ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.86.2018:73
sp. zn. 5 As 86/2018 - 73
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Gabriely Bašné a JUDr. Jakuba Camrdy ve věci žalobce: I. M., zastoupen Mgr.
Petrem Kazderou, advokátem se sídlem Jiráskovo náměstí 159/10, Ostrava, proti žalovanému:
Vězeňská služba České republiky, Věznice Heřmanice, se sídlem Orlovská 670/35, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 2. 2018, č. j. 22 A 138/2016 – 63,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 2. 2018, č. j. 22 A 138/2016 – 63,
se ve výroku II. a III. ruší , ve zbytku se kasační stížnost zamí t á.
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Petru Kazderovi, advokátovi se sídlem Jiráskovo
náměstí 159/10, Ostrava, se p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši 8228 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu, a to do 30 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Kasační stížností žalovaný napadl shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“), jímž byla výrokem I. zrušena obě žalobou napadená rozhodnutí
správního orgánu. Prvostupňovým rozhodnutím žalované ze dne 2. 9. 2016, č. j. VS – 14705 –
168/ČJ – 2016 – 803532, byl žalobci za porušení kázně a pořádku požitím návykové látky
dle §28 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen
„zákon o výkonu trestu odnětí svobody“), uložen kázeňský trest dle §46 odst. 3 písm. g) zákona
o výkonu trestu odnětí svobody, a to celodenní umístění do uzavřeného oddělení na tři dny
nepodmíněně. Ke stížnosti žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno druhostupňovým
rozhodnutím žalované ze dne 8. 9. 2016, č. j. VS – 14705 – 168/ČJ – 2016.
[2] Krajský soud v dané věci zjistil ze správního spisu následující podstatné skutečnosti.
Dne 18. 7. 2016 v 15:45 hodin bylo u žalobce na základě podezření ze zneužití omamných
a návykových látek provedeno testování jeho tělních tekutin (moči). Jelikož byla orientační
detekční soupravou vykázána pozitivita na užití pervitinu, byl odebraný vzorek postoupen
k toxikologickému vyšetření do laboratoře Ústavu soudního lékařství FNsP v Ostravě-Porubě,
kde byla prokázána pozitivita na metamfetamin a amfetamin. Žalobci přitom nebyly zjištěné
látky ordinovány lékařem zdravotnického střediska Věznice Heřmanice. Žalobce popřel,
že by omamné látky vědomě požil. Upozornil však na své spory s odsouzeným J. H. Uvedl, že
mu zakázal nosit na ložnici drogy, jelikož J. H. jeho pokyn nerespektoval, vyzval jej, aby si zařídil
přemístění na jinou ložnici. Den předtím, než byla u žalobce zjištěna intoxikace, se s ním J. H.
snažil udobřit a nabídl mu kávu. Žalobce tuto nabídku vnímal jako přátelské gesto, pak ale dospěl
k závěru, že káva byla jen záminkou pro podstrčení drogy. Rovněž poukázal na to, že na drogu
neměl peníze; naopak J. H. krátce před posuzovanou událostí prodal své boty Nike, čímž si na ni
peníze opatřil. K věci byli vyslechnuti svědci, T. W. K., P. P., I. Z. a J. H. Přitom T. W. K.
potvrdil, že viděl, jak J. H. nabídl žalobci kávu, kterou žalobce vypil; P. P. doplnil, že viděl, jak J.
H. do kávy z papírku něco sype, pravděpodobně cukr; I. Z. nic neviděl a nevěděl; J. H. popřel, že
by žalobci kávu uvařil.
[3] Dne 2. 9. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí žalované, jímž bylo rozhodnuto
o tom, že žalobce porušil kázeň a pořádek požitím návykové látky, a byl mu uložen kázeňský
trest. V rozhodnutí bylo uvedeno, že vina žalobce byla bez pochyb prokázána, jelikož v jeho moči
byla zjištěna přítomnost metamfetaminu a amfetaminu. Výpovědi svědků K. a P. byly hodnoceny
jako nedůvěryhodné, neboť se jedná o mnohokráte soudně trestané osoby a na jejich svědectví
proto nelze brát zřetel. Skutková verze žalobce o jeho intoxikaci kávou připravenou mu svědkem
H. byla shledána účelovou. Bylo přihlédnuto k tomu, že žalobce byl odsouzen za trestný čin
nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů, a rovněž tak
během minulého výkonu trestu odnětí svobody užil omamnou a psychotropní látku pervitin;
tudíž měl dlouhodobé závažné problémy s užíváním drog. Dále bylo zohledněno, že žalobce
je osobou s výraznou tendencí k využívání druhých lidí ve svůj prospěch. Žalobcovo tvrzení
o prodeji H. bot a získání tak peněz na pervitin bylo považováno za bezpředmětné.
[4] Proti prvostupňovému rozhodnutí žalované podal žalobce stížnost, která byla dne
8. 9. 2016 žalovaným zamítnuta, jelikož navržené důkazní prostředky ze strany žalobce nemohly
jeho vinu zpochybnit. Výpovědi svědků K., P. a H. byly shledány ve vzájemném rozporu, když na
jedné straně svědci K. a P. uváděli, že svědek H. předal žalobci hrnek kávy, do kterého nasypal
z papírku nějakou látku, ale na druhé straně svědek H. toto jednání popírá. Na těchto důkazech
pak ale „nelze stavět nevinu žalobce“. Byla-li totiž u žalobce zjištěna pozitivita a přítomnost
metamfetaminu a amfetaminu v moči, nemůže žádný důkazní prostředek potvrdit domněnku, že
by svědek J. H. přimíchal žalobci do kávy pervitin, neboť nebyl proveden rozbor zbytku kávy.
Navíc je žalobce dlouholetým uživatelem pervitinu, proto měl jeho typickou chuť v kávě
rozeznat.
[5] Žalobce proti druhostupňovému rozhodnutí podal ke krajskému soudu dne 16. 9. 2016
žalobu, v níž namítal nesprávné hodnocení svědeckých výpovědí. Poukázal na to, že tři svědci
jeho výpověď potvrdili a pouze jeden svědek, J. H., vypovídal odlišně, když popřel jak přípravu
kávy, tak nasypání pervitinu do ní. Dále nebylo přihlédnuto ke skutečnosti, že pervitin je drahý;
tudíž pro žalobce finančně nedostupný. Žalobce si jej nemohl koupit, jelikož žádné příjmy nemá;
naopak H. si prodejem svých bot v rozhodný den peníze na drogu obstaral. Žalobce nesouhlasil
ani s tím, že nebylo přihlédnuto k jeho předchozímu sporu se svědkem H.
Dále druhostupňovému rozhodnutí vytkl, že nebyl prokázán způsob, jakým se droga do jeho těla
dostala. Taktéž závěr o tom, že musel chuť drogy v kávě poznat, neboť je bývalý narkoman,
označil za nepodložený. Uzavřel, že ve správním řízení došlo k porušení presumpce neviny
a zásady in dubio pro reo.
[6] Krajský soud výrokem I. napadeného rozsudku zrušil obě žalobou napadená rozhodnutí
pro porušení zásady presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo ve věci. Krajský soud s odkazem
na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, konstatoval, že ani jedno
z žalobou napadených rozhodnutí nebylo vydáno v souladu se zásadou presumpce neviny
a in dubio pro reo. Naopak obě tato rozhodnutí byla založena na přesně opačné zásadě, a to,
že právě žalobce je tím, kdo má prokázat svou nevinu. Krajský soud konkrétně upozornil
na závěr o vině žalobce uvedený ve druhostupňovém rozhodnutí, v němž bylo konstatováno,
že „žádný z těchto důkazních prostředků neměl pro podporu argumentace odsouzeného M. takový význam, aby
mohl být vysloven soud o jeho nevině, resp. aby byla jeho vina zpochybněna“, a že „uvedené důkazy jsou tak
v určitém rozporu a nelze na nich stavět nevinu odsouzeného M.“. Krajský soud zdůraznil, že provedenými
důkazy ve věci bylo bez pochyb zjištěno pouze to, že v moči žalobce byla nalezena látka
metamfetamin a amfetamin. Ostatní důkazy – výpovědi svědků – jsou ve vzájemném rozporu;
avšak jejich důkazní rozpor byl nesprávně vyhodnocen tak, že jím nelze prokázat žalobcovu
nevinu. Přitom ze zásady presumpce neviny je tomu právě naopak, neboť vina žalobce musí být
prokázána. Krajský soud vytkl oběma žalobou napadeným rozhodnutím, že se nezabývaly tím,
jakým způsobem se drogy do těla žalobce dostaly. Krajský soud zdůraznil, že z pouhé
přítomnosti návykových látek v moči žalobce nelze dojít k závěru o porušení zákonem stanovené
povinnosti nekonzumovat návykové látky. Uzavřel tak, že obě žalobou napadená rozhodnutí trpí
vadou podle §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť skutkový stav nemá oporu v provedeném
dokazování (konkrétně zjistitelnost pervitinu v kávě) a vyžaduje zásadní doplnění dokazování,
proto rozhodnutí podle §76 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Dále
v napadeném rozsudku ve výroku pod bodem II. krajský soud stanovil žalovanému povinnost
zaplatit na náhradě nákladů řízení České republiky částku, jejíž výše bude určena v samostatném
usnesení. A výrokem pod bodem III. napadeného rozsudku krajský soud uložil žalovanému
zaplatit České republice soudní poplatek za zahájení řízení ve výši 3000 Kč a za přiznání
odkladného účinku žaloby ve výši 1000 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku.
II.
Obsah kasační stížnosti
[7] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu.
Odmítl, že by zrušenými rozhodnutími došlo k porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
Byl přesvědčen, že vina žalobce byla veškerými dostupnými prostředky prokázána. Přítomnost
návykových látek v krvi žalobce dne 18. 7. 2016 byla jednoznačně prokázána cíleným testováním
jeho tělních tekutin orientační detekční soupravou i laboratorním vyšetřením. Navíc bylo
ve správním řízení přihlédnuto k drogové minulosti žalobce. Konkrétně odkázal na rozsudek
Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 4. 2012, č. j. 16 T 73/2011 – 169, v němž žalobce
zcela shodným způsobem popíral úmyslné požití pervitinu. Tehdejší žalobcovo tvrzení o jeho
neúmyslném požití pervitinu v kávě bylo vyvráceno znaleckým posudkem PharmDr. Viktora
Voříška. Znalec totiž v posudku uvedl, že žalobce by jako pravidelný konzument kávy a jako
osoba v minulosti užívající pervitin musel v běžné kávě pervitin vzhledem k jeho silné chuti
poznat. Stěžovatel zdůraznil shodné znaky obrany žalobce i v nyní posuzované věci.
[8] Stěžovatel upozornil na specifičnost vězeňského prostředí, které je tvořeno složitou
formální i neformální strukturou vztahů mezi odsouzenými a platí zde jiná pravidla. Zdůraznil,
že žalobce vzhledem ke svému intelektu je pro ostatní odsouzené přirozenou autoritou a v pozadí
tak ovlivňuje skupinové dění v oddíle. Je proto zcela přirozené, že se svědecké výpovědi budou
lišit, jelikož každý ze svědků preferuje vlastní zájmy, a to ve vztahu k roli, kterou zaujímá
v hierarchii vězeňské subkultury. Pochybnosti spočívající v tom, že jeden svědek viděl, jak svědek
H. předává žalobci hrnek kávy; druhý svědek viděl, jak svědek H. do této kávy přisypává zřejmě
cukr; třetí svědek neviděl nic a svědek H. vše popřel – nemohou splňovat parametry rozumných
pochybností. Upozornil na to, že žalobce je velice zkušený odsouzený a je extrémně opatrný,
tudíž by si dal pozor, aby mu do kávy nikdo nic nenasypal. Navíc svědek P. informaci o tom, že
svědek H. sypal žalobci do kávy zřejmě cukr, nesdělil neprodleně poté, co ji získal.
[9] Stěžovatel poukázal na to, že žalobce musel na sobě účinky drogy pozorovat, tudíž sám
měl tuto skutečnost nahlásit, což se nestalo. Nepotvrdilo se ani žalobcovo tvrzení o získání peněz
svědkem H., což vyplývá ze zprávy o provedení šetření ve věci ztráty sportovní obuvi ze dne
16. 9. 2016. Vysvětlil, že finanční situaci žalobce nelze spolehlivě zjistit, jelikož může disponovat i
latentními zdroji příjmů, když je zdařilým tatérem a malířem.
[10] Stěžovatel nesouhlasil s výtkami krajského soudu, že se měl zabývat tím, jak se droga
do těla žalobce dostala. Uvedl, že není v jeho silách prokázat ani orální požití drogy ani nelze
identifikovat, zda případný vpich po injekční stříkačce je právě tím vpichem, jímž byla do těla
vpravena droga. Upozornil, že v průběhu roku 2017 bylo pozitivně testováno na drogy cca 69
odsouzených ve Věznici Heřmanice. Přitom téměř každý z pozitivně testovaných tvrdil, že drogu
vědomě nepožil.
[11] Stěžovatel namítal nesprávné uložení povinnosti krajským soudem ve výroku
II. napadeného rozsudku, neboť jím byl zavázán k úhradě odměny za zastupování a k náhradě
hotových výdajů vůči ustanovenému zástupci žalobce. Odměna za zastupování a hotové výdaje
ustanoveného zástupce žalobce byly následně vyčísleny v samostatném usnesení krajského soudu
ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 A 138/2016 – 71 částkou ve výši 20 570 Kč; stěžovateli však úhradou
této částky vznikla škoda.
[12] Rovněž brojil proti nesprávnému uložení povinnosti ve výroku III. napadeného rozsudku
krajského soudu uhradit soudní poplatky za řízení.
[13] V doplnění kasační stížnosti stěžovatel poukázal na usnesení Okresního soudu v Ostravě
ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 T 10/2018 – 305, v němž bylo rozhodnuto o vině žalobce za to,
že si ve dnech 18. 7. 2016 a 14. 6. 2017 ve věznici opatřil a následně užil nezjištěné množství
drogy.
III.
Vyjádření žalobce
[14] Žalobce se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřil tak, že se zcela ztotožňuje s právním
posouzením věci krajským soudem. Nesouhlasil s odkazem stěžovatele na znalecký posudek
vypracovaný v jiném řízení. Zdůraznil, že z argumentace stěžovatele v kasační stížnosti opět
vyplývá zásadní nepochopení podstaty zásady presumpce neviny.
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a jím pověřený zaměstnanec má vysokoškolské právnické vzdělání (§105 odst. 2
s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
[17] Podstatou sporu je, zdali ve správním řízení provedené hodnocení důkazů je či není
v rozporu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.
[18] Nejvyšší správní soud předně zdůrazňuje, že jakékoli stíhání ať trestní či kázeňské
představuje závažný zásah do základních práv a svobod jednotlivce; proto musí být dostatečně
silně ospravedlněno. Vždy tak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že skutek, pro který
je stíhání vedeno, se objektivně stal, a že stíhaná osoba je skutečně tou, která dané jednání
spáchala, příp. se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se zjišťují a osvědčují důkazními
prostředky, jimiž má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že stíhaná osoba
je vinna [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 335/05 ze dne 6. 6. 2006 (N 116/41 SbNU 453), nález
sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012 (N 127/65 SbNU 645), nález sp. zn. I. ÚS 1095/15
ze dne 30. 7. 2015 či nález sp. zn. I. ÚS 368/15 ze dne 15. 2. 2016; všechna rozhodnutí
Ústavního soudu citovaná v tomto nálezu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].
[19] Princip presumpce neviny je obsažen v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno ohledně spáchání trestného činu
konkrétní osobou. Ústavní soud v nálezu ze dne 22. 6. 2016, č. j. I. ÚS 520/16 – 1, k uplatnění
této základní zásady uvedl následující „existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit
v neprospěch obviněného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Jinak řečeno, jsou-li možné dva či více
výkladů provedených důkazů, nelze učinit zjištění, které nejvíce zatěžuje obviněného, a to právě s ohledem
na presumpci neviny [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/05 ze dne 22. 3. 2006 (N 66/40 SbNU 655)].
Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého platí, že není-li v důkazním řízení
dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti
ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout
ve prospěch obviněného [např. nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003 (N 141/31 SbNU 257),
nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008 (N 156/50 SbNU 389), nález sp. zn. I. ÚS 3094/08
ze dne 29. 4. 2009 (N 103/53 SbNU 293)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit
zákonný podklad pro odsuzující výrok [srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998 (N 64/11
SbNU 125)].“
[20] V nyní posuzovaném případě byl žalobce shledán vinným z porušení kázně a pořádku
požitím návykové látky dle §28 odst. 1, 3 písm. b) zákona o výkonu trestu odnětí svobody,
za což mu byl uložen kázeňský trest ve formě celodenního umístění na uzavřeném oddělení
po dobu tří dnů nepodmíněně. V řízení bylo nesporným, že žalobci dne 18. 7. 2016 vyšly
pozitivní testy na přítomnost pervitinu v těle. Žalobce svou obranu postavil na tvrzení,
že vědomě návykovou látku nepožil; hájil se tím, že mu tato musela být podána v kávě připravené
svědkem J. H., s nímž měl předtím spory. Primární podmínkou shledání žalobcovy viny tedy bylo
zjištění nepravdivosti jeho tvrzení, že mu droga musela být proti jeho vůli podstrčena v kávě
připravené svědkem J. H. Klíčovými důkazy v dané věci se tak staly svědecké výpovědi dalších
pěti odsouzených, s nimiž žalobce sdílel společnou ložnici. V řízení tak nastal stav tzv. „tvrzení
proti tvrzení“, jelikož žalobcovo tvrzení dva svědci potvrdili; jeden svědek o ničem nevěděl; a
jeden svědek, J. H., tvrzení žalobce zcela popřel. Za této situace byl správní orgán povinen
pečlivě posoudit věrohodnost proti sobě stojících výpovědí a zároveň ve svých rozhodnutích
přesvědčivě vysvětlit, jak jednotlivé výpovědi hodnotil a jaké závěry z nich vyvodil.
[21] Správní orgán sice správně dospěl k závěru o důkazním rozporu svědeckých výpovědí
ve věci, ale pochybil při následném hodnocení věrohodnosti jednotlivých proti sobě stojících
svědeckých výpovědí. Rozhodně totiž nelze považovat výpovědi svědků K. a P.
za nedůvěryhodné toliko s poukazem na předchozí odsouzení těchto svědků. Právě svědecké
výpovědi svědků K. a P., kteří jediní obranu žalobce potvrzovali, měl správní orgán hodnotit
obzvláště pečlivě a důkladně. Pokud by byly tyto výpovědi shledány nevěrohodnými, pak by
žalobcovu obranu žádné další přímé důkazy nepotvrzovaly. Taktéž není přijatelné vypořádat se
s tvrzením žalobce o získání peněz na drogu svědkem H. strohým poukazem na číslo listu ve
správním spise a bez dalšího pouhým konstatováním o jeho bezpředmětnosti. Nejvyšší správní
soud uzavírá, že v dané věci je správním orgánem provedené posouzení věrohodnosti důkazů
zcela nepřesvědčivé a nedostatečné.
[22] Ke kasačním námitkám stěžovatele, v nichž opět pouze stručně a bez bližšího vysvětlení
poukázal na rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 3. 4. 2012, č. j. 16 T 73/2011 – 169,
nově zmínil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, č. j. 2 T 10/2018 – 305
a zprávu o provedení šetření ve věci ztráty sportovní obuvi ze dne 16. 9. 2016; dále k jeho poprvé
uplatněnému odkazu na vypracovaný znalecký posudek PharmDr. Viktora Voříška ve věci
vedené před Okresním soudem v Trutnově pod sp. zn. 16 T 73/2011; taktéž k novým tvrzením
stěžovatele o specifičnosti vězeňského prostředí a nemožnosti získat tak pravdivé svědectví;
k jeho rozboru osobnostních kvalit žalobce s rysem manipulace s ostatními svědky; jeho vysokou
obezřetností a nezjistitelnou finanční situací, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přezkoumává
zákonnost žalobou napadených rozhodnutí, resp. skutkové a právní úvahy, na jejichž základě byla
dotčená rozhodnutí vydána, a to pouze prostřednictvím v nich uvedených odůvodnění. Nejvyšší
správní soud tak nemůže posuzovat zákonnost žalobou napadených rozhodnutí prostřednictvím
obsahu správního spisu a fakticky tak nahrazovat rozhodnutí správního orgánu. Nedostatky
odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí pak nemohou být dodatečně zhojeny případným
podrobnějším rozborem skutkových či právních otázek učiněným až v kasační stížnosti,
natož uvedením nových podstatných skutečností až v kasační stížnosti brojící proti zrušujícímu
rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
č. j. 3 As 51/2003 - 58). Tudíž Nejvyšší správní soud k výše uvedeným námitkám stěžovatele,
jež byly buď podrobněji, anebo zcela nově rozvedeny až v kasační stížnosti nad rámec
rozhodovacích důvodů uvedených v žalobou napadených rozhodnutích, není oprávněn
v projednávané věci přihlížet.
[23] Stěžovatel nesouhlasil v kasační stížnosti s tím, že se měl ve správním řízení zabývat
otázkou, jakým způsobem byla droga vpravena do žalobcova těla. Jednak upozornil, že již není
k dispozici žalobcem nedopitá káva, aby ji bylo možno poslat k chemickému rozboru. Dále měl
za to, že i kdyby byl na těle žalobce zjištěn vpich po injekční stříkačce, nebylo by možno
jej s určitostí označit za vpich, jímž byla do těla žalobce vpravena droga. Nejvyšší správní soud
poukazuje na to, že žalobce tvrdil, že byl proti své vůli intoxikován drogou obsaženou v kávě.
O žádném vpichu injekční stříkačkou nic netvrdil. V dané věci se správní orgán dozvěděl o jeho
údajné intoxikaci drogou v kávě v době, kdy již neměl k dispozici její vzorek na zkoumání.
Pak ale měl správní orgán neprodleně přistoupit k ohledání žalobce, jelikož v případě nalezení
vpichu na jeho těle, mohlo mít takovéto zjištění vliv na věrohodnost žalobcova tvrzení o tom,
jakým způsobem se droga do jeho těla dostala. Nejvyšší správní soud dává stěžovateli za pravdu
v tom, že v současné době výše uvedené dokazování s ohledem na značnou časovou prodlevu
provést nelze. Krajský soud danou výtku zajisté mínil jako doporučení do budoucna, aby tak
předešel týmž pochybením správního orgánu ve skutkově obdobných věcech.
[24] Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že správní orgán sice správně konstatoval
existenci důkazního rozporu s ohledem na odlišné svědecké výpovědi ve věci, nicméně poté,
co konstatoval jejich rovnocennost, bez dalšího dovodil nemožnost jimi prokázat žalobcovu
nevinu. Tímto způsobem správní orgán svá rozhodnutí postavil na nesprávném právním názoru,
že je to žalobce, kdo je povinen prokázat svou nevinu. Krajský soud v napadeném
rozsudku přesně poukázal a citoval konkrétní pasáže z druhostupňového rozhodnutí,
jež jednoznačně svědčí o nepochopení obsahu zásady presumpce neviny (srov. bod [6] rozsudku)
ze strany správního orgánu. Nejvyšší správní soud tedy jako zcela nedůvodnou posoudil
námitku stěžovatele, kterou brojil proti nesprávnému posouzení zásady presumpce neviny
a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo krajským soudem v napadeném rozsudku.
[25] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud poznamenává, že ani v nejmenším
nepochybuje o náročné a záslužné práci zaměstnanců správního orgánu; nicméně není možné
přistoupit na rezignaci dodržování základních zásad v řízení, jako jsou právě zásada presumpce
neviny a pravidlo in dubio pro reo, a bagatelizovat důkazy provedené v tomto řízení jen proto,
že v něm vystupují v postavení účastníka a svědků osoby odsouzené.
[26] Stěžovatel v rámci kasační stížnosti podané proti rozsudku krajského soudu nesouhlasil
s povinností uhradit ustanovenému zástupci žalobce odměnu a náhradu hotových výdajů,
která byla následně vyčíslena samostatným usnesením krajského soudu ze dne 8. 3. 2018,
č. j. 22 A 138/2016 – 71. Nejvyšší správní soud shledal tuto námitku důvodnou, jelikož krajský
soud nepostupoval v souladu s §60 odst. 4 s. ř. s., kde je uvedeno, že „stát má proti neúspěšnému
účastníkovi právo na náhradu nákladů řízení, které platil, není-li tento účastník osvobozen od soudních
poplatků.“. Stěžovatel (žalovaný) však je ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) zákona o soudních
poplatcích od soudního poplatku osvobozen, tudíž mu nelze tuto povinnost uložit. Krajský soud
proto pochybil, když stěžovateli (žalovanému) uložil ve výroku II. napadeného rozsudku
povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů tohoto řízení. Nejvyšší správní soud tedy
výrok II. rozsudku krajského soudu zrušil. Zároveň Nejvyšší správní soud upozorňuje krajský
soud, že bude třeba tuto skutečnost zohlednit v souvislosti s výrokem II. usnesení krajského
soudu ze dne 8. 3. 2018, č. j. 22 A 138/2016 – 71, jímž byl stěžovatel (žalovaný) nesprávně
krajským soudem zavázán k úhradě konkrétně vyčíslené odměny a náhrady hotových výdajů
ustanoveného zástupce.
[27] Nejvyšší správní soud rovněž shledal důvodnou kasační námitku stěžovatele, v níž brojil
proti povinnosti uložené mu ve výroku III. rozsudku krajského soudu, kde byl zavázán k úhradě
soudního poplatku za žalobce osvobozeného od povinnosti hradit soudní poplatky. Podle §2
odst. 3 věta prvá zákona o soudních poplatcích „je-li navrhovatel v řízení od poplatku osvobozen a soud
jeho návrhu vyhověl, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti
navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen.“. V dané věci byl
žalobce v řízení před krajským soudem plně procesně úspěšný a zároveň byl od soudního
poplatku osvobozen, tedy žalobcem neuhrazený soudní poplatek by měl uhradit zásadně
stěžovatel (žalovaný). Stěžovatel (žalovaný) však je ve smyslu §11 odst. 2 písm. a) zákona
o soudních poplatcích od soudního poplatku rovněž osvobozen, tudíž mu nelze ani tuto
povinnost uložit. Krajský soud tedy nesprávně stěžovateli (žalovanému) uložil ve výroku III.
napadeného rozsudku povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za zahájení řízení
a za návrh na přiznání odkladného účinku, proto Nejvyšší správní soud i tento výrok zrušil.
V.
Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou kasační stížnost
směřující do výroku I. napadeného rozsudku krajského soudu, jímž byla zrušena obě žalobou
napadená rozhodnutí. Naopak důvodnou shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost směřující
do výroků II. a III. napadeného rozsudku krajského soudu, jimiž byla stěžovateli (žalovanému)
stanovena povinnost k náhradě odměny a hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce
a taktéž k náhradě soudních poplatků za žalobce, a proto tyto výroky zrušil.
[29] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci částečný úspěch, náleželo by mu tedy právo
na náhradu poměrné části nákladů řízení. Ze spisu Nejvyššího správního soudu však nevyplývá,
že by žalobci v řízení o kasační stížnosti jakékoliv důvodně vynaložené náklady vznikly;
i vzhledem k osvobození žalobce od placení soudních poplatků a ustanovení zástupce krajským
soudem tak žalobci žádnou náhradu nákladů řízení, tedy ani v poměrné části, před Nejvyšším
správním soudem nelze přiznat.
[30] Žalobce byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem, který mu byl ustanoven
krajským soudem již v řízení o žalobě; toto zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační
stížnosti. Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokáta a odměnu za zastupování,
hradí v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu
ve výši 3100 Kč za dva úkony právní služby (tj. 2 x 3100 Kč = 6200 Kč) spočívající v podání
vyjádření k návrhu na odkladný účinek kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti podle
§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za dva úkony, tj. ve výši 2 x 300 Kč = 600 Kč
podle §13 odst. 4 advokátního tarifu, dále částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši
21% ve výši 1428 Kč; celkem tedy částku 8228 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal právnímu
zástupci žalobce náklady řízení za další dva jím požadované úkony ve věci, a to za dvě právní
porady se žalobcem, kdy každá měla přesáhnout jednu hodinu, jelikož jejich uskutečnění právní
zástupce zdejšímu soudu nikterak neosvědčil.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu