ECLI:CZ:NSS:2019:5.ADS.24.2018:49
sp. zn. 5 Ads 24/2018 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka
Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: V. B., zastoupená JUDr. Alenou
Prchalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Husova 1288/25, Jihlava, proti žalované: Česká
správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované
ze dne 4. 1. 2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 3. 1. 2018, čj. 41 Ad 3/2017-45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně JUDr. Aleně Prchalové, Ph.D., advokátce,
se p ř i zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 2 600 Kč, která bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] V záhlaví označeným rozhodnutím žalované byly zamítnuty námitky žalobkyně proti
rozhodnutí žalované č. I a č. II, čj. 1-2R-24.82016-426/X, ze dne 24. 8. 2016
(dále jen „rozhodnutí I. stupně“) a toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
[2] Rozhodnutím I. stupně č. I byla zamítnuta žádost žalobkyně o plný invalidní důchod
od 22. 6. 1981 do 19. 9. 2002, neboť v této době nebyla plně ani částečně invalidní.
[3] Rozhodnutím I. stupně č. II byla zamítnuta žádost žalobkyně o invalidní důchod
pro nesplnění podmínek §38 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění
(dále jen „zákon o důchodovém pojištění“). Žalobkyně sice byla posudkem Okresní správy
sociálního zabezpečení Jihlava (dále jen „OSSZ“) ze dne 18. 7. 2016 uznána od 20. 9. 2002
částečně invalidní a od 14. 6. 2016 invalidní v druhém stupni invalidity (pokles její pracovní
schopnosti činil 55 %), ale nezískala potřebnou dobu pojištění, takže jí nárok na invalidní důchod
nevznikl.
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u krajského soudu, který ji výše
uvedeným rozsudkem zamítl.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti, vyjádření žalované
[5] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností
z důvodů, které podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
[6] Stěžovatelka namítá, že žalovaná ani krajský soud neprovedli řádné šetření ke zjištění
trvání jejího nepříznivého zdravotního stavu. Z tohoto důvodu nebylo možné zpochybnit
posouzení naplnění podmínky dle §38 zákona o důchodovém pojištění, tj. získání potřebné doby
pojištění. Stěžovatelka uvedla, že její vrozené psychické problémy je nutné hodnotit pohledem
tehdy účinné právní úpravy provedené zákonem č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.
Na tom nic nemění skutečnost, že s ohledem na poměry a přístup státu k zaměstnanosti
stěžovatelka neřešila svůj zdravotní stav a nepodala žádost o invalidní důchod (stěžovatelka
nedisponuje potřebnými rozumovými dovednostmi a ani ji nikdo nemohl zastoupit).
V této souvislosti je rozhodující nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky, který trvá již od jejího
narození. Stěžovatelka proto požadovala za prvořadé vyřešení otázky, zda se v jejím případě jedná
o postupně získávaný, anebo trvalý (vrozený) zdravotní stav; v posledně uvedeném případě
by byla dána invalidita stěžovatelky nejméně od data její plnoletosti, tj. od 22. 6. 1981. Proto také
navrhovala, aby byl k posouzení jejího zdravotního stavu, stupně jejího postižení, včetně zjištění,
zda její postižení je vrozené (trvalé), anebo získané teprve v průběhu života, vypracován znalecký
posudek.
[7] Důkaznímu návrhu stěžovatelky na vypracování znaleckého posudku však nebylo
vyhověno, čímž byla porušena zásada rovnosti stran a zasaženo právo stěžovatelky na spravedlivý
proces. Krajský soud totiž vyhověl pouze žalované, která na základě jeho žádosti vypracovala
posudek, z něhož napadený rozsudek vychází. Stěžovatelka zdůraznila, že krajský soud
nezohlednil, že systém posuzování zdravotního stavu žadatelů o invalidní důchod, kontrola
a revize správních rozhodnutí, se odehrává v jedné „správní linii hierarchie správních orgánů“ (k tomu
stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16).
[8] Dále stěžovatelka vytkla, že žalovaná a následně ani krajský soud se řádně nevypořádal
s její důkazní nouzí. Vzhledem k zdravotnímu stavu stěžovatelky, který ji znemožňuje vlastními
silami si opatřit potřebné podklady, bylo pochybením žalované, pokud si sama potřebné podklady
nevyžádala od jiných orgánů státní správy. Stěžovatelka se narodila v roce 1963, tj. veškeré
její záznamy týkající se jejího vzdělání a zdravotního stavu (zdravotní záznamy) byly evidovány
a archivovány.
[9] Stěžovatelka dále namítla nesprávně provedené zjištění a vyhodnocení jejího zdravotního
stavu, jehož „klasifikace“ je podstatou sporu. Z posouzení zdravotního stavu stěžovatelky
posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí plyne, že byly posuzovány různé
podklady. V průběhu doby byla invalidita stěžovatelky hodnocena různými stupni poklesu
pracovní schopnosti (resp. zdravotní způsobilosti). Z provedeného hodnocení není podle
stěžovatelky zřejmé, které posouzení jejího zdravotního stavu je správné a objektivní. Posouzení
zdravotního stavu stěžovatelky vychází především z citace předchozích stanovisek. Posudková
komise tedy dle stěžovatelky zhodnotila také její zdravotní stav před rokem 1990 na základě
nedostatečných písemných podkladů a vycházela jen ze skutečnosti, že stěžovatelka nebyla
invalidní, resp. nebyla jí invalidita přiznána. V té době ovšem žalobkyně o přiznání invalidity
z objektivních důvodů požádat nemohla. Při hodnocení skutečného zdravotního stavu
stěžovatelky jsou závěry posudkové komise také v přímém rozporu s rozsudky Okresního soudu
v Olomouci ze dne 3. 4. 1986, čj. Nc 551/83-90, a ze dne 22. 4. 1986, čj. Nc 95/8/85-42,
Sen 232/85, které se rovněž zabývaly zdravotním stavem stěžovatelky.
[10] Stěžovatelka navrhla, aby NSS zrušil rozsudek krajského soudu i napadená správní
rozhodnutí.
[11] Žalovaná navrhla zamítnutí kasační stížnosti a po rekapitulaci správního řízení uvedla,
že z posudku PK MPSV ze dne 20. 7. 2017 plyne, že osobnost stěžovatelky vlivem prostředí,
v němž žije, postupně degradovala až do úrovně lehké mentální retardace s ohledem na měnící
se socioekonomické podmínky. Uvedený posudek považuje žalovaná za objektivní a přesvědčivě
zpracovaný na podkladě dostačující zdravotnické dokumentace včetně doložených odborných
nálezů.
[12] Dále žalovaná uvedla, že součástí spisové dokumentace stěžovatelky je její žádost
o invalidní důchod podaná dne 1. 6. 2016. Na její druhé straně v rubrice přehledu o činnostech
a náhradních dobách od ukončení povinné školní docházky až do dne podání žádosti o důchod,
stěžovatelka uvedla dobu pojištění od 1. 9. 1981 do 30. 4. 2000 a k jejímu zhodnocení zcela
odkázala na doby pojištění, které má žalovaná ve své evidenci. K období od roku 1990
stěžovatelka zároveň uvedla, že byla vedena v evidenci Úřadu práce. K veškeré prokázané době
pojištění stěžovatelky pak žalovaná odkázala na žalobou napadené rozhodnutí a zdůraznila,
že v řízení o žalobě stěžovatelka nevznesla námitku proti hodnocení způsobu zhodnocení doby
pojištění.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Podstatou argumentace stěžovatelky je, že její zdravotní postižení je vrozené a trvalé
a v jeho důsledku byla invalidní ještě před dosažením 18 let; invalidita jí nebyla uznána jen proto,
že právě v důsledku svého nepříznivého zdravotního stavu nebyla schopna podat příslušnou
žádost.
[15] NSS úvodem konstatuje, že posouzení míry poklesu pracovní schopnosti je otázkou
odbornou, medicínskou, a rozhodnutí soudu tak závisí především na odborném lékařském
posouzení. Ve správním řízení o dávce podmíněné zdravotním stavem posuzuje zdravotní stav
Česká správa sociálního zabezpečení [§5 písm. i) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci provádění
sociálního zabezpečení]. Podrobně upravuje postup při posuzování zdravotního stavu §8 téhož
zákona, který stanoví povinnost a oprávnění okresní správy sociálního zabezpečení vypracovat
posudek o tom, zda zdravotní stav žadatele o dávku odůvodňuje její poskytnutí (§8 odst. 7
zákona o organizaci provádění sociálního zabezpečení). Při posuzování invalidity vychází okresní
správa sociálního zabezpečení zejména z nálezu ošetřujícího lékaře, popřípadě výsledků
funkčních vyšetření a výsledků vlastního vyšetření lékaře, který plní úkoly okresní správy
sociálního zabezpečení, a z podkladů stanovených jinými právními předpisy (§8 odst. 8 zákona
o organizaci provádění sociálního zabezpečení).
[16] Ani v řízení před správním soudem si soud nemůže učinit úsudek o zdravotním stavu
a pracovní schopnosti účastníka řízení sám. Podle §4 odst. 2 zákona o organizaci provádění
sociálního zabezpečení posuzuje zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely
přezkumného řízení soudního ve věcech důchodového pojištění Ministerstvo práce a sociálních
věcí, které za tímto účelem zřizuje jako své orgány posudkové komise. Posudkové komise jsou
oprávněny posoudit pokles pracovní schopnosti a zaujmout posudkové závěry o invaliditě, jejím
vzniku, trvání či zániku. Posudkové řízení je specifickou formou správní činnosti (srov. §16a
zákona o organizaci provádění sociálního zabezpečení) spočívající v posouzení zdravotního stavu
občana a některých důsledků z něj vyplývajících pro oblast sociálního zabezpečení
a důchodového pojištění. Postup posudkového orgánu, jehož hlavním obsahem je posudková
činnost, předpokládá vedle odborných lékařských znalostí též znalosti z oboru posudkového
lékařství. I tyto posudky nicméně hodnotí soud jako každý jiný důkaz podle zásad upravených
v ustanovení §77 odst. 2 s. ř. s. a v případě potřeby může zejména uložit též zpracování posudku
soudem ustanoveným znalcem z oboru posudkového lékařství.
[17] Z výše uvedeného je zřejmé, že činnost posudkových komisí a posudkových lékařů
upravuje zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Výhrady stěžovatelky jsou tedy
namířeny přímo proti znění zákona, který tuto situaci předpokládá. Soulad citované právní úpravy
s ústavním pořádkem potvrdil opakovaně Ústavní soud (viz například nález ze dne 1. 11. 1995,
sp. zn. II ÚS 92/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR svazek 4
pod č. 72). Tato námitka proto není důvodná.
[18] NSS dále souhlasí s krajským soudem, že v případě stěžovatelky nebylo zapotřebí
provádět další dokazování za účelem zjištění průběhu a vývoje jejího zdravotního stavu a poklesu
pracovní schopnosti, a to především stěžovatelkou navrženým znaleckým posudkem z oboru
posudkového lékařství. Posudek PK MPSV, který byl vypracován v řízení před krajským soudem,
totiž zcela splňuje požadavky celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, které jsou na něj kladeny.
[19] Krajský soud správně konstatoval, že posudek byl vypracován na základě nejen
odborných lékařských nálezů, ale také s přihlédnutím k obsahu rozsudků Okresního soudu
v Olomouci, na něž se stěžovatelka odvolává. Podle posudkové komise se zdravotní stav
stěžovatelky postupně vyvíjel a nebyl předtím, než dovršila 18 let, a ani později stále stejný.
Závěr posudkové komise, že pokles stěžovatelčiny schopnosti soustavné výdělečné činnosti nebyl
do září 2002 takový, aby odpovídal jakémukoli stupni invalidity, vychází z komplexního
posouzení. Posudková komise nijak nezpochybnila vrozenou úroveň intelektových schopností
ani charakter osobnosti stěžovatelky. Lze přisvědčit žalovanému, že z posudku PK MPSV
je zřejmé, že osobnost stěžovatelky postupně především vlivem prostředí a měnícími
se socioekonomickými podmínkami, v nichž žila a žije, postupně degradovala až do úrovně lehké
mentální retardace. V roce 1991 byla u stěžovatelky zjištěna jen lehká slabomyslnost, která byla
z posudkového hlediska bez dopadu na vykonávání pracovní činnosti, která by odpovídala
stěžovatelkou dosaženému vzdělání (vyučená švadlena). Posudková komise zohlednila také
pracovní anamnézu stěžovatelky, která po svém vyučení v roce 1981 pracovala až do roku 1989
v dělnických profesích. V letech 1990 a 1991 byla stěžovatelka po určitou dobu ve výkonu trestu
odnětí svobody, poté pracovala jen příležitostně a od roku 2000 nepracuje; je vedena na úřadu
práce. Zohledněny byly také osobní poměry stěžovatelky, snížená úroveň jejích sociálních
dovedností a zhoršené ovládací schopnosti.
[20] Posudková komise dospěla k závěru, že rozhodující příčinou dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu stěžovatelky s nejvýznamnějším dopadem na pokles její pracovní činnosti
je snížený intelekt. V souvislosti s vývojem zdravotního stavu stěžovatelky pak posudková komise
konstatovala, že stěžovatelka nebyla od 22. 6. 1981 do 30. 9. 1988 plně ani částečně invalidní
dle §25 odst. 3 a 4 zákona č. 121/1975 Sb., o sociálním zabezpečení, byla i při svém dlouhodobě
nepříznivém zdravotním stavu schopna vykonávat dosavadní i stejně kvalifikované zaměstnání
bez zvlášť ulehčených pracovních podmínek. Stěžovatelka se nepovažovala ani za částečně
invalidní podle §32 odst. 3 uvedeného zákona, protože její zdravotní stav jí značně neztěžoval
obecné životní podmínky. Stěžovatelka nebyla ani v době od 1. 10. 1988 do 31. 12. 1995 invalidní
dle §29 odst. 2 zákona o sociálním zabezpečení, ani částečně invalidní dle §37 odst. 2, 3 téhož
zákona. Byla schopna vykonávat soustavné zaměstnání bez podstatného poklesu výdělku,
v plném pracovním úvazku, bez nebezpečí vážného zhoršování zdravotního stavu a zdravotní
stav jí značně neztěžoval obecné životní podmínky. Rovněž v době od 1. 1. 1996 do 19. 9. 2002
stěžovatelka nebyla plně invalidní dle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nebyla
ani částečně invalidní dle §44 odst. 1 a 2 téhož zákona. Stěžovatelka byla částečně invalidní podle
§44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění teprve v době od 20. 9. 2002 do 31. 12. 2009,
protože z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné
výdělečné činnosti nejméně o 33 %. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav stěžovatelky
odpovídal postižení uvedenému v kapitole V, položce 6 písm. a) příl. č. 2 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, s poklesem schopnosti
soustavné výdělečné činnosti o 40 %. Od 1. 1. 2010 až do data vydání žalobou napadeného
rozhodnutí byla stěžovatelka invalidní podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
Jedná se o invaliditu prvního stupně podle §39 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona,
neboť stěžovatelce z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní
schopnost o 45 %. V této hranici byl zohledněn také dlouhodobý stav stěžovatelky
jako uchazečky o zaměstnání a její neschopnost využít dosažené vzdělání.
[21] Nelze souhlasit se stěžovatelkou, že z provedeného hodnocení není zřejmé,
které posouzení jejího zdravotního stavu je správné a objektivní. V posudku PK MPSV
necitovala pouze předchozí rozhodnutí žalované, ale vycházela také z dalších podkladů,
které se vztahovaly ke zdravotnímu stavu stěžovatelky za období několika let (např. z posudku
OSSZ Olomouc ze dne 21. 9. 1990, záznamu o jednání OSSZ - MUDr. J. S. ze dne 17. 5. 1991,
psychiatrického vyšetření MUDr. D. J. ze dne 22. 4. 1991, zprávy z psychiatrické hospitalizace ze
dne 11. 7. 1996, záznamu o jednání z MSSZ Brno - MUDr. S. ze dne 13. 6. 1996, psychiatrického
vyšetření ze dnů 8. 10. 2002 a 14. 6. 2016, psychologického vyšetření PhDr. M. M. ze dne 20. 9.
2002, posudku OSSZ Jihlava ze dne 17. 10. 2002 atd.). Ze všech těchto podkladů je zřejmé, že
stěžovatelčin zdravotní stav se nejméně od roku 1990 do roku 2017, kdy byl zpracován posudek
v této věci, postupně zhoršoval. V důsledku tohoto neblahého vývoje byl zdravotní stav a pokles
pracovní schopnosti stěžovatelky logicky hodnocen různě. V posudku uvedená zjištění z jeho
jednotlivých podkladů přitom na sebe navazují a nevykazují rozpory. Především nelze dovodit, že
by datum prvního zjištění (tehdy částečné) invalidity stěžovatelky ke dni 20. 9. 2002 a předchozí
neuznání její invalidity bylo nějak náhodné, např. proto, že dříve si stěžovatelka nebyla schopna
podat příslušnou žádost. Nebyla-li stěžovatelka (ani částečně) invalidní v roce 1990 (viz zjištění
učiněná z posudku OSSZ Olomouc ze dne 21. 9. 1990) a poté dalších cca 12 let, je zcela
racionální posudkový závěr, že o její invaliditě před rokem 1990 hovořit nelze.
[22] V této souvislosti není ani přiléhavý odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu
ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 4160/16, který vychází z jiného skutkového stavu a na případ
stěžovatelky jej aplikovat nelze. Ve věci posuzované Ústavním soudem byl totiž posudek PK
MPSV shledán nepřesvědčivým a bylo v něm rovněž konstatováno, že datum návštěvy u lékaře
je datem nahodilým, který ještě nevypovídá o skutečném vzniku onemocnění, které mělo
za následek vznik invalidity. O takový případ se ovšem v případě stěžovatelky nejedná,
jak je zřejmé z výše popsané historie.
[23] Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že závěry posudkové komise jsou v rozporu
s citovanými rozsudky Okresního soudu v Olomouci. Z těchto rozsudků, jimiž byla stěžovatelka
zbavena rodičovských práv ke svým dětem, u nichž byla zároveň nařízena ústavní výchova,
sice vyplývá, že stěžovatelka nepochybně nebyla schopna o své děti pečovat (stěžovatelka
se mj. prakticky po celý svůj život zdržovala v komunitě sociálně slabých a „nepřizpůsobivých“
osob a měla špatnou pracovní morálku). Neschopnost stěžovatelky pečovat o své děti
a její špatnou pracovní morálku však nelze ztotožňovat s úrovní její pracovní schopnosti.
Z posudku PK MPSV je přitom zřejmé, že problémem stěžovatelky nebyla její neschopnost
pracovat v rámci svého dosaženého vzdělání, ale spíše v jejím odhodlání někam jít a nastoupit
do zaměstnání (viz např. zjištění učiněná z posudku OSSZ Olomouc ze dne 21. 9. 1990
a ze záznamu o jednání MSSZ Brno ze dne 13. 6. 1996).
[24] NSS tedy konstatuje, že z posudku je zřejmé, že PK MPSV při posouzení zdravotního
stavu stěžovatelky a poklesu její pracovní schopnosti zohlednila všechny okolnosti nezbytné
pro její závěry a NSS se shoduje se žalovanou a krajským soudem, že posudek byl přesvědčivě
a objektivně zpracován na podkladě dostačující dokumentace.
[25] Námitku, že žalovaná se řádně nevypořádala s důkazní nouzí na straně stěžovatelky,
uplatnila stěžovatelka až v kasační stížnosti. V žalobě taková námitka uplatněna nebyla,
ačkoli stěžovatelce nic nebránilo ji vznést, proto se jedná o námitku nepřípustnou ve smyslu
§104 odst. 4 s. ř. s.
[26] S ohledem na okolnosti nyní projednávané věci NSS přesto nad rámec důvodů tohoto
rozhodnutí poznamenává, že již v žalobě stěžovatelka uvedla, že Ing. V. B. (zmocněnec
stěžovatelky v řízení před krajským soudem i žalovanou) po její zdravotnické dokumentaci pátral
a zjistil, že byla přibližně od roku 1963 do konce roku 1989 v evidenci OÚNZ Olomouc.
Ošetřující lékař stěžovatelky již před lety zemřel a její zdravotní záznamy byly předány do archivu
OÚNZ v Olomouci. Zmocněnci stěžovatelky však bylo řečeno, že během povodní v roce 1997
byl tento archiv zcela zničen. Jediné písemné podklady o způsobu života stěžovatelky jsou výše
citované rozsudky Okresního soudu v Olomouci. Stěžovatelka ví, že chodila do zvláštní školy
a že snad absolvovala v učebním oboru šička, ale už ani neví kde. Již ze skutkových tvrzení
samotné stěžovatelky je tedy zřejmé, že žalovaná by si objektivně ani nemohla v rámci
své odpovědnosti za zjištění skutkového stavu dle §3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
další podklady vyžádat. Zároveň přitom platí, že i když je řízení zahájené z moci úřední ovládáno
mj. zásadou materiální pravdy a zásadou vyšetřovací, „nezbavuje to, vzhledem k dikci §52 správního
řádu, účastníka řízení povinnosti označit důkazy na podporu svých tvrzení. Nejvyšší správní soud si je vědom
toho, že povinnost vyplývající z §52 správního řádu nelze vykládat v tom smyslu, že na účastníkovi řízení leží
břemeno tvrzení a následně i důkazní břemeno ohledně zjišťovaných skutečností; je však povinen prokázat,
co sám tvrdí, pokud má správní orgán právě z jeho tvrzení vycházet“ (viz rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2013,
č. j. 5 As 64/2011-66).
[27] Nelze přisvědčit ani kasační námitce, že tyto podklady měl vyžádat, popř. po nich pátrat,
krajský soud. Na řízení před krajským soudem se nevztahuje zásada materiální pravdy a zásada
vyšetřovací. NSS zdůrazňuje, že obsah, rozsah a kvalita žaloby (či kasační stížnosti) předurčují
obsah, rozsah a kvalitu následného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS
ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78). Žalobce je povinen v žal obě explicitně uvést
jím spatřované důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí a vymezit
tak rozsah přezkumu správním soudem (srov. obdobně rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2007,
čj. 8 Afs 55/2005-74). Obsah žaloby tak předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti správního
soudu, ale i obsah jeho rozsudku. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty
za žalobce (v projednávané věci stěžovatelku). Takovým postupem by přestal být nestranným
rozhodčím sporu, ale přebíral by roli advokáta.
[28] Závěrem NSS pro úplnost dodává, že nemůže přisvědčit žalované, že stěžovatelka
v řízení před krajským soudem neuplatnila námitku zhodnocení doby pojištění. Součástí podstaty
sporu je totiž právě otázka, zda se na stěžovatelku má vztahovat požadavek na potřebnou dobu
pojištění (výslovně viz návrh rozhodnutí obsažený v žalobě). Zodpovězení této otázky přitom
stěžovatelka kladla do souvislosti s datem vzniku své invalidity a její námitky nebyly shledány
důvodnými. Jinak nelze než souhlasit se žalovanou, že součástí správního spisu je rovněž žádost
stěžovatelky o invalidní důchod, kterou podala dne 1. 6. 2016, v níž stěžovatelka uvedla dobu
pojištění od 1. 9. 1981 do 30. 4. 2000 a k jejímu zhodnocení odkázala na doby pojištění,
které má žalovaná ve své evidenci. Dále zde stěžovatelka uvedla, že v určitých časových obdobích
od roku 1990 byla vedena v evidenci úřadu práce. Prokázaná doba pojištění je uvedena
na evidenčním listu důchodového pojištění, který je součástí rozhodnutí I. stupně. K těmto
dobám ovšem stěžovatelka (s výjimkou stěžejní námitky týkající se jejího zdravotního stavu)
nic konkrétního nenamítala.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Z uvedených důvodů dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost stěžovatelky není
důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch; žalované
náklady řízení nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[31] Stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti zastoupena JUDr. Alenou Prchalovou,
Ph.D., advokátkou, která jí byla ustanovena usnesením NSS ze dne 13. 2. 2018. Náklady spojené
se zastoupením, tj. hotové výdaje a odměnu za zastupování, hradí v takovém případě stát.
Zástupci NSS přiznal odměnu za dva úkony právní služby po 1 000 Kč [převzetí a příprava
zastoupení a doplnění kasační stížnosti) a dále 2 × 300 Kč jako paušální náhradu hotových výdajů
v souladu s §7, §9 odst. 2), §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
celkem tedy 2 600 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu NSS ve lhůtě 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2019
Ondřej Mrákota
předseda senátu