ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.242.2018:36
sp. zn. 5 Afs 242/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: M. Š., zast. JUDr.
Martinem Klimo, advokátem se sídlem Jakubská 1, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti: M. H., v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2018, č. j. 57 Af 2/2017 –
38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 24. 5. 2017, č. j. 23285/17/5100-41458-710158; tímto rozhodnutím bylo zamítnuto
jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Jihočeský kraj č. j. 1541488/16/2212-
00540-307296 ze dne 29. 6. 2016, kterým správce daně nevyhověl návrhu stěžovatele
na vyloučení majetku z daňové exekuce.
[2] Správce daně vydal dne 27. 4. 2016 ve věci daňového dlužníka A. H. exekuční příkaz na
prodej movitých věcí k vymožení nedoplatku včetně úroku z prodlení ke dni 25. 4. 2016 a
exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce ve výši 4 932 346 Kč. Do soupisu movitých věcí bylo
mimo jiné zahrnuto i 11 kusů zbraní včetně příslušenství, jejichž přesná identifikace je uvedená v
protokolu o soupisu věcí. Stěžovatel dne 31. 5. 2016 podal u správce daně návrh na vyloučení
movitých věcí z daňové exekuce; k návrhu předložil kupní smlouvu ze dne 4. 1. 2016 uzavřenou
s A. H.; ve smlouvě si strany dohodly kupní cenu za uvedené zbraně ve výši 200 000 Kč, přičemž
kupní cena byla uhrazena před podpisem této smlouvy a prodávající se zavázal, že předmět koupě
předá kupujícími do 3 dnů od uzavření smlouvy. Vlastnické právo k předmětu koupě přešlo z
prodávajícího na kupujícího okamžikem uzavření smlouvy.
[3] Téhož dne byla uzavřena rovněž další kupní smlouva (dále „druhá kupní smlouva“),
dle které stěžovatel prodal koupené zbraně zpět A. H. za částku 250 000 Kč. Bylo dohodnuto, že
kupní cena bude kupujícím uhrazena v hotovosti k rukám prodávajícího v pěti splátkách; první
splátka ve výši 50 000 Kč měla být uhrazena dne 8. 1. 2016, druhá splátka ve výši 50 000 Kč dne
8. 2. 2016, třetí splátka ve výši 50 000 Kč dne 8. 3. 2016, čtvrtá splátka ve výši 50 000 Kč dne
8. 4. 2016 a dne 8. 5. 2016 poslední splátka 50 000 Kč. Smluvní strany měly sjednáno, že nebude-
li některá z uvedených splátek uhrazena, byť jen z části, ve sjednaném termínu splatnosti,
pozbývá kupní smlouva účinnosti (rozvazovací podmínka). Bylo současně dohodnuto, že kupující
předmět koupě převzal před uzavřením této smlouvy s tím, že vlastnické právo předmětu koupě
přechází z prodávajícího na kupujícího až okamžikem uhrazení kupní ceny v plné výši (výhrada
vlastnictví).
[4] Správce daně návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce nevyhověl; odvolání
stěžovatele žalovaný zamítl; konstatoval, že výhrada vlastnického práva sjednaná ve druhé
smlouvě (o zpětném prodeji) s prostými podpisy smluvních stran je účinná pouze mezi
smluvními stranami, to je stěžovatelem a daňovým dlužníkem (A. H.); není podle §2134
občanského zákoníku však účinná vůči správci daně jako věřiteli kupujícího. Žalovaný tak dospěl
k závěru, že rozvazovací podmínka není vůči správci daně účinná, a proto pro účely daňové
exekuce je vlastníkem sepsaných movitých věcí – zbraní daňový dlužník A. H.
[5] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, ve které nesouhlasí s výkladem
žalovaného ohledně posouzení rozvazovací podmínky v kupní smlouvě. Namítá, že správce daně
není oprávněn selektovat, které ustanovení kupní smlouvy se vůči třetí osobě uplatní
a které nikoliv. Není tedy oprávněn stanovit, že jedna část kupní smlouvy je vůči němu účinná,
změna vlastnického práva a rozvazovací podmínka nikoliv, neboť to nemá oporu v zákoně.
Tak tomu může být pouze u výhrady vlastnického práva. Ustanovení §2134 občanského
zákoníku stanoví, za jakých podmínek se vůči třetí osobě výhrada vlastnického práva neprojeví.
Oproti tomu obdobné účinky vůči třetí osobě na §548 odst. 2 občanského zákoníku nedopadají.
Vyslovil nesouhlas s tím, že uplatněním rozvazovací podmínky by došlo k obcházení zákona.
[6] Krajský soud neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji. Konstatoval, že z obsahu druhé
kupní smlouvy z dne 4. 1. 2016 vyplývá, že byla sjednána výhrada vlastnického práva;
tato výhrada vlastnického práva je účinná mezi smluvními stranami, tedy mezi stěžovatelem
a daňovým dlužníkem A. H., není však účinná vůči správci daně jako věřiteli kupujícího
(dlužníka), jestliže nebyla pořízena ve formě veřejné listiny a popřípadě podpisy na předmětné
kupní smlouvě nejsou úředně ověřeny; v případě neověření podpisu na této smlouvě není totiž
možné potvrdit časovou relevanci, kdy došlo k uzavření smlouvy. K námitce stěžovatele, že se A.
H. opomněl při soupisu movitých věci zmínit o předmětných kupních smlouvách, což lze
považovat za pochopitelné, neboť je měl stále ve svém držení a byly uzavřeny čtyři měsíce před
provedením soupisu movitých věcí, krajský soud uvedl, že v případě že daňový dlužník za movité
věci dle ujednání druhé kupní smlouvy měsíčně splácel 50 000 Kč, lze si stěží představit, že si v
rámci výkonu rozhodnutí tuto skutečnost nepřipomněl a nenamítal, že vlastníkem předmětných
zbraní je stěžovatel. Krajský soud dodal, že rovněž dle údajů v centrálním registru zbraní je jako
vlastník pro třetí osoby registrován A. H.; správce daně proto správně pojal zbraně do soupisu.
Krajský soud přisvědčil žalovanému, že omezení účinnosti rozvazovací podmínky pouze mezi
smluvními stranami není výslovně upraveno. Odkázal shodně s žalovaným na §1759 občanského
zákoníku, dle něhož smlouva zavazuje výlučně smluvní strany, a vůči jiným osobám působí
pouze v zákonem stanovených případech, z čehož vyplývá, že sjednal-li si stěžovatel s daňovým
dlužníkem v kupní smlouvě rozvazovací podmínku, jsou pak zavázáni pouze oni jako smluvní
strany, neboť kupní smlouva je účinná pouze mezi smluvními stranami. Krajský soud dospěl
k závěru, že vlastníkem předmětných věcí byl v době soupisu movitých věcí daňový dlužník
A. H. Současně krajský soud přisvědčil žalovanému, že jmenovaný zjevně nebyl nadále
motivován k úhradě zbývající části kupní ceny za situace, kdy zbraně byly zahrnuty do soupisu
věcí určených k prodeji v dražbě. Soud nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že správce daně je
veden snahou zajistit co nejvyšší výběr daně, jeho postup označil za souladný se zákonem
a uzavřel, že správce daně nepochybil, pokud na základě předložených kupních smluv dospěl
k závěru, že vlastníkem zbraní pojatých do soupisu v rámci exekuce je daňový dlužník – A. H.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Dle jeho názoru krajský soud napadené rozhodnutí opírá o dva hlavní důvody. Prvním má být
skutečnost, že výhrada vlastnictví, kterou prodávající a kupující sjednali, nemá účinky vůči třetím
osobám, pokud nebyla sjednána s úředně ověřenými podpisy nebo ve formě veřejné listiny.
Druhým důvodem pak má být skutečnost, že rozvazovací podmínka sjednaná v téže smlouvě
působí pouze mezi smluvními stranami a proto nemá žádné účinky vůči správci daně,
i když došlo k jejímu naplnění. Stěžovatel odůvodnění soudu považuje za nesprávné minimálně
v části týkající se posouzení rozvazovací podmínky. Podmínka není samostatným závazkem.
Jedná se o vlastnost právního jednání, které je neoddělitelně spjato s daným právním jednáním
a určuje jeho chování za předpokladu, že k jejímu naplnění dojde či nikoliv. Odkaz na §1759
občanského zákoníku je tedy zcela neodpovídající. Vzhledem k tomu, že v daném případě
se jednalo o kupní smlouvu - a tedy převod vlastnického práva, právní jednání mělo účinky
vůči všem, protože se jedná o absolutní právo, kterému je tato vlastnost imanentní.
Taktéž veškeré vlastnosti takového právního jednání musí tedy působit vůči všem, ledaže by je
zákon vylučoval - což nečiní.
[8] Stěžovatel namítá, že argumentace soudu podle §1759 občanského zákoníku má zjevně
za cíl vytvořit bariéru proti situacím, kdy si osoba pod tíhou exekuce obstará smluvní dokument
o převodu vlastnického práva na jinou osobu a poukazuje na ztrátu svého vlastnictví. Tvrzení,
že rozvazovací podmínka má účinky pouze mezi smluvními stranami, však vytváří na druhé
straně zásadní prostor pro přesně opačnou argumentaci právě takovým podvodům.
Pokud totiž nebude přiznán rozvazovací podmínce účinek i vůči třetím osobám, není namístě
jej přiznat ani podmínce odkládací. Pak už nic nebrání tomu, aby skutečný vlastník pod tíhou
exekuce uzavřel převodní smlouvu s odkládací podmínkou, a bytˇnebude naplněna, například
správce daně by při výkonu rozhodnutí musel nahlížet na věc jako na majetek třetí osoby,
protože smlouva by pro třetí osobu měla účinky, jako by podmínka neexistovala. Exekuovaný
vlastník by naproti tomu vesele nakládal s danou věcí nadále, protože vůči kupujícímu
by odkládací podmínka stále trvala až do jejího naplnění. Přitom je zřejmé, že podmínka nemusí
být vázána pouze na úhradu kupní ceny, jako je tomu v tomto případě. Stejně tak nelze souhlasit
s opakovanou argumentací, že prodávající A. H. nebyl kvůli průběhu daňové exekuce motivován
k úhradě zbývající části kupní ceny. Tato argumentace je zcela irelevantní, protože ať už bylo
neuhrazení poslední splátky kupní ceny záměrné či vyvoláno okolnostmi na straně dlužníka
(jednoduše neměl z čeho splátku uhradit), právem zamýšlené účinky jsou zcela jiné, než jaký
důsledek z nich vyvozuje správce daně či krajský soud. Právo v takovém případě zamýšlí chránit
osobu, která měla oprávněně obdržet celou kupní cenu a předem se jala zajistit prostředky, které
jí zákon poskytoval. Výklad krajského soudu však vede k tomu, že této oprávněné osobě právní
ochrana přiznána nebude. A vzhledem k tomu, že jde o ochranu vlastnického práva, dochází tím
k narušení práva zaručeného Listinou základních práva a svobod. Ačkoliv je tedy stěžovatel ve
vztahu správce daně - dlužník osobou třetí, doplácí neoprávněně na chování dlužníka (obdobně v
situaci, kdy dlužník při soupisu věcí správcem daně nenamítl, že není vlastníkem; stěžovatel nebyl
na místě samém a nemohl se bránit).
[9] Žalovaný ve vyjádření k argumentaci stěžovatele, že má být správce daně vázán
rozvazovací podmínkou ujednanou v kupní smlouvě, odkazuje na §1759 občanského zákoníku,
podle něhož smlouva zavazuje toliko smluvní strany; toto pravidlo platí pro smlouvu jako celek,
ale i pro její jednotlivá smluvní ujednání (ve stejném ustanovení předjímanou výjimku
z tohoto pravidla pak představuje například výhrada vlastnického práva, splňuje-li zákonem dané
požadavky). Na tomto nic nemění skutečnost, že předmětem kupní smlouvy je převod
vlastnického práva. V takovém případě totiž nepůsobí erga omnes smlouva jako taková,
ale až její následek (případně následek dílčího ujednání) spočívající ve vlastnictví věci konkrétní
osobou. V posuzované věci však nedošlo ke splnění rozvazovací podmínky a tato nevyvolala
jakýkoliv následek do okamžiku sepsání předmětného majetku, proto se stěžovatel následně
nemohl domáhat vrácení plnění po osobě odlišné od druhé smluvní strany. Splněním rozvazovací
podmínky vzniklo stěžovateli v souladu s §1759 občanského zákoníku a v souladu se smluvním
ujednáním relativní právo požadovat po daňovém dlužníkovi vrácení plnění, k následnému
převedení vlastnického práva na stěžovatele nicméně nebyl daňový dlužník po sepsání
předmětného majetku oprávněn s ohledem na znění §204 odst. 2 daňového řádu.
Pokud stěžovatel na podporu vlastní argumentace uvádí, že podle právního názoru krajského
soudu bude znemožněna exekuce majetku, který daňový dlužník převede s odkládací podmínkou,
protože k takové podmínce se nebude v daňové exekuci přihlížet (právní účinky smlouvy
by tedy nastaly, jakoby podmínka nebyla sjednána), žalovaný má za to, že tato argumentace
je zcela mylná. Argumentaci ohledně motivace daňového dlužníka k úhradě poslední splátky
kupní ceny považuje žalovaný za zcela irelevantní; krajský soud, jakkoli žalovanému přisvědčil,
zjevně nepřikládá této skutečnosti žádný právní význam ve vztahu k výsledku řízení. Stejně
tak by pro výsledek řízení bylo nerozhodné, pokud by daňový dlužník správce daně s existencí
obou smluv seznámil již v okamžiku provádění soupisu majetku, případně pokud by zapíral
vlastnictví sepsaného majetku. Žalovaný je s ohledem na výše uvedené toho názoru,
že v posuzované věci nejsou dány důvody pro zrušení napadeného rozsudku z důvodů
stěžovatelem uváděných, navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[10] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[11] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů uplatněných stěžovatelem v kasační stížnosti, současně přihlížel k tomu,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Mezi účastníky je sporné, zda vlastníkem zbraní, které byly pojaty do soupisu movitých
věcí v rámci exekuce vedené proti daňovému dlužníkovi A. H., je stěžovatel, nebo daňový
dlužník; zda tedy stěžovatel oprávněně požadoval vyloučení majetku z daňové exekuce z důvodu
prokázání vlastnického práva. Stěžovatel má za to, že na základě předložených kupních smluv
uzavřených dne 4. 1. 2016 prokázal, že je vlastníkem předmětných věcí. Tvrdí, že účinky zániku
kupní smlouvy v důsledku naplnění rozvazovací podmínky (neuhrazení poslední splátky
kupujícím) nastaly ke dni vzniku smlouvy, tj. 1. 4. 2016, stěžovatel tedy nikdy nepřestal být
vlastníkem věcí.
[14] Krajský soud stejně jako žalovaný vzal za nespornou skutečnost, že stěžovatel nabyl
vlastnické právo k předmětným zbraním od daňového dlužníka na základě smlouvy prvně
uváděné. Předmětem sporu byly naopak právní účinky druhé kupní smlouvy, na jejímž základě
měl vlastnické právo ke zbraním opětovně nabýt daňový dlužník a následně toto vlastnické právo
dle stěžovatele pozbýt v důsledku uplatnění rozvazovací podmínky. Krajský soud se ztotožnil
s žalovaným v závěru, že ve druhé smlouvě byla současně sjednána výhrada vlastnictví,
která však s ohledem na nedostatek formy podle §2134 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, nepůsobí vůči správci daně, neboť nebyla učiněna v předepsané formě. Vlastníkem věcí
je proto daňový dlužník A. H., který nabyl vlastnické právo dle obecného pravidla obsaženého v
§1099 občanského zákoníku, tedy k jeho převodu došlo v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 1. 4.
2016.
[15] Nejvyšší správní soud shledal závěr žalovaného, potažmo krajského soudu, že stěžovateli
nesvědčí vlastnictví k věcem sepsaným v rámci daňové exekuce vedené proti A. H., správným.
[16] Právní následky zamýšlené právním jednáním nastávají zpravidla již jeho uskutečněním.
Strany však mohou mít zájem na tom, aby tomu tak nebylo, neboli mohou učinit vznik právních
následků uskutečněného právního jednání závislým na skutečnosti, jejíž vznik je v době
uskutečnění právního jednání nejistý. Působení následků právního jednání je tak z vůle stran
podmíněno. Tento fakt Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje.
[17] Nejvyšší správní soud především nemůže stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že žalovaný
si vybral část ze smlouvy, k níž nepřihlížel (výhradu vlastnictví), a rozvazovací podmínku fakticky
pominul. Tato dvě ujednání nelze zásadně směšovat, neboť každé z nich je založeno na zcela
jiném základě, má zcela jiný smysl a právní následky. Rozvazovací podmínka obsažená v čl. III –
kupní cena a její splatnost - je závazkovým ustanovením, které řeší způsob a podmínky uhrazení
kupní ceny a důsledky jejího nezaplacení. Naopak výhrada vlastnictví sjednaná v čl. IV. – předání
a převzetí předmětu koupě - je věcněprávní ustanovení, které stanoví, kdy se na rozdíl od obecné
právní úpravy (kdy vlastnictví přechází na kupujícího již podpisem smlouvy), stává vlastníkem
kupující.
[18] Splněním rozvazovací podmínky ztrácí účinné právní jednání své následky, a to ex tunc.
Mezi stranami tak ipso iure (automaticky) nastává stav, který existoval před uskutečněním právního
jednání s rozvazovací podmínkou. Stěžovatel by tedy nepřestal být vlastníkem věcí nabytých
na základě první kupní smlouvy, s ohledem na důsledky rozvazovací podmínky,
to však pouze za předpokladu, pokud by výhrada vlastnictví sjednána nebyla. V dané věci
však smluvní strany výslovně projevily vůli stanovit okamžik přechodu vlastnictví odchylně
od obecné úpravy - §1099 občanského zákoníku; okamžik nabytí vlastnictví byl výslovně sjednán
dle §2132 občanského zákoníku. Jak bylo již výše uvedeno, v případě výhrady vlastnictví jde
o ujednání o určení doby nabytí vlastnictví certo tempore. Prodávající tak nemůže v případě prodlení
kupujícího se zaplacením kupní ceny uplatnit práva vlastníka na vrácení věci. Má tak pouze volbu,
zda od kupní smlouvy odstoupí a pak bude vymáhat vrácení věci, nebo zda od smlouvy
neodstoupí a bude vymáhat zaplacení kupní ceny.
[19] Doložka výhrady vlastnického práva tedy znamená, že až do úplného zaplacení kupní
ceny zůstává zboží ve vlastnictví prodávajícího. Nebýt této doložky, nabyl by kupující vlastnické
právo již uzavřením kupní smlouvy a převzetím zboží. Význam doložky o výhradě vlastnického
práva spočívá v tom, že pokud se kupující dostane do exekuce (nebo je prohlášen jeho úpadek
s řešením úpadku v podobě konkursu nebo oddlužením prodejem jeho majetku), nemůže být
předmětné zboží zahrnuto do majetkové podstaty kupujícího jako dlužníka a zpeněženo
ve prospěch ostatních věřitelů. To lze totiž provést pouze u těch věcí, které jsou ve vlastnictví
dlužníka. Prodávající tak má podstatně vyšší šance na to, že pokud již kupující - coby exekuční
nebo insolvenční dlužník - nesplatí cenu zboží, získá prodávající předmětné zboží alespoň zpět
a může činit právní kroky vedoucí k uspokojení jeho pohledávky. K právním důsledku sjednané
výhrady vlastnictví vůči věřitelům kupujícího (tedy i žalovanému) je však u daného typu věci
(střelné zbraně) třeba současně naplnit podmínky stanovené v §2134 větě první občanského
zákoníku, což se v dané věci nestalo.
[20] Občanský zákoník v §2134 větě první vyžaduje, aby byla výhrada vlastnického práva
sjednána nejen písemně, jako to postačovalo dříve, ale buď ve formě notářského zápisu (veřejnou
litinou – viz §567 občanského zákoníku), nebo alespoň v takové písemné formě, kdy jsou
podpisy obou stran úředně ověřeny. K této podmínce účinnosti vůči třetím osobám přistupuje
i časové určení závaznosti výhrady ode dne ověření podpisů na dané listině. Je zde tedy zakotvena
zvýšená ochrana věřitelů. Pokud tato nová přísnější forma doložky není dodržena, znamená to,
že není účinná vůči věřitelům kupujícího, tedy v daném případě ani vůči správci daně; doložka
výhrady vlastnického práva fakticky ztrácí význam. Žalovaný postupoval zcela v souladu se
zákonem, pokud vycházel z obecného pravidla obsaženého v §1099 občanského zákoníku
a za vlastníka věcí označil daňového dlužníka.
[21] Nejvyšší správní soud konstatuje, že z právního názoru vyjádřeného v napadeném
rozsudku nevyplývá, že by správce daně neměl přihlížet ke smluvnímu ujednání jako takovému,
ale pouze to, že vůči správci daně nepůsobí práva a povinnosti z takového ujednání vyplývající.
Pokud tedy jakékoliv právní ujednání vyvolá sledované účinky, které se promítnou i v rovině
věcných práv, pak správce daně musí k těmto účinkům v daňové exekuci přihlížet. Není
tedy pravdou, že by žalovaný, potažmo krajský soud konstatovali, že jedna část smlouvy je
vůči stěžovateli účinná a jiná část nikoli, jak tvrdí stěžovatel.
[22] Stěžovateli lze přisvědčit, že odkaz žalovaného, potažmo krajského soudu, na §1759
občanského zákoníku nebyl zcela případný. Uvedené ustanovení říká: Smlouva strany zavazuje. Lze
ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva
působí jen v případech stanovených v zákoně. První věta skutečně vyjadřuje princip pacta sunt servanda.
Na jedné straně je výrazem autonomie vůle stran, tedy toho, že strany samy si určují, jaká mají
platit pravidla v jejich vztazích k druhým lidem, ale také že takto ustavená pravidla je vážou
a musejí být dodržována. Druhá věta je pravidlem vyjadřujícím princip rovnosti stran
závazkového vztahu, princip znemožňující, aby jedna strana vnutila svou vůli straně druhé.
Změna nebo zrušení smlouvy (závazku) jsou proto možné jenom se souhlasem všech stran,
nebo když tak zákon stanoví [viz např. možnost jednostranné modifikace obchodních podmínek
(§1752 občanského zákoníku)]. Poslední věta vyjadřuje další princip obligačního práva, princip
relativity závazků, tedy skutečnost, že smlouva zásadně nezavazuje nikoho vně tohoto vztahu.
Odpovídá to principu rovnosti stran a autonomie vůle, protože strany nemohou zavazovat třetí
osoby bez jejich souhlasu. Na rozdíl od toho absolutní majetková práva působí vůči každému
(§976), jak správně stěžovatel podotýká. V projednávaném případě však meritum věci není
v (ne)závaznosti smluv ve vztahu ke správci daně, ale v tom, že právní důsledky smluvními
stranami zamýšlené nenastaly, neboť nebyla užita taková zákonná forma sjednané výhrady
vlastnického práva, která by chránila stěžovatele nejen vůči daňovému dlužníku,
ale i vůči věřitelům dlužníka; zásada působnosti majetkového práva vůči všem, které se stěžovatel
dovolává, nebyla nikterak popřena. Tato dílčí nepřesnost v argumentaci žalovaného,
kterou převzal i krajský soud však nemá žádný vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí
žalovaného ani napadeného rozsudku.
[23] Nejvyšší správní soud konstatuje, že závěr o tom, že sepsané věci byly způsobilým
předmětem daňové exekuce k vymožení pohledávky za daňovým dlužníkem, je tedy správný
a dílčí nepřesnosti v úvahách o věcněprávním statutu uvedených věcí na tom nic nemění.
Žalovaný ani krajský soud se nedopustili ani namítané nezákonnosti při právním posouzení.
[24] Pouze nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že lze mít silné pochyby
o vážnosti vůle k právním úkonům, které byly v dané věci učiněny. Z okolností daného případu,
kdy byly v týž den uzavřeny mezi stejnými stranami dvě smlouvy o prodeji a zpětné koupi
týchž věcí za fakticky stejnou cenu (neboť poslední splátka rovnající se rozdílu mezi cenou
v jednotlivých smlouvách stanovenou nebyla uhrazena, čímž mělo dojít k neúčinnosti druhé
smlouvy), lze spíše usuzovat na jednání in fraudem legis, tedy jednání ne v doslovném rozporu
s právní normou (contra legem), ale takové, které chce dosáhnout cíle právem nepředpokládaného;
v daném případě vyhnout se postižení věcí daňovou exekucí (srov. §8 odst. 3 daňového řádu).
[25] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, proto ji dle §110 odst. 1
s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 a 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
Žalovaný žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil;
tak tomu v projednávané věci nebylo.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. července 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu