ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.30.2018:58
sp. zn. 5 As 30/2018 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: Ing. B. M., zast.
Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem třída Přátelství 1960, Písek, proti žalovanému:
1. náměstek policejního prezidenta, se sídlem Strojnická 935/27, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2018, č. j. 11 Ad 26/2014
– 123,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014, č. j. PPR-14554-12/ČJ-2014-990131, ve věci spáchání
kázeňského přestupku de §50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“).
[2] Stěžovatel měl porušit §45 odst. 1 písm. a) ve spojení s §46 odst. 1 zákona o služebním
poměru tím, že v rozporu s trvalým úkolem č. 4 ředitele pyrotechnické služby z výjezdní porady
vedení pyrotechnické služby, konané ve dnech 26. – 27. 9. 2012 v Solenicích, neohlásil dne
6. 2. 2014 odpovědnému vedoucímu příslušníkovi zdravotní indispozici, která mu bránila
ve výkonu služby, přičemž tímto jednáním porušil i §45 odst. 1 písm. h) zákona o služebním
poměru. Dále měl porušit základní povinnosti příslušníka podle §45 odst. l písm. a) zákona
o služebním poměru tím, že v rámci výkonu služby dne 6. 2. 2014 nedodržel délku stanovených
přestávek na jídlo a odpočinek, které pro něj vyplývají z bodu 1, písm. f) rozkazu ředitele
pyrotechnické služby č. 1 ze dne 2. 1. 2014, kterým se stanoví rozvržení doby služby a pracovní
doby u pyrotechnické služby.
[3] V žalobě podané u městského soudu dne 24. 11. 2014 stěžovatel tvrdil, že v napadeném
rozhodnutí, stejně jako v rozhodnutí vydaném v prvním stupni, není vymezeno přesné jednání,
kterým měl naplnit všechny znaky skutkové podstaty kázeňského přestupku; napadené
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, skutkový stav nemá oporu ve spise a vyžaduje rozsáhlé
a zásadní doplnění. Konkrétně namítl, že není patrno, jaká indispozice, která by mu měla bránit
v plnění úkolu, jej měla postihnout; v jaký čas a jakým způsobem porušil povinnosti týkající
se dodržování doby služby a délky přestávek na jídlo a odpočinek. Namítl, že z napadeného
rozhodnutí nelze vůbec dovodit, jaké argumenty odvolací orgán nalezl a jak je hodnotil, z jakých
konkrétních podkladů bylo vycházeno; z odůvodnění nelze ani odvodit, na základě čeho došel
žalovaný k závěru, že byly naplněny všechny premisy, které předpokládá zákon k uznání viny
z kázeňského přestupku a na základě jakých konkrétních objektivních zjištění žalovaný dospěl
k závěru, že ředitel pyrotechnické služby postupoval v souladu se zákonem. Dále tvrdil, že nebyl
seznámen se všemi poklady pro rozhodnutí, nebyl seznámen s doporučením senátu poradní
komise; nemohl tak bránit svoje práva a oprávněné zájmy, nemohl se k obsahu doporučení
vyjádřit. Rovněž v podané žalobě namítl, že nebyla vypořádána jeho námitka podjatosti ředitele
pyrotechnické služby; přitom lze mít za to, že služební funkcionář je podjatý z důvodu vztahu
k věci, a to vzhledem k naplánování účelové kontroly, příkazu k provedení účelové kontroly
a provedení celého řízení.
[4] Městský soud rozhodl o podané žalobě rozsudkem ze dne 11. 10. 2016,
č. j. 11 Ad 26/2014 – 82, napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost, neboť dospěl k závěru,
že důvodná je námitka, že žalovaný rozhodl o odvolání, aniž by bylo rozhodováno o námitce
podjatosti vznesené proti všem pracovníkům žalovaného. Toto pochybení soud shledal
závažným porušením práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod).
[5] Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2017, č. j. 5 As 264/2016 – 24,
byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud konstatoval, že se městský soud v napadeném rozhodnutí nezabýval otázkou včasnosti
námitky podjatosti a hodnocení této skutečnosti, které je nezbytné pro závěr, zda měla být
námitka předložena služebně nadřízenému funkcionáři, zcela pominul; přitom pro posouzení této
otázky měl dostatek podkladů ve spise.
[6] Městský soud v novém rozsudku, který je nyní předmětem přezkumu před kasačním
soudem, vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku, konstatoval s odkazem
na judikaturu zdejšího soudu (viz rozsudky sp. zn. 1 As 303/2016, sp. zn. 1 As 89/2010,
sp. zn. 10 As 68/2017), že je nutno v obecné rovině dát za pravdu stěžovateli v tom, že námitka
podjatosti má být předložena služebně nadřízenému funkcionáři, který o ní bezodkladně
rozhodne, nicméně předpokladem pro uvedený postup je včasné uplatnění námitky podjatosti.
Městský soud na základě judikatury, z níž vycházel, posoudil rozhodné skutkové okolnosti
projednávaného případu, které podrobně popsal, a dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil,
pokud posoudil námitku podjatosti jako podanou nikoli bez zbytečného odkladu a nepřihlížel
k ní. Rovněž ostatní námitky týkající se samotného spáchání kázeňského přestupku a jeho
vymezení neshledal městský soud důvodné a žalobu zamítl.
[7] V kasační stížnosti stěžovatel především uvádí, že městský soud se s žalobními
námitkami vypořádal zcela neodpovídajícím způsobem, čímž učinil své rozhodnutí
nepřezkoumatelným. Městský soud pouze opakovaně a bez odpovídajícího odůvodnění
konstatuje, že daná námitka stěžovatele neobstojí, argumentace stěžovatele není důvodná,
vada nemá vliv na zákonnost rozhodnutí či pouze odkazuje na příslušné strany odůvodnění
rozhodnutí služebního funkcionáře. Takový postup dle stěžovatele nelze považovat za řádné
vypořádání se s konkrétními námitkami stěžovatele, navíc podpořenými judikaturou Nejvyššího
správního soudu.
[8] Stěžovatel především nesouhlasí s názorem městského soudu ohledně nesprávného
posouzení včasnosti uplatnění námitky podjatosti služebního funkcionáře. Městský soud
podrobněji nevykládá pojem ,,bez zbytečného odkladu“, ani se nesnaží určit jakýkoli konkrétní rámec
výkladu tohoto pojmu v dané věci; nevyjádřil se, v řádu kolika dní by bylo dle jeho názoru
odpovídající včasné uplatnění námitky podjatosti dle §14 odst. 2 správního řádu; pouze v rámci
svého rozhodnutí uvádí, že námitka podjatosti v tomto případě ,,bez zbytečného odkladu“ uplatněna
nebyla; neuvádí, jaký okamžik je rozhodný pro počátek běhu lhůty, ve které bylo možno v daném
případě uplatnit námitku podjatosti. Stěžovatel tvrdí, že dne 13. 2. 2014 bylo pouze zahájeno
řízení ve věcech kázeňských; vzhledem k nedostatečnosti popisu skutku, který byl stěžovateli
kladen za vinu a neznalosti dalších souvislostí a rozhodných okolností není však možné tento
okamžik považovat za okamžik rozhodný pro běh lhůty, ve které bylo třeba uplatnit námitku
podjatosti. Dne 24. 2. 2014 bylo zmocněnci stěžovatele umožněno získat doplňující informace
o předmětu daného řízení, při poradě byly stěžovateli informace předány a byl s ním konzultován
další postup ve věci. Dne 28. 2. 2014 při ústním jednání stěžovatel požádal, aby byla též
vyslechnuta osoba, která dala podnět k zahájení řízení, dále byly stěžovatelem na tomto ústním
jednání zjištěny další rozhodné skutečnosti; právě tento okamžik je dle stěžovatele určující
pro počátek běhu lhůty, ve které mohla být řádně uplatněna námitka podjatosti. Stěžovatel
poukazuje na to, že zmocněncem mu byla osvětlena celková situace v dané věci s ohledem
na skutečnosti, které se odehrály při ústním jednání, byla mu vysvětlena podstata uplatnění
námitky podjatosti, zejména ozřejměny důvody, ze kterých je možno namítat podjatost
služebního funkcionáře, stěžovatel byl seznámen s rozhodnutími v obdobných věcech, dále byl
stěžovatel seznámen s postupem služebního funkcionáře za situace, kdy je námitka podjatosti
služebního funkcionáře uplatněna. Po poradě se svým zmocněncem a zvážení všech relevantních
okolností se stěžovatel rozhodl namítnout podjatost služebního funkcionáře. Dle stěžovatele
podmínka pro uplatnění námitky podjatosti, že účastník si musí být této podjatosti vědom, v sobě
zahrnuje nejen vědomost o objektivních skutečnostech, ale vědomost o obsahu institutu
podjatosti. Osobě bez právního vzdělání musí být nejprve tento institut náležitě osvětlen tak,
aby došlo k jeho řádnému pochopení. V opačném případě by docházelo k situacím, kdy by byla
námitka podjatosti úřední osoby účastníky vznášena i v případech, kdy by pro vznesení této
námitky nebyly dány relevantní důvody. Aplikace §14 odst. 2 věty druhé správního řádu
je dle stěžovatele opodstatněna v případech, kdy účastník namítá podjatost úřední osoby
až po uplynutí několika týdnů či měsíců či až v rámci odvolacího řízení. V těchto případech jistě
výše uvedené ustanovení plní svůj účel. V případě stěžovatele je městským soudem toto
ustanovení aplikováno zcela extrémním způsobem; městský soud se významně odchýlil od jeho
účelu.
[9] Dle stěžovatele je nesprávné také posouzení jeho námitky že výroková část rozhodnutí
neobsahuje přesný popis skutku, resp. skutkovou větu. Absence vylíčení rozhodných skutkových
okolností ve výrokové části rozhodnutí činí toto rozhodnutí zcela nepřezkoumatelným.
Stěžovateli je kladen za vinu skutek, který je popsán natolik neurčitě, že ani sám stěžovatel neví,
za jaké své konkrétní jednání je stíhán; na tuto skutečnost v průběhu celého řízení několikráte
poukazoval. Stěžovatel zdůrazňuje, že vymezení skutku časovým určením a určením porušených
povinností je zcela nedostačující; časové určení je pouze jedním z celé řady údajů, které musejí
být vymezeny, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání je předmětem daného řízení. Stěžovatel
uvádí, že popis porušených povinností, který je obsažen ve výrokové části rozhodnutí služebního
funkcionáře, je konkrétní; tato konkrétnost však spočívá pouze v konkrétním vymezení
porušených povinností, nikoli v konkrétním vymezení jednání, kterým měly být tyto (jedny nebo
více) povinnosti porušeny. Stěžovatel poukazuje na to, že není uvedeno, jakým způsobem mělo
dojít k porušení uváděných povinností, z popisu skutku nevyplývají jednotlivé znaky deliktního
jednání.
[10] Stěžovatel dále tvrdí, že nebyla jakkoli specifikována ,,zdravotní indispozice,
která mu bránila ve výkonu služby“. Z formulace skutkové věty tak, jak byla učiněna v rámci
rozhodnutí služebního funkcionáře není zřejmé, co bylo onou ,,zdravotní indispozicí“,
ani jak tato indispozice ,,bránila ve výkonu služby“. Není možné stěžovatele uznat vinným
z neoznámení něčeho, co není dále jakkoli definováno. V daném případě nelze z popisu skutku
učinit ani závěr o tom, zda daná skutečnost vůbec měla být oznámena odpovědnému vedoucímu
příslušníkovi, a tudíž, zda stěžovatel mohl porušit svou povinnost. V případě že by daná
skutečnost nesplňovala kritéria situace, která musí být vedoucímu příslušníkovi nahlášena,
nemohl stěžovatel porušit povinnost, neboť žádnou povinnost neměl. V tomto případě je nutné
zdůraznit i to, že úkol, který měl splnit, byl splněn. Za této situace není možné dojít k závěru,
jak „zdravotní indispozice“ měla bránit splnění úkolu. Toto není rovněž z rozhodnutí správního
orgánu patrné; soud se tím nezabýval. Stěžovatel podotýká, že mu je kladeno za vinu, že ,,neohlásil
odpovědnému vedoucímu příslušníkovi zdravotní indispozici, která mu bránila ve výkonu služby.“ Ohlášení
závady, která ohrozí nebo stěžuje výkon služby, je povinností příslušníka dle §45 odst. 1 písm. h)
zákona o služebním poměru. Z tohoto důvodu v celém řízení bylo třeba postavit najisto,
zda zdravotní indispozice stěžovatele naplňovala všechny znaky závady, která je schopna ohrozit
nebo ztížit výkon služby. Takovéto zjišťování v rámci celého řízení učiněno nebylo; není proto
stěžovateli jasné, na základě jakých skutečností žalovaný dospěl k závěru: ,,Zavinění žalobce,
jakožto obligatorní znak charakterizující subjektivní stránky přestupku, je spatřováno v úmyslném neohlášení
zdravotní indispozice, která žalobci bránila ve výkonu služby,…“. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemůže být
shledáno jeho úmyslné neohlášení zdravotní indispozice, která mu měla údajně bránit ve výkonu
služby, neboť nebyla prokázána existence této zdravotní indispozice, její charakter, intenzita
a rozsah. Z tohoto důvodu ani nemohou být učiněny závěry o tom, zda uvedená domnělá
zdravotní indispozice stěžovatele mu bránila ve výkonu služby nad obvyklý rámec či dokonce
tato zdravotní indispozice byla takového charakteru, že mohla ohrozit nebo ztížit výkon služby.
Navíc stěžovatel zdůrazňuje, že běžná lidská potřeba nemůže být považována za zdravotní
indispozici bránící ve výkonu služby za situace, kdy veškeré úkoly stěžovatele byly splněny.
Pokud by se mělo dojít k závěru, že se jedná o indispozici, která brání výkonu, pak tato
indispozice nemůže být konstatována bez odborných znalostí. Odborné znalosti však služební
funkcionář nedisponuje, a proto měl být přinejmenším vyslyšen znalec. Na základě těchto
odborných znalostí by bylo možné učinit závěr, zda v případě žalobce mohlo jít o indispozici,
která byla způsobilá bránit ve výkonu služby. Stěžovatel zdůrazňuje, že tato argumentace ohledně
„indispozice bránící ve výkonu služby“ je vyvrácena samotnou skutečností, že veškeré úkoly byly
splněny řádně a včas. Pokud by tato „indispozice“ bránila výkonu služby, pak by tyto úkoly
nebyly splněny.
[11] Stěžovatel namítá, že měl porušit služební povinnost týkající se dodržování doby služby
a délky stanovených přestávek na jídlo a odpočinek. Obsah povinnosti příslušníka týkající se doby
služby příslušníka a délky stanovených přestávek na jídlo a odpočinek je stanoven pouhým
odkazem na interní předpis, přičemž už to zakládá pochybení při rozhodování služebního
funkcionáře. Z odkazu na interní předpis není jasně patrno, jak konkrétně je rozvržena doba
služby jednotlivého příslušníka a jak konkrétně jsou rozvrženy přestávky na jídlo a odpočinek,
včetně jejich délek. V případě, že by tak učiněno bylo, není dále jakkoli upřesněno,
jakým konkrétním jednáním měl stěžovatel porušit tuto služební povinnost týkající se dodržování
doby služby a délky stanovených přestávek na jídlo a odpočinek. Není zřejmé, k jakému
nedodržení doby služby mělo dojít, zda došlo ke zkrácení doby služby, prodloužení doby služby
či zda došlo k výkonu doby služby v jiném časovém rozmezí, než byl stěžovatel povinen
dobu služby vykonávat. Stejně tak není zřejmé, k jakému porušení týkající se povinnosti
stěžovatele dodržovat délku stanovených přestávek na jídlo a odpočinek došlo. Stěžovatel neví,
zda je mu kladena za vinu skutečnost, že přestávku na jídlo a odpočinek čerpal v delším či kratším
časovém intervalu, než byl oprávněn, či zda přestávku na jídlo a odpočinek čerpal v jiném
časovém okamžiku, než k tomu byl oprávněn, případně zda je mu kladeno za vinu,
jakým způsobem čerpal přestávku na jídlo a odpočinek. V této souvislosti stěžovatel
též upozorňuje na skutečnost, že jeho obrana proti shora uvedenému rozhodnutí je značně
omezena, neboť neví, zda je mu vytýkán rozsah, ve kterém čerpal přestávku na jídlo a odpočinek
či činnost, kterou vykonával v rámci čerpání přestávky na jídlo a odpočinek.
[12] Nepřezkoumatelným způsobem se dle stěžovatele městský soud vypořádal s námitkou
vedení spisu; konstatoval, že vedení spisového materiálu v rozporu s §17 správního řádu
je procesní vadou, která nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Tento svůj závěr však soud dále
nerozvedl, de facto schvaluje postup služebního funkcionáře, kterým jsou porušována ustanovení
právní normy. Stěžovatel poukazuje na to, že podle vedení spisu, spisového přehledu a uvedení
data, kdy jednotlivé dokumenty byly doloženy do spisu, umožňuje účastníkovi přehled ve spisu,
zabraňuje manipulaci se spisem a jednotlivými listinami a na navíc je možné zjistit,
jaké dokumenty a kdy byly do spisu doloženy, tj. zda s nimi například byl účastník seznámen
či nikoliv. Spisový přehled tak umožňuje posoudit i kompletnost spisu. Toto však v daném
případě nebylo možné. Stěžovatel poukazuje na to, že v závěru odůvodnění napadeného
rozsudku je uvedeno: ,,Uvedené skutečnosti nepochybně odůvodňují žalobcovo psychické rozpoložení,
ale z hlediska přezkoumávaného předmětu řízení nemohou být samy o sobě jednoznačným, určitým a zásadním
důkazem o tom, že se žalobce stal obětí diskriminačního jednání služebních funkcionářů.“. Stěžovateli není
jasné, jaké jeho ,,psychické rozpoložení“ má městský soud na mysli, neboť k psychickému stavu
stěžovatele neprobíhalo jakékoli dokazování. Evidentně diskriminační postup služebního
funkcionáře s cílem zlikvidovat stěžovatele v rámci bezpečnostního sboru je tedy městským
soudem klasifikován jako pouhé ,,psychické rozpoložení“ stěžovatele. Takovýto postup je dle
stěžovatele nepřípustný a městský soud měl této diskriminaci bránit.
[13] Stěžovatel namítá, že městský soud se pouze stroze vypořádal s jeho námitkou,
že ve správním řízení nebyla vyslechnuta osoba, která dala podnět k zahájení řízení; soud pouze
konstatoval, že v dané věci bylo řízení zahájeno z podnětu bezpečnostního sboru samotného,
nikoli na návrh, a z tohoto důvodu nelze mít za to, že služební funkcionář byl povinen
vyslechnout sám sebe (v tomto případě by šlo dle stěžovatele pro poměr k věci a tedy důvod pro
vyloučení; stěžovateli není známo, na základě jakých skutečností došlo k údajné namátkové
kontrole, která byla připravována a která byla v rozporu s vnitřními předpisy – těmto
pochybením správní orgán a ani soud nevěnovaly pozornost). Zcela nedostatečná argumentace
městského soudu činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným.
[14] Stěžovatel poukazuje na to, že se městský soud náležitě nevypořádal ani s jeho námitkou,
že nebyl přítomen jednání, na kterém došlo k vyhlášení prvostupňového rozhodnutí,
o jeho konání ani nebyl vyrozuměn; nebylo mu ani umožněno vyjádřit se ke spisovému materiálu.
Jelikož zákon stanoví, že řízení se vede ústně, pak muselo být rozhodnutí ústně vyhlášeno
při ústním jednání. Pokud nebylo rozhodnutí vyhlášeno při jednání, na které nebyl stěžovatel
předvolán, pak nepochybně došlo k vadě řízení, která případně umožňuje soudu rozhodnutí
zrušit bez nařízení jednání. Městský soud ani žalovaný se nikterak nevypořádali v tomto
směru s judikaturou NSS, na kterou stěžovatel odkazoval (rozsudek ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 4 As 4/2007 - 46). Stěžovateli ani nebylo umožněno, aby se před vydáním rozhodnutí
seznámil s případnými podklady pro rozhodnutí na tomto jednání. Stěžovatel dále poukazuje
na to, že v řízení byly použity zprávy a záznamy osob, které nebyly slyšeny jako svědci.
Stěžovateli tak nebylo umožněno klást otázky těmto osobám a ani je případně konfrontovat
s jinými skutečnostmi. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí mimo jiné vychází
ze zprávy Odboru vnitřní kontroly. Příslušníky tohoto odboru navrhoval stěžovatel vyslechnout;
k tomuto však nedošlo a návrh na doplnění dokazování nebyl proveden a ani nijak vypořádán.
[15] Stěžovatel poukazuje na to, že soud pominul i to, že stěžovatel namítal, že žalovaný
ani správní orgán prvního stupně se nevypořádali s jednotlivými znaky skutkové podstaty
kázeňského přestupku, tj. objektem, objektivní stránkou, subjektem, subjektivní stránkou
a protiprávností. Vzhledem k obecnému popisu skutku ve výroku rozhodnutí se stěžovatel
nemohl blíže vypořádat se závěry správních orgánů. Stěžovatel ve zkratce uvádí, že je přesvědčen,
že minimálně nemohl naplnit subjektivní stránku a že v jeho případě existují okolnosti,
které by případnou protiprávnost mohly vylučovat (znakem protiprávnosti a okolností
vylučujících protiprávnost se správní orgány vůbec nezabývaly). Stěžovatel je v tomto případě
přesvědčen, že v žádném případně nemohl naplnit všechny znaky skutkové podstaty kázeňských
přestupků, které jsou mu kladeny za vinu. Nemůže se ztotožnit ani s vypořádáním žalovaného
námitky ohledně uložení kázeňského trestu a poukazuje na to, že i toto odůvodnění
je nepřezkoumatelné; tento trest je nepřiměřený a neodpovídá případnému kázeňskému
přestupku.
[16] S ohledem na shora uvedené a s ohledem na okolnosti tohoto případu je stěžovatel
přesvědčen, že celé kázeňské řízení je vykonstruované a má za účel jej diskriminovat. Zmiňuje,
že poukazoval na nezákonnost získání podkladů spojených s účelovou a naplánovanou kontrolou
(i v rozporu s vnitřními předpisy), byly nezákonně získány informace o bydlišti stěžovatele.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského sodu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný k podané kasační stížnosti předně uvádí, že vydání napadeného rozsudku
již předcházelo řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, který rozsudkem
č. j. 5 As 264/2016 – 24, ze dne 14. 11. 2017, zrušil předchozí rozsudek městského soudu;
vzhledem k tomu, že se městský soud při dalším projednání věci zcela řídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vyjádřeným ve zrušujícím rozsudku, má žalovaný za to,
že podaná kasační stížnost je ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního nepřípustná a měla by být odmítnuta.
[18] K samotným kasačním námitkám uvádí, že se zcela ztotožňuje s právními názory a závěry
učiněnými městským soudem v napadeném rozsudku, který rovněž považuje za dostatečně
odůvodněný a přezkoumatelný. Pokud stěžovatel namítá, že městský soud některé žalobní
námitky vypořádal jen odkazem na stranu žalovaného rozhodnutí, žalovaný považuje odkazy
na strany svého rozhodnutí, na nichž jsou námitky (shodné s žalobními) vypořádány, za zcela
dostačující, neboť dokazují, že jsou žalobní námitky liché.
[19] Žalovaný popírá pravdivost tvrzení stěžovatele, že městský soud v napadeném rozsudku
konkrétně neuvedl, jaký okamžik je rozhodný pro počátek běhu lhůty, ve které bylo možno
v daném případě uplatnit námitku podjatosti (viz str. 12 napadeného rozsudku). Neztotožňuje
se s názorem stěžovatele, že městský soud aplikoval §14 odst. 2 správního řádu extrémním
způsobem. Co se týče popisu skutku, považuje jej žalovaný za dostatečný; výrok obsahuje
informaci o tom, čeho se stěžovatel dopustil, která ustanovení předpisů porušil, jakým jednáním
a kdy se tak stalo. K samotnému skutkovému stavu (zdravotní indispozice), žalovaný konstatuje,
že se jeví úsměvné, když stěžovatel tvrdí, že „nebyla prokázána existence této zdravotní indispozice,
její charakter, intenzita a rozsah“. Existence zdravotní indispozice totiž vyplývá ze samotného
vyjádření stěžovatele, jakož i jeho kolegy M.; stěžovatel tak nyní žalovanému a městskému soudu
vytýká, že nebylo prokázáno jeho vlastní tvrzení. V tomto směru poukazuje na účelovost
kasačních námitek a odkazuje na správní spis, samotný text rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí
prvoinstančního služebního funkcionáře. Žalovaný má za to, že v rozhodnutí je náležitě popsán
skutkový děj, z něhož vyplývá, že se stěžovatel celkem 3x v době služby nacházel mimo místo,
na němž měl vykonávat službu. Namísto vykonávání služby na místě k tomu určeném pobýval
se svým kolegou ve své chatě nedaleko místa, kde měl plnit služební úkoly, a po jejich splnění
se vrátit zpět na služebnu. Předmětná zdravotní indispozice, resp. střevní potíže, se měly
dle výpovědi stěžovatele a jeho kolegy dostavit v ranních hodinách, kdy měly stěžovatele a jeho
kolegu zdržet cca jednu hodinu. Na místě výkonu služby se měl stěžovatel, kvůli jehož zdravotní
indispozici měli v době služby opakovaně navštěvovat jeho chatu, cca tři hodiny cítit dobře
a v okamžiku, kdy hodlali s kolegou čerpat 30 min. přestávku na jídlo a odpočinek, jej znovu
přepadly ony střevní potíže, pro které se dle jeho výpovědi a výpovědi jeho kolegy opět musel jet
převléknout na svou chatu. Přitom mu dané potíže nezabránily ještě před opakovaným příjezdem
na chatu jet do obce Mimoně (vzdálené cca 15 km od místa plnění služebních úkolů), aby si oba
nakoupili potraviny k obědu. Poté se v chatě zdržovali cca hodinu a půl. Po odečtení půl hodiny
na jídlo a odpočinek tedy strávil stěžovatel dne 6. 2. 2014 bez jakéhokoli schválení vedoucím
příslušníkem cca dvě hodiny ve své chatě, tj. mimo místo, na němž měl plnit služební povinnosti,
a následně se vrátit na služebnu, kde mohl pokračovat v plnění dalších služebních povinností.
Žalovaný na základě uvedeného má za to, že v nalézacím rozhodnutí je pregnantně popsán
skutkový stav a úvaha prvoinstančního služebního funkcionáře, která jej vedla k závěru,
že stěžovatel dne 6. 2. 2014 při výkonu služby porušil §45 odst. 1 písm. h) zákona o služebním
poměru. K požadavku stěžovatele na znalecký posudek stran indispozice žalovaný uvedl,
že závažnost zdravotní indispozice (kterou v řízení argumentoval sám stěžovatel) nebyla
předmětem řízení; samotný stěžovatel se svým kolegou vyhodnotili, že je indispozice tak závažná,
že se museli několikrát vzdálit z místa plnění služebních úkolů na chatu stěžovatele; nenabízí
se jiný závěr než, že problémy stěžovatele detailně popsané ohrožovaly nebo ztěžovaly výkon
služby, neboť po tuto dobu nevykonával službu (porušení §45 odst. 1 písm. h) zákona
o služebním poměru, z něhož plyne povinnost hlásit vedoucímu příslušníkovi závady
a nedostatky ohrožující či ztěžující výkon služby); zákon nestanoví, že tyto nedostatky musí
přímo znemožňovat výkon služby. Nelze tak mít dle žalované pochybnosti o tom, že stěžovatel
nesplnil svou povinnost hlásit vedoucímu příslušníkovi nedostatky ve výkonu služby.
Tím, že nebyl schopen doložit, co činil jednu hodinu před příjezdem na místo plnění služebních
úkolů a hodinu a půl po příjezdu do chaty po poledni, je zřejmé, že se dopustil rovněž porušení
služební povinnosti týkající se dodržování doby služby a délky stanovených přestávek na jídlo
a odpočinek. K těmto závěrům přitom nebylo nezbytné pořizovat znalecký posudek.
[20] Co se týká namítaných procesních pochybení, není pravdou, že městský soud bez dalšího
posvětil porušování §17 správního řádu služebními funkcionáři, jak tvrdí stěžovatel; stěžovatel
v průběhu řízení nahlížel do spisu několikrát; v průběhu řízení ve věcech kázeňských či v žalobě
a ostatně ani v kasační stížnosti neuvádí konkrétní nesrovnalost či dopad na svá práva.
S odkazem na spisový materiál uvedl žalovaný, že nebyla porušena ani procesní práva stěžovatele
zakotvená v §174 zákona o služebním poměru; měl možnost seznamovat se se spisem a jakkoli
se vyjadřovat po celou dobu řízení. Tato práva taktéž aktivně využíval. Jak uvedl městský soud
v napadeném rozsudku, dne 28. 2. 2014 v rámci nalézacího řízení (tedy před vydáním
prvoinstančního rozhodnutí) proběhlo ústní jednání, kterého se stěžovatel prostřednictvím
zmocněnce též účastnil. Rovněž tak se zmocněnec účastnil jednání senátu poradní komise
v rámci odvolacího řízení. Nelze tak tvrdit, že věc nebyla projednána ústně, pročež je odkaz
stěžovatele na rozsudky Krajského soudu v Ostravě č. j. 58 Ca 2/2006 – 21, ze dne 14. 9. 2006
a Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 4/2007 – 46, ze dne 4. 10. 2007 nepřiléhavý,
neboť zde správní orgán pochybil, když neumožnil účastníkovi řízení zúčastnit se ústního
projednání přestupku. Žalovaný konstatuje, že stěžovatel svá práva ve smyslu §174 zákona
o služebním poměru aktivně využíval nejen v nalézacím řízení, ale též v řízení o odvolání
(viz spisový materiál); nahlížel do spisového materiálu opakovaně a mohl se k němu též jakkoli
vyjádřit. Kasační námitky tedy neodpovídají skutečnosti a jsou zcela liché. Co se týká kasační
námitky stran neprovedení výslechů dalších osob, žalovaný se ztotožňuje se závěrem městského
soudu, že spisový materiál byl shromážděn v dostatečné míře a umožnil služebním funkcionářům
objasnit skutkový stav věci, přičemž provádění dalších důkazních prostředků, resp. výslechů,
by proto bylo nadbytečné. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl
pro nepřípustnost; pakliže Nejvyšší správní soud neshledá důvody pro odmítnutí kasační
stížnosti, navrhuje žalovaný, aby kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
[21] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), zkoumal rovněž, zda netrpí vadami,
k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[22] Nejvyšší správní soud nejprve zvážil přípustnost kasační stížnosti, a to se zřetelem
na §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení je opakovaná kasační stížnost v téže věci
přípustná jen tehdy, je-li jako její důvod namítáno, že se krajský soud neřídil závazným právním
názorem vysloveným kasačním soudem v předchozím zrušovacím rozsudku. Nutno na tomto
místě zdůraznit, že i kasační soud sám je v řízení o opětovné kasační stížnosti vázán právním
názorem, který v téže věci vyslovil v předchozím zrušujícím rozsudku, a právě proto
je i přípustnost samotné opětovné kasační stížnosti omezena na ty důvody, které zdejší soud
v téže věci doposud nevyřešil.
[23] Ve zrušujícím rozsudku ve věci první kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval
přezkoumáním napadeného rozsudku v intencích uplatněných kasačních námitek in meritum.
Byť se městský soud, jak podotýká žalovaný, skutečně řídil závazným právním názorem stran
nutnosti posouzení včasnosti námitky podjatosti, vysloveným ve zrušujícím rozsudku
sp. zn. 5 As 264/2016, ze dne 14. 11. 2017, vypořádal současně žalobní námitky, které
Nejvyšší správní soud dosud nepřezkoumával. Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 136/05,
ze dne 8. 6. 2005 poukázal na to, že smyslem a účelem zákonem založené nepřípustnosti kasační
stížnosti „je nepochybně skutečně to, aby Nejvyšší správní soud se znovu nemusel zabývat věcí, u které
již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci,
kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Podrobit takovéto rozhodnutí novému přezkumu v rámci řízení
o kasační stížnosti by bylo zcela nesmyslné, neboť ve svých důsledcích by v případě připuštění nového přezkumu
mohly nastat toliko dvě možné situace. Buď by totiž kasační soud setrval na svém původním právním názoru
(takže by věcné projednání kasační stížnosti nemělo pro stěžovatele naprosto žádný význam), nebo by vyslovil
právní názor jiný (takže by postupně rozličnými právními názory zcela rozvrátil právní jistotu a popřel princip
předvídatelnosti soudních rozhodnutí)“. K tomu Ústavní soud dodal, že „[v]ztáhnout však citované
ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení,
resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav (jako v posuzované věci), by ve svých důsledcích, v rozporu i s úmyslem
zákonodárce mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť byl-li by výklad předestřený
v projednávané věci Nejvyšším správním soudem přípustný, mohl by tento soud v každé projednávané věci vždy
prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém
kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu
aplikace hmotného práva“(viz též nález sp. zn. IV. ÚS 4397/12, ze dne 9. 2. 2016). Nejvyšší správní
soud tedy konstatuje, že kasační stížnost je přípustná (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165).
[24] Kasační stížnost je mimořádný opravný prostředek proti pravomocnému rozhodnutí
krajského (městského) soudu. Z uvedeného vyplývá, že námitky, které stěžovatel v kasační
stížnosti vznáší, musí primárně směřovat právě k soudnímu rozhodnutí. Nutno konstatovat,
že námitky stěžovatele, které v obsáhlé kasační stížnosti vznáší, jsou v podstatné míře fakticky
totožné s těmi, které vznesl již v odvolacím řízení a poté i v žalobě, a směřují převážně
k samotnému správnímu řízení (nedostatečné zjištění skutkového stavu, náležitosti výroku
rozhodnutí, procesní pochybení v průběhu správního řízení a zkrácení na právech stěžovatele,
atd.). Stěžovatel dílem neúspěšně polemizuje se závěry městského soudu, dílem jen opakuje své
žalobní body. S těmito námitkami se již vypořádal městský soud; rozhodnutí městského soudu
pak stěžovatel v podstatě vyčítá bez dalšího v obecné rovině jeho nepřezkoumatelnost, tvrdí,
že se městský soud s jeho námitkami nevypořádal dostatečně a omezuje se na nesouhlas
se zamítnutím žaloby.
[25] Nejvyšší správní soud námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu
neshledal důvodnou. Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé,
jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc zásadních skutečnostech
(uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto
skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu
tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní
soud vyšel a jak o něm uvážil. Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud
vypořádal se vznesenými žalobními body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací.
Za nepřezkoumatelné lze dle ustálené judikatury obecně považovat takové rozhodnutí soudu,
z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo
jí vyhověl, případně, jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy,
kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím
zavázán. Nepřezkoumatelné je takové rozhodnutí, které postrádá základní zákonné náležitosti,
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, výrok je v rozporu
s odůvodněním, a dále taková rozhodnutí, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130,
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 78, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73,
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74, ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59,
ze dne 22. 9. 2010, č. j. 3 Ads 80/2009 – 132, či ze dne 25. 4. 2013, č. j. 6 Ads 17 2013 – 25).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že žádný z výše uvedených deficitů napadený rozsudek
městského soudu nevykazuje; městský soud se vypořádal řádně s veškerými námitkami
stěžovatele a přezkoumatelným způsobem odůvodnil skutkové i právní závěry, k nimž dospěl.
Skutečnost, že stěžovatel s odůvodněním rozsudku nesouhlasí a na věc nahlíží jinak, nezpůsobuje
jeho nepřezkoumatelnost. Ostatně, měl-li by bát rozsudek nepřezkoumatelný, stěží by s jeho
závěry stěžovatel na několika stranách své kasační stížnosti podrobně polemizoval.
[26] Stěžovateli především nelze přisvědčit v jeho pojetí námitky podjatosti. Ze spisu je zjevné,
že stěžovatel se již dne 13. 2. 2014 z přípisu ředitele Pyrotechnické služby dozvěděl o zahájení
řízení z důvodu podezření ze spáchání kázeňských přestupků, současně se dozvěděl o tom,
že úkony spojenými s vedením řízení ředitel pověřil osobu pplk. Mgr. B. B. Zmocněnec
stěžovatele dne 24. 2. 2014 nahlédl do spisového materiálu týkajícího se kázeňského řízení,
dne 28. 2. 2014 se uskutečnilo ústní projednání kázeňského přestupku. O tom, kdo v řízení bude
rozhodovat, stěžovatel věděl – bez ohledu na znalosti a vědomosti o hierarchii služebních
funkcionářů – již ode dne 13. 2. 2014, kdy mu bylo zahájení řízení oznámeno; námitku podjatosti
nevznesl, neučinil tak ani bezprostředně po nahlížení do spisu dne 24. 4. 2014, ale až dne
5. 3. 2014. Nelze ani pominout fakt, že tehdejší zmocněnec stěžovatele byl též příslušníkem
policie, a tudíž byl od počátku obeznámen s vnitřními předpisy a s tím, že kázeňské řízení
je oprávněn vést ředitel Pyrotechnické služby.
[27] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel smysl samotného institutu námitky
podjatosti chápe ne zcela správně. Nestrannost osoby rozhodující v řízení je především
subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje její vnitřní vztah k projednávané věci. Nemůže
proto obstát argumentace stěžovatele, že nejdříve bylo nutno se po poradě se svým zástupcem
seznámit s podstatou samotného institutu podjatosti a poté zvažovat, zda jej uplatnit.
Měl-li stěžovatel již při zahájení řízení za to, že osoba, či osoby, které ve věci mají rozhodovat,
či již rozhodují, nejsou z jakéhokoli důvodu objektivní, ať již pro poměr k samotné věci či osobě
stěžovatele, byl povinen jejich možnou podjatost namítnout, jakmile se o tom dozvěděl.
Takové skutečnosti si stěžovatel nepochybně musel být vědom sám již v daný okamžik zjištění,
a nebylo k tomu třeba žádné porady s jeho zástupcem. Jak konstatoval zdejší soud v související
věci v rozsudku ze dne 6. 9. 2017, č. j. 10 As 68/2017 – 32, „obvykle se za včasnou považuje námitka
uplatněná řádově v průběhu několika dnů. V řízení o kázeňském přestupku příslušníka bezpečnostního sboru
je navíc na včasnost námitky podjatosti třeba klást mimořádný důraz, a to s ohledem na krátké lhůty pro uložení
trestu za kázeňský přestupek. … Jiný než právě uvedený výklad by mohl z námitky podjatosti vytvořit
jednoduchý zdržovací prostředek.“ Ustanovení §14 odst. 3 správního řádu nedává účastníku řízení
ke vznesení námitky podjatosti k dispozici de facto žádný explicitně vyjádřený časový prostor
(např. oproti výslovně stanovené lhůtě jednoho týdně v §8 odst. 5 s. ř. s.). Pokud stěžovatel
uplatnil námitku podjatosti proti řediteli Pyrotechnické služby až dne 5. března 2014,
lze přisvědčit městskému soudu v závěru, že tak neučinil bezodkladně, jakmile se o tom dozvěděl,
a proto k ní nebylo důvodně přihlíženo. Nejvyšší správní soud neshledal, že by městský
soud aplikoval uvedené ustanovení extrémním způsobem či jakkoli vybočil z judikatury,
na kterou odkázal.
[28] Co se týče námitek stran samotného porušení služebních povinností, za které byl
stěžovatel kázeňsky potrestán, vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkového stavu,
který vyplynul ze spisu a který ani stěžovatel nečiní sporný.
[29] Ředitel Pyrotechnické služby Policie České republiky požádal dne 5. 2. 2014 Policejní
prezidium, Odbor vnitřní kontroly, o provedení kontroly policistů Pyrotechnické služby.
Na základě této žádosti kontrolní pracovníci prověřili dne 6. 2. 2014 plnění služebních úkolů
stěžovatele a jeho kolegy (viz sp. zn. 10 As 68/2017 – pozn. NSS) na specializovaném pracovišti
v objektu trhací jámy Ralsko. Kontrolní pracovníci se zaměřili na pohyb kolem domu stěžovatele
a zjistili, že policisté v průběhu pracovní doby tento dům několikrát navštívili, při jedné z návštěv
se v domě zdrželi téměř 90 minut. V reakci na tato zjištění požádal ředitel Pyrotechnické služby
policisty o vyjádření. Policisté shodně vypověděli, že příčinou opětovných návštěv domu
stěžovatele byla přetrvávající střevní nevolnost. Přípisem ze dne 13. 2. 2014 byl stěžovatel
ředitelem Pyrotechnické služby informován o zahájení řízení z důvodu podezření ze spáchání
kázeňských přestupků; stěžovateli bylo přičítáno porušení §45 odst. 1 písm. a) a h) ve spojení
s §46 služebního zákona a ve spojitosti s trvalým úkolem č. 4) ředitele pyrotechnické služby
z výjezdní porady vedení pyrotechnické služby Policie ČR, konané ve dnech 26. a 27. 9. 2012
v Solenicích, a dále porušení závazných služebních pokynů týkajících se dodržování doby služby
a délky stanovených přestávek na jídlo a odpočinek - rozkazu pyrotechnické služby č. 1
ze dne 2. 1. 2014.
[30] Ředitel pyrotechnické služby ve věcech kázeňských uznal stěžovatele vinným ze spáchání
kázeňského přestupku porušení základních povinností příslušníka, když v rozporu s trvalým
úkolem č. 4 ředitele pyrotechnické služby z výjezdní porady vedení pyrotechnické služby PČR
dne 6. 2. 2014 neohlásil odpovědnému vedoucímu příslušníkovi zdravotní indispozici,
která mu bránila ve výkonu služby, a tímto jednáním porušil i §45 odst. 1 písm. h) zákona,
a ze spáchání kázeňského přestupku porušení základních povinností příslušníka, neboť v rámci
výkonu služby dne 6. 2. 2014 porušil služební povinnosti týkající se dodržování doby služby
a délky stanovených přestávek na jídlo a odpočinek, které pro něj vyplývají z rozkazu ředitele
pyrotechnické služby č. 1. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen kázeňský trest, snížení
základního tarifu o 10% na dobu dvou měsíců. Podané odvolání žalovaný stran uvedených
porušení povinností zamítl.
[31] Nejvyšší správní soud zcela souhlasí se stěžovatelem, že výroková část sankčního
rozhodnutí je klíčová, mj. pro důsledné zamezení možnosti dvojího trestání za tentýž skutek.
Tvrzení stěžovatele, že mu není jasné, pro jaké jednání je postižen, a že se proti rozhodnutí
nemohl účinně bránit, však považuje zdejší soud ve shodě s městským soudem za účelové.
Skutečnost, že stěžovatel velmi dobře ví, za co byl postižen, ostatně prokazují obsáhlé části
kasační stížnosti (jakož i žaloby), kde se velmi detailně brání proti jednotlivým výrokům
žalovaného, jakož i jejich odůvodnění.
[32] Dle Nejvyššího správního soudu je výrok rozhodnutí dostatečně individualizován
a vytýkané jednání nemůže být zaměnitelné s jiným (srov. usnesení rozšířeného senátu NSS
ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, č. 1546/2008 Sb. NSS). Z textu prvoinstančního
a odvolacího rozhodnutí zcela srozumitelně vyplývá, jakým jednáním stěžovatel porušil služební
kázeň. Městský soud se v napadeném rozsudku s touto námitkou náležitě zabýval a odmítl
ji s dostatečným odůvodněním. Stěžovatel nebyl postižen za to, že vykonával běžné lidské
potřeby, jak se snaží navodit, a bagatelizovat tak své jednání, za které byl postižen. Současně
je v napadeném rozhodnutí dostatečně zdůvodněno, že se při výkonu služby dopustil porušení
ustanovení vnitřního předpisu, kterým se stanoví rozvržení doby služby u Pyrotechnické služby,
kde je stanoveno, že v rámci doby služby se policistům zde zařazeným určuje přestávka na jídlo
a odpočinek v trvání 30 min. zpravidla v časovém rozmezí od 11:00 do 13:00 hodin.
Svým jednáním tedy stěžovatel porušil základní povinnosti příslušníka ve smyslu §45 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru, neboť v rámci výkonu služby dne 6. 2. 2014 zcela
prokazatelně nečerpal přestávku na jídlo a odpočinek v rozsahu 30 minut.
[33] Pokud stěžovatel opakovaně namítá, že úkol uložený dne 6. 2. 2014 související s činností
v trhací jámě splnil, čímž nemohlo dojít ke spáchání kázeňského přestupku porušením §45
odst. 1 písm. h) služebního zákona, a že jeho indispozice nebyla „závadou“ ve smyslu uvedeného
ustanovení, nelze s ním souhlasit. Podle tohoto ustanovení příslušník je povinen ohlašovat
vedoucímu příslušníkovi závady a nedostatky, které ohrožují nebo ztěžují výkon služby. Byl-li zdravotní stav
stěžovatele - dle jeho vlastního tvrzení - takový, že se v domě (údajně z důvodu opakovaných
střevních problémů) zdržel společně se svým kolegou v jednom případě dokonce hodinu a půl,
muselo jít už o zdravotní problémy takového rázu, které výkon služby nepochybně ohrožovaly.
V tomto případě není na místě obava stěžovatele, že bude nutno nahlašovat jakkoliv banální
střevní příhody při výkonu služby. Stejně tak není důvodná jeho námitka, že k rozsahu
a závažnosti střevních problémů měl být pořízen lékařský posudek. Pokud totiž tyto problémy
dle tvrzení samotného stěžovatele vyžadovaly tak dlouhý výpadek z plnění služby, je samo o sobě
zjevné, že šlo o střevní problémy vážné a je možno je podřadit pod hypotézu §45 odst. 1
písm. h) zákona o služebním poměru. K tomu žádných expertních znalostí netřeba, jakkoliv
stěžovatel opakovaně na různých místech kasační stížnosti tvrdí opak.
[34] Stěžovatel dále opakovaně uplatňuje námitky stran procesního postupu, a to v rozsahu
žalobních námitek. Namítá, že prvostupňové rozhodnutí bylo vyhlášeno mimo ústní jednání.
Protože v tomto rozsahu nepřináší stěžovatel nic nového, čím by zpochybnil správnost závěru
městského soudu, odkazuje Nejvyšší správní soud na závěry městského soudu, s nimiž se zcela
ztotožňuje. Nejvyšší správní soud ověřil ze spisové dokumentace, že v projednávané věci
probíhalo dne 28. 2. 2014 v budově Pyrotechnické služby ústní projednání kázeňského
přestupku, kterého se účastnil stěžovatelův zmocněnec. Stěžovatelem odkazovaný judikát
ze dne 4. 10. 2007, č. j. 4 As 4/2007 - 46, se týká skutkově zcela odlišné situace, kdy správní
orgán protizákonně bez přítomnosti přestupce provedl jednání a následně při jednání vyhlásil
rozhodnutí. Není ani pravdou, že by se stěžovatel neměl možnost vyjádřit a seznámit se podklady
rozhodnutí; jak vyplývá z předloženého spisu, zmocněnec stěžovatele v průběhu řízení nahlížel
do spisu, účastnil se rovněž výslechů svědků. Stěžovatel udělil neomezenou plnou moc ke všem
úkonům v kázeňském řízení zmocněnci, nemůže se tudíž nyní dovolávat toho, že nebylo jednáno
s ním osobně.
[35] Pokud stěžovatel namítá, že navrhoval vyslechnout jako svědky pracovníky Policejního
prezidia, Odboru vnitřní kontroly, v tomto směru však jen doslovně přebírá svou žalobní
námitku, aniž by vysvětlil, v čem se městský soud mýlí. Ten totiž stěžovateli vysvětlil, že skutkový
stav je v zásadě nesporný, služební funkcionáři jako správní orgány v rozhodnutí obou stupňů
vycházeli zejména z vyjádření stěžovatele, ze svědecké výpovědi jeho kolegy, resp. z listinných
důkazů Odboru vnitřní kontroly Policejního prezidia ČR. Jakkoliv stěžovatel obsáhle cituje
z judikatury, neříká, co je na zprávách Odboru vnitřní kontroly pochybné, co by výslech svědků
mohl pro věc přinést. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně,
má oporu ve spise a jakékoliv další dokazování by bylo v rozporu se zásadou efektivity.
Pracovníci Odboru vnitřní kontroly nemohli svědeckým výslechem přinést k věci cokoliv
nového, co již nebylo v řízení dostatečně objasněno.
[36] V této souvislosti lze uvést, že stěžovatel ani v kázeňském řízení ani v žalobě a ostatně
ani nyní v kasační stížnosti neuvádí, co by výslech dalších osob měl přinést za nová skutková
zjištění; neuvádí žádnou konkrétní námitku směřující ke zjištěnému skutkovému stavu věci,
resp. neuvádí jinou variantu výkladu jeho počínání dne 6. 2. 2014. Ani v kázeňském řízení
a ostatně ani nyní netvrdí, že se na své chatě nezdržoval, že se zdržoval na místě určeném
k výkonu služby, že netrpěl zdravotní indispozicí, která ztěžovala výkon jeho služby (existenci
střevních potíží od začátku řízení uvádí sám stěžovatel, byť paradoxně druhým dechem požaduje
její prokázání) apod. Ohledně toho, že v řízení ve věcech kázeňských nebylo třeba vyslýchat
ředitele Pyrotechnické služby, který jako příslušný služební funkcionář ex offo zahájil řízení,
neboť byl podle §45 odst. 2 písm. d) zákona o služebním poměru povinen vyvozovat důsledky
z porušení služebních povinností, je dostatečně pojednáno v předmětných žalovaných
rozhodnutích. Ředitel Pyrotechnické služby byl v pozici služebního funkcionáře oprávněného
a povinného řešit zjištěné kázeňské prohřešky stěžovatele, který mu byl podřízen.
[37] Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že městský soud bez dalšího posvětil porušování §17
správního řádu. Způsob vypořádání této žalobní námitky zcela odpovídá obecně formulovaným
žalobním bodům; stěžovatel v žalobě uvedl, že v rozporu s §17 správního řádu neobsahuje
správní spis spisový přehled. Městský soud tak s ohledem na skutečnost, že stěžovatel neuvedl,
jak ho tato tvrzená vada měla zkrátit na jeho právech, vypořádal tuto obecnou námitkou rovněž
obecně. Tento postup je v souladu s konstantní judikaturou, z níž vyplývá, že čím obecnější
je námitka, tím obecnější může být vypořádání takové námitky. V této souvislosti lze uvést,
že stěžovatel prostřednictvím svého zmocněnce v průběhu řízení nahlížel do spisu několikrát,
ovšem v rámci řízení ve věcech kázeňských či v žalobě a ostatně ani v kasační stížnosti neuvádí
konkrétní nesrovnalost či dopad na svá práva.
[38] Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by se správní orgány, potažmo městský soud,
nevypořádaly se všemi znaky skutkové podstaty kázeňského přestupku, tj. objektem, objektivní
stránkou, subjektem, subjektivní stránkou a protiprávností. Ani zde stěžovatel nevysvětluje,
v čem ve vypořádání korespondujícího žalobního bodu městský soud pochybil. Nejvyšší správní
soud proto odkazuje ve shodě s městským soudem na odůvodnění rozhodnutí žalované;
v odůvodnění napadeného rozhodnutí je srozumitelně uvedeno, že objektem kázeňského
přestupku je řádný výkon služby bezpečnostního sboru, že znaky skutkové podstaty
charakterizující objektivní stránku jsou jednání a následek, které spojuje příčinná
souvislost; bylo zcela dostačujícím způsobem vyjádřeno, že zavinění, jakožto obligatorní znak
charakterizující subjektivní stránku přestupku, spatřoval služební orgán v úmyslném neohlášení
zdravotní indispozice, která stěžovateli bránila v řádném výkonu služby, a současně v porušení
služební povinnosti týkající se dodržování doby služby a délky stanovených přestávek na jídlo
a odpočinek. Městskému soudu tak lze zcela přisvědčit v tom, že rozhodnutí žalovaného
i prvostupňové rozhodnutí ředitele Pyrotechnické služby se otázkou znaků skutkové podstaty
zabývá pečlivě a podrobně.
[39] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce nepřiměřenosti trestu a odkazuje
na přiléhavé odůvodnění rozsudku městského soudu, neboť stěžovatel žádné nové argumenty
způsobilé zpochybnit závěr městského soudu nepřináší. Správní rozhodnutí výši trestu náležitě
odůvodňují; zdejší soud má za to, že byly dostatečně zjištěny osobní poměry a situace
stěžovatele. Podle §51 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru mohl služební orgán uložit
jako sankci snížení základního tarifu až o 25 % na dobu nejvýše 3 měsíců, snížení základního
tarifu o 10 % na 2 měsíce lze považovat za přiměřené provinění stěžovatele.
[40] Nejvyšší správní soud ani nesdílí názor stěžovatele o tom, že je rozhodnutím žalovaného
cíleně diskriminován a že obě rozhodnutí služebních funkcionářů v prvém i odvolacím stupni
jsou jen prostředkem plánované perzekuce. Městský soud náležitě odůvodnil, že napadené
rozhodnutí žalovaného i prvostupňové rozhodnutí byla vydána příslušnými služebními
funkcionáři v rámci jejich zákonných pravomocí. Městský soud přiléhavě podotkl, že předmětem
soudního přezkumu v projednávané věci bylo toliko rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2014;
soud proto nemohl jakkoli přihlížet ke skutečnostem, uváděným v podané žalobě, které
s projednávanou věcí nesouvisejí. Je rovněž namístě uvést, že ve věci stěžovatele nebylo řízení
zastaveno ohledně žádného ze skutků z důvodu, že jednání nebylo kázeňským přestupkem,
jak se snaží stěžovatel v kasační stížnosti argumentovat v souvislosti s namítanou účelovostí
postupu služebních funkcionářů a cílenou diskriminací své osoby; kázeňské řízení v projednávané
věci bylo ve výroku II. rozhodnutí žalovaného zastaveno jen ohledně jednoho ze skutků
(užití dopravního prostředku bez schválení), a to z toho důvodu, že odpovědnost za tento
kázeňský přestupek zanikla, tedy nikoli že jednání není kázeňským přestupkem. Není rovněž
zřejmé, jak by mohl žalovaný či prvostupňový orgán účelově vykonstruovat kauzu spočívající
v trávení doby služby stěžovatele v jeho chatě, či jeho zdravotní potíže, když tato skutečnost
je nesporná a nerozporuje ani sám stěžovatel. Pokud stěžovatel podsouvá městskému soudu,
že údajný diskriminační postup služebních funkcionářů klasifikoval jako psychické rozpoložení,
dle Nejvyššího správního soudu k takovému závěru městský soud nedospěl. Naopak městský
soud vyřkl zcela racionální úvahu, že jen ze samotné skutečnosti, že stěžovatel vede více sporů
se služebními funkcionáři, nelze usuzovat na diskriminaci. Úvahy stěžovatele o tom, že městský
soud pochybil, když proti údajné diskriminaci (která nevznikla) nezasáhl, jsou zcela liché.
[41] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek městského soudu byl vydán
v souladu se zákonem, městský soud se věcí stěžovatele podrobně zabýval, přezkoumatelným
způsobem vypořádal veškeré námitky stěžovatele a svá právní a skutková zjištění náležitě
odůvodnil. Kasační námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodné, proto kasační
stížnost dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[42] O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, úspěšný žalovaný
žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto mu Nejvyšší správní
soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. března 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu