ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.175.2019:24
sp. zn. 5 As 175/2019 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: A. M., zast.
JUDr. Emilem Fleglem, advokátem se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019,
č. j. 75 A 22/2017 - 54,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 6. 2019, č. j. 75 A 22/2017 - 54,
se ruší .
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 16. 8. 2017, č. j. 3751/DS/2017,
JID: 130115/2017/KUUK/Píš, se r uší a věc se v ra cí žalovanému k dalšímu
řízení.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 23 581 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Emila Flegla,
advokáta se sídlem K Chaloupkám 3170/2, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2017, č. j. 3751/DS/2017, JID:
130115/2017/KUUK/Píš. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru přestupků v dopravě (dále jen „správní
orgán I. stupně“) ze dne 25. 1. 2017, č. j. MM/OPD/ODN/65403/2016/KruE, kterým byl
stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. a) bodu 3. zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon
o silničním provozu), ve znění k 10. 6. 2019 (dále jen „zákon o silničním provozu“), pro porušení
§5 odst. 1 písm. a) téhož zákona užitím vozidla, které nesplňuje technické podmínky stanovené
zvláštním právním předpisem, konkrétně vyhláškou č. 341/2014 Sb., o schvalování technické
způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění
do 30. 9. 2018 (dále jen „vyhláška č. 341/2014 Sb.“). Stěžovatel užil v provozu na pozemních
komunikacích vozidlo, které mělo prasklé čelní sklo ve stírané ploše o délce větší než 20 mm,
což je podle §40 odst. 2 vyhlášky č. 341/2014 Sb. vždy závadou, která ohrožuje bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích.
[2] Správní orgán I. stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že na vozidle tovární značky Škoda,
RZ: X, byla v době spáchání přestupku viditelná prasklina čelního skla větší než 20 mm. Není
proto pochybností, že se jedná o závadu na vozidle, která ohrožuje bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích, a že řidič skutečně ohrožoval závažným způsobem ostatní
účastníky provozu na pozemních komunikacích, neboť jízdu vykonával v centru města.
Vzhledem k tomu, že argumentace stěžovatele nouzovým dojetím nebyla svědeckými výpověďmi
potvrzena, ani nijak jinak doložena, uložil správní orgán I. stupně stěžovateli pokutu ve výši
5 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 měsíců
a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1000 Kč.
[3] Žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně
s tím, že nemá pochybnosti o spáchání přestupku. Výpovědi službukonajících policistů shledal
spolehlivými a obsahově v souladu s prvotními záznamy o průběhu zákroku, čímž bylo
vyvráceno tvrzení stěžovatele, že se jednalo o nouzové dojetí. Dále uvedl, že k porušení
povinností skutečně došlo a naplnění skutkové podstaty přestupku podle §125c odst. 1 písm. a)
bodu 3. zákona o silničním provozu bylo stěžovateli spolehlivě prokázáno. Správní orgán
I. stupně postupoval podle žalovaného v souladu s právními předpisy, přičemž vina stěžovatele
byla přesvědčivě prokázána.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud jako
nedůvodnou zamítl. Vyšel přitom z uplatněných žalobních bodů a v odůvodnění rozsudku uvedl,
že i když ve výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně chybí ustanovení zvláštního právního
předpisu [konkrétně §40 odst. 2 písm. b) bod 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb.], neměla tato vada vliv
na zákonnost rozhodnutí jako celku. Stěžovatel totiž věděl, jaké jednání je mu kladeno za vinu,
a konkrétní ustanovení, které porušil, se dozvěděl z odůvodnění rozhodnutí. Dále krajský soud
potvrdil závěr správních orgánů o tom, že se nejednalo o nouzové dojetí, které by užití vozidla
nesplňujícího technické požadavky umožnilo. Stěžovatel současně s žalobou předložil krajskému
soudu potvrzení o výměně čelního skla vystavené automechanikem T. K. Krajský soud proto
při jednání provedl důkaz výpisem z živnostenského rejstříku, ze kterého jasně vyplynulo, že sídlo
uvedeného automechanika je od místa spáchání přestupku vzdáleno více než 100 km. Současně
z živnostenského rejstříku nevyplývá, že by pan Krejčí provozoval autoservis na jiném místě.
Bylo přitom stěžovatelovou povinností zvolit nejbližší místo, kde by mohl závadu odstranit.
K výpovědím policistů krajský soud uvedl, že z žádných okolností nevyplývá, že by měli policisté
jakýkoli zájem na věci. Drobné odchylky v jejich výpovědích nejsou natolik důležité,
aby snižovaly hodnotu a použitelnost jejich výpovědí. Konečně, k výši uložené sankce krajský
soud připustil, že hodnocení žalovaného je poněkud strohé, avšak vzhledem k tomu,
že v předmětném řízení nebylo možné od uložení sankce upustit a že tresty byly vyměřeny na
samých spodních hranicích zákonných sazeb, lze hodnocení žalovaného považovat za dostatečné.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] V kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] Stěžovatel předně namítal, že došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení,
neboť ve výroku rozhodnutí nebyl uveden zvláštní právní předpis, ani konkrétní ustanovení,
které měl stěžovatel porušit. Dále namítal, že se jednalo o nouzové dojetí. Tato argumentace byla
podle stěžovatele ve správním řízení vyvrácena odkazem na vnitřně rozporné svědecké výpovědi
dvou policistů, kteří nadto postupovali nezákonně, když na místě nesepsali úřední záznam.
Správní orgány přitom neuvedly, proč se přiklonily právě k výpovědím policistů. Závěr o tom,
že se o nouzové dojetí nejednalo, postavil krajský soud pouze na spekulacích, přičemž vyšel
z toho, kde má automechanik formálně evidovanou provozovnu. Důkaz výpisem
z živnostenského rejstříku pak provedl, aniž by ve věci nařídil jednání. Závěrem stěžovatel uvedl,
že námitka nepřezkoumatelnosti výše uložené sankce nebyla řádně vypořádána, a to ani
žalovaným, ani krajským soudem.
[7] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[9] Kasační stížnost je důvodná.
[10] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda se stěžovatel skutečně dopustil
přestupku podle §125c odst. 1 písm. a) bodu 3. zákona o silničním provozu tím, že užil vozidlo,
které nesplňovalo technické požadavky, resp. mělo prasklé čelní sklo. Stěžovatel sice namítal také
nepřezkoumatelnost výše uložené sankce, nicméně jeho námitky míří primárně do samotné
odpovědnosti za spáchaný přestupek, neboť uvedl, že se jednalo o nouzové dojetí.
[11] Podle §125c odst. 1 písm. a) bodu 3. zákona o silničním provozu se fyzická osoba
dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích řídí vozidlo, které je technicky
nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně
ohrožuje ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích.
[12] Podle §37 odst. 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti
za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon
o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění
k 10. 6. 2019 (dále jen „zákon o podmínkách provozu“) je silniční vozidlo technicky nezpůsobilé
k provozu na pozemních komunikacích, pokud pro závady v technickém stavu bezprostředně
ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.
[13] Podle §91 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vydá Ministerstvo dopravy vyhlášku
k provedení §2 odst. 5 až 8, §2 odst. 10 a 11, §3 odst. 4, §4 odst. 7, §5 odst. 9, §6 odst. 7,
§7 odst. 6, §7a odst. 3, §7b odst. 8, §7d odst. 3, §7e odst. 4, §7f odst. 3, §9 odst. 4,
§12 odst. 9, §13 odst. 7, §14 odst. 3, §14a odst. 6, §16 odst. 9, §17 odst. 7, §19 odst. 3,
§20 odst. 4, §21 odst. 4, §23 odst. 4, §24 odst. 5, §26 odst. 4, §27 odst. 6, §28 odst. 1 písm. d),
m) a p), 28d odst. 1 a 2, §31 odst. 1 a 3, §33 odst. 2, §33b odst. 1, §33c, §36 ods t. 2,
§38 odst. 3, §38c odst. 6, §38d odst. 4, §47 odst. 3, §48 odst. 7, §48a odst. 4, §53 odst. 2,
§54 odst. 4 a 12, §57 odst. 5, §58 odst. 3, §59b odst. 8, §60 odst. 5, §62 odst. 3, §63 odst. 5,
§72 odst. 6, §74 odst. 1, §75 odst. 2 a 3, §76 odst. 1, §78 odst. 1 a 3, §79 odst. 8, §79a odst. 6,
§79b odst. 7, §79c odst. 4, §82 odst. 1 a §87.
[14] Podle §40 odst. 1 vyhlášky č. 341/2014 Sb. jsou-li na vozidle závady, které ohrožují
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, nesmí být vozidlo užito v provozu
na pozemních komunikacích, s výjimkou nouzového dojetí.
[15] Podle §40 odst. 2 písm. b) bodu 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb. je závadou podle odstavce 1
vždy prasklé nebo poškozené čelní sklo ve stírané ploše o délce nebo průměru větším
než 20 mm.
[16] Správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že jelikož byla prasklina na čelním skle
stěžovatelova vozidla větší než 20 mm, jednalo se o takovou závadu, která v souladu
s §40 odst. 2 písm. b) bodu 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb. představuje vždy závadu, která ohrožuje
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. Tento závěr přejal také žalovaný,
jakož i krajský soud.
[17] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky
je soudce při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního
řádu; současně je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo
s takovou mezinárodní smlouvou. Nastane-li situace, že podzákonný právní předpis není
v souladu s výslovným zákonným zmocněním, toto zmocnění překračuje, či zmocnění k jeho
vydání zcela chybí, je povinností soudu takovouto vyhlášku nerespektovat a použít pouze zákon
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006, č. j. 2 As 57/2005 - 71, publ. pod
č. 1124/2007 Sb. NSS).
[18] V nyní projednávané věci dospěly správní orgány, jakož i krajský soud k závěru,
že se stěžovatel skutečně dopustil přestupku uvedeného v §125c odst. 1 písm. a) bodu 3. zákona
o silničním provozu, neboť na vozidle, které řídil, byla taková závada, která je dle §40 odst. 2
písm. b) bodu 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb., vždy považována za závadu, jež ohrožuje bezpečnost
provozu na pozemních komunikacích. Ustanovení §40 uvedené vyhlášky svým obsahem
konkretizuje §37 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu. Vzhledem k tomu, že vyhláška
č. 341/2014 Sb. představuje podzákonný právní předpis, je k jejímu vydání nezbytné výslovné
zákonné zmocnění. Výčet ustanovení zákona o podmínkách provozu, k jejichž provedení
je Ministerstvo dopravy oprávněno vydat vyhlášku, obsahuje §91 odst. 1 téhož zákona (viz výše
bod 13 odůvodnění tohoto rozsudku); jedná se přitom o výčet taxativní. Toto ustanovení však
zmocnění k provedení §37 odst. 1 písm. a) neobsahuje.
[19] Z uvedeného je tedy zjevné, že krajským soudem i oběma správními orgány aplikovaný
§40 odst. 2 písm. b) bod 1. vyhlášky č. 341/2014 Sb. nevychází ze zákonného zmocnění, a není
tak dodržen princip secundum et intra legem; odvozená normotvorba ve formě vyhlášky Ministerstva
dopravy v tomto případě tedy nevychází z explicitního zákonného zmocnění. Tento závěr přitom
Nejvyšší správní soud vyslovil již v rozsudku ze dne 28. 12. 2016, č. j. 3 As 221/2014 - 46
[v souvislosti s přestupkem podle §125c odst. 1 písm. a) bod 3. zákona o silničním provozu sice
posuzoval §36 odst. 1 a 3 písm. a) vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti
a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jež obsahovala
shodné ustanovení o velikosti praskliny přesahující 20 mm, neboť tato vyhláška byla rozhodná
pro tehdy posuzovanou věc; vyjádřil se však výslovně také k nyní rozhodnému §40 vyhlášky
č. 341/2014 Sb., jež nahradila tehdy aplikovanou vyhlášku]. Krajský soud proto pochybil, pokud
neaplikovatelnost §40 vyhlášky č. 341/2014 Sb. přehlédl a při právním posouzení z tohoto
ustanovení vycházel. V opačném případě by totiž nemohl závěr o odpovědnosti za spáchaný
přestupek postavit pouze na skutečnosti, že prasklina na čelním skle byla větší než 20 mm, neboť
to, že prasklina přesahující 20 mm představuje vždy závadu, která ohrožuje bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích, stanoví právě §40 vyhlášky č. 341/2014 Sb.
[20] Nejvyšší správní soud současně nepřehlédl, že s účinností od 1. 10. 2018 byl §40 vyhlášky
č. 341/2014 Sb. zrušen, a to novelou provedenou vyhláškou č. 206/2018 Sb.; v době
rozhodování krajského soudu se tak jednalo o ustanovení již zrušené. Z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, č. j. 5 As 104/2013 - 46, publ. pod
č. 3528/2017 Sb. NSS, přitom vyplývá, že přezkoumává-li krajský soud rozhodnutí správního
orgánu, kterým bylo rozhodnuto o vině a trestu za správní delikt (podle současné právní úpravy
za přestupek), je povinen přihlédnout k zásadě vyjádřené ve větě druhé čl. 40 odst. 6 Listiny
základních práv a svobod, podle níž se trestnost činu posoudí a trest ukládá podle právní úpravy,
která nabyla účinnosti až poté, kdy byl trestný čin spáchán, je-li to pro pachatele příznivější
(zásada retroaktivity ve prospěch pachatele). Ustanovení §40 vyhlášky č. 341/2014 Sb.
(obsahující konkrétní rozměr, nad který je prasklinu v čelním skle nutné posoudit vždy jako
závadu, jež ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích) tudíž nebylo možné
aplikovat ani z tohoto důvodu.
[21] Nejvyšší správní soud současně dodává, že neaplikovatelnost citovaného ustanovení
vyhlášky č. 341/2014 Sb. automaticky neznamená, že by se stěžovatel uvedeného přestupku
skutečně nemohl dopustit. Je však potřeba hodnotit, zda poškození čelního skla v nyní souzené
věci opravdu představuje takovou závadu v technickém stavu vozidla, která bezprostředně
ohrožuje bezpečnost provozu na pozemních komunikacích ve smyslu §37 zákona o podmínkách
provozu, a že se tedy jedná o vozidlo technicky nezpůsobilé tak závažným způsobem,
že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu [srov. §125c odst. 1 písm. a) bod 3. zákona
o silničním provozu].
[22] Při hodnocení, zda se skutečně jedná o takovou závadu, která bezprostředně ohrožuje
bezpečnost provozu na pozemních komunikacích, je nutno přihlédnout zejm. k umístění
praskliny a její celkové délce, příp. průměru. Lze si totiž představit situaci, kdy i velmi malá
prasklina čelního skla (např. právě v průměru okolo 20 mm) bude představovat závadu,
která bezprostředně ohrožuje bezpečnost a ostatní účastníky provozu, a to například tehdy, bude-
li se nacházet v blízkosti tzv. mrtvého úhlu či slepého bodu, a tím tento úhel či bod de facto
rozšiřovat (např. v blízkosti předních sloupků). V takovém případě by bylo na místě trvat na tom,
že se skutečně jedná o závadu bezprostředně ohrožující bezpečnost provozu, jakož i ostatní
účastníky provozu, přestože prasklina dosahuje velmi malých rozměrů. V jiných případech
je možné dojít naopak k závěru, že i prasklina větší než 20 mm takovouto závadou být nemusí,
a to například tehdy, nachází-li se v takové části čelního skla, kterou si řidič smí během jízdy
prakticky neustále překrývat malou sluneční clonou (tzv. stínítkem), která je originální součástí
každého vozidla. Tyto závěry však nelze automaticky přebírat a vždy je tak nutné hodnotit
konkrétní okolnosti případu, neboť i v posledně uvedeném případě se vlivem špatného lomu
světla a následným zkreslením výhledu řidiče může jednat rovněž o závažnou závadu.
[23] K otázce posouzení samotné praskliny na čelním skle tak nezbývá než uzavřít (jak ostatně
Nejvyšší správní soud uvedl již ve výše citovaném rozsudku č. j. 3 As 221/2014 - 46),
že rozhodnutí krajského soudu by ohledně hodnocení závažnosti poškození čelního skla mohlo
obstát, pakliže by krajský soud nevycházel pouze ze zjištění, že prasklina čelního skla překročila
20 mm, ale zhodnotil by její celkovou velikost a umístění. Taková úvaha však v rozhodnutí
krajského soudu absentuje. Současně není tato úvaha obsažena ani v rozhodnutích správních
orgánů.
[24] Rozhodnutí krajského soudu ani žalovaného proto nemohou obstát a skutečnost,
že shora uvedené nenamítal stěžovatel výslovně v kasační stížnosti, na tom nic nemění, neboť
k zásadě retroaktivity ve prospěch pachatele byl krajský soud povinen přihlédnout z úřední
povinnosti (ex officio) – v podrobnostech viz výše citované usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 104/2013 – 46. K absenci zákonného zmocnění a porušení
principu secundum et intra legem pak nelze než odkázat na obecnou právní zásadu iura novit curia,
tj. soud zná právo, z níž první řadě vyplývá, že: „…soud ve správním soudnictví, ať již v řízení
prvoinstančním nebo v řízení o kasační stížnosti, vždy z úřední povinnosti posuzuje, zda pramen právní normy,
kterou chce na věc použít, je či byl součástí právního řádu“ – viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 8 Afs 51/2007 – 87, publ. pod č. 1926/2009 Sb. NSS.
V daném případě přitom není pochyb o tom, že vyhláška č. 341/2014 Sb. byla součástí právního
řádu, avšak její použití v této věci nebylo možné a ve výsledku mohlo mít za následek nesprávné
posouzení toho, zda byla naplněna skutková podstata přestupku, což stěžovatel v žalobě
rozporoval, i když primárně z jiných důvodů – a sice z důvodu nesprávného posouzení
tzv. nouzového dojetí.
[25] Skutečnost, že řízení vozidla s prasklým čelním sklem představovalo v nyní souzené věci
nouzové dojetí, namítal stěžovatel též v kasační stížnosti s tím, že to vylučuje jeho odpovědnost
za uvedený přestupek. S přihlédnutím ke shora uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje,
že závazné právní posouzení této otázky by bylo nyní z jeho strany poněkud předčasné. Nejprve
je totiž nutno postavit najisto, zda vůbec byl naplněn základní předpoklad přestupku podle §125c
odst. 1 písm. a) bod 3. zákona o silničním provozu – tedy to, že stěžovatel řídil vozidlo, které -
v důsledku praskliny na čelním skle - skutečně bezprostředně ohrožovalo bezpečnost provozu
na pozemních komunikacích. Teprve v případě, že by tomu tak bylo, a stěžovatel by tudíž nesměl
vozidlo v provozu na pozemních komunikacích použít, je na místě zvažovat, zda se v dané věci
nejednalo o případ tzv. nouzového dojetí; k tomu srov. §5 odst. 1 písm. e) zákona o silničním
provozu, podle něhož platí, že nelze-li závadu odstranit na místě, řidič „…smí v jízdě pokračovat
přiměřenou rychlostí jen do nejbližšího místa, kde lze závadu odstranit; přitom musí učinit takové opatření,
aby během jízdy nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích a nedošlo k poškození pozemní
komunikace ani životního prostředí“.
[26] Ostatně právě na možnost nouzového dojetí se stěžovatel v průběhu správního řízení
opakovaně odvolával a krajskému soudu v této souvislosti doložil potvrzení o výměně čelního
skla vystavené automechanikem T. K. se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi
vzdáleném více než 100 km od Ústí nad Labem, kde byl stěžovatel zastaven policejní hlídkou.
K uvedenému je nutné připomenout, že nouzovým dojetím se rozumí dojetí do nejbližšího místa,
kde lze závadu odstranit. Skutečnost, zda bylo reálně možné danou závadu – tedy prasklé přední
sklo odstranit na bližším místě než v autoservisu v Brandýse nad Labem ovšem krajský soud nijak
neřešil. Zůstal pouze u zjednodušujícího závěru, že 100 km vzdálený autoservis takovým místem
není, což bez dalšího nelze akceptovat. Prasklé přední sklo není banální závadou, kterou lze
za každých okolností opravit v jakémkoli (nejbližším) autoservisu. Při posouzení toho, zda
se skutečně jedná o nouzové dojetí, je nutné zvažovat vždy všechny individuální okolnosti věci
a přihlížet mj. k povaze a závažnosti závady na vozidle, včetně toho, zda není nezbytné vyhledat
např. autorizovaný servis. Teprve poté je na místě učinit závěr, zda se jednalo o nouzové dojetí či
nikoli.
[27] K námitce, dle které krajský soud provedl důkaz výpisem z živnostenského rejstříku,
aniž by ve věci nařídil jednání, Nejvyšší správní soud uvádí následující. Spis krajského soudu
obsahuje jak předvolání k nařízenému jednání (č. l. 46), tak i výslovnou žádost zástupce
stěžovatele o konání jednání v jeho nepřítomnosti (č. l. 51). Pakliže zástupce stěžovatele výslovně
žádá, aby se jednání konalo v jeho nepřítomnosti, nelze krajskému soudu důvodně vyčítat,
že právě takto postupoval. A dlužno dodat, že jednání v dané věci proběhlo dne 10. 6. 2019,
přičemž krajský soud provedl stěžovatelem navržený důkaz listinou – a sice potvrzením
o výměně skla; současně během jednání z vlastní iniciativy provedl další důkaz v podobě výpisu
ze živnostenského rejstříku k osobě T. K., z něhož zjistil, že má sídlo v Brandýse nad Labem –
Staré Boleslavi. Tvrzení stěžovatele v tomto ohledu tedy neodpovídá obsahu soudního spisu
(č. l. 52 – 53) a námitka týkající se toho, že krajský soud provedl dokazování mimo jednání, není
důvodná.
[28] Nedůvodná je rovněž kasační námitka stěžovatele, že došlo k podstatnému porušení
ustanovení o řízení, neboť ve výroku rozhodnutí nebyl uveden zvláštní právní předpis,
ani konkrétní ustanovení, které měl stěžovatel porušit [§40 odst. 2 písm. b) bod 1. vyhlášky
č. 341/2014 Sb.]. Nejvyšší správní soud uvádí, že neexistovalo-li pro vydání takovéto právní
úpravy výslovné zákonné zmocnění, nebylo možné toto ustanovení do samotného výroku
ani uvést. Pakliže by však zákonné zmocnění skutečně existovalo a toto ustanovení by nebylo
pozdější právní úpravou zrušeno (viz výše), bylo by posouzení jeho absence v samotném výroku
rozhodnutí ze strany krajského soudu naprosto správné a v tomto ohledu by mu nebylo možno
nic vytknout. Absence konkrétního ustanovení zvláštního právního předpisu ve výroku
rozhodnutí sice představuje vadu podstatného porušení ustanovení o řízení, důvodem
pro zrušení správního rozhodnutí je však pouze tehdy, mohla-li mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 2. 2017, č. j. 1 As 72/2016 – 48, publ. pod č. 3539/2017 Sb. NSS). To také krajský soud
správně zkoumal v bodě 21 odůvodnění svého rozsudku a dospěl k závěru, že tato vada nemohla
mít vliv na zákonnost rozhodnutí.
[29] Vzhledem ke všem výše uvedeným závěrům zpochybňujícím samotné naplnění skutkové
podstaty přestupku je zřejmé, že žalovaný bude povinen posoudit znovu vinu stěžovatele. Za této
situace považuje Nejvyšší správní soud za nadbytečné vyjadřovat se jakkoli k výši uložené sankce,
resp. její přezkoumatelnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[30] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal v postupu krajského
soudu důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Napadený rozsudek krajského soudu tedy
s odkazem na §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil (výrok I.).
[31] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a pokud již v řízení
před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by krajský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad neměl jinou možnost, než zrušit
rozhodnutí žalovaného, neboť odpovědnost za spáchaný přestupek byla vyvozena na základě
aplikace podzákonného právního předpisu, k jehož vydání neexistovalo zákonné zmocnění.
Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.
rozhodl tak, že sám rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 8. 2017, č. j. 3751/DS/2017,
JID: 130115/2017/KUUK/Píš, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
[32] V dalším řízení je žalovaný vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu,
který lze stručně shrnout tak, že je nutné znovu posoudit naplnění skutkové podstaty přestupku
podle §125c odst. 1 písm. a) bod 3. zákona o silničním provozu (a to především s ohledem
na závažnost zjištěné závady na vozidle, které stěžovatel řídil, a případně i možnost jeho
následného tzv. nouzového dojetí s tímto vozidlem).
[33] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským soudem. Náklady řízení o žalobě a náklady řízení o kasační
stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl o jejich náhradě
výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (výrok III.).
[34] Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči
neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny
souhrnnou částkou 9000 Kč za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč,
soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě ve výši 1000 Kč a soudní
poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč). Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou připadající
na zastoupení stěžovatele advokátem, a to jak v řízení před krajským soudem, tak v řízení
před Nejvyšším správním soudem. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením
se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Zástupce stěžovatele učinil ve věci 4 úkony právní služby,
kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu], 2 písemná
podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž jsou žaloba a kasační
stížnost, a samostatný návrh na přiznání odkladného účinku žalobě [§11 odst. 2 písm. a)
ve spojení s §11 odst. 3 advokátního tarifu]. Za každý úkon právní služby (vyjma návrhu
na přiznání odkladného účinku žalobě) v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč
paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy za jeden úkon
právní služby připadá částka 3 400 Kč. Za samostatný návrh na přiznání odkladného účinku
žalobě náleží mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny, tedy ve výši 1550 Kč
[§11 odst. 2 písm. a), odst. 3 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a s §7 bodem 5. advokátního
tarifu], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Stěžovateli tedy náleží částka 12 050 Kč (3 × 3400 Kč + 1850 Kč), zvýšená o DPH
v sazbě 21% (zaokrouhleno na celé koruny nahoru) na částku 14 581 Kč.
[35] Celková částka náhrady nákladů řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním
soudem tak činí 23 581 Kč (9000 Kč + 14 581 Kč), kterou je žalovaný povinen zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. Emila Flegla, advokáta se sídlem K Chaloupkám
3170/2, Praha, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. října 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu