dosavadního pobytu na území České republiky i případné další individuální
okolnosti či skutečnosti. Horní hranice lhůty k přípravě vycestování a vycestování je jasně patrná z §50 odst. 4
zákona o pobytu cizinců.“ Nejvyšší správní soud pak dospěl k závěru, že stěžovatelka nevycestovala
(i) v důsledku „pochybení státu spočívajícího v tom, že příslušné orgány v rozporu s jasným příkazem v §50
zákona o pobytu cizinců nevydaly stěžovatelce výjezdní příkaz, v němž by stanovily lhůtu, kterou by měla
na přípravu vycestování a samotné vycestování“.
[15] Žalovaná ve svém rozhodnutí v posuzovaném případě uvedla: „nelze se vyvinit z nelegálního
pobytu na území ČR svalováním chyb a poukazováním na druhé, konkrétně na Ministerstvo vnitra, policii,
či bývalého právního zástupce. Účastník řízení po doručení rozhodnutí o zamítnutí dlouhodobého víza za účelem
strpění pobytu na území ČR věděl, že jeho legální pobyt na území ČR skončil, a pro jeho legální prodloužení
v návaznosti na vydání výjezdního příkazu měl sám aktivně navštívit OAMP či policii a řešit situaci ihned,
nespoléhat na rady jiných a nevyčkávat nečinně téměř čtvrt roku, neboť mu bylo známo, že vycestovat z území ČR
musí.“
[16] Uvedené závěry však nejsou v souladu se zákonem. Stěžovatel mohl na základě výslovného
znění zákona očekávat, že mu bude v návaznosti na pravomocné ukončení řízení o žádosti
o prodloužení dlouhodobého pobytu vydán výjezdní příkaz, který konkrétně stanoví lhůtu
k vycestování. Z obsahu správního spisu, který zahrnuje také kopii pasu stěžovatele,
je však zřejmé, že výjezdní příkaz stěžovateli vydán nebyl. Stěžovatel přitom neměl povinnost
se sám vydání výjezdního příkazu domáhat, jelikož jeho vydání je povinností správního orgánu.
Pokud příslušný správní orgán stěžovateli výjezdní příkaz nevystavil, postupoval v rozporu
se zákonem.
[17] Ačkoliv formálně vzato byl v případě stěžovatele naplněn důvod správního vyhoštění podle
§119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců (neoprávněný pobyt na území České
republiky), je třeba přihlížet k tomu, že neoprávněnost pobytu cizince na území České republiky
nastala v důsledku nezákonného postupu správního orgánu. Při absenci jiných okolností
svědčících v neprospěch cizince je takto vzniklý neoprávněný pobyt cizince na území České
republiky třeba hodnotit v řízení o správním vyhoštění obecně velmi mírně, a to nejen z hlediska
ukládané délky zákazu vstupu, ale především při posuzování samotné potřeby uložení správního
vyhoštění (srov. rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2017, č. j. 3 Azs 237/2016 - 37). Nejvyšší správní
soud dodává, že výklad žalované by ad absurdum vedl k závěru, že pokud by cizinec, jehož žádost
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta, neopustil území ještě téhož dne,
kdy mu bylo doručeno rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání (čímž formálně zaniklo jeho
oprávnění k pobytu na území), automaticky by mu muselo být uloženo správní vyhoštění. Takový
závěr je zjevně v rozporu s čl. 10 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, které zaručují právo na ochranu soukromého a rodinného
života, a rovněž i se smyslem a účelem právní úpravy obsažené v §50 zákona o pobytu cizinců.
[18] V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud nepovažuje uložení správního vyhoštění
za přiměřené, jelikož stěžovatel jednal v dobré víře v zákonný postup správních orgánů a doba
jeho neoprávněného pobytu na území České republiky před zahájením řízení o správním
vyhoštění (16. 6. 2017 - 28. 8. 2017) nepřesáhla významně maximální možnou lhůtu k vycestování
na základě výjezdního příkazu (60 dní). Skutečnost, že stěžovatel po tuto dobu sám aktivně
neusiloval o vydání výjezdního příkazu, s ohledem na výše uvedené závěry nelze klást výlučně
k jeho tíži.
[19] Pokud v této situaci žalovaná rozhodla o správním vyhoštění na základě takto vzniklého
neoprávněného pobytu na území České republiky, je třeba toto rozhodnutí považovat
za nezákonné. Městský soud proto pochybil, pokud se ze závěry žalované ztotožnil a žalobu
zamítl.
[20] S ohledem na výše uvedené považuje za nadbytečné přezkoumávat nepřiměřenost zásahu
rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele, a touto
námitkou se proto nezabýval.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[21] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů rozsudek městského soudu zrušil
a zároveň zrušil i rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu řízení podle §110 odst. 2
písm. a) s. ř. s. V dalším řízení bude žalovaná vázána závazným právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku.
[22] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o žalobě i řízení o kasační
stížnosti podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel byl v obou řízeních
úspěšný, má proto vůči žalované právo na náhradu nákladů řízení.
[23] Za řízení o žalobě má stěžovatel právo na náhradu odměny právního zástupce a hotových
výdajů za tři úkony (převzetí věci, sepis žaloby, účast na jednání před soudem dne 18. 1. 2019).
Výše odměny za jeden úkon činí 3.100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., výše náhrady hotových výdajů za jeden úkon činí 300 Kč (§13 odst. 4
cit. vyhlášky). Za řízení o žalobě má stěžovatel tedy právo na celkem 10.200 Kč.
[24] V řízení o kasační stížnosti má stěžovatel právo na náhradu odměny a hotových výdajů
svého zástupce za jeden úkon (sepis kasační stížnosti) ve výši celkem 3.400 Kč.
[25] V obou soudních řízeních činí úhrnem částka přiznaných nákladů řízení 13.600 Kč. Jelikož
zástupce stěžovatele je společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů
upravujících výkon advokacie a tato právnická osoba je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje
se podle §57 odst. 2 s. ř. s. částka přiznaných nákladů řízení o tuto daň, tj. na 16.456 Kč.
Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit stěžovateli k rukám jeho zástupce do jednoho měsíce
od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu