ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.377.2018:22
sp. zn. 4 Azs 377/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pally a soudců
Mgr. Aleše Roztočila a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: N. D., zast. Mgr. Michalem
Poupětem, advokátem, se sídlem Konviktská 24, Praha 1, proti žalované: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti
rozhodnutím žalované ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-6683-2/ČJ-2018-930310-V243, a ze dne 28. 8.
2018, č. j. CPR-6683-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 11. 2018, č. j. 18 A 28/2018 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Rozhodnutím ze dne 27. 8. 2018, č. j. CPR-6683-2/ČJ-2018-930310-V243, žalovaná zamítla
odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, č. j. KRPT-255840-54/ČJ-2017-070022,
jímž Krajské ředitelství policie Moravskoslezského kraje (dále jen „prvoinstanční orgán“) uložilo
žalobci podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, správní vyhoštění a stanovilo dobu,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce trvání
jednoho roku. Počátek doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie stanovil prvoinstanční orgán podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
od okamžiku, kdy pozbyl oprávnění k pobytu na území České republiky. Dobu k vycestování
stanovil podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců do deseti dnů ode dne nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Prvoinstanční orgán přitom podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců
konstatoval, že se na žalobce nevztahují důvody znemožňující vycestování podle §179
téhož zákona.
[2] V odůvodnění rozhodnutí o odvolání žalovaná shrnula, že žalobce vykonával v období
ode dne 28. 7. 2017 do dne 16. 11. 2017 ve výrobních prostorách korporace FILSON s. r. o.
na adrese Palhanecká 14, Opava, pracovní činnost, konkrétně kompletaci výrobků na výrobní
lince (zavrtával pistolí korkové špunty do kanystrů), a to bez platného povolení k zaměstnání.
Žalobce při kontrole dne 16. 11. 2017 předložil cestovní doklad, podle kterého na území
členských států Evropské unie vstoupil na základě polského víza typu D, s možností
vícenásobného vstupu, délkou 180 dnů a s platností ode dne 15. 7. 2017 do dne 10. 7. 2017.
Žalobce podle protokolu vypověděl, že překročil hranice schengenského prostoru dne 15. 7. 2017
a odcestoval rovnou do Opavy, kde dostal ubytování a s panem G. I. podepsal polskojazyčné
dokumenty. Ode dne 28. 7. 2017 žalobce pracoval v korporaci FILSON s. r. o. Pracovní oděv
obdržel od pana I. a práci mu přiděloval mistr na směně. Žalobce začínal práci v 6:00, končil ve
22:00 a kromě neděle pracoval každý den. Žalobce měl dostat zaplaceno od pana I., a to 85 Kč za
hodinu. Kromě zálohy ve výši 2.000 Kč však výplatu nedostal. Žalobce plánoval pracovat v místě
do 31. 12. 2017. Na území České republiky nemá příbuzné či jiné vazby a nic mu nebrání vrátit
se na Ukrajinu.
[3] K odvolání žalovaná uvedla, že prvoinstanční orgán aplikoval §119 odst. 1 písm. b) bod 3
zákona o pobytu cizinců správně, neboť bylo prokázáno, že žalobce byl na území České
republiky zaměstnán bez nezbytného povolení, a to s ohledem na §178b odst. 1 zákona o pobytu
cizinců. K námitce žalovaná konstatovala, že pracovní vízum vydané jiným členským státem
Evropské unie samo o sobě neopravňuje cizince k výkonu zaměstnání na území České republiky.
I takový cizinec musí být držitelem povolení k zaměstnání, platného oprávnění k pobytu,
zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného zaměstnance nebo modré karty
podle §89 odst. 1 a 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Na základě nashromážděných
podkladů žalovaná dovodila, že vyslání žalobce do České republiky představovalo samotný
předmět poskytování služeb a žalobce plnil úkoly pod dohledem a vedením podniku,
který ho využíval. Jednalo se proto o vyslání za účelem poskytnutí pracovní síly. Síť smluvních
vztahů představovala toliko formální zástěrku faktickému poskytnutí žalobce polskou společností
k manuální práci u české společnosti. Vyslání žalobce na území České republiky tak fakticky
představovalo agenturní zprostředkování práce, na něž nelze aplikovat výjimku z povinnosti
získání pracovního povolení podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Pronájem pracovní síly
nelze považovat za službu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES
o službách na vnitřním trhu. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES
o agenturním zaměstnávání neobsahuje žádná ustanovení o příhraničním působení,
přičemž povolení příhraničního poskytování služeb v oblasti zprostředkování zaměstnání
v příležitostném a dočasném rozsahu podle §14 odst. 4 zákona o zaměstnanosti neznamená,
že by v jeho rámci bylo možné realizovat příhraniční pronájem pracovní síly v režimu podle §98
písm. k) zákona o zaměstnanosti. Zmíněné ustanovení umožňuje činnost agentur práce z jiných
členských států Evropské unie bez jinak vyžadované registrace, ovšem nereguluje oprávnění
zahraničních pracovníků, kteří jsou držiteli pracovního povolení v jiném členském státě
a jsou zaměstnanci agentury práce, vykonávat práci na území České republiky. Subjektem
uvedené právní normy nejsou zaměstnanci z ciziny, nýbrž podnikatelé poskytující služby
zprostředkování zaměstnání. Žalovaná poukázala na §92 a §95 zákona o zaměstnanosti
a konstatovala, že za dané právní úpravy vůbec nebylo možné vydat pracovní povolení žalobci,
který byl dočasně vyslán na území České republiky zahraniční agenturou práce (tj. korporacemi
Pracmax SP. Z O.O. a ROCHBUD SP. Z O.O.), jež neměla od krajské pobočky Úřadu práce
České republiky povolení ke zprostředkování zaměstnání. Nejenže tedy žalobce neměl povolení
k zaměstnání, ale ani na takové povolení neměl nárok. Žalovaná odmítla, že prvoinstanční orgán
dostatečně nezjistil skutkový stav věci. Uvedla, že prvoinstanční orgán provedl dokazování
v nezbytném rozsahu a nashromáždil podklady, které dostatečně podepírají jeho závěry.
[4] Rozhodnutím ze dne 28. 8. 2018, č. j. CPR-6683-3/ČJ-2018-930310-V243, žalovaná zamítla
odvolání a potvrdila rozhodnutí ze dne 24. 1. 2018, č. j. KRPT-255840-52/ČJ-2017-070022,
jímž prvoinstanční orgán uložil žalobci povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce
1.000 Kč, spojené s řízením o správním vyhoštění. V odůvodnění žalovaná neshledala,
že by prvoinstanční orgán pochybil.
[5] Rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 18 A 28/2018 - 27, Krajský soud v Ostravě zamítl
žalobu proti oběma uvedeným rozhodnutím žalované. V odůvodnění rozsudku odmítl,
že by žalovaná pochybila v závěru, podle něhož žalobce vykonával na území České republiky
práci bez platného povolení, a že na jeho případ neaplikovala §98 písm. k) zákona
o zaměstnanosti a směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES. Žalobce v této souvislosti
tvrdil, že je zaměstnancem polské společnosti Pracmax SP. Z O. O. a do ČR byl vyslán v rámci
poskytování služeb v souladu s touto směrnicí v rámci plnění zakázky pro společnost
FORTUNA KAPITAL INVEST s.r.o. Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti je oprávněn
zahraniční subjekt vyslat svého zaměstnance do ČR v rámci nadnárodního poskytování služeb.
Předpokladem je, že tato služba bude pracovníkem poskytována ve prospěch českého subjektu.
K zaměstnání cizince se v tomto případě nevyžaduje povolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta
nebo modrá karta, která je potřebná k výkonu zaměstnání podle §178 odst. 1 zákona
o zaměstnanosti. Z obsahu správního spisu správního orgánu I. stupně v daném případě vyšlo
najevo, že žalobce byl při výkonu práce v České republice zaměstnancem společnosti Pracmax
SP. Z O. O. Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou tyto polské společnosti
podle polského národního soudního rejstříku polskými agenturami práce, což nebylo ani v rámci
podaného odvolání žalobce či žalobou samotnou označeno za sporné. Svědčí o tom smlouvy
o poskytování příhraničních služeb uzavřené mezi společnostmi FORTUNA KAPITAL
INVEST s.r.o. a Pracmax SP. Z O. O. Předmětem smlouvy je provádění dokončovacích
stavebních prací, balících a úklidových prací na území České republiky. Lze tak podle krajského
soudu souhlasit s žalovanou, že v této smlouvě nebylo dohodnuto provedení díla na konkrétním
místě a že samotným předmětem „poskytování služeb“ bylo fakticky vyslání žalobce do České
republiky jako pracovní síly. Předmětem tvrzeného poskytování služeb tedy bylo agenturní
zprostředkování práce, což nelze považovat za službu mimo jiné i ve smyslu směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES o službách na vnitřním trhu. Nejednalo
se tedy o službu ani ve smyslu žalobcem poukazované směrnice Evropského parlamentu a Rady
č. 96/71/ES o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Uvedené unijní předpisy
neupravují situaci prokázanou ve správním řízení, kdy žalobce byl svým polským
zaměstnavatelem vyslán do jiného členského státu Evropské unie za účelem výkonu práce
jako pracovní síla, avšak nikoliv za účelem poskytování služby. Na tomto závěru
nemůže nic změnit žalobcem poukazovaný názor Evropské komise ze dne 31. 3. 2017,
který byl adresován polské firmě OVD-TEMYRTRANS SP. Z O. O. Uvedený názor se týká jiné
společnosti než těch, které figurují v projednávané věci, a dává odpověď na možnost výkonu
práce cizinců ve státech, které nejsou členy Evropské unie v souvislosti s vykonáváním služeb.
II. Kasační stížnost
[6] Proti uvedenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
V ní namítl, že na území České republiky nevykonával práci neoprávněně a prvoinstanční orgán
nepodloženě odmítl aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti a směrnici Evropského
parlamentu a Rady 96/71/ES. Je totiž zaměstnancem polské korporace PRACMAX SP. Z O.O.
a do České republiky byl vyslán v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem usazeným
v jiném členském státě Evropské unie, tj. v rámci příhraničního poskytování služeb,
a to v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES. Stěžovatel se tak nacházel
na území České republiky v souladu s právními předpisy, neboť byl vyslán v rámci plnění zakázky
pro společnost FORTUNA KAPTAL INVEST s. r. o., a to na základě smlouvy o poskytování
služeb uzavřené mezi zúčastněnými společnostmi. Nadto, soulad tohoto postupu s právem
Evropské unie potvrdila ve svém vyjádření po žádosti zaměstnavatele stěžovatele i Evropská
komise. Stěžovatel namítl, že správní orgány neakceptovaly jeho důkazní návrhy k prokázání
skutečnosti, že bylo na místě aplikovat §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti. Stěžovatel dodal,
že v obchodních vztazích nelze vyloučit situaci, kdy z důvodu menší vytíženosti je zaměstnanec
přijat do zaměstnání a ihned vyslán k práci v jiném členském státě. Stěžovatel přitom není znalý
smluvních a obchodních vztahů, a proto nebyl schopen správně posoudit všechny relevantní
otázky, což však mohlo být zhojeno provedením navrhovaných důkazů. Vzhledem k uvedeným
námitkám stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná nevyužila svého práva a ke kasační stížnosti se nevyjádřila.
III. Posouzení kasační stížnosti
[8] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti.
Přitom neshledal vady uvedené v §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Ze správních rozhodnutí v nyní posuzované věci je zřejmé, že správní orgány přistoupily
ke správnímu vyhoštění stěžovatele, coby státního občana Ukrajiny, z důvodu podle §119 odst. 1
písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že na území České republiky vykonával zaměstnání
bez povolení, které je k tomu nezbytné.
[11] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit
vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států
až na 5 let, je- li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou
činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal
nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval“.
[12] Mezi účastníky řízení není sporu, že stěžovatel pracoval v České republice, aniž mu k tomu
české státní orgány vydaly povolení. Stěžovatel se však s krajským soudem a správními orgány
rozchází v hodnocení otázky, zda jeho vyslání polskými společnostmi, u kterých byl zaměstnán,
k výkonu práce k českým společnostem mělo povahu pronájmu pracovní síly, nebo poskytování
služeb v rámci plnění zakázky. Stěžovatel zastává druhý z uvedených názorů, přičemž dovozuje,
že v takovém případě podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti nepotřeboval povolení
k zaměstnání, a nedošlo tak k naplnění skutkové podstaty §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona
o pobytu cizinců a rozhodnutí, kterými mu bylo uloženo správní vyhoštění a povinnost nahradit
náklady řízení, odporuje zákonu.
[13] Podle §98 písm. k) zákona o zaměstnanosti, ve znění účinném do dne 14. 8. 2017,
„[p]ovolení k zaměstnání, zaměstnanecká karta nebo modrá karta se podle tohoto zákona nevyžaduje
k zaměstnání cizince, který byl vyslán na území České republiky v rámci poskytování služeb zaměstnavatelem
usazeným v jiném členském státu Evropské unie.“
[14] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 2 Azs 289/2017 - 31,
„[p]racovní povolení se dle §98 písm. k) nevyžaduje pouze u pracovníků, kteří, ačkoli byli dočasně vysláni
na území České republiky jako pracovní síla, vykonávají svou hlavní činnost u zaměstnavatele, který je na území
České republiky vyslal, neboť pouze v takovém případě lze předpokládat, že se cizinci po uplynutí doby vyslání
vrátí zpět a nebudou se snažit o začlenění na český pracovní trh. Zaměstnavatelé z jiných členských států
tak mohou v rámci volného pohybu služeb dočasně vyslat své zaměstnance na území České republiky
jako pracovní sílu coby odlehčovací opatření v době dočasného úbytku zakázek, nemohou však fungovat
jako faktické agentury práce, které bez jakékoli kontroly ze strany českých správních orgánů pouze vysílají
příslušníky třetích států do České republiky jako pracovní sílu, aniž by kdy tyto osoby využívaly k vlastní
činnosti.“
[15] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil právní argumentaci stěžovatele, neboť správní orgány
ve smyslu naposledy citovaného rozsudku prokázaly, že jej jeho polští zaměstnavatelé,
tj. korporace Pracmax SP. Z O. O. a ROCHBUD SP. Z O. O., vyslali k výkonu práce k českým
společnostem, aniž by u zahraničních společností stěžovatel vykonával svou hlavní činnost,
a bylo tak možné předpokládat, že se po uplynutí doby vyslání vrátí zpět a nebude se snažit
o začlenění na český pracovní trh. Z protokolu o výslechu ze dne 16. 11. 2017 založeného
ve spisové dokumentaci vyplývá, že stěžovatel přiznal vyřizování polského víza s úmyslem
pracovat v České republice, přičemž za tímto účelem kontaktoval prostřednictvím svého
kamaráda za poplatek 100 euro G. I., který mu po příjezdu do České republiky dal k podpisu
pracovněprávní smlouvy, vybavil jej pracovním oblečením, přivedl jej do provozovny Filson s. r.
o. a měl mu vyplácet odměnu za práci. Nejenže stěžovatel z Ukrajiny cestoval přímo do České
republiky, avšak ve výpovědi také odmítl, že by „měl v Polsku sepsanou nějakou pracovní smlouvu“. Je
tedy zjevné, že stěžovatel se svými smluvními partnery postupoval tak, aby získal zaměstnání v
České republice, nikoliv v Polsku. Stěžovatel sice namítl, že není znalý smluvních a obchodních
vztahů, to mu však podle Nejvyššího správního soudu nebránilo pravdivě popsat, jakým
způsobem se dostal k zaměstnání v České republice. Správní orgány nadto zjistily, že výše
uvedení polští zaměstnavatelé stěžovatele podnikají jako dočasné agentury práce, přičemž
smlouva o poskytování příhraničních služeb uzavřená mezi Pracmax SP. Z O. O. a FORTUNA
KAPITAL INVEST s.r.o. neobsahuje žádné ujednání o zhotovení konkrétního díla na
konkrétním místě. Vzhledem k uvedeným zjištěním Nejvyšší správní soud přisvědčil žalované, že
síť smluvních vztahů představovala v posuzované věci jen simulaci právních skutečností, jejichž
existence by umožnila přeshraniční pronájem pracovní síly ze států stojících mimo Evropskou
unii.
[16] Nejvyšší správní soud přisvědčil správním orgánům, že provedení dokazování svědeckými
výpověďmi statutární zástupkyně korporace FORTUNA KAPITAL INVEST s.r.o. a jednatele
korporace Pracmax SP. Z O. O. by bylo zcela nadbytečné, neboť od navržených svědků
nelze očekávat nic než potvrzení právních vztahů, které jsou však s ohledem na výše uvedené
podklady toliko simulované. Stěžovatelem předložené vyjádření Evropské komise pak obsahuje
toliko obecné závěry bez vazby na uvedené skutkové okolnosti případu, a pro jeho posouzení
tak není relevantní.
[17] Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 10. 4. 2017, č. j. 44 A 4/2017 - 27, uvedl,
že „[p]oskytnutí zaměstnance zaměstnaného osobou usazenou v jiném členském státě Evropské unie v souladu
s předpisy o pobytu a zaměstnávání cizinců ze zemí, které nejsou členy Evropské unie, platnými v tomto jiném
členském státě k výkonu závislé práce na území České republiky, které má povahu pronájmu pracovní síly,
nelze podřadit pod přeshraniční poskytování služeb ve smyslu §98 písm. k) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Takový zaměstnanec je oprávněn vykonávat závislou práci na území České republiky
jen na základě povolení k zaměstnání vydaného Úřadem práce České republiky, popř. na základě zaměstnanecké
karty nebo modré karty (§89 odst. 1 a 2 zákona o zaměstnanosti).“ S tímto závěrem Nejvyšší
správní soud souhlasí a s ohledem na shora uvedené skutečnosti dovodil, že se vztahuje
i na nyní projednávanou věc.
IV. Závěr
[18] Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační
stížnost jako nedůvodnou zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně
vynaložil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšný,
právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. Procesně úspěšné žalované žádné náklady
nad rozsah vyplývající z její úřední činnosti nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl
tak, že nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti žádnému z účastníků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2019
JUDr. Jiří Palla
předseda senátu