ECLI:CZ:NSS:2019:4.AZS.45.2019:18
sp. zn. 4 Azs 45/2019 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
Mgr. Petry Weissové a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: H. Ch., zast. Mgr. Jindřichem
Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4,
proti rozhodnutí žalované ze dne 11. 10. 2018, č. j. KRPA-383521-14/ČJ-2018-000022-MIG,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2018,
č. j. 4 A 91/2018 - 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému, advokátovi,
se př i z ná vá odměna a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozhodla
podle §129 odst. 1 a 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce na dobu 30 dnů
ode dne omezení jeho osobní svobody za účelem předání v souladu s nařízením Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy
pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané
státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států
EU (dále jen „nařízení Dublin III“).
II.
[2] Napadenému rozhodnutí se žalobce bránil žalobou u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který ji výše označeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
[3] Městský soud dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro žalobcovo zajištění.
Žalobce naplnil jedno z kritérií vážného nebezpečí útěku, spočívající v neoprávněném pobytu
na území ČR bez cestovního dokladu a platného víza. Na základě stěžovatelova dosavadního
jednání a jeho výpovědi žalovaná vyvozovala úmysl nenavrátit se dobrovolně na území Spolkové
republiky Německo (kde poprvé, a poté opakovaně, požádal o mezinárodní ochranu)
nebo do země svého původu. Pokud by nebyl zajištěn, mohla být zmařena realizace hlavního
účelu nařízení Dublin III, tedy stěžovatelovo předání do země příslušné k posouzení jeho
žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Stěžovatel nemá dostatek finančních prostředků, popřel,
že by se nacházel v některém ze států, v nichž požádal o udělení mezinárodní ochrany (kromě
Spolkové republiky Německo také v Dánsku, Holandsku a Švýcarsku) a popřel i podání
těchto žádostí o udělení mezinárodní ochrany. Území těchto států Evropské unie žalobce opustil,
aniž vyčkal rozhodnutí o jeho žádostech o udělení mezinárodní ochrany, z čehož je zjevné,
že nemá v úmyslu setrvat na území těchto států a pohybuje se na území Evropské unie,
přičemž využívá pouze sociální systém v jednotlivých zemích, v nichž se právě nachází. Ač tvrdil,
že chtěl v České republice podat žádost o azyl, v rozhodné době tak neučinil. Městský
soud tudíž přisvědčil žalované, že u žalobce existuje vážné nebezpečí útěku. Současně shledal,
že žalobcův případ byl dostatečně individuálně posouzen a rozhodnutí žalované
je přezkoumatelné. Nakonec městský soud dodal, že dne 27. 11. 2018 došlo k realizaci žalobcova
předání do Spolkové republiky Německo podle nařízení Dublin III.
III.
[4] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
jejíž důvody podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek i napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel měl za to, že žalovaná a poté i městský soud nesprávně dospěly k závěru,
že v jeho případě existuje vážné nebezpečí útěku. Pro vyhodnocení této skutečnosti je třeba
posoudit komplexně všechny důležité okolnosti jak pobytové historie na území Evropské unie,
tak i jeho současné jednání a spolupráci s českými správními orgány. Stěžovatel zopakoval,
že chtěl na území České republiky požádat o mezinárodní ochranu a že pro něj není pouhou
tranzitní zemí. Naopak ve správním řízení nevyšlo najevo, že stěžovatel plánuje území České
republiky opustit, nebo se skrývat před příslušnými správními orgány. Žalovaná nepodchytila
klíčové prvky stěžovatelovy pobytové historie a poměrů obecně, zejména snahu stěžovatele
spolupracovat se správními orgány. Dopustila se tím vady nepřezkoumatelnosti napadeného
rozhodnutí. Pro zjevnou nesprávnost pak nemůže obstát ani napadený rozsudek.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda se žalovaná a městský soud
dostatečně a správně vypořádaly s posouzením „vážného nebezpečí útěku“. Stěžovatel měl také
za to, že městský soud nesprávně vyhodnotil i důležité okolnosti jeho pobytové historie na území
Evropské unie.
[10] Podle §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců „[p]olicie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho
předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí
útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul
se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk
anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným
předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále
považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo
nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu
místa pobytu na území.“
[11] Institut zajištění není institutem sankčním, a to i přes skutečnost, že k jeho uplatnění
je v obecné rovině dán důvod typicky v důsledku sníženého předpokladu, že cizinec uložené
povinnosti uposlechne, plynoucího obvykle z jeho předchozího protiprávního jednání
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, č. j. 2 Azs 49/2015 - 48).
[12] Z rozhodnutí městského soudu vyplývá, že se okolnostmi stěžovatelovy pobytové historie
zabýval individuálně, jak se podává z odstavců 6. až 7. napadeného rozsudku. Stěžovatel byl dne
10. 10. 2018 kontrolován hlídkou Policie ČR, jež zjistila, že na území České republiky pobývá
bez cestovního dokladu a platného víza, jež by jej opravňovalo ke vstupu a pobytu na tomto
území. Již pro uvedené stěžovatel pobýval na území neoprávněně, čímž přímo naplnil jednu
z demonstrativních podmínek existence vážného nebezpečí útěku vyplývající z §129 odst. 4
zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že základní podmínka
pro zákonné zajištění stěžovatele byla splněna a v posouzení věci neshledal pochybení městského
soudu.
[13] Stěžovatel dále uvedl, že se správními orgány měl snahu spolupracovat, což existenci
vážného nebezpečí útěku nepřipouští. Tím se žalovaná měla zabývat, což neučinila, a zatížila
tak své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti a pro uvedené nemůže jako zjevně nesprávný
obstát ani napadený rozsudek.
[14] K náležitostem odůvodnění správních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud
již mnohokrát vyslovil ve své judikatuře. Poukázat lze např. na rozsudek ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „odůvodnění správního
rozhodnutí bezprostředně souvisí s jeho výrokovou částí a výroková část bez odůvodnění sama o sobě nemůže obstát
(nejedná-li se o zákonem přípustné výjimky, kdy rozhodnutí nemusí obsahovat odůvodnění). Obsahem odůvodnění
rozhodnutí je především rozbor a zhodnocení podkladů rozhodnutí, správní orgán musí uvést, jakými úvahami
se při jejich hodnocení řídil, dále jakými úvahami se řídil při výkladu právních předpisů a jejich jednotlivých
ustanovení, jakož i to, proč byly aplikovány způsobem, který vedl k výslednému rozhodnutí.“
[15] V odstavci 18. rozsudku ze dne 30. 7. 2013, č. j. 4 As 76/2013 - 21, pak zdejší soud
vyslovil, že „podle §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, musí správní orgán v odůvodnění uvést
důvody výroku, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení a při výkladu
právních předpisů, a informace o tom, jak se vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením
k podkladům rozhodnutí. Smyslem a účelem odůvodnění je ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl,
neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/9 6, č. 24/1997 Sb. ÚS).“ Není-li z odůvodnění
zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou argumentaci účastníka řízení a proč jeho
námitky považoval za liché, mylné nebo vyvrácené, je takové rozhodnutí nepřezkoumatelné
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka klíčovou, na níž je postaven
základ jeho nesouhlasu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2010,
č. j. 9 As 11/2010 - 80).
[16] Žalovaná se existencí vážného nebezpečí útěku zabývala na stranách 4 a 5 napadeného
rozhodnutí. Nelze jí ani klást k tíži, že se nezabývala otázkou možné spolupráce stěžovatele
se státními orgány, neboť taková námitka nebyla v rámci správního řízení vznesena. Není zřejmé,
z čeho měla žalovaná dovozovat tendenci stěžovatele ke spolupráci. Konkrétní projev spolupráce
stěžovatel ostatně nerozvedl ani v žalobě či kasační stížnosti. Jedinou skutečností, kterou v této
souvislosti na podporu tvrzení o své spolupráci se správními orgány uvedl, byl jeho záměr
požádat v České republice o udělení mezinárodní ochrany, který však v průběhu správního řízení
neuskutečnil. I když ze správního spisu současně plyne, že následně, v blíže neurčené době
po vydání napadeného rozhodnutí, tuto žádost skutečně podal (viz sdělení Ministerstva vnitra
na č. l. 32 správního spisu), vzhledem k jeho více předchozím žádostem podaným v dalších
státech Evropské unie (viz odst. [3]) lze i tuto další žádost podanou v České republice nahlížet
jako na ryze účelově podanou. Naopak lze s ohledem na dosavadní stěžovatelovu pobytovou
historii na území Evropské unie dovodit jeho neochotu vyčkat rozhodnutí o jeho žádostech
o udělení mezinárodní ochrany v jiných zemích Evropské unie, což současně nasvědčuje
i neochotě dobrovolného vyčkání rozhodnutí správních orgánů o jeho předání do příslušného
státu podle nařízení Dublin III, a potvrzuje tak opodstatněnost přijatého opatření v podobě
stěžovatelova zajištění.
[17] Uvedeným se v napadeném rozsudku dostatečně zabýval i městský soud především
v souvislosti s žalobní námitkou, v níž stěžovatel žalované vytýkal, že hodnotila pouze
skutečnosti svědčící v jeho neprospěch (srov. odstavce 14. až 16. napadeného rozsudku).
[18] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že stěžejní otázkou existence vážného nebezpečí
útěku se jak žalovaná, tak i posléze městský soud zabývaly dostatečně a posoudily ji vzhledem
k individuálním okolnostem stěžovatelovy věci se správným závěrem, že existence nebezpečí
vážného útěku je v jeho případě dána. Úvahám žalované i městského soudu tak nelze ničeho
vytknout a Nejvyšší správní soud jim nyní beze zbytku přitakává, aniž by považoval za potřebné
cokoliv dalšího k nim dodávat; pro stručnost na ně tudíž odkazuje.
V.
[19] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 téhož zákona. Stěžovatel, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení,
nevznikly v řízení náklady nad rámec její běžné úřední činnosti.
[21] Stěžovateli byl již v řízení před městským soudem ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich
Lechovský, advokát. Ten zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti a jeho hotové výdaje
i odměnu za zastupování hradí stát (§35 odst. 10 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ustanovenému
zástupci přiznal náklady řízení v celkové výši 4.114 Kč. Tyto sestávají z odměny za 1 úkon
právní služby (sepis kasační stížnosti) ve výši 3.100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d)
vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif)] a z paušální náhrady hotových výdajů s tímto úkonem související ve výši
300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 3.400 Kč. S ohledem na skutečnost,
že zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
a náhrada hotových výdajů o tuto daň ve výši 714 Kč (21 % z 3.400 Kč). Částka nákladů řízení
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto
rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2019
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu