ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.396.2018:33
sp. zn. 5 As 396/2018 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složené z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců
JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: J. J., zast. Mgr. Jaroslavem
Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad
Zlínského kraje, se sídlem třída Tomáše Bati 21, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2018, č. j. 29 A 192/2016 – 61,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2018, č. j. 29 A 192/2016 – 61,
se ruší.
II. Rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 24. 8. 2016, č. j. KUZL -
35940/2016 - 2, sp. zn. KUSP-35940/2016/DOP/Ti, se ruší a věc se v rací
žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Jaroslava Topola náhradu nákladů soudního řízení ve výši 20 342 Kč,
a to do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ve věci
správního deliktu provozovatele vozidla dle §125f odst. 1 písm. k) zákona čl. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon
o silničním provozu“), ve znění pozdějších předpisů.
[2] Uvedeného deliktu se stěžovatel dopustil tím, že dne 10. 9. 2014 v 6:45 hodin na pozemní
komunikaci – ulici Středová ve Zlíně v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu
nezajistil, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče
a pravidla provozu na pozemních komunikacích; nezjištěný řidič tohoto vozidla v rozporu s §27
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu zastavil a stál s vozidlem na křižovatce místních
komunikací Středová a Nivy IV, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku podle §125c odst. 1
písm. k) zákona o silničním povozu. Za uvedený delikt byla stěžovateli uložena pokuta ve výši
700 Kč.
[3] V žalobě stěžovatel namítal, že nebyla splněna podmínka odpovědnosti za správní delikt
dle §125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu, neboť skutek, který byl předmětem řízení
o správním deliktu, nebyl neoprávněným zastavením ani stáním; vozidlo na křižovatce nestálo,
byť je možné, že vozidlo stálo v rozporu s §27 odst. 1 písm. d) silničního zákona ve vzdálenosti
kratší než 5 metrů před hranicí křižovatky, takové jednání však stěžovateli nebylo kladeno za vinu
a nemohl se proti obvinění bránit. Dále namítl, že správní delikt provozovatele vozidla je již
prekludován, a rovněž podotkl, že ve správním řízení uvedl, že své vozidlo na daném místě
ponechal on sám, nejednal však protiprávně, neboť jednal v krajní nouzi. Samotnou skutkovou
podstatu správního deliktu provozovatele vozidla a povinnost stanovenou v §10 odst. 3 zákona
o silničním provozu označil za rozpornou s Ústavou, ústavními principy a základními právy,
neboť toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování; provozovatel vozidla
zpravidla není schopen ovlivnit jednání řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních
komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená zákonem o silničním provozu. Rovněž namítl, že uložená sankce je nezákonná
a nepřezkoumatelná, není zřejmé, jakým způsobem dospěly správní orgány k závěru, že uložená
sankce je adekvátní.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. K projednání věci nařídil soud ústní jednání; stěžovatel
ani jeho zástupce se k jednání nedostavili.
[5] Krajský soud při posuzování námitky prekluze vycházel ze závěrů rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 6. 2017, č. j. 10 As 308/2016 - 20; v něm bylo vysloveno,
že ustanovení §125e odst. 5 zákona o silničním provozu rozšiřuje úpravu pravidel pro zánik
odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby, které se dopustí deliktu podle §125f zákona
o silničním provozu. Spáchá-li tedy správní delikt provozovatele vozidla fyzická osoba, zaniká její
odpovědnost podle §125e odst. 3 ve spojení s §125e odst. 5 zákona o silničním provozu, jestliže
o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však
do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. V projednávaném případě byly obě lhůty (subjektivní dvouletá
i objektivní čtyřletá) zachovány a k promlčení správního deliktu nedošlo. K argumentaci
stěžovatele metodikou Ministerstva dopravy zdůraznil, že tato metodika vychází z právního stavu,
který vznikl v souvislosti se zavedením správního deliktu provozovatele vozidla do právního řádu
České republiky (novela č. 297/2011 Sb.); v té době právní řád neobsahoval jednoznačnou
úpravu zániku odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla pro případ, že pachatelem
byla fyzická osoba. Zmiňovaná metodika byla v této části překonána vývojem zákonné úpravy
a nemůže zakládat legitimní očekávání. K námitce nedostatečného popisu skutku krajský soud
připustil, že správní orgán I. stupně mohl ve výroku rozhodnutí přesně popsat, jakým konkrétním
způsobem nezjištěný řidič motorového vozidla porušil povinnosti dle zmíněného ustanovení,
uvedená dílčí nepřesnost při formulaci výroku prvostupňového rozhodnutí však podle soudu
nepředstavovala natolik závažnou vadu, která by vedla k nesrozumitelnosti výroku, případně
nezákonnosti celého rozhodnutí. Podrobný popis místa protiprávního jednání ve výroku
(uvedení, o jakou křižovatku se jednalo a na jaké ulici vozidlo stálo) podle soudu představuje
dostatečné vylíčení skutkových okolností projednávané věci a vylučuje záměnu s jiným jednáním
řidiče vozidla. Ze správního spisu i z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí je dle krajského
soudu jasně patrné, že vozidlo stálo méně než 5 metrů od hranice křižovatky; pokud nebylo
ve výroku rozhodnutí výslovně uvedeno, zda šlo o stání vozidlem přímo v křižovatce ulic
Středová a Nivy IV. či ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky, pak toto není
z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku spočívajícího v porušení povinnosti dle §27
odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu natolik podstatné, aby tento dílčí nedostatek způsobil
nesrozumitelnost výroku rozhodnutí. K tvrzení stěžovatele stran absence protiprávnosti jeho
jednání (když v průběhu správního řízení náhle začal tvrdit, že vozidlo řídil a z důvodu krajní
nouze je musel odstavit), krajský soud konstatoval, že pokud by stěžovatel na výzvu správního
orgánu I. stupně sdělil, že on sám byl řidičem vozidla, pokračovalo by s ním řízení o přestupku,
ve kterém by jeho argumentace ohledně krajní nouze mohla být užitečná (srov. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 3 As 114/2016 a sp. zn. 2 As 33/2016); stěžovatel
však správnímu orgánu totožnost řidiče vozidla nesdělil a ani správní orgán I. stupně ji ve lhůtě
nezjistil. V době, kdy již bylo řízení o spáchání přestupku řidičem vozidla odloženo a doručením
příkazu stěžovateli dne 24. 7. 2015 bylo zahájeno řízení o správním deliktu provozovatele vozidla,
nebylo možné znovu zahájit přestupkové řízení podle §125g odst. 1 zákona o silničním provozu.
Po odložení přestupkové věci, tedy v zahájeném řízení o odpovědnosti provozovatele vozidla
byla otázka krajní nouze a naplnění jejích podmínek bezpředmětná. Krajský soud k námitce
protiústavnosti právní úpravy dodal, že ústavní konformitou §10 odst. 3 zákona o silničním
provozu, ve znění zákona č. 297/2011 Sb., a §125f odst. 1 tohoto zákona, ve znění účinném
do 30. června 2017, se zabýval Ústavní soud; odkázal na nález ze dne 16. 5. 2018, sp. zn.
Pl. ÚS 15/16, rovněž poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se touto otázkou
rovněž zabývala. Krajský soud neshledal ani nepřiměřenost uložené sankce.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvod dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.; tvrdí,
že žalovaný vzal za zjištěný nesprávný skutkový stav; krajský soud poté rozhodnutí, které spočívá
na vadně zjištěném skutkovém stavu (který byl vzat za zjištěný v rozporu se spisem) aproboval.
Pokud totiž není sporu o tom, že vozidlo nestálo v křižovatce, pak je také zřejmé, že se stěžovatel
nedopustil jednání, které je mu kladeno za vinu; pokud se nedopustil vytýkaného jednání, tedy
stání v křižovatce, pak není přípustné, aby skutečné jednání jako první instance posuzoval krajský
soud. Závěr, že vozidlo stálo méně než 5 metrů od křižovatky, se totiž stěžovatel poprvé dozvídá
z pravomocného rozsudku soudu; k takovému obvinění se nemohl vyjádřit, navrhovat
důkazy k prokázání, že tomu tak není, přeměřovat vzdálenost, polemizovat o hranici křižovatky
či se jinak hájit. Jednání, kterého se stěžovatel dle krajského soudu dopustil, je prvně tvrzeno
krajským soudem. Pokud by bylo stěžovateli kladeno za vinu, že stál ve vzdálenosti kratší
než 5 metrů od hranice křižovatky, pak by tomuto též uzpůsobil žalobní body.
[7] Stěžovatel tvrdí, že jej krajský soud fakticky uznal vinným z jiného jednání, než ze kterého
byl obviněn. Je přitom naprosto nerozhodné, že případná skutková a právní kvalifikace by byla
stejná. To by pak správní orgány mohly v případě obvinění z porušení §4 písm. c) silničního
zákona, mající za následek spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) silničního zákona,
jednání popisovat naprosto jakkoli, a soud by dle žalobní argumentace popis vytýkaného jednání
pouze změnil na jednání úplně jiné, přičemž proti takovému posouzení soudem by se žalobce
nemohl řádně hájit. Naplnit skutkovou podstatu přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) silničního
zákona v důsledku porušení §4 písm. c) silničního zákona jde přitom minimálně stovkou zcela
rozličných způsobů. Nezbývá než poznamenat, že tvrzení soudu o tom, že obě jednání naplňují
stejnou skutkovou podstatu, když daná skutková podstata je §125c odst. 1 písm. k) silničního
zákona, tedy sběrná skutková podstata, kterou lze naplnit tak, že řidič jiným jednáním, než které
je uvedeno pod písmeny a) až j), nesplní nebo poruší povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona, je poněkud
nesoudné, neboť tuto skutkovou podstatu naplňuje minimálně stovka různých jednání.
[8] Stěžovatel dále ohledně uložené pokuty namítá, že žalovaný nesprávně posoudil právní
otázku. Předně, není sporu o tom, že procesně byl postup žalovaného spočívající ve snížení
sankce z důvodu nevedení společného řízení, správný. Spor je však o tom, zda uložená sankce,
která v souhrnu se sankcí předchozí, je na samé horní hranici zákonného rozmezí, je zákonná;
dle stěžovatele tomu tak není, neboť žalovaný nezákonně přihlížel k přitěžujícím okolnostem,
které ve skutečnosti přitěžující nebyly. Tvrzení, že žalovaný neshledal žádné polehčující okolnosti,
a proto uložil sankci na samé horní hranici, je spekulativní. Není zřejmé, z čeho krajský soud
dovozuje, že v případě druhého (resp. dříve posuzovaného) skutku nebyly shledány žádné
polehčující okolnosti. Co když právě u prvého skutku byly pouze polehčující okolnosti, u nyní
posuzovaného skutku pak byly tři přitěžující okolnosti (všechny z nich však nezákonně
hodnoceny jako přitěžující), tedy ve skutečnosti žádná přitěžující okolnost. Za této situace, kdy
byly dány pouze okolnosti neutrální a polehčující, není důvodu ukládat sankci na samé horní
hranici zákonného rozmezí. Správní orgány, ani soud, přitom nezkoumaly, zda v případě druhého
skutku byly dány vůbec nějaké přitěžující okolnosti, nebo pouze polehčující. Žalovaný přitom
svým rozhodnutím fakticky rozhodoval o souhrnném trestu za dva skutky. Nadto ani ve věci nyní
posuzované není pravdou, že by nebyly dány žádné polehčující okolnosti, ale pouze okolnosti
přitěžující, jak tvrdí krajský soud. Správní orgán prvého stupně jasně konstatoval, že skutek
byl „méně závažný“, nedošlo k žádnému ohrožení ani újmě. Také výslovně konstatoval,
že společenská nebezpečnost deliktu byla nižší. Jde tedy zjevně o polehčující okolnosti. Jak tedy
může být ukládána sankce na samé horní hranici, když existují polehčující okolnosti, a ani
u jednoho ze skutků neexistovala žádná přitěžující? Dále, žalovaný uložil souhrnnou sankci
na samotné horní hranici pouze na základě nezákonných úvah o přitěžujících okolnostech.
Stěžovatel v žalobě jasně namítl, že žalovaný naprosto nezákonně zohlednil jako přitěžující
okolnost skutečnost, že „projednání správního deliktu zabránilo projednání skutku jako
přestupku“. Taková úvaha porušuje zásadu zákazu dvojího přičítání; krajský soud se k této
žalobní výtce přitom vůbec nevyjádřil. Namítal-li tedy stěžovatel, že žalovaný nezákonně přihlížel
k určité okolnosti jako k přitěžující, pak soud tuto námitku nevyvrátil. Přitom právě i tato
skutečnost vedla nepochybně k tomu, že žalovaný uložil souhrnnou sankci na samé horní
hranici. Ani v případě postihu za více jednání nelze uložit automaticky sankci na samé horní
hranici, jsou-li dány i polehčující okolnosti. Ty v případě nyní projednávaného skutku dány byly,
v případě druhého (předcházejícího skutku) nebyly vůbec zjišťovány. Za daných okolností
žalovaný sankci vskutku řádně neodůvodnil, pro což měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit.
Stran krajským soudem odůvodňované aplikace zásady ne minimis non curat praetor považuje
stěžovatel za relevantní odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2018,
č. j. 5 As 182/2016 – 30. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
krajského souduj zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný ve vyjádření uvedl, že má za to, že krajským soudem byla věc dostatečně
vyargumentována. Dodal, že stěžovatel měl již od počátku řízení informace o obsahu svého
protiprávního jednání; ohledně přitěžující okolnosti žalovaný jasně vysvětlil, že přitěžující
okolností bylo nikoli samotné útočení proti organizaci dopravy v konkrétním území, ale likvidace
rozhledových poměrů a vážné riziko způsobení dopravní nehody; jednou z přitěžujících
okolností bylo i uzavření pojištění proti pokutám (viz rozsudek NSS sp. zn. 4 As 199/2017).
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení, přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných v kasační stížnosti dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., dospěl
přitom k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud opakovaně konstatuje, že smyslem přesného vymezení skutku
ve výroku rozhodnutí, kterým je obviněný uznán vinným ze spáchání přestupku (správního
deliktu), je, aby jeho jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním a aby byly řádně vymezeny
rozhodné okolnosti z hlediska posouzení překážky litispendence, dodržení zásady ne bis in idem,
překážky věci rozhodnuté, z hlediska vymezení okruhu dokazování a pro zajištění práva
na obhajobu (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2015, č. j. 9 As 214/2014 -
48, či ze dne 25. 6. 2015, č. j. 9 As 290/2014 - 53). Otázkou vymezení skutku, jakož i obsahovými
náležitostmi výrokové části správního rozhodnutí se zabýval rovněž rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 – 73, jakož i v usnesení ze dne
31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016 – 46. Z citované judikatury přitom vyplývá, že identifikace
skutku slouží především k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání
je sankcionován; řádně formulovaný výrok - v něm na prvním místě konkrétní popis skutku,
je nezastupitelnou částí rozhodnutí, přitom pouze z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla
porušena a jaké opatření či sankce byly uloženy; pouze porovnáním výroku lze usuzovat
na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být
vynucen správní exekucí apod.
[12] Byť v posledně uvedeném rozhodnutí se rozšířený senát zabýval otázkou přesnosti
a podrobnosti právní kvalifikace skutku, je nepochybné, že obdobnou logiku stran
jednoznačnosti a přesnosti je třeba vztáhnout též na požadavek na popis samotného skutku.
Pachatel deliktu musí především vědět nejen to, jak jeho jednání správní orgán právně kvalifikuje,
ale též to, za jaké jednání (ve smyslu popisu relevantního skutku) je trestán.
[13] V posledně citovaném usnesení rozšířený senát mimo jiné uvedl: „Ustanovení §27 dále
upravuje pestrou paletu situací, kdy je stání nebo zastavení zakázáno. V nynějším případě jde o §27 odst. 1
písm. c), tj. zákaz zastavení nebo stání na přechodu pro chodce. Neuvedení tohoto ustanovení ani ve výrokové
části, ani v odůvodnění není pouhou formální vadou. Pouhou formální vadou bez dopadu na zákonnost
rozhodnutí toto opomenutí není tím spíše, že se čtenář výrokové části vůbec nedozví, co se opravdu stalo, jakým
jednáním stěžovatel své povinnosti porušil. Nikde ve výrokové části není naprosto nic o způsobu spáchání
skutku.“
[14] V nyní projednávané věci není sporu, že neoprávněným zastavením je jak stání
v křižovatce, tak i stání ve vzdálenosti menší než 5 metrů před nebo za ní. V daném případě
stěžovatel tvrdí, že byl trestán za jednání, kterého se zjevně nedopustil – stání v křižovatce.
[15] Nejvyšší správní soud se na rozdíl od žalovaného, potažmo krajského soudu nedomnívá,
že je lhostejné, zda se vozidlo nacházelo v křižovatce, na hranici křižovatky nebo méně
než 5 metrů od její hranice, neboť každé takové jednání porušuje §27 odst. 1 písm. d) zákona
o silničním provozu. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že vozidlo se nesmí nacházet 1) přímo
v křižovatce nebo 2) ve vzdálenosti méně než 5 metrů od její hranice před nebo za. Jinými slovy,
uvedenou skutkovou podstatu může řidič naplnit dvěma různými skutky – buď stojí v křižovatce,
nebo v ní nestojí, ale stojí za ní, nebo před ní ve vzdálenosti méně než 5 metrů. Z uvedeného
je zjevné, že se jedná o dva odlišné skutkové děje, které logicky nemohou nastat současně.
Od uvedeného se odvíjí rovněž dokazování. Zatímco v případě stání v křižovatce zjevně postačí
dokumentace, z níž je nadevší pochybnost zjevné, že tomu tak skutečně je, v případě sporné
hranice stání mimo křižovatku tomu tak zpravidla nebude. V projednávané věci tak zjevně
nenastal skutek - stání v křižovatce, druhý v úvahu připadající skutek nebyl tvrzen ani
ve správním řízení prokazován.
[16] V oznámení provozovateli vozidla je ve vymezení skutku uvedeno: „Řidič nesmí zastavit
a stát na křižovatce a méně než 5 metrů před a za hranicí křižovatky.“ Následně pod textem oznámení,
že věc bude oznámena místně příslušnému správnímu orgánu k projednání, je u data a místa
doplněn text „křižovatka Středová x NivyV.“ K uvedenému Nejvyšší správní soud podotýká,
že v popisu skutku je uvedena fakticky samotná právní kvalifikace, není však popsáno, kde
vlastně v konkrétním případě vozidlo stojí. V odevzdání věci v popisu protiprávního jednání
se uvádí, že „dne 10. 9. 2014 bylo zjištěno porušení §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích neznámým řidičem, spočívající v nesprávném parkování, kdy řidič
s vozidlem nesmí zastavit a stát na křižovatce a méně než 5 metrů za hranicí křižovatky; toto jednání vykazuje
znaky přestupku dle §125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. a nemá za následek dopravní nehodu.“
Nutno dodat, že ani v uvedeném případě není zřejmé, kde se vlastně vozidlo nacházelo, navíc
je zde řidiči vytýkáno nesprávné parkování. Ve výzvě provozovateli vozidla k uhrazení peněžní
částky se uvádí, že na základě postoupeného spisového materiálu bylo zjištěno, že na ulici
Středová, na křižovatce s místní komunikací Nivy IV bylo zjištěno a zadokumentováno
neoprávněné zastavení nebo stání vozidla; dále se uvádí, že „blíže nezjištěný řidič zastavil a stál
na křižovatce a ve vzdálenosti kratší než 5 m před hranicí křižovatky a 5 m za ní; tím porušil §27 odst. 1
písm. d) zákona o silničním provozu.“ Ani v uvedeném případě není zřejmé, zda řidič stál v křižovatce
nebo před povolenou hranicí, přičemž, jak již bylo podáno výše, není možné, aby současně řidič
stál v jeden okamžik v křižovatce a rovněž před nebo za ní. V příkazu k uhrazení pokuty je skutek
vymezen tak, že nezjištěný řidič zastavil a stál s vozidlem na křižovatce; rovněž v odůvodnění
příkazu se uvádí, že obviněný z přestupku s vozidlem stál a zastavil v křižovatce. Konečně
v rozhodnutí o správním deliktu prvostupňový správní orgán ve výrokové části uvedl,
že „nezjištěný řidič provozovaného vozidla (…) zastavil a stál s vozidlem na křižovatce místní komunikace
Středová s místní komunikací Nivy IV“. Správní orgán tak jednoznačně konstatoval, že provozovaný
automobil stál na křižovatce.
[17] Pokud krajský soud uvedl, že ze správního spisu i z odůvodnění prvostupňového
rozhodnutí je jasně patrné, že předmětné vozidlo stálo méně než 5 metrů od hranice křižovatky,
není zřejmé, z jakých listin ve spise založených k takovému závěru dospěl. Inkriminovaná
vzdálenost není nikde zachycena, jinými slovy, není prokázáno, v jaké vzdálenosti vozidlo stálo.
Není - li vůbec zjišťováno a prokázáno, v jaké vzdálenosti vozidlo stálo, nelze tvrdit, že to bylo
méně než 5 metrů. Nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu nemožné, ba naopak bylo
na místě, aby zasahující policista pomocí měřícího přístroje vzdálenost vozidla od hranice
křižovatky zaznamenal a do fotodokumentace vyznačil. Bez důkazu o vzdálenosti stojícího
vozidla při vyloučení skutečnosti, že vozidlo stálo v křižovatce, což zjevně nestálo, nelze naplnění
skutkové podstaty vytýkaného deliktu obhájit, a to ani poukazem na přílišný formalismus
či na účelovost jednání stěžovatele, na což žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti
apeluje. Ať už jednání stěžovatele může správní orgán i důvodně považovat za obstrukční
či účelové, nic na tom nemění, že nelze rezignovat na transparentní a řádný výkon veřejné správy.
[18] Fotodokumentace sice obsahuje několik fotografií zaparkovaného vozidla. Z nich je však
zřejmý typ vozidla a poznávací značka, jakož i to, že za stěračem se nachází lístek - zřejmě sdělení
provozovateli vozidla. Dlužno dodat, že uvedené fotografie pořízené v bezprostřední blízkosti
vozidla nic nevypovídá o tom, kde vozidlo stálo. Z žádné z nich nevyplývá, že vozidlo stěžovatele
se nachází v křižovatce; naopak je zjevné, že stojí v řadě jiných automobilů zaparkovaných
po obou stranách komunikace zřejmě v bytové zástavbě; není přitom z pořízených fotografií
zřejmá poloha a vzdálenost vozidla od křižovatky. Není ani uveden žádný údaj o měřené
vzdálenosti od hranice křižovatky. Jinými slovy je třeba přiznat, že vozidlo nestálo v křižovatce,
není ani doloženo, že stálo ve vzdálenosti méně než 5 metrů. Nadto ani odůvodnění správních
rozhodnutí nikde nezmiňují, v jaké vzdálenosti se vozidlo nacházelo, neboť, jak bylo uvedeno
výše, správní orgány vzaly za základ svého rozhodnutí skutečnost, že se vozidlo nacházelo
na křižovatce, což vyjádřily ve výroku napadených rozhodnutí. Závěr krajského soudu tak nemá
oporu ve správním spise.
[19] Skutek, který je stěžovateli přičítán, je ve výroku napadeného rozhodnutí vymezen zcela
jednoznačně tak, že stěžovatel v křižovatce stál. Pokud krajský soud dovodil, že stěžovatel jemu
vytýkaný správní delikt dle §dle §125c odst. 1 písm. k) silničního zákona spáchal, tím, že vozidlo
sice stálo mimo křižovatku, nicméně stálo ve vzdálenosti menší než ž 5 metrů, nepřípustně
nahradil svým rozhodnutím rozhodnutí správního orgánu, neboť skutkový děj kvalifikoval zcela
odlišně. Učinil tak přitom bez dokazování a bez toho, aby stěžovatel, jakož i žalovaný, na tuto
změnu mohli reagovat. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že se stěžovatel k jednání soudu
nedostavil, v takovém případě bylo na místě rozhodnutí žalovaného zrušit, nikoli napravovat
nedostatky správního řízení v řízení soudním. Jak konstatoval zdejší soud např. v rozsudku
ze dne 16. 5. 2017, č. j. 5 As 161/2016 - 21, „jsou-li nedostatky zjištění skutkového stavu takového
rozsahu, že jejich odstraňování dle §77 odst. 2 s. ř. s., by znamenalo nahrazovat činnost správního orgánu
soudem, uloží krajský soud tuto povinnost správnímu orgánu.“
[20] Nelze přisvědčit krajskému soudu v tom, že, nebylo-li ve výroku rozhodnutí výslovně
uvedeno, zda šlo o stání vozidlem přímo v křižovatce ulic Středová a Nivy IV. či ve vzdálenosti
kratší než 5 m před hranicí křižovatky, pak toto není z hlediska naplnění skutkové podstaty
přestupku spočívajícího v porušení povinnosti dle §27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním
provozu podstatné. Jak vyplývá z výše uvedeno usnesení rozšířeného senátu, není-li ve výrokové
části obsažen způsob spáchání skutku, tedy to, co se skutečně stalo, nemůže se jednat o pouhou
formální vadu bez vlivu na zákonnost rozhodnutí; není přitom rozhodné, že oba skutky
by naplnily stejnou skutkovou podstatu přestupku, resp. správního deliktu stěžovatele.
[21] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nebylo najisto postaveno,
zda došlo ke spáchání samotného přestupku, který byl následně v řízení o správním deliktu
stěžovateli přičten, nezabýval se již pro nadbytečnost kasační námitkou stran výše uložené sankce.
[22] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vadu vytýkaného správního rozhodnutí nelze
napravit v soudním řízení, neboť skutek, pro který byl stěžovatel potrestán (zastavení
v křižovatce) se nestal; ohledně jiného skutku, jímž by mohla být tatáž skutková podstata
naplněna, nebylo ve správním řízení dokazování vedeno, resp. taková skutečnost není ze spisu
seznatelná. Na základě uvedeného proto dle §110 odst. 2 s. ř. s. zrušil Nejvyšší správní soud
spolu s napadeným rozsudkem krajského soudu rovněž rozhodnutí žalovaného a vrací mu věc
k dalšímu postupu, neboť takový způsob shledal souladný se zásadou hospodárnosti.
[23] Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, a proto musí určit
náhradu nákladů celého soudního řízení. Podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
má úspěšný stěžovatel právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti žalovanému, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud přiznal náhradu nákladů řízení za úkony spočívající
v převzetí a přípravě zastoupení na základě smlouvy o poskytnutí právních služeb [§11 odst. 1
písm. a) advokátního tarifu], podání žaloby a kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 o dst. 4 písm. d) advokátního
tarifu]. Nejvyšší správní soud přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení za 3 úkony právní služby,
tj. 9300 Kč; dále 3 x náhradu hotových výdajů podle §13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši
300 Kč, tj. 900 Kč; celkem 10 200 Kč; odměna se zvyšuje dle §14a advokátního tarifu o částku
DPH ve výši 2142 Kč; celkem tak činí odměna 12 342 Kč. Dále soud přiznal náhradu výdajů
ve výši 8000 Kč za zaplacené soudní poplatky (3000 Kč za žalobu, 5000 Kč za kasační stížnost).
Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 20 342 Kč je žalovaný povinen zaplatit stěžovateli
ve lhůtě 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce, resp. na účet,
který stěžovatel soudu sdělil: č. 2108555672/2700 vedený u UniCredit Bank.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu