ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.163.2019:47
sp. zn. 5 As 163/2019 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: Ing. P. R., zastoupený
advokátem Mgr. Tomášem Záhumenským, sídlem Josefa Václava Sládka 35, Frýdek-Místek,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2019,
č. j. 11 A 236/2018 - 63, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Návrh žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se zamít á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 22. 10. 2018, č. j. MSP-30/2018-ORA-ROZ/3.
Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne
6. 6. 2018, č. j. MSP-71/2017-OINS-SRIS/9, kterým byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
60 000 Kč za spáchání správního deliktu dle §36 odst. 1 písm. d) bodu 2 zákona č. 312/2006 Sb.,
o insolvenčních správcích, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále jen „zákon o insolvenčních
správcích“).
[2] Následně po podání kasační stížností stěžovatel podal návrh na přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §107 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Žádost o přiznání odkladného účinku stěžovatel
odůvodňoval tím, že dne 30. 6. 2019 obdržel oznámení o zahájení řízení z moci úřední ze dne
19. 6. 2019, č. j. MSP-48/2019-OINS-SRIS/4, kterým mu bylo oznámeno zahájení řízení
o zrušení povolení vykonávat činnost insolvenčního správce podle §13 odst. 2 zákona
o insolvenčních správcích. Z tohoto oznámení podle stěžovatele vyplývá, že shora specifikované
rozhodnutí o uložení pokuty, jakož i 2 dřívější rozhodnutí žalovaného, jsou podklady
při rozhodování v zahájeném řízení a pokud by nedošlo k odkladu vykonatelnosti tohoto
rozhodnutí, hrozí na straně stěžovatele neodstranitelná újma, neboť by – i na základě rozhodnutí,
o něž v nynějším řízení jde – mohlo být rozhodnuto o zrušení povolení vykonávat činnost
insolvenčního správce. Jak se totiž podává z §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích, pro
rozhodnutí o zrušení povolení je podstatná mnohost a závažnost porušení. Činnost
insolvenčního správce je přitom pro stěžovatele v zásadě jediným zdrojem příjmů. Na jeho
příjem je pak odkázána i nemocná manželka trpící rakovinou a syn studující vysokou školu;
nehledě na psychické dopady zrušení povolení pro stěžovatele a jeho rodinu.
[3] Žalovaný ve vyjádření k návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti předně upřesnil, že řízení o zrušení povolení stěžovatele bylo zahájeno z důvodu
mnohačetných pochybení stěžovatele, které byly v oznámení o zahájení řízení vymezeny;
oznámení o zahájení řízení ke svému vyjádření také přiložil. Žalovaným bylo zjištěno,
že insolvenční soudy udělily stěžovateli od 1. 7. 2017 celkem pět pořádkových pokut podle §81
odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“),
za porušení povinností stanovených tímto zákonem. Dále bylo zjištěno, že stěžovatel byl
ve 2 případech insolvenčním soudem zproštěn funkce. Žalovaný také zjistil, že i před 1. 7. 2017
insolvenční soud uložil stěžovateli 3 pořádkové pokuty podle §81 odst. 2 insolvenčního zákona
a jednu podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a že v jednom případě zpeněžil majetek dlužníka, aniž měl postaveno najisto, zda náleží
do majetkové podstaty. Poslední skupinou zjištěných porušení pak byly ony tři pokuty uložené
žalovaným, o nichž hovoří stěžovatel v návrhu na přiznání odkladného účinku. K naplnění
podmínek pro přiznání odkladného účinku pak žalovaný uvedl, že stěžovatel konkrétně netvrdil
a neprokázal újmu, která mu hrozí. Pouze předjímá újmu, jež by mu vznikla následkem
případného zrušení jeho povolení vykonávat činnost insolvenčního správce. Toto případné
zrušení však s nyní napadeným prvoinstančním či druhoinstančním rozhodnutím souvisí jen
ve velmi omezené míře, neboť řízení o zrušení povolení bylo zahájeno z důvodu opakovaného
porušování právních předpisů ze strany stěžovatele, přičemž kasační stížností dotčený správní
delikt je jen jedním z mnoha. Jedinou újmou, která podle žalovaného stěžovateli v přímém
důsledku výkonu nyní posuzovaných rozhodnutí hrozí je finanční ztráta spojená se zaplacením
pokuty a paušální částky nákladů řízení, která je však nutným a žádoucím následkem spáchání
správního deliktu. Stěžovatel přitom tyto částky již zaplatil a v řízení před krajským soudem
odkladný účinek ani nepožadoval. Žalovaný konečně uvedl, že je zde dán veřejný zájem
na řádném výkonu činnosti insolvenčních správců a s tím spojené důvěryhodnosti celé profese
insolvenčních správců.
[4] Podle §107 s. ř. s. nemá kasační stížnost odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však
může na návrh stěžovatele přiznat, přitom se užije přiměřeně §73 odst. 2 s. ř. s., podle kterého
lze přiznat odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[5] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci samé
právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[6] Po zhodnocení důvodů uvedených stěžovatelem a okolností projednávané věci dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti
nejsou v daném případě splněny.
[7] Stěžovatel svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti obsáhle odůvodnil,
nicméně podstata jeho argumentace primárně nemíří na možné dopady rozhodnutí o pokutě
posuzovaného v nynější věci, ale na dopady případného rozhodnutí žalovaného o zrušení
povolení stěžovatele k výkonu činnosti insolvenčního správce, o které však v nynější věci vůbec
nejde a které ostatně ještě ani nebylo vydáno.
[8] Podle §13 odst. 2 zákona o insolvenčních správcích platí, že žalovaný „může zrušit povolení
nebo zvláštní povolení insolvenčnímu správci, který závažným způsobem porušil nebo opakovaně porušuje
povinnost stanovenou tímto zákonem, kontrolním řádem nebo insolvenčním zákonem.“ Z citovaného
ustanovení lze dovodit, že zrušení povolení není automatické a není navázáno na jedno či určitý
počet rozhodnutí žalovaného o správních deliktech insolvenčních správců. Zákon
o insolvenčních správcích hovoří o závažném či opakovaném porušení povinností. Žalovaný
přitom správně upozornil, že řízení o zrušení povolení bylo zahájeno na základě mnoha
pochybení stěžovatele, nikoli pouze na základě 3 rozhodnutí o správním deliktu (vč. toho nyní
dotčeného), o nichž ve svém návrhu hovořil stěžovatel. Jednalo se o uložení pořádkových pokut
insolvenčním soudem či o případy zproštění stěžovatele funkce insolvenčního správce
(viz shora).
[9] To podle Nejvyššího správního soudu znamená, že rozhodnutí o zrušení povolení
stěžovatele k výkonu činnosti insolvenčního správce není přímo a automaticky závislé na účincích
nyní řešeného rozhodnutí o správním deliktu, jehož vykonatelnost žádá stěžovatel odložit. Jinak
řečeno, i kdyby snad Nejvyšší správní soud nyní kasační stížnosti stěžovatele odkladný účinek
přiznal, neznamenalo by to, že by žalovaný o zrušení povolení nemohl rozhodnout – stěžovatel
by tak nedosáhl toho, čeho dosáhnout chtěl. Za této situace není splněna už první podmínka
přiznání odkladného účinku – existence újmy stěžovatele, neboť ve vztahu k přímým dopadům
rozhodnutí o správním deliktu, tj. povinnosti zaplatit pokutu ve výši 60 000 Kč a paušální částku
nákladů řízení ve výši 1000 Kč žádnou konkrétní újmu netvrdil, přičemž už tyto částky také
zaplatil., jak uvedl žalovaný.
[10] Pokud jde o splnění druhé zákonné podmínky, tj. že přiznání odkladného účinku není
v rozporu s důležitým veřejným zájmem, zde Nejvyšší správní soud vychází z povahy věci
a z obsahu soudního a správního spisu, včetně vyjádření žalovaného správního orgánu.
Vzhledem k tomu, že nebyla splněna podmínka nepoměrně větší újmy na straně stěžovatele,
Nejvyšší správní soud již případný rozpor s důležitým veřejným zájmem nezkoumal.
[11] Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že kasační stížnosti odkladný účinek
nepřiznal. V této souvislosti ovšem Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné zdůraznit,
že rozhodnutí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je pouze dočasné povahy a nijak
nepředjímá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o věci samé. Současně s ohledem na povahu
projednávané věci, jejíž výsledek může mít vliv na navazující řízení o zrušení povolení stěžovatele
k výkonu činnosti insolvenčního správce (zejména pokud by nyní napadené správní rozhodnutí
bylo zrušeno), považuje Nejvyšší správní soud za korektní poznamenat, že o kasační stížnosti
rozhodne přednostně – mimo pořadí věcí dříve napadlých dle §56 odst. 1 s. ř. s.
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. července 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu