ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.382.2018:20
sp. zn. 4 Azs 382/2018 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: O. F., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké
policie, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2018,
č. j. KRPA-355115-30/ČJ-2018-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2018, č. j. 2 A 89/2018 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se př i z ná vá odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě
30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), a stanovila dobu trvání zajištění na 90 dnů od okamžiku
omezení osobní svobody na území České republiky, který nastal dne 19. 9. 2018 v 15:55 hodin.
II.
[2] Napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji výše označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
[3] Městský soud v napadeném rozsudku ve shodě s žalovanou shledal, že v žalobcově
případě nebylo možno přistoupit k využití mírnějších opatření, než je zajištění, tedy uložit zvláštní
opatření za účelem vycestování. Poukázal na skutečnost, že ze spisového materiálu
vyplynulo, že žalobce byl zadržen v Praze v obchodě, kde mělo dojít ke krádeži. Nacházel
se zde bez cestovního dokladu a povoleného pobytu na území České republiky a bez víza,
jeho totožnost nebylo možno ověřit. Přicestoval z Polska na základě biometrického cestovního
dokladu, který však následně ztratil, jeho ztrátu ale nenahlásil. Žalobce si byl vědom svého
nelegálního pobytu na území České republiky. Městský soud, stejně jako žalovaná,
měl za to, že existuje reálný předpoklad, že by žalobce mohl mařit výkon rozhodnutí o správním
vyhoštění a žalobce neskýtá záruku, že bude plnit správním orgánem uložené povinnosti
přesto, že v protokolu o podání vysvětlení uvedl, že v případě vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění vycestuje do země původu. Městský soud proto nemožnost využití zvláštních opatření
za účelem vycestování, jak ji dovodila žalovaná, považoval za opodstatněnou a v napadeném
rozhodnutí také za dostatečně odůvodněnou, vycházející nejen z vyjádření žalobce,
ale i z individuálních okolností jeho případu vyplývajících z podkladů ve správním spise. Poukázal
na neexistenci jakýchkoliv vazeb žalobce v České republice, nedostatek finančních prostředků
i nemožnost si je opatřit, stejně jako na skutečnost, že nemá žádnou stálou adresu na území
České republiky, přebývá na ubytovně, jejíž adresu nezná. Podle městského soudu
žalobcovo chování neskýtá záruku, že by se osobně hlásil policii v době k tomu stanovené,
neboť je zjevné (vzhledem k pobývání na území bez platného oprávnění a bez cestovního
dokladu, bez snahy učinit jakékoliv kroky k legalizaci svého pobytu), že nectí zákony České
republiky. Přisvědčil proto žalované v závěru o nemožnosti použití zvláštních opatření za účelem
vycestování podle zákona o pobytu cizinců pro jejich neúčinnost.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
kasační stížnost, jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítal nesprávné vyhodnocení možnosti užití zvláštních opatření
podle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, závěr žalované o nemožnosti jejich užití
považoval za příliš tvrdý, a proto nesprávný. Tvrdil, že žalovaná i krajský soud založily
svá rozhodnutí na skutečnosti, že stěžovatel neřešil v souladu se zákonem o pobytu cizinců ztrátu
svého cestovního pasu a pobýval na území České republiky nelegálně. Takové vyhodnocení
nemožnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování stěžovatel považoval
za paušalizované, žalovaná se nevypořádala s konkrétní situací stěžovatele, nepřihlédla k tomu,
že pouhý nelegální pobyt na území České republiky není dostatečným důvodem pro naprostou
ztrátu důvěry vůči cizinci, o jehož případné zajištění se jedná. Právní úprava zvláštních opatření
musí být vykládána v souladu se smyslem, cíli a požadavky čl. 15 návratové směrnice. Stěžovatel
poukázal na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2016,
sp. zn. 5 Azs 20/2016, v němž uvedený soud odmítl, že v případě, že cizinec již z území České
republiky po pravomocném rozhodnutí o vyhoštění nevycestoval, je fakticky vyloučena možnost
uložení zvláštního opatření právě pro rozpor této praxe správních orgánů s návratovou směrnicí.
Upozornil, že k jeho zajištění došlo, aniž se dopustil závažného protiprávního jednání
spočívajícího v nerespektování rozhodnutí o správním vyhoštění. Rozhodnutí žalované
ani napadený rozsudek proto nemohou obstát; je zde totiž zjevný nepoměr mezi mírou porušení
právních předpisů ze strany stěžovatele a zásahem do jeho práva na osobní svobodu.
[6] Žalovaná možnosti vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.)
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Stěžejní a jedinou stěžovatelovou kasační námitkou bylo nesprávné posouzení
možnosti využití zvláštních opatření za účelem vycestování. Nejvyšší správní soud
v této souvislosti již nyní pro úplnost dodává, že ač stěžovatel tuto námitku podřadil pod kasační
důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., podle obsahu se jedná o námitku podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.
[10] Podle §123b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců, [z]vláštním opatřením
za účelem vycestování cizince z území (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince
oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii
a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení
peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním
(dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým
anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době
policií stanovené.
[11] Jednou z podmínek dle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců k tomu, aby bylo možné
přistoupit k zajištění cizince za účelem jeho správního vyhoštění, je skutečnost, že nepostačuje
uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. V nyní posuzované věci přitom Nejvyšší
správní soud neshledal, že by požadavky na posouzení předpokladů zajištění v napadeném
rozhodnutí, resp. následně v napadeném rozsudku, nebyly respektovány.
[12] Jak vyslovil kasační soud v rozsudku ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 Azs 356/2018 - 28,
„[z]ajištění cizince za účelem správního vyhoštění podle §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců představuje
mimořádný institut, neboť pro cizince znamená omezení jeho osobní svobody. Jedná se tak o citelný zásah
do jednoho ze základních práv jednotlivce zaručeného čl. 8 Listiny základních práv a svobod, a jako takový může
být přípustný jen za podmínek přísně vymezených nejen zákonem, ale i ústavním pořádkem (viz např. usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 7. 2010, č. j. 9 As 5/2010 – 74, či nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/08). Zákon o pobytu cizinců v tomto rozsahu transponuje čl. 15 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/115/ES, ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech
při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice), podle kterého
nemohou-li být v konkrétním případě uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření,
mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem
přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. (…). Zajištění jako nejzávažnější zásah do svobody cizince je tedy nutné
aplikovat pouze tam, kde je ho skutečně třeba (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2011,
č. j. 1 As 132/2011 – 51, či rozsudek ze dne 15. 7. 2011, č. j. 7 As 76/2011 – 50).“
[13] Volba mírnějších opatření, než je zajištění cizince, tedy uložení zvláštních opatření
za účelem vycestování, je vázána na určité předpoklady. Cizinec musí být schopen splnit
povinnosti plynoucí z uloženého zvláštního opatření a zároveň nesmí existovat důvodná obava,
že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Pokud zde existují skutečnosti nasvědčující tomu, že cizinec bude výkon správního
vyhoštění mařit, nelze přistoupit ke zvláštnímu opatření za účelem vycestování cizince
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, č. j. 2 Azs 315/2018 - 25).
[14] Nejvyšší správní soud zde stěžovateli přitakává, že pouhý nelegální pobyt na území České
republiky sám o sobě bez posouzení dalších skutečností není dostatečným důvodem k tomu,
aby žalovaná odmítla použití zvláštních opatření. K uvedenému dospěl kasační soud například
v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 - 18. Na rozdíl od právě citovaného rozsudku
však v souzené věci nebyl jediným důvodem pro vyloučení užití zvláštních opatření za účelem
vycestování pouhý nelegální pobyt stěžovatele na území České republiky,
ale především skutečnost, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití jednotlivých
zvláštních opatření dle §123b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o pobytu cizinců,
včetně nemožnosti ověřit stěžovatelovu totožnost. Nemožnost užití zvláštních opatření
za účelem vycestování vyplývala ze zhodnocení celkového jednání stěžovatele na území České
republiky (viz dále odst. [16]), jak vyložila žalovaná na stranách 3 až 5 napadeného rozhodnutí
a městský soud především v odstavcích 14. až 17. napadeného rozsudku. Tyto jejich úvahy
netřeba nyní opakovat.
[15] Nejvyšší správní soud i s ohledem na právě uvedená východiska posuzoval, zda krajský
soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná ve stěžovatelově případě správně vyhodnotila
nemožnost použití zvláštních opatření za účelem vycestování a že své závěry také dostatečným
způsobem odůvodnila.
[16] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel přicestoval dne 29. 7. 2018 z území Polska
na základě platného cestovního pasu Ukrajiny s biometrickými údaji. V souvislosti s podezřením
z krádeže v prodejně Lidl v Praze byl kontrolován dne 19. 9. 2018 policejní hlídkou. Při kontrole
bylo zjištěno, že nemá platný cestovní doklad, ani vízum ani povolený pobyt. Cestovní doklad
ztratil, aniž jeho ztrátu správním orgánům nahlásil, jeho totožnost tudíž nebylo možno ověřit.
Proto ho policie zadržela, dne 21. 9. 2018 s ním zahájila řízení o správním vyhoštění a současně
s ním téhož dne sepsala protokol o podání vysvětlení. Z něj vyplynulo, že je ukrajinské státní
příslušnosti, jeho manželka s dcerou žijí na Ukrajině. V České republice je ubytován na ubytovně,
jejíž adresu nezná, pracuje na stavbě jako dělník. Je si vědom skutečnosti, že se na území České
republiky nachází neoprávněně bez platného cestovního dokladu, přesto žádné kroky k legalizaci
svého pobytu zde nepodnikl. V České republice nemá žádné příbuzné ani jiné vazby či majetek,
nemá finanční prostředky ani přístup k nim, peníze k dalšímu pobytu či vycestování z území
České republiky by mu dal kamarád. Stěžovatel též uvedl, že mu není znám žádný důvod, který
by mu bránil v návratu na Ukrajinu, chce se do země původu vrátit, učiní tak dobrovolně.
[17] Z právě uvedeného je zjevné, že stěžovatel nebyl schopen splnit povinnosti žádného
ze zvláštních opatření (viz odst. [10]) a opodstatněný je i závěr, že zde existovala důvodná obava,
že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Žalovaná tedy správně posoudila nemožnost uložení zvláštních opatření podle §123b a §123c
zákona o pobytu cizinců.
[18] Ač stěžovatel kladl důraz na skutečnost, že se na území České republiky nedopustil jiného
protiprávního jednání než nelegálního pobytu, jeho jednání bylo třeba hodnotit v celkovém
kontextu, čehož se ostatně sám stěžovatel v kasační stížnosti dovolával.
[19] Žalovaná přitom vzala v potaz, že stěžovatel přes ztrátu svého cestovního dokladu
neučinil žádné kroky, aby jeho ztrátu nahlásil správním orgánům a svůj pobyt na území České
republiky legalizoval, ač si svého pobytu bez jakéhokoliv oprávnění byl vědom a vykonával
zde nelegální práci. Ve stěžovatelově případě nebylo možno uložit zvláštní opatření podle §123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, neboť sám nebyl schopen uvést žádnou adresu,
na níž by jej bylo možno zastihnout za účelem provedení pobytové kontroly. Stěžovatel
také výslovně potvrdil, že nemá finanční prostředky ke složení finanční záruky a nemá žádné
peníze, tudíž bylo vyloučeno i uložení zvláštního opatření spočívajícího ve složení finanční záruky
podle §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. S ohledem na výše popsané skutkové
okolnosti případu lze přisvědčit žalované i městskému soudu také v závěru, že stěžovatelovo
chování neskýtá ani záruku, že by splnil povinnost hlásit se ve stanovené době policii vzhledem
k tomu, že je zjevné, že nehodlá respektovat právní řád České republiky. Nadto jeho totožnost
nebylo možno z důvodu absence platného cestovního dokladu ověřit. V kontextu uvedeného
se tak i stěžovatelův příslib dobrovolného vycestování z území České republiky jevil
jako nepravděpodobný. Naopak existovalo důvodné nebezpečí, že by stěžovatel mohl mařit
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Předpoklady pro uložení některého ze zvláštních
opatření za účelem vycestování naplněny nebyly.
[20] Z právě uvedeného plyne, že žalovaná i městský soud dospěly ke správnému závěru,
že stěžovateli tato zvláštní opatření nebylo možné uložit. Kasační soud tudíž opodstatněnost
kasační stížnosti neshledal.
[21] Nejvyšší správní soud k právě uvedenému dodává, že nepřehlédl stěžovatelovu
argumentaci odkazující na rozsudek kasačního soudu ze dne 28. 2. 2016, sp. zn. 5 Azs 20/2016.
Tato stížnostní argumentace však stojí zcela mimo rozhodovací důvody, neboť kasační soud
v poukazovaném rozsudku posuzoval možnost zajištění z důvodů vyplývajících
z §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona o pobytu cizinců, což nebyl nyní posuzovaný případ,
a především městský soud, jehož rozsudek a závěry v něm obsažené byly předmětem přezkumu
na základě stěžovatelovy kasační stížnosti, se ve svých závěrech na uvedenou judikaturu
vůbec neodvolával. Uvedenou argumentaci proto shledal kasační soud nyní za bezpředmětnou.
Žalovaná i městský soud stěžovatelovu věc posoudily s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti
případu a dospěly ke zcela správným závěrům, jimž Nejvyšší správní soud nyní přitakává.
V.
[22] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl
podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s.
[23] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120
téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v řízení žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, jejich náhrada
se jí tudíž nepřiznává.
[24] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
(městským) soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
Jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování v takovém případě hradí stát. Ustanovenému
zástupci náleží v souladu s §7, §9 odst. 4, a §11 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za jeden úkon
právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále paušální náhrada
hotových výdajů s tímto úkonem související ve výši ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4
advokátního tarifu. Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, částka
nákladů řízení se tudíž zvyšuje o tuto daň ve výši 714 Kč (tj. 21 % z částky 3.400 Kč). Náhrada
nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 4.114 Kč a bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu