ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.188.2019:29
sp. zn. 4 Azs 188/2019 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: A. A., státní příslušnost:
Afghánistán, naposledy pobytem v Pobytovém středisku Havířov, Na Kopci 269, zast. Mgr.
Ladislavem Bártou, advokátem, se sídlem Purkyňova 787/6, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
1. 3. 2019, č. j. OAM-146/LE-BA04-VL11-PS-2019, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2019, č. j. 20 A 1/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žádný z účastníků řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ladislavu Bártovi, advokátovi, se sídlem
Purkyňova 787/6, Ostrava, se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů
za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti ve výši celkem 3.400 Kč. Tato částka
bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy,
ze dne 22. 2. 2019, č. j. KRPA-55993-36/ČJ-2019-000022-ZSV, bylo žalobci uloženo správní
vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, a stanovena doba 2 let, po kterou
mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie. Současně došlo rozhodnutím
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy, ze dne 22. 2. 2019,
č. j. KRPA-55993-38/ČJ-2019-000022, k zajištění žalobce za účelem realizace správního
vyhoštění. Ze správního spisu vyplývá, že byl žalobce nalezen na území České republiky (v Praze)
dne 6. 2. 2019 hlídkou Policie České republiky v zavazadlovém prostoru kamionu srbského
přepravce. Žalobce hlídce oznámil, že je z Afghánistánu, neměl u sebe žádné doklady,
ani nedisponoval oprávněním k pobytu na území České republiky.
[2] Dne 27. 2. 2019 žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně
rozhodl v záhlaví označeným rozhodnutím o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců
dle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999., o azylu. Žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí zopakoval výše uvedené skutkové okolnosti zahrnující okolnosti příjezdu a pobytu
žalobce na území České republiky. Dále poukázal na obsah výpovědi žalobce do protokolu
ze dne 7. 2. 2019, kdy měl žalobce uvést, že je mu odhadem 17 let, že v České republice zůstat
nechce, protože hodlá pokračovat až do Francie a nemá žádný doklad. Na území České republiky
nemá žádný majetek ani příbuzné, z domovského státu odcestoval, protože v jeho zemi je válka
a jeho život je v nebezpečí. Podle lékařské zprávy ze dne 6. 2. 2019 se v případě žalobce jedná
o osobu starší 18 let.
[3] Žalovaný konstatoval, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu až poté, co byl zajištěn
pro realizaci správního vyhoštění, ačkoliv o ni mohl požádat již dříve. S ohledem
na tuto skutečnost a na dosavadní jednání žalobce dospěl žalovaný k závěru, že v případě žalobce
existuje nebezpečí, že bude mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění a žádost o mezinárodní ochranu
podal pouze z důvodu snahy vyhnout se tomuto vyhoštění. Žalovaný dále zaujal názor,
že by uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu namísto zajištění žalobce nebylo
účinné. U dosavadního jednání žalobce je totiž zřejmé, že by jeho propuštěním byl ohrožen
průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany a že nelze rozumně předpokládat,
že by náhle změnil své jednání a respektoval zvláštní opatření, která by mu správní orgán uložil.
[4] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, v níž namítal, že žalovaný nesprávně
a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Odůvodnění:
napadeného rozhodnutí odkazující na neúčinnost zvláštních opatření z důvodu
účelovosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu nemůže podle žalobce bez bližšího zohlednění
jeho konkrétní situace vyloučit aplikovatelnost zvláštních opatření, neboť samotná účelovost
žádosti v žádném případě nemůže vést k závěru o tom, že by žadatel o mezinárodní ochranu
nerespektoval uložená zvláštní opatření a jakkoliv by mařil předmětné řízení o své žádosti
o udělení mezinárodní ochrany. Existence probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany
je totiž oproti stavu, kdy je žadatel ohrožen vykonatelným rozhodnutím o správním vyhoštění,
jistým druhem - byť třeba dočasného – pobytového titulu a osoba, která se snaží za každou cenu
zůstat na území České republiky, nemá důvod takové řízení mařit a svůj legální pobyt si vlastním
přičiněním zkracovat.
[5] Dle názoru žalobce žalovaný nedostatečně zhodnotil možnost uložení zvláštních
opatření, vůbec se nezabýval tím, zda žalobce má i po podání žádosti o mezinárodní ochranu
s ohledem na seznámení se s podstatou dublinského azylového systému a nemožností následného
podání žádosti o mezinárodní ochranu v Německu či Francii zájem na tom, eventuálně území
České republiky opustit a zmařit tak řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ke svému
kategorickému závěru o nemožnosti uložení zvláštních opatření dospěl žalovaný na základě
nepřijatelně stručných a selektivních argumentů bez komplexního a úplného posouzení situace
a jeho pravděpodobné motivace v dalším postupu na území Evropské unie a České republiky,
což má za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí.
[6] Krajský soud v Ostravě nadepsaným rozsudkem žalobu zamítl. Úvahy žalovaného týkající
se nezbytnosti zajištění, včetně hodnocení možnosti uložení zvláštních opatření podle §47
zákona o azylu jsou dle krajského soudu dostatečné, přezkoumatelné a obstojí v konfrontaci
se žalobními námitkami. Se závěrem žalovaného, dle kterého žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána žalobcem pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, se krajský soud
plně ztotožnil. Žalobci dal za pravdu v tom smyslu, že před zajištěním cizince má přednost
uložení zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu, a že důvody zajištění budou zpravidla
odlišné od důvodů, pro které nelze účinně uplatnit zvláštní opatření. V souvislosti
se zajišťovacím důvodem dle §46a odst. 1 písm. e) však poukázal na stávající judikaturu NSS,
dle které při posouzení účinnosti zvláštních opatření nelze odhlížet od důvodu zajištění
a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak
zajištění směřovalo (rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48).
[7] Dále krajský soud konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud ztotožnil důvody
pro samotné zajištění s důvody vedoucími k závěru o nemožnosti využití zvláštních opatření,
přičemž není pravdou, že by žalovaný závěr o nemožnosti uložení zvláštních opatření
ospravedlnil pouze účelovým podáním žádosti ze strany žalobce. Žalovaný zohlednil
také nerespektování právního řádu žalobcem, a to jednak, pokud jde o způsob, jakým se žalobce
na území České republiky dostal, tak o skutečnost, že se zde pohyboval bez cestovního dokladu
a oprávnění k pobytu. Vzal v potaz také skutečnost, že žalobce sděloval správnímu orgánu
nepravdivé údaje o jeho věku. Uvedené skutečnosti podle přesvědčení krajského soudu
odůvodňují závěr, že zvláštní opatření by v tomto případě nebyla účinná a důvody zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu existují.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[8] Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek krajského soudu kasační
stížností. Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že postupoval nesprávně, když se ztotožnil
s názorem žalovaného o nemožnosti použití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu.
Nesouhlasil s názorem soudu, podle nějž žalovaný hodnotil využitelnost zvláštních opatření
dostatečně a správně. Stěžovatel zopakoval shora uvedené žalobní námitky a dále poukázal
na princip výjimečného užití institutu zajištění, který je vyjádřen v bodě 15 Preambule Směrnice
Evropského Parlamentu a Rady č. 2013/33/EU, a který se dále promítne v potřebě primárního
využití zvláštních opatření, která je zakotvena v §46a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný
je dle názoru stěžovatele povinen při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití
zvláštních opatření vypořádat všechny klíčové prvky stěžovatelovy pobytové historie,
a to logickým a přezkoumatelným způsobem. Stěžovatel podotkl, že žalovaný této své povinnosti
v úplnosti nedostál a při vyhodnocení možnosti uložení zvláštních opatření vycházel fakticky
pouze ze zopakování důvodů údajné účelovosti žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu,
a to ještě zcela nepřijatelně stručnou formou. Stěžovatel uzavřel, že žalovaný zatížil napadené
rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť do odůvodnění napadeného rozhodnutí
nezačlenil klíčové vyhodnocení stěžovatelových motivů pro cestu do Evropy, a eventuálně
pro využití azylového řízení v České republice. Obdobná vada pak postihla i rozsudek krajského
soudu, který vadu napadeného rozhodnutí nenapravil.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě,
přičemž s rozsudkem krajského soudu se plně ztotožnil. Dále uvedl, že dne 17. 6. 2019
bylo ukončeno zajištění stěžovatele v ZZC ve Vyšních Lhotách. Jmenovaný byl přemístěn
do Pobytového střediska Havířov, odkud svévolně odešel a jeho pobyt v současnosti není znám.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí,
proti němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Stěžovatel předně namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek
důvodů. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí podle stěžovatele spočívala
v tom, že žalovaný do odůvodnění napadeného rozhodnutí nezačlenil klíčové vyhodnocení
stěžovatelových motivů pro cestu do Evropy, a eventuálně pro využití azylového řízení v České
republice. Nejvyšší správní soud s tímto hodnocením nesouhlasí a konstatuje, že žalovaný
se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vypořádal se všemi pro věc relevantními
okolnostmi. K otázce stěžovatelových motivů pro cestu do Evropy lze poukázat na str. 3
napadeného rozhodnutí, z níž jsou úvahy žalovaného k uvedenému bez větších pochybností
seznatelné. Žalovaný poukázal na výpověď stěžovatele, v níž stěžovatel uvedl, že nemá zájem
setrvávat na území ČR, v jeho zájmu je pokračovat do dalších zemí EU, konkrétně do Německa
či Francie, kdy dle slov stěžovatele musí finančně zabezpečit rodinu. Stěžovatel zároveň přiznal,
že na území ČR nemá žádné rodinné vazby, ani nebyl v ČR nikde hlášen k pobytu.
[13] Nejvyšší správní soud se v otázce motivace stěžovatele setrvat na území ČR ztotožňuje
se závěrem krajského soudu, dle kterého nemohou zákonnost a správnost napadeného
rozhodnutí zvrátit ani stěžovatelem nastíněná tvrzení o změně jeho názoru ve vztahu k setrvání
na území České republiky, jelikož tyto nemohou zavdat věrohodnou záruku spolupráce
stěžovatele se žalovaným ani garantovat jeho dostupnost pro případný výkon rozhodnutí
o vyhoštění.
[14] Z rozhodnutí žalovaného i krajského soudu je zřejmé, jakými úvahami se řídili. Žalovaný
zohlednil veškeré skutečnosti ve spise, v souladu se zásadou individualizace je posoudil
a v dostatečném rozsahu zdůvodnil své závěry. Jeho úvahy poté aproboval krajský soud.
S ohledem na tyto skutečnosti dospěl zdejší soud k závěru, že rozhodnutí žalovaného i krajského
soudu netrpí vadou nepřezkoumatelnosti.
[15] V dalším se kasační soud zabýval stěžejní námitkou spočívající v nesprávném posouzení
možnosti využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Z obsahu správního spisu
vyplývá, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy,
ze dne 22. 2. 2019, č. j. KRPA-55993-36/ČJ-2019-000022-ZSV, bylo stěžovateli uloženo správní
vyhoštění a stanovena doba 2 let, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států
Evropské unie. Současně byl stěžovatel na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského
ředitelství policie hl. města Prahy, ze dne 22. 2. 2019, č. j. KRPA-55993-38/ČJ-2019-000022,
zajištěn na dobu 90 dní. Dne 27. 2. 2019 stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany.
Žalovaný následně rozhodl dne 1. 3. 2019 napadeným rozhodnutím o zajištění stěžovatele.
[16] Jak již bylo v konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu mnohokrát uvedeno,
zajištění představuje krajní prostředek, jehož následkem je omezení nebo (v závislosti na povaze,
délce, důsledcích a způsobu zajištění) zbavení osobní svobody cizince. Jedná se o citelný zásah
do základního práva jednotlivce na nedotknutelnost jeho osoby a na osobní svobodu (srov. čl. 7
odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod), který je přípustný jen za podmínek stanovených
zákonem a souladných s ústavním pořádkem (blíže viz např. usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, č. 2524/2012 Sb. NSS, či rozsudek NSS ze dne
22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 - 74, č. 2129/2010 Sb. NSS).
[17] Stěžovatel byl zajištěn na základě §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého
ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím
středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost
o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat,
že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání
nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody
do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.
[18] Podle §47 odst. 1 zákona o azylu se zvláštním opatřením rozumí rozhodnutím ministerstva
uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném
ministerstvem, nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené.
[19] Podle §47 odst. 2 zákona o azylu platí, že ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního
opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle §46a odst. 1 nebo §73 odst. 3,
ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení
mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany.
[20] Z výše uvedeného plyne, že k vydání rozhodnutí podle §46a odst. 1 písm. e) zákona
o azylu je třeba splnit zákonnou podmínku, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle §47
téhož zákona. V této souvislosti stěžovatel v žalobě, jakož i v kasační stížnosti namítl,
že aplikovatelnost zvláštních opatření byla posouzena nesprávně. Dle stěžovatele tvrzená
účelovost jeho žádosti o mezinárodní ochranu, jakožto důvod jeho zajištění, nemůže sama o sobě
vylučovat možnost uložení zvláštních opatření.
[21] Nejvyšší správní soud ve vztahu k ukládání zvláštních opatření pro případ důvodu
zajištění dle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu poukazuje na závěry, obsažené v rozsudku NSS
ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48: „Pokud jsou splněny všechny podmínky pro aplikaci důvodu
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu (tj. na základě objektivních okolností spočívajících zejména
v předchozím jednání cizince existují oprávněné důvody se domnívat, že podání žádosti bylo pouze účelové), je třeba
tyto okolnosti zvažovat i při posouzení podmínek účinnosti zvláštních opatření. Zvláštní opatření jsou zamýšlena
jako mírnější alternativa k těmto důvodům. Při posouzení účinnosti zvláštních opatření proto nelze odhlížet
od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak
zajištění směřovalo. […] Jakkoliv nelze paušálně říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46am
odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost
bude častější než v případě zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění.“
[22] K vzájemné provázanosti důvodů zajištění a důvodů pro odmítnutí aplikace zvláštních
opatření lze odkázat také na závěry rozšířeného senátu NSS, vyslovené v usnesení ze dne
28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 - 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, odst. 32 a 36, podle kterého „možnost
aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně
záviset na důvodu zajištění (odst. 32). […] Je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince,
charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení těchto povinností
ze strany cizince).“ Byť se toto usnesení vztahovalo ke vztahu zvláštních opatření a zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.
[23] Jestliže tedy žalovaný v napadeném rozhodnutí neúčinnost zvláštních opatření spatřoval
v tom, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu účelově, nezpůsobuje to nezákonnost
tohoto rozhodnutí. Nejvyšší správní soud však upozorňuje na výše uvedenou judikaturu,
dle které závěr o účelovosti žádosti, jakožto důvodu pro zajištění dle §46a odst. 1 písm. e)
zákona o azylu, musí vycházet z objektivních okolností případu, které zakládají oprávněné
důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová (např. dosavadní jednání
cizince, délka pobytu na území, osobní poměry apod.).
[24] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že se žalovaný nevypořádal při odůvodnění
nemožnosti využití zvláštních opatření se všemi klíčovými prvky stěžovatelovy pobytové historie.
Nejvyšší správní soud podotýká, že v kasační stížnosti postrádá jakékoli objasnění toho, který
z prvků pobytové historie stěžovatele měl žalovaný, a tedy i krajský soud, opomenout.
Z napadeného rozhodnutí zcela zřetelně vyplývá, že veškeré důvody, pro něž žalovaný shledal
uložení zvláštních opatření neúčinným a pro něž k jejich uložení nepřistoupil, byly odůvodněny
právě a výlučně okolnostmi, týkajícími se stěžovatele a jeho pobytovou historií. Jak konstatoval
již krajský soud, žalovaný se na str. 1 a 2 napadeného rozhodnutí podrobně zabýval pobytovou
historií stěžovatele, a z kontextu celého jeho odůvodnění je zřejmé, že důvodem, pro který
dospěl k závěru o neúčinnosti zvláštních opatření, je kromě účelového podání žádosti
také nerespektování právního řádu stěžovatelem, které spočívalo v nelegálním vstupu a pohybu
na území ČR bez cestovního dokladu a oprávnění k pobytu.
[25] K námitce stěžovatele ohledně vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí, kterou
stěžovatel spatřoval v závěru žalovaného o obavách, že by žalobce při propuštění mařil řízení
ve věci mezinárodní ochrany (přestože na jiných místech napadeného rozhodnutí hodnotí žádost
o mezinárodní ochranu jako účelovou), se vyjádřil již krajský soud. Ten správně konstatoval,
že žalovaný odůvodnil zajištění stěžovatele nejen nebezpečím, že by stěžovatel mařil řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale současně zdůraznil, že účelem zajištění podle §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu je vedle zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně
také zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění a realizací rozhodnutí
o vyhoštění.
[26] Nejvyšší správní soud považuje výše popsané skutečnosti za nepochybně relevantní
pro úvahu, zda by byla zvláštní opatření dostatečně účinná. Žalovaný k zajištění přistoupil
na základě objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž
tyto individuální okolnosti plně odpovídají judikaturním požadavkům umožňujícím aplikaci
výjimečného institutu zajištění. V nyní projednávaném případě proto žalovaný nepochybil, když
namísto užití zvláštních opatření přistoupil k zajištění stěžovatele.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[27] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1 věty
druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[28] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti. Náhrada nákladů řízení se mu proto
nepřiznává.
[29] Zástupci stěžovatele, který byl stěžovateli ustanoven krajským soudem, se podle §35
odst. 10 s. ř. s. s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) ve spojení
s odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování celkem ve výši 3.100 Kč
za jeden úkon právní služby tj. podání kasační stížnosti. Zástupci se dále za tyto úkony přiznává
dle §13 odst. 4 advokátního tarifu paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Celkem
tady náleží zástupci stěžovatele odměna 3.400 Kč. Ustanovený zástupce stěžovatele nedoložil,
že by byl plátcem daně z přidané hodnoty. Náklady právního zastoupení stěžovatele nese stát.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. září 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu