ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.190.2019:43
sp. zn. 5 As 190/2019 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: M. S., zast.
JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem Nábřeží 599, Zlín, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Navláčil stavební firma s. r. o., se sídlem Bartošova 5532, Zlín, zast. JUDr. Stanislavem
Knotkem, advokátem se sídlem Kvítková 1569, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 62 A 45/2018 – 114,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2018, č. j. KUZL 1555/2018, sp. zn. KUSP
73000/2017 ÚP-Do. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil
rozhodnutí Magistrátu města Zlína, odboru stavebních a dopravních řízení (stavební úřad, dále
jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 30. 6. 2017, č. j. MMZL 065324/2017, sp. zn. MMZL-SÚ-
167979/2014/Čal.
[2] Správní orgán I. stupně rozhodoval o žádosti ze dne 16. 5. 2014 o vydání rozhodnutí
o umístění stavby „Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín“ v územním řízení, kterou podala osoba
zúčastněná na řízení (dále jen „stavebník“) podle §79 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“). Dne 5. 11. 2014 vzal stavebník žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby zpět,
správní orgán I. stupně proto usnesením ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. MMZL-SÚ-
084758/2014/Čal, č. j. MMZL 169087/2014, řízení zastavil. Stavebník však v den, kdy vzal svou
žádost zpět (tj. 5. 11. 2014), podal novou žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby,
jakož i žádost o povolení výjimky z obecných požadavků na využívání území podle §169
stavebního zákona a podle §25 odst. 4 vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 501/2006 Sb.,
o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška
o obecných požadavcích na využívání území“) – výjimka ze vzájemných odstupů staveb, jsou-li
v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností. Usnesením
ze dne 3. 12. 2014, č. j. MMZL 182928/2014 rozhodl správní orgán I. stupně o spojení územního
řízení a řízení o povolení výjimky.
[3] Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 16. 1. 2015, č. j. MMZL 003681/2015
povolil výjimku z §25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území a rozhodl
o umístění stavby „Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín.“ Proti uvedenému rozhodnutí podala
stěžovatelka odvolání, kterému žalovaný rozhodnutím ze dne ze dne 5. 5. 2015, č. j. KUZL
27032/2015, vyhověl a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil
k novému projednání. Správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 15. 4. 2016, č. j. MMZL
050140/2016, znovu rozhodl o povolení výjimky a umístění stavby „Rezidence – Pod Stráněmi –
Zlín.“ Toto (již druhé) rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve věci napadla stěžovatelka
odvoláním, kterému žalovaný znovu vyhověl rozhodnutím ze dne 20. 9. 2016, č. j. KUZL
60948/2016. Potřetí rozhodl správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne 30. 6. 2017, č. j. MMZL
065324/2017, tak, že výjimku ze vzájemných odstupů staveb povolil a rozhodl o umístění stavby
„Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín.“ I toto (v pořadí již třetí) rozhodnutí správního orgánu
I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, které však žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2018,
č. j. KUZL 1555/2018, zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Posledně citované rozhodnutí žalovaného napadla stěžovatelka správní žalobou,
v níž uvedla, že výjimka ze vzájemných odstupů sousedních staveb byla povolena neoprávněně,
neboť správní orgány upřednostnily zájmy stavebníka. Umístěním stavby „Rezidence – Pod
Stráněmi – Zlín“ dojde podle názoru stěžovatelky k narušení stávajících urbanistických
a architektonických hodnot dané lokality, ve které nebude zachována stávající kvalita prostředí,
a dojde k narušení spodních vod. Správní orgán I. stupně neprojevil žádnou snahu o smírné
vyřešení věci a svým rozhodnutím se odchýlil od dosavadní správní praxe, neboť v jiné části
města Zlína v obdobné situaci výjimka ze vzájemných odstupových vzdáleností staveb
pro bydlení povolena nebyla. Správní orgány se také měly zabývat z úřední povinnosti námitkou
nezastavitelnosti pozemků. Současně stěžovatelka uvedla, že správní orgán I. stupně nevypořádal
její námitky ze dne 30. 5. 2016.
[5] Krajský soud ve svém rozhodnutí odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 18. 2. 2005, č. j. 4 As 33/2003 - 106, ze kterého vyplývá povinnost správních orgánů
náležitě zdůvodnit, zda povolení výjimky z obecných technických požadavků na výstavbu
v přímém sousedství žalobců nezasahují do jejich práv nad přípustnou míru. Správní orgán
má prostor pro správní uvážení, výjimka však nesmí popřít samotnou podstatu a smysl
ustanovení, z něhož byla udělena. Stěžovatelka však nezpochybnila splnění podmínek pro udělení
výjimky, pouze namítala, že byl upřednostněn zájem stavebníka. Výjimka je dle názoru krajského
soudu možná i tam, kde se nejedná o „skutečně výjimečnou situaci,“ neboť v opačném případě
by nemohla být povolena nikdy. Krajský soud dále uvedl, že ze spisu a provedeného dokazování
nevyplynulo, že by stavba způsobila nepřijatelné zhoršení kvality prostředí, narušení stávajících
urbanistických a architektonických hodnot území či narušení spodních vod. K otázce smírného
řešení nastalé situace pak uvedl, že žalobkyně v průběhu řízení neuvedla žádný konkrétní návrh
dohody nebo požadavek a nezúčastnila se svolaných ústních jednání. Nelze tedy správnímu
orgánu I. stupně vyčítat, že se o smírné řešení nepokusil, když z postojů obou stran bylo zřejmé,
že k takovému řešení nejsou ochotné. Správní orgány se nemohly odchýlit od dosavadní praxe,
neboť existence jednoho (nebo dvou) takových rozhodnutí ustálenou správní praxi nezakládá.
Krajský soud poukázal také na skutečnost, že správní orgán I. stupně se námitkou zastavitelnosti
pozemků zabýval na str. 12 napadeného rozhodnutí, jakož se zabýval i dalšími námitkami,
uvedenými v odvolání ze dne 30. 5. 2016. Krajský soud tedy neshledal žádnou z tvrzených
námitek důvodnou a žalobu zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] V kasační stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudek krajského soudu napadá z důvodů
uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Námitky stěžovatelky směřovaly proti rozhodnutí o povolení výjimky ze vzájemných
odstupových vzdáleností sousedících staveb. Konkrétně namítala, že krajský soud posoudil
povolení výjimky nesprávně. Stavebník měl možnost navrhnout stavbu nižší či ji posunout.
Ekonomická výhodnost navrženého záměru či komfortní rozestupy budov „A“ a „B“
propojených podzemními garážemi nemohou odůvodnit povolení výjimky. Z rozhodnutí
žalovaného není zřejmé, jaké důvody vedly k jejímu povolení. Výjimku lze přitom povolit pouze
tehdy, kdy je najisto postaveno, že stavbu není možné umístit jinak, negativně se nedotýká práv
jiných osob a nedojde k ohrožení bezpečnosti, ochrany zdraví a života osob, sousedních
pozemků a staveb. Správní orgány se nezabývaly všemi aspekty negativního vlivu stavby.
Povolením výjimky dojde podle názoru stěžovatelky k zásadnímu narušení jejího soukromí
jakožto obyvatelky sousedního pozemku. Příjezdová cesta k předmětné stavbě způsobí ohrožení
jejího zdraví, neboť se bude nacházet pouhé 3 m od okna obývacího pokoje stěžovatelčina
domu, nad kterým je také okno do ložnice. Následným umístěním stavby tedy dojde k zásadnímu
narušení pohody bydlení. Provoz na příjezdové cestě k budoucí stavbě bude představovat
obtěžování nad míru obvyklou a přiměřenou dané lokalitě. Prováděním hloubkových
výkopových prací bude ohrožena také statika stěžovatelčina domu, což správní orgány při svém
rozhodování nezohlednily. Navržená stavba zasahuje do úpatí svahu, který je postižen sesuvem.
Touto zásadní skutečností se podle názoru stěžovatelky krajský soud vůbec nezabýval.
Stěžovatelka dále uváděla, že je „naprosto přesvědčena,“ že provedením stavby dojde ke změně
hydrogeologických podmínek spodních vod. Krajský soud podle stížnostních námitek nesprávně
posoudil otázku zachování architektonických hodnot. Stavba má být umístěna ve vilové čtvrti,
ve které bude naprosto nevhodným a rušivým prvkem. Opakovaně pak uvedla, že se správní
orgán I. stupně nepokusil o smírné řešení dané situace. Závěrem stěžovatelka namítala,
že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť krajský soud se nezabýval rozporem
spočívajícím v umístění stavby podle dokumentace k územnímu řízení.
[8] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popsal, že stavebník uvedl důvody pro udělení
výjimky ze vzájemných odstupů staveb, které odůvodňovaly odchylné řešení oproti požadavkům
stanoveným příslušnou vyhláškou. Jelikož se jedná o řízení návrhové, je žalovaný návrhem vázán
a nemůže jej měnit. Žalovaný tedy nemohl změnit umístění navrhovaného záměru. Námitka
nedostatečného posouzení všech negativních vlivů stavby na okolí se podle názoru žalovaného
nezakládá na pravdě. Stěžovatelka namítala také narušení soukromí a ohrožení zdraví vzhledem
k umístění příjezdové komunikace do podzemních garáží. K tomu se však žalovaný nemohl
ve správním řízení vyjádřit, neboť stěžovatelka uplatnila tuto námitku až v podané kasační
stížnosti. Všechna ostatní tvrzení o ohrožení statiky stěžovatelčina domu a možnosti
hydrogeologických změn nebyla nijak podložena. Žalovaný se také dostatečně zabýval
posouzením architektonických hodnot zástavby. Správní orgán I. stupně opakovaně svolával
ústní jednání, kterých se však stěžovatelka neúčastnila. Nelze tedy správnímu orgánu vytýkat
nedostatek snahy o smírné řešení.
[9] Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[10] Stěžovatelka v přípise ze dne 8. 8. 2019 označeném jako „průběžné sdělení“
zdůrazňovala, že svah nacházející se v severní části pozemku, na kterém má být stavba umístěna,
je postižen sesuvem. Právě z tohoto důvodu navrhla Nejvyššímu správnímu soudu přiznání
odkladného účinku podané kasační stížnosti; tento návrh byl však usnesením ze dne 24. 7. 2019,
č. j. 5 As 190/2019 - 22, zamítnut.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatelka je řádně zastoupena. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda byla výjimka ze vzájemných odstupů
staveb podle §25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území povolena
v souladu s právními předpisy.
IV. a) K nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
[14] Nejvyšší správní soud nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti, která představuje
takovou vadu, že se jí musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, uvádí,
že rozhodnutí krajského soudu je srozumitelné a je opřeno o dostatek důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Z odůvodnění je jasné, jaké
otázky v návaznosti na žalobní body považoval krajský soud za rozhodné. Stěžovatelka uvedla
v žalobě řadu žalobních bodů týkajících se neoprávněného povolení výjimky, narušení stávajících
urbanistických a architektonických hodnot, nezachování kvality prostředí (obtěžování stavbou
nad únosnou míru), neprojevení snahy správního orgánu I. stupně o smírné řešení, odchýlení
od dosavadní správní praxe, nevypořádání námitky zastavitelnosti pozemků jakož i dalších
námitek ze dne 30. 5. 2016 a možnosti narušení spodních vod. Ke všem těmto otázkám se však
krajský soud vyjádřil a náležitě uvedl, proč je považuje za nedůvodné.
[15] Napadený rozsudek krajského soudu proto považuje Nejvyšší správní soud
za přezkoumatelný. Jeho zákonností se zabýval následně při věcném posouzení kasačních
námitek rozporujících samotnou podstatu věci, kterou je povolení výjimky ze vzájemných
odstupových vzdáleností sousedících staveb určených pro bydlení.
IV. b) K nezákonnosti rozsudku krajského soudu
[16] Podle §169 odst. 2 stavebního zákona lze výjimku z obecných požadavků na výstavbu,
jakož i řešení územního plánu nebo regulačního plánu odchylně od nich v jednotlivých
odůvodněných případech povolit pouze z těch ustanovení prováděcího právního předpisu,
ze kterých tento předpis povolení výjimky výslovně umožňuje, a jen pokud se tím neohrozí
bezpečnost, ochrana zdraví a života osob a sousední pozemky nebo stavby. Řešením podle
povolené výjimky musí být dosaženo účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu.
[17] Podle §25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území platí,
že vzájemné odstupy staveb musí splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního
prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové
péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky
na denní osvětlení a oslunění a na zachování kvality prostředí. Odstupy musí dále umožňovat
údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti,
například technickou infrastrukturu.
[18] Odstavec druhý §25 téže vyhlášky stanoví, že je-li mezi rodinnými domy volný prostor,
vzdálenost mezi nimi nesmí být menší než 7 m a jejich vzdálenost od společných hranic pozemků
nesmí být menší než 2 m. Ve zvlášť stísněných územních podmínkách může být vzdálenost mezi
rodinnými domy snížena až na 4 m, pokud v žádné z protilehlých stěn nejsou okna obytných
místností; v takovém případě se odstavec 4 nepoužije.
[19] Podle §25 odst. 4 věty první vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území, jsou-
li v některé z protilehlých stěn sousedících staveb pro bydlení okna obytných místností, musí být
odstup staveb roven alespoň výšce vyšší z protilehlých stěn, s výjimkou vzájemných odstupů
staveb rodinných domů podle odstavce 2.
[20] V nyní projednávané věci jde o povolení výjimky z §25 odst. 4 vyhlášky o obecných
požadavcích na využívání území, neboť umisťovaná stavba „Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín“
je stavbou určenou pro bydlení, přičemž alespoň v jedné z protilehlých stěn staveb pro bydlení
se nachází okna obytných místností (konkrétně ve stěně „domu A,“ která má být podle
rozhodnutí žalovaného vzdálena 9 m od stěny domu stěžovatelky). Vzhledem k tomu, že „dům
A“ má být podle podkladů k územnímu rozhodnutí vysoký 12,45 m, přičemž je vyšší než dům
stěžovatelky, měl by se podle §25 odst. 4 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území
nacházet ve vzdálenosti minimálně 12,45 m (což je výška vyšší z protilehlých stěn sousedících
staveb pro bydlení).
[21] Výjimka z výše uvedené odstupové vzdálenosti je však možná tehdy, jestliže (i) právní
předpis její povolení výslovně umožňuje, (ii) neohrozí se tím bezpečnost, ochrana zdraví a života
osob a sousední pozemky nebo stavby a (iii) řešením podle povolené výjimky bude dosaženo
účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu (srov. §169 odst. 2 stavebního zákona).
Současně pak musí odstupy staveb splňovat požadavky urbanistické, architektonické, životního
prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, státní památkové
péče, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, prevence závažných havárií, požadavky
na denní osvětlení a oslunění, na zachování kvality prostředí a dále umožňovat údržbu staveb
a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, například technickou
infrastrukturu (srov. §25 odst. 1 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území).
[22] Podle §26 vyhlášky o obecných požadavcích na využívání území je za podmínek
stanovených v §169 stavebního zákona mimo jiné možná výjimka z ustanovení §25 odst. 2 až 7.
Právní předpis (zde konkrétně vyhláška o obecných požadavcích na využívání území) tedy
výjimku ze vzájemných odstupových vzdáleností staveb pro bydlení výslovně umožňuje [ad (i)].
[23] Pokud jde o ohrožení bezpečnosti, ochranu zdraví a života osob a sousedních pozemků
nebo staveb, žalovaný při svém rozhodování vycházel z obsahu spisu, jehož součástí je požárně
bezpečnostní řešení, závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Zlínského kraje, závazné
stanovisko Hasičského záchranného sboru Zlínského kraje, koordinované závazné stanovisko
podle §106 odst. 1 a §104 odst. 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých
zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle §15 písm. f) ve spojení s §9 odst. 6
zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů,
podle §71 písm. k) a §79 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně
některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, podle §27 odst. 1 písm. f) a §11 odst. 3
zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění pozdějších předpisů a podle §40 odst. 1
a odst. 4 písm. d) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších
předpisů. Součástí spisu je také stanovisko Krajského úřadu Zlínského kraje, odboru životního
prostředí a zemědělství, oddělení ochrany přírody a krajiny, stanovisko správce povodí – Povodí
Moravy, s. p. a akustická studie č. 01/14. Ze všech uvedených podkladů však vyplývá, že řešením
povolené výjimky nedojde k ohrožení bezpečnosti, ochrany života a zdraví osob a sousedních
pozemků nebo staveb. Dotčené orgány s navrženou stavbou souhlasí a neshledávají rozpor
se zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy. Nelze proto souhlasit se stěžovatelkou,
že žalovaný nezohlednil všechny možné negativní vlivy stavby na okolí. Přestože žalovaný
ve správním řízení dvakrát rozhodnutí správního orgánu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení, následným postupem správního orgánu I. stupně byly veškeré vytýkané vady odstraněny
a všechny aspekty zohledněny [ad (ii)].
[24] Pokud jde o podmínku dosažení účelu sledovaného obecnými požadavky na výstavbu,
jak již uvedl ve svém rozsudku krajský soud, správnímu orgánu je při povolování výjimky
poskytnut prostor pro správní uvážení. Současně však tento prostor není neomezený. K tomu
Nejvyšší správní soud již dříve v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, č. j. 1 As 96/2010 - 141, uvedl,
že povolená výjimka nesmí popřít samotnou podstatu a smysl ustanovení, z něhož byla udělena.
Dále pak uvedl: „[S]myslem výjimek byl a je fakt, že obecně stanovené technické požadavky na výstavbu mohou
být v řadě případů dle místních okolností příliš přísné. Možnost povolit výjimku předpokládá posouzení
konkrétních okolností případu a zohlednění místních podmínek a vhodnosti stavby v dané lokalitě a typu
zástavby. Jiná situace bude při umísťování staveb na pozemcích při rodinných domech ve městě, jiná na venkově,
jiná v případě malého a již značně zastavěného pozemku, jiná v případě velmi rozlehlého pozemku, kde není
žádný důvod jej nevyužít vhodně zvolenou stavbou.“
[25] Přeneseno na nyní projednávanou věc, navržená stavba „Rezidence – Pod Stráněmi –
Zlín“ měla být při dodržení požadavků stanovených vyhláškou o obecných požadavcích
na využívání území umístěna ve vzdálenosti 12,45 m od domu stěžovatelky. Z této vzdálenosti
však správní orgán I. stupně (jehož rozhodnutí následně potvrdil žalovaný) povolil výjimku,
na základě které má být stavba umístěna ve vzdálenosti 9 m od domu stěžovatelky. Smyslem
vzájemných odstupových vzdáleností staveb určených pro bydlení je nepochybně zajištění
kvalitního životního prostředí a vzhledového i jiného nenarušování a nezatěžování prostředí
rodinných domů, jakož i zachování estetiky pozemků s rodinnými domy (přiměřeně viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2010, č. j. 6 As 5/2009 - 102). Nejvyšší správní soud
má však za to, že v případě stěžovatelky nedojde k tak zásadnímu narušení kvality bydlení
a prostředí rodinného domu, že by došlo k popření smyslu samotných odstupových vzdáleností
sousedních staveb. Odstupová vzdálenost staveb nebyla snížena ani na polovinu vzdálenosti,
kterou určuje vyhláška o obecných požadavcích na využívání území. Z obsahu spisového
materiálu dále vyplývá, že ve stěně stěžovatelčina domu, která je protilehlá stěně budoucí stavby
„Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín,“ se nachází okna do schodišťového prostoru, sklepní okno
a střešní okno. Na severním nároží se nachází zastřešená terasa, která nemá v severozápadní
fasádě okna, pouze dveře. Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje s názorem krajského soudu,
že smysl vzájemných odstupových vzdáleností sousedních staveb nebude s ohledem na všechny
skutkové okolnosti případu povolením výjimky narušen. Nelze souhlasit se stěžovatelkou ani
v tom, že výjimku lze povolit pouze tehdy, kdy je najisto postaveno, že stavbu nebylo možno
umístit jinak. Jak také uvádí krajský soud, stavebník může vždy plánovanou stavbu snížit
či zmenšit. Povolení výjimky má však smysl právě tam, kde by obecně stanovené technické
požadavky na výstavbu byly vzhledem ke konkrétním okolnostem případu se zohledněním
místních podmínek příliš přísné. V takových situacích má správní orgán prostor pro správní
uvážení a je na něm, zda předmětnou výjimku při dodržení předpokladů vyplývajících z právních
předpisů povolí či nikoliv. S ohledem na typ zástavby v předmětné lokalitě, jakož i odstupových
vzdáleností dalších staveb (jež rámcově vyplývá z dokazování provedeného v řízení
před krajským soudem) má Nejvyšší správní soud za to, že by nepovolení výjimky u stavby
„Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín“ bylo příliš přísné.
[26] Nejvyšší správní soud dále uvádí, že všechny výše uvedené aspekty povolení výjimky
z odstupových vzdáleností staveb určených pro bydlení žalovaný ve svém rozhodnutí zohlednil.
Z rozhodnutí je zřejmé, z jakých podkladů vycházel a jaké konkrétní skutečnosti považoval
při povolování výjimky za podstatné, přičemž krajský soud rozhodnutí žalovaného náležitým
způsobem přezkoumal. Kasační námitky týkající se nesprávného posouzení povolení výjimky
ze vzájemných odstupových vzdáleností staveb tedy nejsou důvodné.
[27] Stěžovatelka dále uváděla, že následným umístěním stavby dojde k zásadnímu narušení
jejího soukromí, přičemž toto narušení bude nepřiměřené. Příjezdová komunikace do garáží
se bude nacházet pouhé 3 m od okna obývacího pokoje, nad kterým je okno do ložnice. Nejvyšší
správní soud na tomto místě souhlasí s žalovaným, že stěžovatelka uplatnila námitku možného
ohrožení zdraví a obtěžování nad míru obvyklou a přiměřenou dané lokalitě vzhledem k umístění
příjezdové komunikace a následnému provozu na ní nově až v kasační stížnosti. S ohledem
na §104 odst. 4 s. ř. s. je tato námitka nepřípustná, neboť ji stěžovatelka neuplatnila v řízení
před krajským soudem, ač tak učinit mohla; v tomto postupu přitom stěžovatelce nic nebránilo,
neboť již z dokumentace, která je součástí žádosti o vydání územního rozhodnutí, byla poloha
příjezdové cesty zřejmá.
[28] Nejvyšší správní soud nadto již dříve v rozsudku ze dne 18. 2. 2005,
č. j. 4 As 33/2003 - 106, uvedl, že povolení výjimky v přímém sousedství dalších pozemků
s obytnými stavbami nesmí zasahovat do práv uživatelů těchto dalších pozemků nad přípustnou
míru. Tento závěr při svém rozhodování zohlednil také krajský soud. Ze skutkových okolností
případu přitom nelze dojít k závěru, že by pohyb automobilů budoucích uživatelů či vlastníků
bytů ve stavbě „Rezidence – Pod Stráněmi – Zlín“ představoval narušování soukromí nad
přípustnou míru. Z obsahu soudního spisu je zřejmé, že v blízkosti stěžovatelčina domu
se nachází také obchodní budova a fotbalový stadion, se kterými je rovněž spojen zvýšený provoz
dopravních prostředků, přičemž tento provoz lze v porovnání provozem spojeným
s umisťovanou stavbou považovat za zásadnější. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou,
že by následný provoz automobilů uživatelů umisťované stavby představoval obtěžování nad
míru obvyklou v daném místě.
[29] Otázkou možného narušení statiky stěžovatelčina rodinného domu, jakož i změnou
hydrogeologických podmínek spodních vod se krajský soud zabýval v bodech 30 až 33
napadeného rozsudku, přičemž dospěl k závěru, že žádná z těchto námitek není opodstatněná.
Stěžovatelka svá tvrzení ničím nepodložila. Stejně tak v kasační stížnosti uvádí, že je „naprosto
přesvědčena“, že k jistým změnám dojít může. Vzhledem k tomu, že jsou tyto námitky formulovány
obecně a není zřejmé, z čeho stěžovatelka na možné narušení statiky budovy a změnu
hydrogeologických podmínek spodních vod usuzuje, považuje Nejvyšší správní soud
přezkum rozhodnutí žalovaného ze strany krajského soudu za dostatečný. Pokud jde o ohrožení
sesuvem půdy na svahu nacházejícím se v severní části pozemku, na kterém má být stavba
umístěna, vycházel žalovaný mimo jiné z inženýrsko-geologického průzkumu staveniště, který byl
zpracován Ing. R. M. a který je součástí spisového materiálu. Z uvedeného průzkumu však
nevyplývá, že by stavba na předmětném pozemku byla vyloučena, resp. Že by jejím umístěním a
provedením nepochybně došlo k sesuvu půdy. Z inženýrsko-geologického hodnocení staveniště
pouze vyplývá, jaká řešení stavby se vzhledem k potenciálně nestabilnímu svahu jeví jako vhodná,
resp. nezbytná. Ani tato námitka stěžovatelky tedy není opodstatněná.
[30] Stěžovatelka v kasační stížnosti dále namítala, že povolením výjimky dojde k výraznému
narušení stávajících urbanistických a architektonických hodnot. Správní orgán vycházel
při posuzování této otázky z územního plánu, ve kterém je plocha, na níž má být stavba
umístěna, určena k bydlení, přičemž výšková regulace zástavby je stanovena v rozsahu dvou
nadzemních podlaží s podkrovím nebo tří nadzemních podlaží bez podkroví. Krajský soud pak
při posuzování této otázky prováděl dokazování, ze kterého vyplynulo, že stavba nijak
urbanistické a architektonické hodnoty nenaruší. Naopak je navržena právě tak, aby poskytovala
vysokou kvalitu bydlení s maximální snahou o začlenění do stávajících struktur obytné čtvrti. Ani
tuto námitku tedy nelze považovat za důvodnou.
[31] Pokud stěžovatelka v kasační stížnosti namítala, že se správní orgány nepokusily o smírné
řešení nastalé situace, Nejvyšší správní soud k tomuto pouze dodává, že shodnou námitku
uplatnila stěžovatelka také v žalobě, přičemž krajský soud na ni reagoval v bodě 24 napadeného
rozsudku. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nic dalšího neuváděla, postačí v tomto ohledu
odkázat na její vypořádání krajským soudem s tím, že se nezúčastnila svolaných ústních jednání
a žádný konkrétní návrh dohody nepředložila. „Toliko sveřepě trvala na tom, že s plánovanou výstavbou
nesouhlasí (námitky ze dne 18. 12. 2014, vyjádření ze dne 17. 8. 2014 nebo sdělení ze dne 29. 3. 2016).“
V. Závěr a náklady řízení
[32] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal žádnou
z kasačních námitek důvodnou, a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.
zamítl.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné
náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. Osobě zúčastněné na řízení nebyla uložena
žádná povinnost, v souvislosti s jejímž plněním by jí vznikly náklady. Nejvyšší správní soud proto
rozhodl tak, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti dle §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu