ECLI:CZ:NSS:2019:5.AFS.249.2016:18
sp. zn. 5 Afs 249/2016 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: JUDr. Martin Pavliš,
insolvenční správce dlužníka ELMONT-SERVIS PŘELOUČ s.r.o., se sídlem Wilsonova
368, Hlinsko, zastoupený Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem Čechova 396, Česká
Třebová, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích ze dne 4. 10. 2016, č. j. 52 Af 27/2016 – 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2016,
č. j. 6802/16/5300-21442-711916; tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele
a současně potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územního pracoviště
v Přelouči (dále jen „správce daně“) ze dne 8. 10. 2015, č. j. 1361426/15/2807-50527-606278,
o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty (DPH) v částce 2317 Kč.
[2] Stěžovatel požádal správce daně dle §155 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), o vrácení vratitelného přeplatku na DPH,
který vznikl společnosti ELMONT-SERVIS PŘELOUČ s.r.o. (dále též „dlužník“) za zdaňovací
období červen 2013 ve výši 1890 Kč a za zdaňovací období květen 2015 ve výši 10 298 Kč.
Správce daně rozhodl, že se stěžovateli, resp. jmenované společnosti vrací přeplatek na DPH
pouze částečně ve výši 2137 Kč, neboť v požadované celkové výši 12 188 Kč vratitelný
přeplatek neexistuje. Vyšel z toho, že vykázaný nadměrný odpočet na DPH za zdaňovací období
červen 2013 ve výši 1890 Kč se nestal ke dni 25. 7. 2013 vratitelným přeplatkem,
protože na osobním daňovém účtu společnosti ELMONT-SERVIS PRELOUČ, s.r.o.,
byla předepsána daň za období duben 2013 ve výši 6300 Kč, splatná dne 30. 5. 2013,
která je pohledávkou za majetkovou podstatou a nebyla uhrazena; na její úhradu se proto použil
nadměrný odpočet v souladu s §152 odst. 3 daňového řádu. Vykázaný nadměrný odpočet
na DPH za zdaňovací období květen 2015 ve výši 10 298 Kč se stal ke dni 25. 6. 2015
vratitelným přeplatkem jen ve výši 5888 Kč, a to proto, že v částce 4410 Kč se použil na úhradu
nedoplatku na dani za období duben 2013 splatné dne 30. 5. 2013. Vratitelný přeplatek ve výši
5888 Kč správce daně částečně (ve výši 3571 Kč) vrátil již dne 25. 7. 2015, a proto rozhodl tak,
že se vrací přeplatek na DPH pouze ve zbývající výši 2137 Kč.
[3] Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, v němž poukázal na §140
odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění
pozdějších předpisů, který umožňuje započítat pohledávky pouze v případě, že zákonné
podmínky pro započtení byly splněny již před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku, tj. před
vydáním usnesením krajského soudu ze dne 9. 7. 2012, č. j. KSPA 48 INS 1297/2012-A-13,
kterým byl na majetek společnosti ELMONT-SERVIS PRELOUČ, s.r.o. prohlášen konkurz.
Uvedené ustanovení insolvenčního zákona podle názoru stěžovatele působí vůči daňovému řádu
jako lex specialis a postup správce daně je tak zjevně nezákonný, neboť podmínky pro započtení
v tomto případě splněny nebyly. Žalovaný naopak konstatoval, že daňový řád obsahuje speciální
úpravu, jak přistupovat k majetku a pohledávkám v daňovém řízení u subjektu, který se nachází
v insolvenčním řízení. V §140 odst. 2 a 3 insolvenčního zákona jsou uvedena obecná pravidla
pro započtení pohledávek v insolvenčním řízení, která jsou dále doplněna a modifikována v §242
daňového řádu. V souladu s tímto ustanovením daňového řádu správce daně správně použil
přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
rozhodnutí o úpadku (nadměrné odpočty za zdaňovací období z doby po rozhodnutí o úpadku)
na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou (nedoplatky na jiných daních týkající
se zdaňovacích období následujících po rozhodnutí o úpadku). Proto žalovaný podané odvolání
zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí správce daně.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž zopakoval, že ohledem
na §140 odst. 2 insolvenčního zákona nebylo možné přeplatky, tj. nadměrné odpočty na DPH
(za zdaňovací období červen 2013 a květen 2015) použít na úhradu nedoplatku na DPH
(za období duben 2013). Přednostní aplikací §242 odst. 3 daňového řádu došlo dle jeho názoru
k nepřípustnému zvýhodnění správce daně před ostatními věřiteli, kteří mají pohledávku
za majetkovou podstatou, a ve svém důsledku také k zásahu do vlastnického práva dlužníka.
Současně přitom poukázal na judikaturu – konkrétně na rozsudek téhož krajského soudu
ze dne 19. 12. 2012, č. j. 52 Af 37/2012 – 35, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04.
[5] Krajský soud konstatoval, že započtení pohledávek za majetkovou podstatou insolvenční
zákon výslovně neupravuje a odkázal na Nejvyšší správní soud, který v odůvodnění rozsudku
ze dne 21. 4. 2016, č. j. 7 Afs 261/2015 – 18, publ. pod č. 3416/2016 Sb. NSS (bod 13) uvedl:
„Z žádného ustanovení insolvenčního zákona a daňového řádu však rovněž nevyplývá, že by nebylo možné
postupovat podle úpravy daňového řádu o převodu přeplatku. Důvodová zpráva k daňovému řádu pak uvádí,
že daňový řád je vůči insolvenčnímu zákonu lex specialis. Proto je třeba na danou problematiku použít též
příslušná ustanovení daňového řádu, která upravují jeho vztah k insolvenčnímu řízení a která zohledňují
specifické postavení daňových pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona (§242 až §245)“.
V bodě 17 téhož odůvodnění pak Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, že „právní úprava
obsažená v daňovém řádu předpokládá uspokojení pohledávky za podstatou i prostřednictvím převedení přeplatku
na úhradu nedoplatku téhož daňového subjektu“.
[6] S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že na postupu správce daně, potažmo
žalovaného neshledává nic nezákonného či dokonce protiústavního. Správce daně (i žalovaný,
který jeho postup aproboval) postupoval v souladu s §242 odst. 3 daňového řádu,
neboť přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti
rozhodnutí o úpadku, použil na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou,
jejichž existenci stěžovatel nezpochybnil. Jak vyplývá z §168 odst. 3 insolvenčního zákona,
pohledávky za majetkovou podstatou lze uspokojit v plné výši kdykoli po rozhodnutí o úpadku.
Pokud se žalobce dovolával nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04,
pak ten není v projednávané věci použitelný, neboť se netýkal vztahu daňového řádu
a insolvenčního zákona, nýbrž vztahu dnes již zrušeného zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu
a vyrovnání, a taktéž zrušeného zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Obdobně
závěry vyslovené krajským soudem v odůvodnění rozsudku č. j. 52Af 37/2012 – 35 nemohou
ve světle výše citovaných právních závěrů Nejvyššího správního soudu (tedy vrcholného
soudního orgánu ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví) nadále obstát.
[7] Pro úplnost krajský soud dodal, že nedošlo ani k zásahu do vlastnického práva dlužníka,
neboť pro potřeby insolvenčního řízení je možno za majetek daňového subjektu považovat
pouze přeplatek, který je vratitelný (§242 odst. 2 daňového řádu). Je jím tedy pouze částka,
která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu nedoplatku téhož
daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného
správce daně (§154 odst. 2 a 4 daňového řádu). Vratitelný přeplatek však byl příslušným
správcem daně vrácen. Krajský soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl s odkazem
na §7 8 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[8] V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu stěžovatel uplatnil důvod dle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť má za to, že napadený rozsudek je stižen nezákonností spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky.
[9] Rozsudek krajského soudu nesprávně argumentoval odůvodněním rozsudku Nejvyššího
správního soudu č. j. 7 Afs 261/2015 – 18, který byl vydán za zcela jiné procesní situace a jiného
stavu insolvenčního řízení. Závěr, dle kterého jakékoli ustanovení daňového řádu je ve vztahu
k insolvenčnímu zákonu zákonem speciálním, není správný a odporuje základním zásadám
insolvenčního řízení – byť se opírá o důvodovou zprávu k daňovému řádu. Dle stěžovatele
je zjevné, že naopak daňový řád je předpisem obecným, který upravuje daňové řízení obecně,
a insolvenční zákon je zákonem speciálním., který stanoví odchylky pro případ, kdy je dán úpadek
dlužníka a ohledně něho vedeno insolvenční řízení; v tomto směru stěžovatel opakovaně
odkazoval a dlouze citoval z rozsudku krajského soudu č. j. 52 Af 37/2012 – 35. Současně
poznamenal, že jedinou osobou, která může rozhodnout o tom, kdy a v jakém rozsahu budou
hrazeny pohledávky za majetkovou podstatou, je v průběhu insolvenčního řízení výhradně
insolvenční správce, nikoli správce daně či jakýkoli jiný věřitel se zapodstatovou pohledávkou;
to ostatně přímo vyplývá z §305 odst. 2 insolvenčního zákona. Toto ustanovení krajský soud
pominul a připustil aplikaci §242 odst. 3 daňového řádu, která je ovšem vyloučena.
Podle stěžovatele totiž nelze dovodit, že by stát, jakožto věřitel, měl mít lepší právo
na uspokojení pohledávky než ostatní věřitelé, resp. insolvenční správce z titulu jeho odměny
a náhrady hotových výdajů (jež se uspokojí nejdříve).
[10] Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný podal vyjádření k předložené kasační stížnosti, v němž uvedl, že stěžovatel
argumentuje obecně vztahem daňového řádu a insolvenčního zákona. Nicméně v napadeném
rozsudku je řešen vztah konkrétních ustanovení – a sice §242 až 245 daňového řádu,
jež je potřeba považovat za speciální vůči příslušným ustanovením insolvenčního zákona.
Žalovaný se plně ztotožňuje s právním posouzením věci krajským soudem, a proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Mezi účastníky není sporu o skutkové stránce věci. Jádrem sporu je čistě právní otázka,
zda je možné po rozhodnutí o úpadku dlužníka (a prohlášení konkurzu na jeho majetek – zde:
s účinky ode dne 9. 7. 2012) převést přeplatek na dani (zde: nadměrný odpočet na DPH
za období červen 2013 a květen 2015) na úhradu daňových pohledávek za majetkovou podstatou
(zde: nedoplatek na DPH za období duben 2013).
[15] K této otázce se Nejvyšší správní soud již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 21. 4. 2016,
č. j. 7 Afs 261/2015 – 18, publ. pod č. 3416/2016 Sb. NSS, z jehož závěrů krajský soud správně
vycházel. Citovaný rozsudek posuzoval v podstatě tutéž situaci jako v nyní souzené věci a nic
na tom nemění ani stěžovatelem namítaná skutečnost, že k rozhodnutí správce daně o přeplatku
došlo v jiné fázi insolvenčního řízení (až po vydání tzv. rozvrhového usnesení o poměrném
uspokojení pohledávek za majetkovou podstatou podle §297 odst. 2 a §305 odst. 2
insolvenčního zákona). Důležitý je důvod, pro který v obou případech nebylo (zcela) vyhověno
žádostem o vrácení přeplatku, a ten je stále stejný. Správce daně totiž v obou případech použil
přeplatek na dani vzniklý po rozhodnutí o úpadku na úhradu daňových pohledávek vzniklých
za majetkovou podstatou – tedy pohledávek vzniklých v důsledku daňových povinností,
které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení
(§242 odst. 1 daňového řádu).
[16] Jednoduše řečeno – závěry přijaté sedmým senátem Nejvyššího správního soudu
v rozsudku č. j. 7 Afs 261/2015 – 18 jsou mutatis mutandis přenositelné též na tuto věc a pátý senát
Nejvyššího správního soudu nemá důvod se od nich jakkoli odchylovat, naopak s nimi souhlasí
a v podrobnostech proto plně odkazuje na odůvodnění citovaného rozsudku, z něhož lze zmínit
zejména tuto nosnou pasáž (ratio decidendi) pod bodem 19.: „Za majetek daňového subjektu
se pro potřeby insolvenčního řízení považuje pouze přeplatek, který je vratitelný (§242 odst. 2 věta první
daňového řádu). Je jím tedy pouze částka, která zbude poté, co správce daně převede přeplatek na úhradu
nedoplatku téhož daňového subjektu na jiném osobním daňovém účtu, případně na úhradu nedoplatku u jiného
správce daně (§154 odst. 2 a 4 daňového řádu). Převedení přeplatku na úhradu nedoplatků je však omezeno;
pravidla se liší podle dne vzniku přeplatku. Přeplatek z daňových povinností vzniklých nejpozději dnem
předcházejícím rozhodnutí o úpadku lze použít pouze na úhradu splatných daňových pohledávek, které nejsou
pohledávkami za podstatou. Jedná se tedy o pohledávky, které vznikly před rozhodnutím o úpadku a které musí
správce daně uplatnit přihláškou pohledávky; pokud by je správce daně přihláškou neuplatnil, nemohl by na jejich
úhradu přeplatek vůbec použít, neboť by tím obcházel insolvenční zákon a zjednával si lepší postavení
než insolvenční věřitelé. Přeplatek z daňových povinností vzniklých v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku
se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou“ (pozn. podtržení doplněno nyní
Nejvyšším správním soudem).
[17] Správce daně, potažmo žalovaný postupoval přesně podle posledně citované věty,
která odpovídá právní úpravě obsažené v §242 odst. 3 daňového řádu, dle kterého platí,
že „přeplatek vzniklý na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí
o úpadku, se použije pouze na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou.“ To, co se rozumí
pohledávkou za majetkovou podstatou, přitom upravuje odst. 1 téhož ustanovení daňového řádu,
dle něhož „daňové pohledávky, které vznikají v důsledku daňových povinností, které vznikly v době ode dne
účinnosti rozhodnutí o úpadku do ukončení insolvenčního řízení, jsou pohledávky za majetkovou podstatou.“
[18] Přeneseno na nyní projednávanou věc je tedy třeba konstatovat následující. Nedoplatek
dlužníka na DPH za zdaňovací období duben 2013 představuje daňovou pohledávku vzniklou
po účinnosti rozhodnutí o úpadku (ta nastala dne 9. 7. 2012), tj. pohledávku za majetkovou
podstatou. Správce daně proto v souladu s uvedenou právní úpravou a navazující judikaturou
správně použil přeplatky v podobě nadměrných odpočtů na DPH za zdaňovací období
červen 2013 a květen 2015, tj. vzniklé po účinnosti rozhodnutí o úpadku, na úhradu uvedeného
nedoplatku na DPH.
[19] Námitka stěžovatele, že se daňový řád nepoužije, neboť je ve vztahu k insolvenčnímu
zákonu zákonem obecným, v tomto případě neobstojí. Odporuje závěru Nejvyššího správního
soudu ve výše citovaném rozsudku č. j. 7 Afs 261/2015 – 18, v němž s odkazem na důvodovou
zprávu k daňovému řádu soud uvedl, že „daňový řád je vůči insolvenčnímu zákonu lex specialis.“
Obdobně neobstojí ani závěry z rozsudku krajského soudu č. j. 52 Af 37/2012 – 35, který vychází
z opačného vztahu obou právních předpisů a na který opakovaně odkazuje stěžovatel; tyto závěry
je nutno považovat za zjevně překonané a irelevantní. V této souvislosti lze snad již jen
pro úplnost dodat, že §242 daňového řádu je reakcí na dřívější trvající spory mezi daňovou
správou, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem, kdy daňový řád reaguje na ustálenou
judikaturu Ústavního soudu tak, že jakožto lex specialis do svého znění začlenil vlastní pravidla,
která vymezují postavení (režim) daňových pohledávek v insolvenčním řízení; viz Nováková, P.
in: Lichnovský, O., Ondrýsek, R. a kol. Daňový řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck,
2016, s 831.
[20] Za této situace, kdy daňový řád zjevně zohledňuje specifické postavení daňových
pohledávek ve vztahu k obecné úpravě insolvenčního zákona, tedy podle názoru Nejvyššího
správního soudu nic nebránilo správci daně v postupu podle §152 odst. 3 daňového řádu.
Argumentuje-li stěžovatel tím, že je to on jako insolvenční správce, nikoli správce daně,
kdo rozhoduje o hrazení pohledávek za majetkovou podstatou, je třeba upozornit, že postup
podle §242 odst. 3 daňového řádu nepředstavuje uspokojování pohledávek v insolvenčním
řízení. Jde o vypořádání přeplatku v režimu daňového řádu, kdy je ze zákona naprosto
automaticky přeplatek použit na úhradu daňového nedoplatku a do insolvenčního řízení vstupuje
až případný vratitelný přeplatek, neboť teprve ten se považuje za majetek daňového subjektu
(§242 odst. 2 daňového řádu).
[21] V rámci vypořádání přeplatku správce daně s majetkem dlužníka nijak nenakládá, a proto
ani nemůže být dotčeno postavení dlužníka, resp. jeho insolvenčního správce, jak se mylně
domnívá stěžovatel odkazující na §305 odst. 2 insolvenčního zákona. Toto ustanovení
na správnosti napadeného rozsudku krajského soudu, který akceptoval postup žalovaného,
nic nemění. Jak již bylo zmíněno, k převedení přeplatku dochází ze zákona, kdy v okamžiku
vzniku přeplatku se tento zcela automaticky použije na úhradu daňového nedoplatku,
což se odehrává mimo insolvenční řízení. Teprve případný kladný výsledek tohoto vypořádání
přeplatku (tj. vratitelný přeplatek) se stává součástí majetkové podstaty, čímž vstupuje
do insolvenčního řízení. Nelze proto hovořit o zvýhodnění státu oproti ostatním věřitelům
či insolvenčnímu správci v insolvenčním řízení; v rámci insolvenčního řízení při vlastním
uspokojování jednotlivých pohledávek má stát naprosto shodné postavení s ostatními věřiteli
majícími pohledávky stejného druhu.
[22] Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné shrnout, že přeplatek vzniklý
na základě daňových povinností, které vznikly v době ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku,
lze použít na úhradu splatných pohledávek za majetkovou podstatou, kterými jsou v souladu
s §168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona mj. i daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění,
pokud vznikly po rozhodnutí o úpadku. Tento závěr plyne z právní úpravy, jakož i relevantní
judikatury reprezentované rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 261/2015 – 18,
z něhož v napadeném rozsudku krajský soud správně vycházel (shodně z citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu vycházel např. i Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku
ze dne 28. 11. 2017, č. j. 15 Af 39/2015 – 35).
V. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[24] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 1 větu první
ve spojení s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, od účastníka, který ve věci úspěch neměl.
Úspěšnému žalovanému ovšem žádné náklady nad rámec běžné administrativní činnosti v tomto
řízení nevznikly, takže mu Nejvyšší správní soud náhradu nákladů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu