ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.257.2016:49
sp. zn. 5 As 257/2016 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci navrhovatelů: a) Ing. Mgr. I. U.,
b) Ing. M. U., oba zast. JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Valdštejnská 381/6,
Liberec, proti odpůrci: obec Oldřichov v Hájích, se sídlem Oldřichov v Hájích 151, zast.
Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem Moskevská 637/6, Liberec, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 6. 10. 2016, č. j. 64 A 2/2016 – 61,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Navrhovatelé j s o u p o v i n n i zaplatit odpůrci náhradu nákladů řízení ve výši
4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Lukáše
Votruby, advokáta se sídlem Moskevská 637/6, Liberec.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se navrhovatelé (dále jen „stěžovatelé“) domáhali zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský
soud“), kterým byl zamítnut jejich návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 1/2014 –
územního plánu obce Oldřichov v Hájích, schváleného zastupitelstvem obce dne 6. 10. 2014,
usnesením č. 5/32/2014 (dále též „ÚP Oldřichov v Hájích“) – a to v části týkající se pozemků
p. č. X, X, a X, vše v k. ú. O. v H., které jsou ve vlastnictví navrhovatelů a které byly zařazeny do
kategorie ploch veřejných prostranství (označených písmenem P).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[2] V řízení před krajským soudem stěžovatelé uplatnili v zásadě dva základní návrhové body.
První návrhový bod směřoval vůči procesnímu postupu při pořízení a vydání územního plánu.
Podle stěžovatelů byl ÚP Oldřichov v Hájích vydán nezákonným způsobem, neboť v jeho
odůvodnění absentuje rozhodnutí o námitkách stěžovatelů uplatněných dne 6. 5. 2013 dle §52
odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon),
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“); odpůrce se s těmito námitkami
nevypořádal. Druhý návrhový bod se týkal již samotné podstaty věci – tedy funkčního
využití pozemků stěžovatelů v ÚP Oldřichov v Hájích jako ploch veřejných prostranství;
v tom stěžovatelé spatřovali neproporcionální zásah do svého vlastnického práva, potažmo práva
na podnikání – provozování zemědělské činnosti.
[3] K prvnímu návrhovému bodu krajský soud konstatoval, že námitkami vlastníků
dotčených pozemků a staveb ve smyslu §52 odst. 2 a 3 stavebního zákona, o nichž je nutno
rozhodnout, jsou až námitky uplatněné proti návrhu územního plánu zpracovanému v konečné
podobě – tj. návrhu upravenému a posouzenému při společném jednání v souladu s §50 až 51
stavebního zákona. Na základě toho krajský soud dospěl k závěru, že podání stěžovatelů ze dne
6. 5. 2013 nelze brát jako námitky, o nichž by muselo být rozhodnuto dle §53 stavebního zákona
ve spojení s §172 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „správní řád“). Jednalo se o připomínky k návrhu územního plánu podle §50 odst. 3
stavebního zákona, u nichž postačí pouhé vyhodnocení ve smyslu §51 odst. 1 stavebního
zákona, což pořizovatel územního plánu – obecní úřad Oldřichov v Hájích (dále jen
„pořizovatel“) učinil. První návrhový bod tedy krajský soud neshledal důvodným a v návaznosti
na to pak k druhému návrhovému bodu uvedl následující.
[4] Stěžovatelé byli aktivní toliko ve fázi přípravy konečné podoby návrhu územního plánu.
V navazujícím řízení o územním plánu podle §52 a násl. stavebního zákona již zůstali pasivní
a žádné námitky podle §52 odst. 2 a 3 stavebního zákona ve stanovené lhůtě neuplatnili,
ačkoli jim v tom objektivně nic nebránilo. Krajský soud připustil, že neuplatnění námitky podle
§52 odst. 2 a 3 stavebního zákona nemá vliv na procesní aktivní legitimaci stěžovatelů.
Jejich pasivita však měla zásadní vliv na podobu odůvodnění územního plánu, jakož i na věcnou
legitimaci stěžovatelů, tedy důvodnost jejich návrhu na zrušení části ÚP Oldřichov v Hájích.
Podle krajského soudu je nepochybné, že zařazení pozemků do ploch veřejných prostranství
představuje zásah do vlastnického práva stěžovatelů, neboť ovlivní podobu užívání ostatních
přilehlých zemědělských pozemků, na kterých podnikají v oboru ekologického zemědělství.
Otázkou proporcionality (přiměřenosti) tohoto zásahu se ovšem v tomto konkrétním případě
krajský soud již zabývat nemohl, neboť stěžovatelé v řízení o územním plánu žádné námitky
týkající se nepřiměřenosti zásahu do jejich vlastnického práva, potažmo práva na podnikání
neuplatnili. To znamená, že krajský soud by o dané otázce rozhodoval tzv. v první linii,
musel by jako první orgán vážit funkční zařazení dotčených pozemků a zabývat se střetem
vlastnického práva stěžovatelů s veřejným zájmem na naplnění definovaných cílů územního
plánování – zde: zejména zájmu na veřejném přístupu na vymezené plochy pro pobyt obyvatel
a průchodnost krajiny. Nedůvodně by tak nahrazoval činnost pořizovatele územního plánu
a v podstatě by obcházel závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího správního
soudu; viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS, či rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 5. 2014, č. j. 6 Aos 3/2013 – 29, vycházející z nálezu Ústavního soudu
ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11.
[5] Jednoduše shrnuto – v důsledku absence námitek stěžovatelů nebyla v odůvodnění
ÚP Oldřichov v Hájích vůbec řešena otázka jiného funkčního využití jejich pozemků,
vč. proporcionality zásahu do jejich soukromého práva, a proto nebylo možné, aby se touto
otázkou krajský soud zabýval. I přesto – v souladu s výše citovanou judikaturou – krajský soud
vážil, zda není dán závažný důvod pro zrušení ÚP Oldřichov v Hájích; žádný takový důvod
v podobě porušení kogentních norem, ať již procesní či hmotněprávní povahy, chránících
veřejné zájmy, které předurčují proces přijímání územního plánu a jeho obsah, neshledal.
[6] Na základě toho krajský soud návrh na zrušení shora uvedené části ÚP Oldřichov
v Hájích zamítl jako nedůvodný dle §101d odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
III. Kasační stížnost a vyjádření odpůrce
[7] V kasační stížnosti stěžovatelé uvedli, že rozsudek krajského soudu napadají z důvodů dle
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. z důvodu jeho nezákonnosti spočívající jednak v nesprávném
posouzení právní otázky, jednak v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
[8] Podle stěžovatelů krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se vydání
územního plánu nezákonným postupem, který spočíval v tom, že odůvodnění ÚP Oldřichov
v Hájích neobsahuje rozhodnutí o námitce stěžovatelů, kterou uplatnili v podání ze dne
6. 5. 2013 a která se týkala pozemků p. č. X, X a X. S ohledem na to, že stěžovatelé jsou vlastníky
uvedených pozemků, bylo nutno jejich podání vyhodnotit nikoli jakou pouhou připomínku,
nýbrž jako námitku, o které bylo nutno rozhodnout; toto rozhodnutí, vč. odůvodnění, mělo být
součástí odůvodnění ÚP Oldřichov v Hájích. Není pravdou, že stěžovatelé byli nečinní, neboť
v rámci procesu pořizování územního plánu podali námitku a není rozhodné, že tak učinili již dne
6. 5. 2013. Ze znění §52 stavebního zákona nelze dovodit, že takovou námitku – tedy námitku
uplatněnou ještě před veřejným projednáním návrhu územního plánu není možno považovat za
řádně podanou námitku, o níž mělo být rozhodnuto. Absence rozhodnutí o této námitce, resp.
nevypořádání se s ní v odůvodnění ÚP Oldřichov v Hájích vede k jeho nepřezkoumatelnosti.
[9] Uvedené nesprávné posouzení právní otázky mělo ve výsledku zásadní vliv na posouzení
návrhu stěžovatelů jako celku, neboť krajský soud se již dále nezabýval nepřiměřeností řešení
přijatého v ÚP Oldřichov v Hájích, které stěžovatelé napadali. V tomto směru stěžovatelé
odkázali na judikaturu, podle které procesní pasivita navrhovatele není vždy jednoznačným
důvodem k tomu, aby se soud nezabýval proporcionalitou přijatého řešení. Význam procesní
pasivity je potřeba posoudit vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem věci, což krajský
soud neučinil. Nijak se nezabýval tím, že stěžovatelé byli zkráceni na svých právech,
přestože v průběhu přípravy územního plánu nebyli nečinní, neboť učinili podání ze dne
6. 5. 2013; současně ve svém návrhu popsali, jaké důvody je vedly k tomu, že již žádné další
podání neučinili. Těmito okolnostmi se krajský soud nezabýval, resp. zabýval se jimi
nedostatečně, což způsobuje nepřezkoumatelnost jeho rozsudku pro nedostatek důvodů.
[10] S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek a věc vrátil krajskému soudu zpět k dalšímu řízení.
[11] Odpůrce ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti navrhl, aby ji Nejvyšší správní
soud jako nedůvodnou zamítl a současně rozhodl o povinnosti stěžovatelů zaplatit odpůrci
náklady řízení v celkové výši 6163 Kč (skládající se z částky 4114 Kč za jeden úkon právní služby,
vč. náhrady hotových výdajů a DPH, a z částky 2049 Kč za pořízení kopie územního plánu,
kterou neúspěšně uplatnil již v řízení před krajským soudem).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž
je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatelé jsou řádně zastoupeni advokátem.
Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci
uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost není důvodná.
[14] Úlohou soudu v řízení o zrušení územního plánu nebo jeho části je bránit jednotlivce
před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, nikoliv však územní
plány dotvářet. Ke zrušení územního plánu či jeho změny by měl proto soud přistoupit, pokud
došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost
pořízení a vydání územního plánu. V nyní posuzovaném případě stěžovatelé zpochybňovali
zákonnost části ÚP Oldřichov v Hájích ze dvou důvodů: 1) porušení procesního postupu
a 2) porušení proporcionality – přiměřenosti právní regulace, a to v důsledku vymezení plochy
veřejného prostranství na jejich pozemcích p. č. X, X a X.
[15] Ad 1) Krajský soud neshledal v postupu při pořízení a vydání ÚP Oldřichov v Hájích
takové vady, které by měly mít vliv na zákonnost tohoto aktu. Nejvyšší správní soud s tímto
závěrem souhlasí a konstatuje, že na základě předložené spisové dokumentace ověřil následující
podstatné skutkové a právní okolnosti věci. Záměr na pořízení nového územního plánu byl
schválen zastupitelstvem obce dne 6. 6. 2011 (usnesení č. 3/19/2011). Zadání územního plánu
bylo schváleno zastupitelstvem obce dne 27. 8. 2012 (usnesení č. 4/21/2012); zastupitelstvo
současně uložilo starostovi obce, aby zajistil zpracování návrhu územního plánu. S účinností
od 1. 1. 2013 došlo ke změně relevantních ustanovení stavebního zákona upravujících proces
pořízení územního plánu (§44 až §53), a to na základě tzv. velké novely provedené zákonem
č. 350/2012 Sb.; z přechodných ustanovení tohoto zákona (Čl. II. bod 2.) je zřejmé, že zadání
územního plánu bylo v daném případě ke dni 31. 12. 2012 ukončenou činností, která se posuzuje
podle dosavadních právních předpisů. Další navazující činnosti se posuzují podle tehdy aktuální
právní úpravy, tj. podle stavebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2013, což v tomto případě
platí pro návrh územního plánu (§50 a §51), jakož i následné řízení o územním plánu
(§52 a §53).
[16] Zmíněnou novelou stavebního zákona došlo s účinností od 1. 1. 2013 k úplnému zrušení
fáze konceptu územního plánu (§48 a §49), vč. možnosti uplatnit již v této fázi procesu
územního plánování připomínky i námitky. Tuto možnost zákonodárce zredukoval a napříště
umožnil podat pouze připomínky k návrhu územního plánu ve smyslu §50 odst. 3 stavebního
zákona; dle citovaného ustanovení „pořizovatel doručí návrh územního plánu a vyhodnocení vlivů návrhu
územního plánu na udržitelný rozvoj území, pokud se zpracovává, veřejnou vyhláškou. Do 30 dnů ode dne
doručení může každý uplatnit u pořizovatele písemné připomínky. K později uplatněným připomínkám
se nepřihlíží“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
[17] Možnost podání námitek, jakožto speciální privilegované formy výhrad, v této prvotní
fázi vztahující se k návrhu územního plánu tedy byla zákonem zjevně vyloučena, což je pro nyní
projednávanou věc velmi podstatné. Pořizovatel v souladu s §50 odst. 2 stavebního zákona
oznámil, že společné jednání o návrhu ÚP Oldřichov v Hájích se uskuteční dne 15. 4. 2013 –
viz oznámení ze dne 25. 3. 20113, č. j. 53/2013-ÚP. Současně s tímto oznámením pořizovatel též
doručil návrh ÚP Oldřichov v Hájích veřejnou vyhláškou ze dne 25. 3. 2013, č. j. 54/2013-ÚP,
obsahující mj. i poučení o možnosti uplatnit připomínky podle §50 odst. 3 stavebního zákona –
a to ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení vyhlášky. V této lhůtě učinili stěžovatelé podání
ze dne 6. 5. 2013, na které nelze nahlížet jinak, než jako na připomínku podanou proti návrhu
územního plánu podle §50 odst. 3 stavebního zákona. Není přitom podstatné, jak stěžovatelé
své podání formálně nazvali; podstatný je jeho obsah a především pak to, že v dané fázi procesu
pořízení územního plánu stavební zákon zcela jednoznačně podání námitek neumožňoval.
Nelze vyloučit, že s ohledem na tzv. velkou novelu stavebního zákona a vypuštění fáze konceptu
z celého procesu územního plánování mohlo dojít k určité nejistotě či zmatení stěžovatelů,
kteří své připomínky podali na formuláři nazvaném „Námitka ke konceptu územního plánu,“
jak je patrné z předložené spisové dokumentace. Na druhou stranu je však potřeba připomenout,
že z obsahu shora zmíněné veřejné vyhlášky je zcela jasné a srozumitelné, že se doručuje návrh
(nikoli koncept) územního plánu a že proti tomuto návrhu lze podat připomínky (nikoli námitky).
[18] V souladu s obsahem veřejné vyhlášky, který vycházel z aktuálního znění stavebního
zákona, pořizovatel správně „překvalifikoval“ podání stěžovatelů ze dne 6. 5. 2013 a dále s ním
pracoval jako s připomínkou k návrhu územního plánu. Jakýkoli jiný přístup k tomuto podání
by odporoval právní úpravě stavebního zákona, který upravoval jednotlivé fáze procesu
územního plánování, které lze – s určitou mírou zjednodušení a s přihlédnutím k individuálním
okolnostem nyní souzené věci – strukturovaně shrnout
takto:(i) rozhodnutí zastupitelstva obce
o pořízení územního plánu, (ii) návrh zadání územního plánu, (iii) zadání územního plánu,
(iv) návrh územního plánu, (v) upravený a posouzený návrh územního plánu, (vi) přezkum
a odůvodnění návrhu územního plánu, (vii) vydání územního plánu.
[19] Fáze týkající se návrhu územního plánu jsou tedy v podstatě dvě: ad (iv) návrh územního
plánu, o němž se vede společné jednání a vůči němuž může každý uplatnit písemné připomínky
(blíže viz §50 a §51 stavebního zákona) a ad (v) upravený a posouzený návrh územního plánu,
k němuž se koná veřejné projednání, přičemž nejpozději do 7 dnů ode dne jeho konání může
každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby (tj. vlastníci pozemků a staveb dotčených
návrhem, oprávněný investor a zástupce veřejnosti) námitky (blíže viz §52 a §53 stavebního
zákona, který tuto fázi označuje jako „řízení o územním plánu“). Každá z těchto fází vztahujících
se k návrhu územního plánu má svůj smysl a nelze je vzájemně zaměňovat, jako to činí
stěžovatelé. První fáze [ad (iv)] je jakousi předsunutou (zjišťovací) fází, kdy se nejen na základě
připomínek, které může uplatnit např. i sousední obec, ale zejména na základě stanovisek
dotčených orgánů ladí podoba návrhu územního plánu, o jejíž finální podobě pak zákon hovoří
jako o „upraveném a posouzeném návrhu územního plánu.“ Ten je potom základem pro druhou fázi
[ad (v)], která je již rozhodující (kritickou) fází z hlediska dotčených osob, neboť právě nyní
uplatňují své námitky, jako privilegovanou formu výhrad, kterou nestačí pouze vypořádat
(jako připomínky), ale je nutno o ní rozhodnout v souladu s §53 odst. 1 větou první stavebního
zákona.
[20] Stěžovatelé žádné námitky, o nichž by bylo nutno rozhodnout ve smyslu shora
uvedeného, nepodali. Podali pouze připomínky, v nichž uvedli, že na předmětných pozemcích
je cesta, která „je v soukromém vlastnictví a je určena pro přemísťování a volný pohyb hospodářských zvířat
chovaných na farmě. Cesta je součástí PASTEVNÍHO AREÁLU FARMY URBAN.“
Tuto připomínku pořizovatel neopomněl a vyhodnotil ji s tím, že „vymezení zůstává beze změny.“
Uvedl přitom, že pozemky „jsou v KN vedeny jako travní porost, ale dlouhodobě jsou využívány jako účelová
komunikace sloužící pro obsluhu pozemků za železniční tratí (podjezd pod tratí), a to včetně lesních pozemků
ve vlastnictví obce;“ současně poznamenal, že územní plán neřeší vlastnictví pozemků a je nutná
dohoda obce a vlastníka o společném užívání cesty.
[21] Následně stěžovatelé zůstali již zcela nečinní a nepodali žádné námitky, o nichž by bylo
nutno rozhodnout a toto rozhodnutí opatřit odůvodněním v souladu s §172 odst. 5 správního
řádu. Nemohou se proto důvodně dovolávat toho, že v odůvodnění vydaného ÚP Oldřichov
v Hájích absentuje rozhodnutí o jejich námitce. Krajský soud tuto právní otázku posoudil
správně – v souladu se zněním stavebního zákona, aniž musel provádět důkazy k průběhu
podávání připomínek, které navrhli stěžovatelé s tím, že jim pořizovatelem byly podávány
zavádějící informace v tom smyslu, že připomínky a námitky jsou totéž. K tomu v podstatě
shodně s krajským soudem Nejvyšší správní soud dodává, že celý průběh podávání připomínek
je dostatečně dobře dokumentován ve spise, z něhož je patrné řádné doručení návrhu územního
plánu formou veřejné vyhlášky, vč. poučení o možnosti podávat (pouze) připomínky podle §50
odst. 3 stavebního zákona (viz výše). Lze proto uzavřít, že první kasační námitka není důvodná.
[22] Ad 2) V návaznosti na uvedenou pasivitu stěžovatelů nedošlo k žádnému relevantnímu
posouzení ani rozhodnutí z hlediska proporcionality řešení přijatého ÚP Oldřichov v Hájích –
tj. zařazení pozemků stěžovatelů do kategorie ploch veřejných prostranství. Proto se krajský soud
tzv. v první linii odmítl proporcionalitou zabývat, což stěžovatelé napadají a poukazují
mj. na relevantní judikaturu.
[23] Zásada proporcionality zkoumaná coby součást posledního kroku při přezkumu opatření
obecné povahy byla akcentována v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 7. 2009, č. j. 1 Ao 1/2009 – 120, publ. pod č. 1910/2009 Sb. NSS, které k soudní
kontrole procesu tvorby územního plánu (jeho změny) konstatovalo, že v rámci zásahu územního
plánu do vlastnických práv určité osoby soud především zkoumá „…zda dotyčný zásah
do vlastnického práva má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod a zda je činěn jen v nezbytně nutné míře
a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem
a s vyloučením libovůle. Shledá-li soud, že některá z uvedených kumulativních podmínek není splněna,
je to zásadně důvodem pro zrušení územního plánu v té části, jež s dotyčným zásahem souvisí, umožňuje-li takto
omezený zásah soudu do územního plánu charakter tohoto plánu jakož i povaha nepřípustného zásahu.
Shledá-li naopak soud, že všechny uvedené podmínky pro zásah byly naplněny, není to důvodem ke zrušení
územního plánu ani tehdy, jedná-li se o omezení ve větší než spravedlivé míře.“
[24] Není to ovšem soud, kdo by měl o naznačených otázkách ohledně proporcionality zásahu
rozhodovat tzv. v první linii, jak správně poznamenal krajský soud. Jak již bylo výše uvedeno,
úkolem soudu není územní plány aktivně dotvářet (bod 14). Soud by měl zůstat primárně v pozici
toho, kdo je garantem zákonnosti, tedy zkoumat porušování předpisů a nemít zájem na jakémkoli
zasahování do aktivní tvorby územně plánovací dokumentace, v daném případě územního plánu.
Přeneseně řečeno: soud je strážcem či pasivním korektorem procedury vedoucí k územní
regulaci, nikoli jejím aktivním tvůrcem; tím je jednoznačně zastupitelstvo obce, jakožto orgán
politické reprezentace vzniklý na základě svobodné vůle občanů ve volbách a postupující v rámci
práva na samosprávu. Právě zastupitelstvo obce je tím, kdo vydává v samostatné působnosti
územní plán, a tuto činnost nemůže soud nahrazovat; totéž platí i pro činnost pořizovatele
územního plánu postupujícího v přenesené působnosti.
[25] Řízení před soudem je prostředkem ochrany práv, nikoli nástrojem rozhodování
věcných sporů o využití území; tyto spory zásadně mají být vypořádány v řízení před správními
orgány – viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010,
č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, publ. pod č. 2215/2011 Sb. NSS, v němž soud dovodil, že i přes
procesní pasivitu navrhovatele lze podat návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho
části. Nicméně úspěšnost takového návrhu je pak dána spíše výjimečně – a to pokud procesní
pasivita navrhovatele vyplývala z objektivních okolností nebo pokud nezákonnosti,
na které poukazuje, jsou závažného rázu a mají dopad na veřejné zájmy.
[26] Přeneseno na nyní posuzovaný případ, nelze než zopakovat, že stěžovatelé nepodali
námitky proti přiměřenosti připravovaného zařazení jejich pozemků do ploch veřejného
prostranství. Zůstali v roli pasivních pozorovatelů, potažmo příjemců řešení navržených
v územním plánu, ačkoli jejich aktivní účasti objektivně na tvorbě územního plánu nic nebránilo.
Pořizovatel řádně oznámil veřejnou vyhláškou ze dne 11. 2. 2014, č. j. 26/2014-ÚP, konání
veřejného projednání upraveného a posouzeného návrhu územního plánu na 9. 4. 2014,
vč. poučení o možnosti podat námitky podle §52 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Stěžovatelé
tak byli řádně poučeni a rozhodně se nemohou odvolávat na to, že jim byly poskytnuty
pořizovatelem zavádějící informace. Tuto skutečnost sice s jistotou vyloučit nelze, nicméně
s ohledem na jasné a srozumitelné poučení má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatelé
nepochybně mohli a měli postupovat podobně jako ostatní vlastníci dotčených pozemků
a staveb, kteří po uplatnění písemných připomínek, s jejichž vyhodnocením se neztotožnili,
uplatnili po zveřejnění upraveného a posouzeného návrhu územního plánu také námitky,
o kterých odpůrce následně rozhodl.
[27] Řečeno optikou posledně citovaného usnesení rozšířeného senátu, procesní pasivita
stěžovatelů nebyla způsobena objektivními okolnostmi a za tohoto stavu by bylo možno jejich
návrhu vyhovět toliko v případě závažných důvodů; tyto důvody Nejvyšší správní soud rozvedl
v navazujícím rozsudku ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 – 185, publ. pod č. 2397/2011 Sb.
NSS, s tím, že „…za tyto závažné důvody je třeba považovat porušení kogentních procesních a hmotněprávních
norem chránících zásadní veřejné zájmy, které stěžejním způsobem předurčují proces přijímání a obsah opatření
obecné povahy.“ Uvedené závažné důvody, pro které by i při procesní pasivitě stěžovatelů bylo
na místě zrušení územního plánu nebo jeho části, je tedy třeba zohlednit, což také krajský soud
učinil. Nejvyšší správní soud se s jeho závěry v tomto ohledu zcela ztotožňuje a ve stručnosti
odkazuje na veškeré individuální okolnosti případu, jakož i na přednesené argumenty stěžovatelů;
ti kromě výše vypořádaných důvodů primárně procesní povahy, nepoukázali na žádné další
porušení kogentních procesních norem či hmotněprávních norem a ani zdejší soud žádnou
zjevnou nezákonnost zvoleného řešení prima facie neshledal. Stěžovatelé výhradně hájili
svá soukromá práva – právo vlastnit majetek a podnikat – za současného zpochybnění věcného
řešení zvoleného ÚP Oldřichov v Hájích ohledně využití jejich pozemků p. č. X, X, a X.
[28] Za daného skutkového a právního stavu věci, vč. výše citované judikatury, Nejvyšší
správní soud uzavírá, že stěžovatelé nevyužili upraveného a posouzeného návrhu územního plánu
k uplatnění plnohodnotné námitky o neproporcionálním zásahu do svého vlastnického práva,
potažmo práva na podnikání; nemohou se proto následně úspěšně domáhat, aby krajský soud
tzv. v první linii přezkoumal proporcionalitu tohoto zásahu. V takovém případě by tím totiž
de facto i de iure suploval v rámci soudního přezkumu právě roli odpůrce, což by bylo rozporné
nejen s právem na samosprávu, ale i s ochranou právní jistoty ostatních osob, které respektují
ÚP Oldřichov v Hájích a postupují s důvěrou v jeho obsah. Ani druhá kasační námitka tedy není
důvodná.
V. Závěr a náklady řízení
[29] Ve světle všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud neshledal kasační
stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle
§60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Odpůrce měl ve věci úspěch, a proto
mu náleží náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovatelům, kteří úspěch neměli.
[31] Obecně sice platí, že povinnost správního úřadu hájit jím vydaný akt u soudu
proti správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucích z běžné správní
agendy, k níž je úřad personálně i finančně ze státního rozpočtu vybavován; nic na tom nemění
ani to, že územní plán vydává v samostatné působnosti zastupitelstvo obce, neboť celý proces
pořízení územního plánu je administrován v rámci přenesené působnosti – tedy jako výkon státní
správy. V tomto případě je ovšem pasivně legitimovanou velmi malá obec Oldřichov v Hájích,
jejíž schopnosti kvalifikovaně hájit územní plán před soudem jsou nutně omezené.
S přihlédnutím k této skutečnosti, jakož i k procesu pořízení územního plánu a vůbec celé povaze
posuzované věci, vzal proto Nejvyšší správní soud jako důvodně vynaložené náklady související
s tím, že odpůrce udělil k zastupování před soudem plnou moc advokátovi. Konkrétně se jedná
o odměnu zástupce odpůrce a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším
správním soudem činí 3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření
ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4 písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená
o náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu);
celkem se tedy jedná o částku 3400 Kč zvýšenou o DPH v sazbě 21%, tj. 4114 Kč.
[32] Stěžovatelé jsou tak povinni uhradit odpůrci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce (pro úplnost dlužno dodat, že částkou
2049 Kč za pořízení kopie územního plánu, kterou krajský soud neposoudil jako důvodně
vynaložený náklad, se zdejší soud nezabýval, neboť stěžovatelé výrok o náhradě nákladů řízení
nijak nezpochybnili a odpůrce tak v rámci vyjádření ke kasační stížnosti učinit nemůže).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. ledna 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu