ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.162.2019:43
sp. zn. 5 As 162/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: DAVO CAR, s.r.o.,
se sídlem U Tvrze 669/40b, Malešice, Praha 10, zast. JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou
se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem
Štěpánská 567/15, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 8 A 184/2014 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí ústředního inspektorátu žalované ze dne 11. 9. 2014,
č. j. ČOI 79747/14/O100/1000/14/Vy/Št. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání
stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí České obchodní inspekce, inspektorátu Středočeského kraje
a hl. města Prahy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 6. 2014, č. j. 10/1567/13/34,
kterým byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle §24 odst. 1 písm. a)
zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění rozhodném pro nyní posuzovanou věc
(dále jen „zákon o ochraně spotřebitele“), pro porušení §4 odst. 3 v návaznosti na §5 odst. 1
písm. a) téhož zákona, za což jí byla uložena pokuta ve výši 150 000 Kč (výrok I.) a povinnost
nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč (výrok II.). Správní delikt stěžovatelky spočíval v tom,
že u prodávaného vozidla Audi A6 3,0 TDi Quattro uváděla nepravdivý údaj o počtu
najetých km.
[2] Dne 3. 7. 2013 proběhla v provozovně stěžovatelky kontrola pracovníky žalované,
zaměřená zejm. na dodržování zákona o ochraně spotřebitele. Kontrolující pracovníci
kontrolovali – prostřednictvím simulovaného zájmu o koupi – vozidlo vybrané z internetové
nabídky stěžovatelky ev. č. X, Seat Altea combi. K tomuto vozidlu sdělila stěžovatelka základní
údaje a předložila kopie dokladů [servisní knížku, osvědčení o registraci vozidla, osvědčení
vydávané společností Cebia spol. s r. o. (dále jen „report Cebia“), záznam o servisu a čistopis
prodejní smlouvy]. Kontrolující osoby dále na prodejní ploše stěžovatelky vybraly náhodně ke
kontrole další vozidlo – Audi A6 3,0 TDi Quattro, ve kterém byla umístěna informační cedule
s údaji o voze. Na této ceduli bylo uvedeno mj. „najeto 96 000 km“. K vozidlu předložila
stěžovatelka kopie následujících dokladů: servisní knížky, osvědčení o registraci vozidla a
osvědčení Cebia report. Z obsahu reportu Cebia přitom vyplynulo, že existuje podezření
neoprávněné změny stavu tachometru. Po provedení kontroly těchto dvou vozů předaly
kontrolující osoby stěžovatelce oznámení o provedené kontrole, ve kterém stěžovatelku
informovaly, že se stává kontrolovanou osobou, a stejnopis protokolu o provedené kontrole.
Po seznámení se s obsahem protokolu předložil zaměstnanec stěžovatelky kontrolujícím osobám
„zápis o technickém stavu motorového vozidla“ vztahující se k vozu Audi A6. V tomto zápise
bylo uvedeno „výměna tachometru v r. 2011 při 134 000 km, vozidlo skutečně najeto cca 160 tis.“
[3] Proti kontrolnímu protokolu podala stěžovatelka námitku, ve které uvedla, že provedená
kontrola probíhala nestandardně. Kontrolující pracovníci předložili své průkazy již v polovině
procesu simulovaného prodeje vozu Audi A6 a následně nebyli ochotni do protokolu zaznamenat
doklady vztahující se k prodávanému zboží, které byly po celou dobu kontroly ve složce vozidla
spolu s klíči a technickým průkazem. V dokladech byl mj. zaznamenán i rozpor skutečného stavu
najetých km a stavu tachometru. Kontrolující pracovníci si však vyžádali jen některé doklady,
na ostatní pak nebrali zřetel s odůvodněním, že jim nebyly předloženy. Námitce však správní
orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 8. 8. 2013 nevyhověl, neboť stěžovatelka nabízela vozidlo
s deklarovaným počtem najetých km, který neodpovídal skutečnosti (počet najetých km
na informační ceduli umístěné ve voze Audi A6 byl v rozporu se skutečností), a to bez ohledu
na to, zda bylo vozidlo předmětem simulovaného kontrolního nákupu, či nikoliv. V mezidobí,
na základě objednávky žalované, navíc vypracoval dne 10. 7. 2013 znalec v oboru ekonomika,
pan Milan Koloničný, IČ 63340186, na kontrolované vozy znalecké posudky, které jsou založeny
ve správním spise. Závěry prvního posudku – vztahujícího se k vozu Seat Altea byly v pořádku,
resp. znalec nezjistil nesoulad počtu najetých km. Pokud jde o vozidlo druhé – Audi A6,
ze znaleckého posudku vyplynuly ohledně počtu skutečně najetých km vážné nesrovnalosti.
Ke dni 2. 9. 2011 mělo vozidlo podle historie oprav najeto 134 255 km, ke dni 21. 9. 2011 však
byl tento počet 59 868 km. Ze znaleckého posudku tedy vyplynulo, že s tachometrem vozidla
Audi A6 bylo manipulováno.
[4] Následně, na základě závěrů provedené kontroly i znaleckého zkoumání, bylo zahájeno
správní řízení se stěžovatelkou, které vyústilo ve shora citované rozhodnutí o uložení pokuty
ve výši 150 000 Kč, jež žalovaná z pozice odvolacího orgánu potvrdila (viz výše).
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Rozhodnutí žalované napadla stěžovatelka žalobou, kterou městský soud zamítl,
neboť neshledal žádný z žalobních bodů důvodným. Městský soud nejprve poukázal na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 9 As 93/2016 - 27, ze kterého vyplývá,
že odpovědnosti za nekalou obchodní praktiku spočívající v uvedení nepravdivého údaje
o skutečném počtu najetých km se prodávající nemůže zprostit tím, že před nabízením
a prodejem provede kontrolu vozidla v databázi soukromé společnosti, která sama uvádí, že údaje
v ní obsažené mohou být nepřesné či neúplné. Dále pak konstatoval, že ve věci není sporné,
že stěžovatelka deklarovala nepravdivý údaj o skutečném počtu najetých km. Podstata žalobních
námitek spočívala v tom, že kontrola byla ukončena před dokončením simulovaného prodeje
automobilu, a stěžovatelka tak neměla možnost seznámit kontrolující osoby se všemi
skutečnostmi, vč. toho, že deklarovaný stav najetých km nemusí být pravdivý. Městský soud však
zdůraznil, že klamavý údaj nesmí být použit během celého procesu prodeje. Přestože
by stěžovatelka před uzavřením kupní smlouvy pochybnost o počtu najetých km kupujícím
sdělila, její odpovědnost za spáchání správního deliktu by se nijak nezměnila, neboť
na informační ceduli v uvedeném vozidle uvedla údaj nepravdivý. Jedná se přitom o údaj
podstatný, který má zásadní vliv na rozhodování spotřebitele o tom, zda si konkrétní vozidlo
koupí, či nikoliv. Městský soud dále uvedl, že žalovaná při výměře pokuty náležitě zohlednila
všechna kritéria, zejm. způsob spáchání deliktu, jeho následky a okolnosti, za nichž byl spáchán,
jakož i polehčující a přitěžující okolnosti. Uloženou pokutu pokládal za zcela přiměřenou
a neshledal důvody pro její snížení podle §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudek městského soudu napadá z důvodu
nesprávného posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[7] Námitky stěžovatelky se týkaly jednak samotného spáchání správního deliktu, a jednak
výše uložené sankce. Stěžovatelka uvedla, že reporty Cebia opatřuje u každého prodávaného
vozidla a zakládá je do složek k těmto vozidlům vedeným. Také tyto reporty pak předává
zájemcům o vozidla. Nejsou však zcela spolehlivé a bezchybné. V každém případě proto hodnotí,
zda údaje v nich uvedené mohou odpovídat realitě, o čemž následně informuje zájemce
o vozidlo. Jelikož však nabízené vozidlo koupila stěžovatelka po prvním majiteli v České
republice, nepředpokládala, že by stav tachometru neodpovídal skutečnosti. Ničemu takovému
nenasvědčoval ani technický stav vozidla, přičemž i sám původní majitel stěžovatelku ujistil,
že k manipulacím s tachometrem nedošlo. Z opatrnosti však byly zjištěné nesrovnalosti uvedeny
v zápise o technickém stavu vozidla. V žádném případě však vědomě nedeklarovala nesprávný
počet najetých km. Pokud jde o výši uložené sankce, stěžovatelka namítala, že vynaložila
odbornou péči v podobě pořízení reportu Cebia. Výše uložené pokuty je proto s ohledem
na všechny okolnosti případu zcela zjevně nepřiměřená a diskriminační. Pokuta neodpovídá
jiným skutkově obdobným případům. K tomu odkázala na řadu rozhodnutí žalované,
jakož i Nejvyššího správního soudu. Správní orgány podle názoru stěžovatelky porušily zásadu
předvídatelnosti, legitimního očekávání, zákazu zneužití správního uvážení a zákazu diskriminace.
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že stěžovatelka uplatňuje v podstatě
totožné argumenty jako ve správním řízení a v řízení před městským soudem. Zpochybněním
průběhu kontroly se nemůže stěžovatelka zprostit odpovědnosti za spáchaný správní delikt.
Kontrolou bylo přitom zjištěno, že nabízený automobil má najetý jiný počet km, než jaký
deklarovala stěžovatelka. To také potvrdil znalecký posudek ze dne 10. 7. 2013 zpracovaný
panem Milanem Koloničným, znalcem v oboru ekonomika. V zápise o technickém stavu vozidla
sepsaném zaměstnancem stěžovatelky je pak uvedeno, že při najetých 134 000 km byla provedena
výměna tachometru, dále zde byl uveden záznam, že vozidlo má skutečně najeto cca 160 000 km.
Žalovaná tedy zjistila skutečný stav, o němž neměla pochybnosti. K přiměřenosti uložené pokuty
uvedla, že rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, se týkají deliktů, které nejsou totožné
s nyní projednávanou věcí. Stěžovatelka přitom odkazuje pouze na rozhodnutí ukládající pokuty
v nižší výši, aniž by zohlednila rozhodnutí s pokutami vyššími. Žalovaná přitom uložila pokutu
v rámci diskreční pravomoci a meze správního uvážení nepřekročila, ani nezneužila. Pokuta
odpovídá závažnosti protiprávního jednání stěžovatelky i všem souvisejícím okolnostem a svou
výší nepřevyšuje pokuty ukládané v jiných skutkově obdobných věcech.
[9] Přípisem ze dne 2. 9. 2019 doplnila stěžovatelka stížnostní argumentaci a reagovala
na vyjádření žalované. V tomto přípise uvedla, že uložená pokuta byla druhou nejvyšší v období
od 1. 1. 2013 do 23. 4. 2015 za tzv. stočený tachometr, aniž by to odůvodňovaly konkrétní
okolnosti případu. Žalovaná přitom dostatečně nezohlednila polehčující okolnosti na straně
stěžovatelky (v rámci provedené kontroly šlo pouze o jedno porušení, které bylo navíc
stěžovatelčiným prvním porušením, stěžovatelka nebyla pasivní, ale ověřovala počet najetých km
pořízením reportu Cebia).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda stěžovatelka skutečně spáchala
správní delikt podle §24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, a zda je uložená pokuta
přiměřená.
[13] Podle §4 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele (ve znění do 27. 12. 2015) je odchodní
praktika nekalá, je-li jednání podnikatele vůči spotřebiteli v rozporu s požadavky odborné péče
a je způsobilé podstatně ovlivnit jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní rozhodnutí,
které by jinak neučinil. Podle §4 odst. 3 věty druhé téhož zákona jsou nekalými obchodními
praktikami zejména klamavé a agresivní obchodní praktiky. Podle §5 odst. 1 písm. a) zákona
o ochraně spotřebitele je obchodní praktika klamavá, je-li při ní užit nepravdivý údaj. Podle §24
odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele se prodávající dopustí správního deliktu
(v současné terminologii přestupku) tím, že poruší zákaz používání nekalých obchodních praktik.
Podle §21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“) právnická osoba za přestupek (dříve správní
delikt) neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby
přestupku zabránila (v době spáchání přestupku, resp. správního deliktu, byla tato možnost
liberace zakotvena v §24b odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, ve znění do 30. 6. 2017).
[14] Stěžovatelka v kasační stížnosti, ani v předcházejícím řízení nezpochybnila,
že by o možném rozporu mezi deklarovaným a skutečným údajem o počtu najetých km nevěděla.
Její obrana spočívala v tom, že pakliže by kontrola nebyla předčasně ukončena, zákazníky
(v tomto případě kontrolující osoby simulující zájem o nabízené auto) by o pochybnostech
ohledně počtu najetých km sama informovala, neboť součástí složky k nabízenému autu byl také
report Cebia a zápis o technickém stavu vozidla, ze kterých tyto pochybnosti vyplývají. Report
Cebia ale není zcela spolehlivý, proto tyto pochybnosti neuváděla přímo na informační ceduli
umístěné ve vozidle na prodejní ploše autobazaru. Z opatrnosti však zjištěné nesrovnalosti uvedla
v zápise o technickém stavu vozidla. Pokud by vědomě informovala potenciální zájemce o koupi
vozidla o nepravdivém počtu najetých km, logicky by nenechávala vyhotovovat report Cebia
a zejména by jej nevložila do složky s doklady k vozidlům, které jsou předkládány zájemci
o vozidlo.
[15] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že odpovědnost za správní delikt podle §24 odst. 1
písm. a) zákona o ochraně spotřebitele je odpovědností objektivní (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2017, č. j. 9 As 93/2016 - 27). To ostatně vyplývá
i z §21 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších
předpisů, který zakotvuje možnost liberace právnické osoby, prokáže-li, že přes veškeré
jí vynaložené úsilí, které bylo možno požadovat, nebylo možné porušení právní povinnosti
zabránit (v době spáchání přestupku byla možnost liberace zakotvena v §24b odst. 1 zákona
o ochraně spotřebitele). S ohledem na tuto skutečnost je tedy nepodstatné, zda stěžovatelka
o nesouladu mezi stavem tachometru a skutečným počtem najetých km věděla, či nikoliv,
a zda tak nepravdivé údaje uvedla úmyslně nebo z nedbalosti, neboť se jedná o odpovědnost
bez ohledu na zavinění (není tedy vyžadována žádná z forem zavinění – ani úmysl, ani nedbalost).
Podstatné v této situaci je to, že stěžovatelka nenaplnila liberační důvod, kterým
by se odpovědnosti za spáchaný správní delikt (resp. podle současné terminologie za přestupek)
mohla zprostit. Provedením kontroly v databázi soukromé společnosti, která však sama
uvádí, že údaje v ní obsažené mohou být nepřesné či neúplné, se nelze zprostit odpovědnosti
za nekalou obchodní praktiku (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu,
č. j. 9 As 93/2016 - 27). Na to také náležitě upozornil městský soud hned v úvodu posouzení
důvodnosti žaloby.
[16] Nejvyšší správní soud dále souhlasí s městským soudem v tom, že klamavý údaj nesmí být
použit během celého procesu prodeje. Stěžovatelka měla v projednávané věci několik indicií,
které o nepravdivosti stavu tachometru nasvědčovaly, a to report Cebia a zápis o technickém
stavu vozidla. Přes veškeré tyto indicie však na informační ceduli deklarovala, že předmětné
vozidlo má najetý takový počet km, jaký ukazuje tachometr. Jak uvedl městský soud, vědomě tedy
deklarovala nesprávný počet najetých km. Vědomost o nesouladu se skutečným stavem je přitom
v této souvislosti okolností, která závažnost sankcionovaného jednání zvyšuje, a lze ji proto
považovat za přitěžující okolnost (viz dále). Není přitom podstatné, že stěžovatelka neznala
skutečný počet najetých km. Ze všech okolností případu totiž bylo možné usuzovat, že údaj
na tachometru neodpovídá skutečnosti. To ostatně dokládá i následně pořízený znalecký posudek
(viz bod 3 odůvodnění tohoto rozsudku) založený ve správním spise. Jedná se přitom o údaj
natolik zásadní, že může spotřebitele ovlivnit v jeho rozhodování tak, že může učinit obchodní
rozhodnutí, které by jinak neučinil, neboť údaj o počtu najetých km je takovým údajem, který
spotřebitel zvažuje již při prvním kontaktu s nabízeným vozidlem. Správní orgány tedy náležitě
zjistily skutkový stav, Nejvyšší správní soud se proto se závěrem městského soudu ohledně
naplnění skutkové podstaty uvedeného správního deliktu plně ztotožňuje.
[17] Pokud jde o přiměřenost výše uložené sankce, stěžovatelka již v žalobě namítala,
že uložená pokuta je zcela zjevně nepřiměřená danému případu. Městský soud však neshledal
důvod k jejímu snížení. Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že k moderaci trestu podle §78
odst. 2 s. ř. s. může soud přistoupit, není-li dán důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí
pro nezákonnost, skutkový stav byl ve správním řízení dostatečně zjištěn, žalobkyně včas
uplatnila návrh na moderaci sankce a uložený trest je zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek
zdejšího soudu ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 Afs 77/2012 - 46). Nejvyšší správní soud má shodně
s městským soudem za to, že v nyní projednávané věci nebyly pro využití moderačního práva
splněny všechny zákonné předpoklady. Pokuta uložená ve výši 150 000 Kč představuje 3 % z její
maximální výše (tedy z částky 5 mil. Kč), jak již uvedl městský soud. Z ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu přitom vyplývá, že za zjevně nepřiměřenou zpravidla nelze
považovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpětí (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 - 62, publ. pod č. 225/2004 Sb. NSS). To však
neznamená, že by bylo možné předem pro všechny případy stanovit procentuální výši, v rámci
které uložená pokuta nebude nikdy nepřiměřená (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 1 Afs 77/2012 - 46). Naopak vždy je nezbytné hodnotit konkrétní okolnosti
případu.
[18] Z okolností nyní projednávané věci a z obsahu spisového materiálu však nelze dospět
k závěru, že by uložená pokuta byla zjevně nepřiměřená. Z rozhodnutí správního orgánu
I. stupně je jasně zřejmé, jaká kritéria při jejím ukládání hodnotil (viz str. 5 a 6 rozhodnutí
správního orgánu I. stupně). Stejně tak rozhodnutí žalované obsahuje řádné odůvodnění toho,
proč považovala uloženou sankci za přiměřenou - viz str. 6 a 7 rozhodnutí, kde žalovaná
mj. zohlednila jak okolnosti polehčující [(i) první zjištěné porušení zákona o ochraně spotřebitele
ze strany stěžovatelky a (ii) nezjištění nedostatků v případě druhého z kontrolovaných vozů: Seat
Altea), tak okolnosti přitěžující [(i) značný rozdíl v najetých km, který byl přibližně o 64 000 km
vyšší, a (ii) skutečnost, že s tímto rozdílem byla stěžovatelka seznámena].
[19] Nejvyšší správní soud se – podobně jako městský soud – ztotožňuje se zohledněním
uvedených okolností, za nichž byl správní delikt spáchán, a současně považuje za nutné
zopakovat, že p okuta byla uložena při samé spodní hranici zákonné sazby. Stěžovatelka sice
doložila řadu dalších rozhodnutí, ve kterých jsou ukládány pokuty nižší, nejedná se však o takový
rozdíl, který by zakládal zásadní pochybnosti o přiměřenosti uložené sankce (řádově jde o několik
desítek tisíc Kč). Podstatnou pro výši uložené sankce je z pohledu Nejvyššího správního soudu
především ta skutečnost, že stěžovatelka jakožto profesionál v daném oboru bez jakýchkoli
pochybností věděla (z reportu Cebia, resp. zápisu o technickém stavu vozidla) o nesouladu údajů
na tachometru se skutečností, a přesto na informační tabuli uváděla takový stav najetých km,
který byl zjevně se skutečností v rozporu. Stěžovatelka tedy z pozice prodejce ojetých automobilů
nedostála své informační povinnosti vůči spotřebiteli v situaci zjevně „přetočeného“ tachometru;
tuto okolnost rozhodně nelze bagatelizovat a už vůbec ji nelze vnímat jako okolnost polehčující,
jak se mylně domnívá stěžovatelka s tím, že nebyla pasivní a počet najetých km ověřovala
(pořízením reportu Cebia). Stáčení tachometru a uvádění nepravdivých údajů o ujetých km
je v daném podnikatelském prostředí poměrně rozšířený nešvar, kterému je nutno předcházet,
a to nejen pomocí prevence, ale i represe v podobě pokut, které inspekční orgány ukládají,
podobně jako v případě stěžovatelky, která uvedla prokazatelně nepravdivý údaj o skutečně
ujetých km, za což jí byla uložena odpovídající pokuta.
[20] Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že rozhodování o výši uložených pokut
za správní delikty (resp. za přestupky) se děje ve sféře volného uvážení správního orgánu,
do kterého je možné zasáhnout pouze za splnění předpokladů stanovených v §78 odst. 2 s. ř. s.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36),
což se v tomto případě nestalo. Za této situace se tak podrobné prokazování správní praxe
ohledně výše ukládaných pokut jeví jako neúčelné a nadbytečné – a to tím spíše, že individuální
závažnost správního deliktu je nezbytné posuzovat vždy dle konkrétních okolností každého
jednotlivého případu (viz výše).
V. Závěr a náklady řízení
[21] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal žádnou z kasačních námitek důvodnou,
a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, protože jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu