ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.195.2018:19
sp. zn. 5 As 195/2018 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: L. K., zastoupeného
Mgr. Ladislavem Preclíkem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalované: Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice, se sídlem Nám. Míru 55, Valdice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018,
č. j. 31 A 3/2017 – 51,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, č. j. 31 A 3/2017 – 51,
se ve výroku I. a II. r uš í a věc se mu v tomto rozsahu v rací k dalšímu řízení.
II. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta, Mgr. Ladislava Preclíka, se určují částkou
4114 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti (60)
dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobce je ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice. Ředitel této věznice
mu rozhodnutím ze dne 12. 5. 2017, č. j. VS 6822100001/05/17-22/NVT/1, uložil povinnost
uhradit neuhrazené náklady výkonu trestu odnětí svobody dle §35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, v relevantním
znění (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) za období dubna 2017 ve výši 1500 Kč,
a to do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Současně s vydáním tohoto rozhodnutí
žalovaná provedla srážku z přijatých peněz, které měl žalobce na účtu vedeném žalovanou.
[2] Žalobce se žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové domáhal ochrany před
nezákonným zásahem žalované. Napadal, že mu byly sra ženy prostředky z účtu, aniž
by rozhodnutí ředitele věznice nabylo právní moci a aniž by uplynula lhůta pro dobrovolné
plnění. Tvrdil, že peněžní prostředky nelze postihnout pro úhradu nákladů výkonu trestu
„srážkou z přijatých peněz“ předepsaných nepravomocným a nevykonatelným exekučním
titulem. Ředitel věznice může, jako správce daně, tyto prostředky postihnout daňovou exekucí
přikázáním pohledávky teprve, až uplyne lhůta pro dobrovolné plnění. Aby měl odsouzený
možnost splnit povinnost úhrady nákladů výkonu trestu, je mu poskytnuta lhůta k dobrovolnému
plnění. Je-li však provedena srážka, pak je to znakem toho, že odsouzený (tj. žalobce), neplní své
povinnosti (dobrovolně nehradí náklady výkonu trestu).
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou výrokem I. svého rozsudku zamítl, výrokem II.
rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem III.
přiznal odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ustanovenému zástupci. Krajský soud
nepřisvědčil výkladu žalobce, podle něhož by se žalovaná nemohla domoci (nedobrovolné)
úhrady nákladů výkonu trestu jinak, než cestou daňové exekuce. Ustanovení §35 odst. 1 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody žalované výslovně zakládá oprávnění použít k úhradě uvedených
nákladů peněžní prostředky, které má odsouzený u ní uloženy. Vymáhání neuhrazených nákladů
výkonu trestu postupem podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), je dle
názoru krajského soudu namístě až v okamžiku, kdy tyto náklady nelze srazit z peněžních
prostředků, které má odsouzený uloženy u žalované, a ani z odměny odsouzeného za práci.
[4] Krajský soud však připustil, že ředitel žalované ve svých rozhodnutích stanovil žalobci
povinnost uhradit náklady výkonu trestu „do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“, a přesto již
téhož dne žalovaná provedla srážku z peněžních prostředků nacházejících se na žalobcově účtu.
Podle soudu jde o postup nesprávný, neboť neodpovídá formulaci o lhůtě stanovené ve výroku
rozhodnutí; nejedná se však o pochybení takové intenzity, které by ve svém důsledku vedlo
ke zkrácení práv žalobce a naplnilo obsah pojmu nezákonný zásah ve smyslu §82 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), neboť žalobci tímto postupem de facto
žádná újma způsobena nebyla. Ze správního spisu nevyplývá a žalobce to ani netvrdí, že by vůbec
kdy projevil úmysl předmětné náklady výkonu trestu dobrovolně hradit, což při jednání soudu
potvrdila i žalovaná. Pokud žalobce současně namítl, že by se nedobrovolná úhrada mohla
projevit v jeho hodnocení pro účely řízení o přeřazení do věznice s mírnějším režimem či pro
řízení o podmíněném propuštění, žalovaná k této (nutno podotknout, že pouze hypotetické)
námitce ve vyjádření k žalobě vysvětlila, že plnění povinnosti odsouzeného uhradit náklady
výkonu trestu odnětí svobody není součástí programu zacházení a nepromítá se do jeho
hodnocení, jak je patrné z §40 a §41 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a z §36 a násl.
vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí
svobody. Žalobce ostatně ani netvrdil, že by k těmto negativním důsledkům skutečně došlo.
Navíc nelze přehlédnout, že žalovaná provedla předmětnou srážku z té části finančních
prostředků, ke které měl žalobce v souladu s §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
omezené dispoziční právo, proto je v konečném důsledku bez praktického významu
to, že ke srážce peněz došlo dříve, než by odpovídalo v rozhodnutí stanovené lhůtě.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[5] Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností z důvodu jeho
nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadených rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] Stěžovatel tvrdí, že žalovaná zvoleným postupem zasáhla do stěžovatelova vlastnického
práva, přičemž krajský soud akt srovnatelný s vyvlastněním bagatelizuje. Stěžovatel argumentuje,
že z poloviny obdržených prostředků může hradit pohledávky uvedené v §25 odst. 4 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody již v okamžiku, kdy prostředky jsou převedeny na účet
stěžovatele vedený žalovanou, žalovaná však peníze zadržuje do doby rozúčtování pracovní
odměny, stěžovatel proto nemůže s prostředky disponovat, dokud ředitel věznice nevydá
rozhodnutí o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu. Tento postup žalovaná volí proto, aby
odsouzený tuto polovinu nemohl spotřebovat na úhradu zákonem vyjmenovaných pohledávek
dříve, než si z těchto peněz srazí náklady výkonu trestu jinak než jako správce daně, a aby
předběhla v pořadí jiné oprávněné. Tím přesahuje meze své pravomoci. Z §25 odst. 4 zákona
o výkonu trestu odnětí svobody vyplývá, že stěžovatel může ve stejném okamžiku nakládat
s oběma polovinami zaslaných peněz, byť k rozdílným účelům.
[7] Stěžovatel dále uvádí, že se krajský soud mýlí i v tom, že náklady výkonu trestu nejsou
daňovou pohledávkou a žalovaná nemusí postupovat dle daňového řádu. Trestní řád v §152a
stanoví, že při správě placení pohledávek z trestního řízení se postupuje podle daňového řádu.
[8] Napadené rozhodnutí je navíc nepřezkoumatelné, neboť se krajský soud nevypořádal
s argumentací stěžovatele týkající se nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1351/16, v němž se konstatuje, že příjem v podobě důchodu je v okamžiku připsání na účet
odsouzeného stále důchodem chráněným ustanovením o nezabavitelné částce. Podle tohoto
nálezu tak odsouzený může již v okamžiku připsání peněz na účet s těmito prostředky
disponovat.
[9] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout.
K argumentaci nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1351/16, uvedla,
že stěžovatel není příjemcem důchodu, převedené finanční prostředky pocházejí od jiného
odsouzeného. Žalovaná přitom postupovala při rozúčtování peněz v souladu se zákonem.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[11] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[12] Úvodem Nejvyšší správní soud připomíná, že hlavní otázka nadnesená žalobou a řešená
krajským soudem spočívala v určení, kdy mohlo ke sražení prostředků nacházejících se již na účtu
stěžovatele vedeného žalovanou dojít, zda již v době vydání rozhodnutí ředitele žalované, nebo
až po uplynutí lhůty k plnění povinnosti uložené v tomto rozhodnutí. Kasační stížnost, oproti
tomu, se z velké části věnuje jiné otázce, konkrétně tomu, jak má žalovaná nakládat s finančními
prostředky, které byly odsouzenému zaslány na jí vedený účet, zda je může v okamžiku jejich
dojití zadržet a vyúčtovat až následující měsíc, anebo zda je musí vyúčtovat ihned. Tato
argumentace stěžovatele nesměřuje proti rozhodovacím důvodům krajského soudu ve vztahu
k tvrzenému nezákonnému zásahu žalované, jak byl vymezen v žalobě, proto se jí ani Nejvyšší
správní soud nemůže blíže zabývat.
[13] Pro posouzení této věci je tedy nutné zodpovědět, zda žalovaná postupovala správně,
pokud na základě rozhodnutí ředitele žalované o povinnosti stěžovatele nahradit náklady výkonu
trestu srazila stěžovateli z účtu, který vedla, peněžní prostředky odpovídající této povinnosti ještě
před uplynutím lhůty, která byla stěžovateli k dobrovolnému splnění této povinnosti stanovena.
Touto otázkou se již přitom Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudcích ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 1 As 200/2018 – 26, a ze dne 5. 12. 2018, č. j. 1 As 201/2018 – 23 (všechny zde citované
rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), jež se týkají obdobných
věcí stěžovatele, a Nejvyšší správní soud neshledal ani v nyní posuzované věci žádný důvod, proč
by se měl od závěrů v těchto rozsudcích uvedených jakkoli odchýlit. Nejvyšší správní soud tedy
dále toliko připomíná svou argumentaci již obsaženou ve zmiňovaných rozhodnutích, kterou
pouze přizpůsobil skutkovým okolnostem nyní posuzované věci.
[14] Stěžovatel proti postupu žalované uvádí dvě námitky. Podle první námitky žalovaná
pochybila, když nepostupovala podle daňového řádu, ač tak podle §152a trestního řádu
postupovat měla. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Krajský soud dostatečně
přesvědčivě stěžovatelovu argumentaci vyvrátil a stěžovatel kromě obecného nesouhlasu
v kasační stížnosti nenabízí žádné konkurenční argumenty, proč by měl být závěr krajského
soudu nesprávný. S účinností od dne 1. 1. 2012 sice trestní řád v §152a stanoví, že při správě
placení pohledávek uvedených v §152 odst. 1 daného zákona se postupuje podle daňového řádu,
to však neznamená, že by jediným způsobem, jakým by mohly být uhrazeny náklady výkonu
trestu, bylo dobrovolné plnění nebo postup podle daňového řádu. Novelizace, která do trestního
řádu zavedla s účinností od dne 1. 1. 2012 §152a, totiž ponechala beze změny §152 odst. 4
trestního řádu, podle něhož úhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje
zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Právní úprava tedy pro tento typ nákladů upravuje
zvláštní způsob hrazení, a to konkrétně v §35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
který výslovně věznici (v daném případě žalovanou) opravňuje peněžní prostředky odsouzeného
nacházející se na účtu věznice použít k úhradě nákladů výkonu trestu.
[15] Druhou námitkou stěžovatel napadá okamžik, kdy ke sražení prostředků z jeho účtu
došlo.
[16] Podle §35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je odsouzený „povinen hradit
náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít
peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady
stanoví ministerstvo vyhláškou“.
[17] Provádějící vyhláška č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu
trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob
a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, v relevantním znění (dále
jen „vyhláška č. 10/2000 Sb.“), obsahuje pro projednávaný případ tři relevantní ustanovení. Podle
§8 odst. 2 vyhlášky č. 10/2000 Sb. „[z] peněz, které byly zaslány odsouzenému do věznice a které byly
převedeny na jeho účet vedený věznicí, se vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 40 % ze součtu všech částek
přijatých za předchozí měsíc. …“. Podle §9 odst. 1 vyhlášky č. 10/2000 Sb. „[r]ozhodnutí o povinnosti
k náhradě nákladů výkonu trestu podle §8 vydá ředitel věznice“. Podle §9 odst. 2 vyhlášky č. 10/2000 Sb. „[p]roti rozhodnutí podle odstavce 1 může odsouzený do 3 dnů od doručení podat stížnost řediteli věznice,
který rozhodnutí vydal; stížnost může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný
účinek“.
[18] Pro věc jsou relevantní i společná ustanovení o řízení podle zákona o výkonu trestu
odnětí svobody. Podle §76 odst. 2 tohoto zákona „[r]ozhodnutí vydané podle tohoto zákona je třeba
oznámit osobě, jíž se týká; v případě, že zákon proti takovému rozhodnutí připouští stížnost, je třeba je písemně
vyhotovit a takové osobě doručit“. Podle odstavce 3 téhož ustanovení „[o]známení se činí buď vyhlášením
rozhodnutí v přítomnosti toho, jehož se týká, anebo doručením písemného vyhotovení takového rozhodnutí“. Podle
odstavce 4 „[s]tížnost proti rozhodnutí má odkladný účinek pouze tehdy, jestliže tak tento zákon výslovně
stanoví“.
[19] Stěžovatel žalobou nenapadá, že ke srážce prostředků z jeho účtu došlo; nenapadá
ani výši této srážky. Napadá pouze okamžik, ke kterému ke srážce došlo. Mezi účastníky řízení
je nesporné, že rozhodnutí stanovící povinnost uhradit náklady výkonu trestu ředitel žalované
vydal dne 12. 5. 2017. V tentýž den došlo i k převzetí rozhodnutí stěžovatelem a ke srážce
odpovídající částky z účtu stěžovatele.
[20] Ze správního spisu není zřejmé, zda žalovaná srazila prostředky z účtu stěžovatele
na úhradu nákladů až po té, kdy bylo stěžovateli rozhodnutí ředitele žalované alespoň oznámeno.
I kdyby tomu tak však bylo, stěžovatel v tu dobu povinnost hradit náklady výkonu trestu dle
tohoto rozhodnutí ještě neměl.
[21] Je přitom pravdou, že zákon stanoví, že věznice může k úhradě nákladů výkonu trestu
použít peněžní prostředky odsouzeného nacházející se na účtu vedeným věznicí (§35 odst. 1
zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Povinnost hradit tyto náklady tak vzniká již v okamžiku
účinků rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu (§9 odst. 1
vyhlášky č. 10/2000 Sb., §76 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon stanoví algoritmus
srážek – primárně má věznice náklady srazit z odměny za práci; nelze-li je ovšem takto uhradit,
věznice je může uhradit z peněžních prostředků odsouzeného nacházejících se na účtu vedeném
věznicí. Jedinou samozřejmou podmínkou srážky je existence pohledávky věznice, která je takto
uspokojována. Tato pohledávka přitom vzniká dnem doručení rozhodnutí ředitele o povinnosti
náhrady nákladů. Od tohoto okamžiku tedy lze prostředky z účtu odsouzeného vedené u věznice
srazit.
[22] Přes výše uvedené je ovšem nutné přihlédnout ke konkrétnímu obsahu rozhodnutí
ředitele žalované o povinnosti náhrady nákladů výkonu trestu v projednávaném případě. Výrok
tohoto rozhodnutí stanovil stěžovateli ke splnění uložené povinnosti lhůtu 30 dní od nabytí
právní moci rozhodnutí (která dle doložky vyznačené na rozhodnutí nastala až dne 16. 5. 2017),
a to za situace, kdy již v době rozhodnutí byly na účtu stěžovatele prostředky, které si mohla
žalovaná bez dalšího podle zákona strhnout. V takovém případě bylo nutné respektovat
rozhodnutím nad rámec zákona poskytnutou lhůtu k dobrovolné úhradě nákladů.
Manipuluje - li věznice s peněžními prostředky osob ve výkonu trestu, nesmí tak činit
bezdůvodně k jejich tíži, například úhradou prostředků (stržením z účtu) před uplynutím lhůty
k plnění. Právě touto předčasnou srážkou prostředků z účtu stěžovatele – na úhradu povinnosti,
která ještě nebyla splatná – se žalovaná dopustila nezákonného zásahu.
[23] Lze proto uzavřít, že v posuzované věci žalovaná strhla prostředky z účtu stěžovatele
dříve, než tak učinit mohla. Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že dřívější srážka
prostředků fakticky do práv stěžovatele nezasáhla. Podle krajského soudu žalovaná provedla
předmětnou srážku z té části finančních prostředků, ke které měl stěžovatel v souladu
s §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody omezené dispoziční právo, proto
je v konečném důsledku bez praktického významu, že ke srážce peněz došlo dříve. S tímto
závěrem se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[24] Podle §25 odst. 1 věty první zákona o výkonu trestu odnětí svobody „[p]okud byly
odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom
vyrozumí“. Podle odstavce 4 téhož ustanovení „[n]euhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu nebo
nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené
s trestním řízením, pohledávky vzniklé v souvislosti s poskytnutím nebo zajištěním zdravotních služeb a úhrady
regulačních poplatků a doplatků nad rámec veřejného zdravotního pojištění, soudní a správní poplatky a škodu
nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil Vězeňské službě během výkonu trestu, může k úhradě za poskytnuté
zdravotní služby nehrazené z veřejného zdravotního pojištění a nákupu podle §23 použít pouze polovinu
peněžních prostředků podle odstavce 1 věty první a zbývající část peněžních prostředků může použít jen na úhradu
těchto pohledávek …“ (důraz doplněn Nejvyšším správním soudem).
[25] Dřívější srážka peněz z účtu stěžovatele za účelem náhrady nákladů výkonu trestu do jeho
práv zasáhla. Zákon sice stěžovateli dispozici s prostředky předčasně sraženými z účtu omezoval,
ne však zcela. I při existenci pohledávek, pro jejichž hrazení musel stěžovatel polovinu
obdržených peněz použít, si stěžovatel stále mohl vybrat, kterou z pohledávek uspokojí. V tomto
ohledu mohl s penězi disponovat a rozhodovat o nich ve větším rozsahu, než pokud mu byly
peníze předčasně z účtu sraženy a nemohl s nimi vůbec nakládat. Navíc je třeba zohlednit
i povahu žalovaného zásahu. Stěžovatel má být ve výkonu trestu odnětí svobody,
nebude - li podmíněně propuštěn dříve, až do roku 2033. K jednání, ve kterém spatřuje
nezákonný zásah, dochází pravidelně, každý měsíc. Ačkoliv by se izolovaně jednotlivé předčasné
srážky mohly jevit jako zanedbatelné, jejich pravidelné opakování po celou dobu výkonu trestu
může v důsledku vést k zásahu do práv ve značné intenzitě. Rozhodnutí soudu konstatující
nezákonnost takového postupu žalované a vyslovení zákazu jeho opakování (srov. §87 odst. 2
s. ř. s.) tak má v této věci zásadní význam.
[26] Argumenty stěžovatele ohledně údajného postupu žalované v rozporu s usnesením
Okresního soudu v Jičíně ze dne 2. 1. 2018, č. j. 29 E 56/2017 – 36, jsou nepřípadné, jelikož
se předmětné usnesení vůbec nevztahuje k posuzované věci.
[27] Závěrem zdejší soud poukazuje na to, že nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2017,
sp. zn. IV. ÚS 1351/16, na věc nedopadá. Zabýval se totiž nezabavitelnou částí dávek
důchodového zabezpečení u osoby ve výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud v nálezu
vyslovil dva závěry. Za prvé, nařídil-li správce daně exekuci prostředků na účtu odsouzeného
pocházejících z důchodového pojištění, aniž by správce daně tyto prostředky považoval za příjem
postavený naroveň mzdě, na který se uplatní ochrana v podobě tzv. nezabavitelné částky
obsažená v §278 o. s. ř., dopustil se přepjatého formalismu nezohledňujícího smysl právní úpravy
nezabavitelné částky dle §278 a §299 odst. 1 o. s. ř. (body 59–64 nálezu). Za druhé,
neumožnila - li věznice přes výslovné znění §25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody
disponovat odsouzenému s jednou polovinou prostředků zaslaných mu do věznice, zasáhla tím
do jeho vlastnického práva garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (body
68–71 nálezu). Je zřejmé, že první závěr na nyní posuzovanou věc nedopadá (sražená částka
v nynějším případě nepředstavovala zákonem chráněný příjem, jelikož nešlo o důchod
stěžovatele, nýbrž jiného odsouzeného, z jehož účtu byly prostředky na účet stěžovatele
převedeny), a že požadavky plynoucí z druhého závěru byly v nynější věci naplněny (stěžovateli
nebyla sražena vyšší částka, než polovina došlé částky z předchozího měsíce).
IV.
Závěr a náklady řízení
[28] Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. výroky I. a II. rozsudku krajského soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude Krajský soud v Hradci Králové vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
[29] V novém rozhodnutí ve věci krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
[30] Krajský soud usnesením ze dne 4. 10. 2017, č. j. 31 A 3/2017 – 28, stěžovatele osvobodil
od soudních poplatků a ustanovil mu zástupce Mgr. Ladislava Preclíka, advokáta.
Dle §35 odst. 10 in fine s. ř. s. zastupuje ustanovený zástupce, je-li jím advokát, účastníka
i v řízení o kasační stížnosti. Odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce platí v takovém
případě stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud tak, byť rozsudek
krajského soudu ve výroku o zamítnutí žaloby a o náhradě nákladů řízení ruší a věc vrací v tomto
rozsahu krajskému soudu k dalšímu řízení, byl povinen zároveň rozhodnout o odměně
za zastupování a náhradě hotových výdajů zástupce stěžovatele v řízení o kasační stížnosti.
Odměna zástupce a jeho hotové výdaje totiž sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 odst. 1
s. ř. s., nejedná se však o náhradu nákladů řízení mezi jeho účastníky, o níž by měl dle §110 odst.
3 s. ř. s. v dalším řízení rozhodovat krajský soud.
[31] Ustanovenému zástupci náleží odměna za jeden úkon právní služby (podání kasační
stížnosti) v částce 3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 a §11 odst. 1 písm. d)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif)] a dále paušální
náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu,
že ustanovený advokát dále doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato odměna
a náhrada hotových výdajů dle 35 odst. 10 s. ř. s. navýšeny o částku odpovídající DPH 21 %.
Celkem tedy bude ustanovenému zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena částka
4114 Kč, a to do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. Výrok III. rozsudku krajského
soudu, jímž byla ustanovenému zástupci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů
za dosavadní část řízení o žalobě, zůstává tímto rozhodnutím zdejšího soudu nedotčen.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu