ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.127.2018:36
sp. zn. 5 Azs 127/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. Y., zast.
advokátem Mgr. Ladislavem Bártou, se sídlem Purkyňova 6, Ostrava, proti žalovanému: Policie
České republiky, Krajské ředitelství Královehradeckého kraje, se sídlem Věkoše 416, Hradec
Králové, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.
3. 2018, č. j. 32 A 3/2018 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátovi Mgr. Ladislavu Bártovi se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti ve výši
3400 Kč; tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30-ti dnů
od právní koci tohoto rozsudku
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 2. 2018, č. j. KRPH-10951-23/ČJ-2018-050022-SV o zajištění za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“). Dobu zajištění stanovil žalovaný s odkazem na §125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.
[2] Stěžovatel byl spolu s dalšími cizinci zadržen dne 29. 1. 2018 ve 22.35 hodin v obci
Leknice při kontrole vozidla jedoucího na trase z Rumunska do Spolkové republiky Německo
přes území České republiky a Polska; cizinci překročili hranici mezi Českou republikou a Polskem
na bývalém hraničním přechodu Těšín. Na základě čl. 6 Dohody mezi vládou České republiky
a Polské republiky o předávání osob na společných státních hranicích, byl stěžovatel (spolu
s ostatními cizinci) dne 31. 1. 2018 předán do České republiky. Ke kontrole nepředložil
žádný cestovní doklad ani jiné oprávnění k pobytu na území Evropské unie či ČR, byl proto
zajištěn dle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Stěžovateli byly sejmuty
otisky prstů. Dne 1. 2. 2018 zahájil žalovaný správní řízení ve věci správního vyhoštění z území
členských států Evropské unie dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
[3] Stěžovatel sdělil v průběhu řízení, že Irán opustil přibližně 24. 10. 2017 s úmyslem
jet do Německa, kde chtěl studovat postgraduální studium chemie. Z Íránu cestoval sám.
Dostudoval tam vysokou školu, univerzitu v Kermanshah a chtěl pokračovat ve studiu chemie
v Německu, v nějakém větším městě s íránskou komunitou, v Berlíně nebo v Hamburku.
Svůj cestovní pas na pokyn převaděče zničil na ubytovně v Srbsku. Z Íránu cestoval letecky
do Turecka, kde pobýval asi 50 dní, dále pak pokračoval letecky do Srbska; letenka z Teheránu
do Istambulu stála 52 euro a do Bělehradu s týdenním pobytem v hotelu stála 385 euro. V Srbsku
pobýval dalších asi 34 dní a okolo 17. ledna 2018 cestoval ve skupině 12 osob do Rumunska.
Hranici přešli pěšky s nějakým člověkem kurdské národnosti, na území Rumunska přijely
dva taxíky, které je odvezly do nějakého města. Tam čekali v jakémsi domečku na okraji města asi
10 dní, ven nevycházeli. Z Rumunska cestovali v bílé nákladní dodávce za předem stanovenou
cenu 6500 euro, které měl zaplatit po dojezdu do Německa. Do protokolu o výslechu ze dne
1. 2. 2018 stěžovatel uvedl, že při kontrole uvedl nepravé jméno H. S., nar. X, protože jej
převaděč poučil, že má při zadržení uvést nepravdivé údaje o své totožnosti, aby ztížil své
vyhoštění z Evropské unie. Uvedl rovněž, že se poté rozhodl, že se chce vrátit zpět do Íránu a tak
již v Polsku chtěl uvést svou pravou totožnost, ale tam se jím už nezabývali, proto ji uvádí nyní
do protokolu. Dále uvedl, že hodlá vycestovat zpět do Iránu, co nejdříve, letenku mu uhradí
rodina.
[4] Žalovaný rozhodl o zajištění stěžovatele za účelem jeho vyhoštění, zabýval se přitom
možnými překážkami realizace správního vyhoštění, tyto neshledal. Zkoumal rovněž přiměřenost
možných dopadů vydání rozhodnutí o zajištění ve smyslu případného zásahu do rodinného
a soukromého života, neshledal přitom, že by vydání rozhodnutí o zajištění představovalo
nepřiměřený zásah zejména s ohledem na absenci rodinných a jiných vazeb na území České
republiky. Žalovaný se rovněž zabýval tím, zda nebude postačovat k dosažení účelu uložení
zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců; k jednotlivým formám zvláštního
opatření poukázal na to, že stěžovatel není nikde hlášen k pobytu, kde by se mohl zdržovat, dále
vycházel z vlastní výpovědi stěžovatele, že nedisponuje žádnými finančními prostředky, přitom
složení záruky nepřichází v případě stěžovatele v úvahu; poukázal rovněž na úmyslné uvedení
nepravdivé identity, což dle žalovaného neskýtá záruky o důvěryhodnosti stěžovatele, přitom jeho
jednání vzbuzuje důvodnou obavu, že se na území České republiky bude skrývat, z území
nevycestuje a tím zmaří výkon úředního rozhodnutí. Žalovaný konstatoval, že uložení mírnějšího
opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí,
a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon
rozhodnutí o správním vyhoštění; uložení zvláštního opatření shledal žalovaný neúčelným.
Při stanovení doby zajištění žalovaný přihlížel k době, která je nutná k zabezpečení přepravních
dokladů, obstarání letenky nebo vyjednání průvozu cizince přes jiné státy Evropské unie, kdy
je nutno zajistit policejní eskortu, komunikace s domovským státem o vzetí zpět cizince, přičemž
dle ověřených informací se doba k zajištění potřebných náležitostí pohybuje kolem 90-ti
kalendářních dnů; k ověření těchto informací učinil žalovaný dotaz na ředitelství služby cizinecké
policie, z jehož odpovědi je zřejmé, že vzhledem k absenci cestovního dokladu stěžovatele musí
k ověření jeho totožnosti proběhnout nejdříve konzulární pohovor. (Žalovaný k dalšímu svému
postupu ve věci ve vyjádření k žalobě uvedl, že 6. 3. 2018 učinil telefonický dotaz na ŘSCP v Praze, Skupinu
zjišťování totožnosti a ENO, kdy bylo sděleno, že stěžovatel se neúčastnil konzulárního pohovoru dne 1. 3. 2018
na íránském konzulátu v Praze, k zjištění své totožnosti nijak nespolupracuje, o dobrovolný návrat dosud
nepožádal; konzul íránského konzulátu v Praze navrhl postup k prověření adresy, cizincem uvedené na území
Íránu k prověření udané totožnosti – pozn. NSS). Žalovaný shledal naplnění kumulativních podmínek
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, poukázal na konkrétní okolnosti případu
a definoval jednotlivá skutková jednání, která jednak nasvědčují učiněnému závěru, že uložení
zvláštního opatření by bylo v dané věci nedostatečné a současně to, že cizinec svým jednáním
naplnil skutkovou podstatu §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[5] Dne 2. 2. 2018 bylo vydáno rozhodnutí ve věci správního vyhoštění dle §119 odst. 1
písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., doba, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území,
byla správním orgánem stanovena na dva roky; proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel neodvolal,
toto nabylo právní moci dnem 13. 2. 2018.
[6] V žalobě stěžovatel především namítal, že žalovaný dostatečně nezvážil občanství
stěžovatele, který je z Íránu, s touto zemí nemá Evropská unie smlouvu o vydávání a země
neakceptuje jakékoliv nedobrovolné návraty a transfery a odmítá přijímat jakékoliv své občany,
kteří by měli být z Evropské unie předáni do Íránu proti své vůli. Dále namítl, že správní orgán
je povinen zabývat se v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění,
předání nebo vycestování tohoto cizince v případech, kdy mu jsou tyto překážky v době
rozhodování o zajištění známy, nebo kdy před rozhodnutím o zajištění vyšly najevo; žalovaný byl
tedy povinen učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování alespoň
potenciálně možné (k otázce zajištění íránských občanů poukazuje na rozhodnutí NSS ze dne
4. 1. 2017, sp. zn. 4 Azs 242/2016, podle kterého je odmítnutí akceptace zajištěného Íránce
překážkou pro jeho další zajištění. Neuložení zvláštních opatření stěžovatel v žalobě nenapadá.
[7] Krajský soud pochybení, která stěžovatel žalovanému správnímu orgánu vytkl, neshledal
a žalobu zamítl. Uvedl, že stát, v němž je zadržen a zjištěn cizinec, který nedisponuje potřebnými
doklady opravňujícími ho k pobytu na daném území, může být zajištěn za účelem případného
správního vyhoštění pouze za určitých podmínek. Tyto jsou v zákoně o pobytu cizinců upraveny
v §124; tyto podmínky byly dle krajského soudu naplněny; žalovavý v rozhodnutí jasně poukázal
na konkrétní okolnosti případu a definoval jednotlivá skutková jednání, která nasvědčují
učiněnému závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Dle přesvědčení soudu, s ohledem na zjištěné skutkové
okolnosti věci, které jsou obsaženy ve správním spise, stěžovatel není osobou, která odmítá
dobrovolný návrat do země původu, neboť v průběhu celého správního řízení ve věci zajištění
přehledným způsobem uváděl, že by se v současné situaci nejraději navrátil do země původu,
je přesvědčen, že mu rodiče zaplatí letenku, a že mu bude ambasáda Íránu nápomocna a bude
mu vydán náhradní cestovní doklad. Žádné informace o tom, že by mu případně v zemi původu
cokoliv hrozilo, nesdělil, naopak, uvedl, že mu nic nehrozí. Za takového stavu věci je soud
přesvědčen, že není oprávněn jakkoliv vyčítat správnímu orgánu jeho postup ve věci, který plyne
z obsahu správního spisu, který soud výše konstatoval.
[8] V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že byly nedostatečně vyhodnoceny možnosti účelu
jeho zajištění, nesouhlasí s názorem krajského soudu, který vycházel z toho, že stěžovatel sám
uváděl, že se dobrovolně chce vrátit zpět do Íránu. Dle stěžovatele se nelze, tak jak to učinil
krajský soud, při hodnocení realizovatelnosti účelu zajištění, tedy možnosti vyhoštění stěžovatele
do Íránu, spolehnout pouze na údajné tvrzení stěžovatele o tom, že se chce vrátit dobrovolně,
a tudíž patrně není třeba do napadeného rozhodnutí vtělit úvahu o realizovatelnosti vyhoštění
v případě odmítnutí spolupracovat při realizaci vyhoštění - a to s ohledem na obecné odmítání
íránských úřadů jakkoli participovat na procesu realizace nedobrovolných návratů. Ve skutečnosti
je dle stěžovatele argument soudu účelový. Právě žalovaný je správním orgánem, který
se nejčastěji setkává s účelovými výpověďmi zajišťovaných cizinců, kteří povětšinou tvrdí,
že hodlají se správními orgány plně spolupracovat, dobrovolně vycestují a nehodlají porušovat
žádné předpisy. Ze své zkušenosti tedy musí žalovanému i soudu být proto zřejmé, že výpovědi
jsou velmi často motivovány pouze tím, aby žalovaný nepřistoupil k využití institutu zajištění
a aby případné řízení o správním vyhoštění bylo vedeno bez omezení osobní svobody cizince.
Žalovaný se dle stěžovatele ze své nedůvěry vůči tvrzení stěžovatele usvědčil sám, jelikož
v napadené rozhodnutí dal jasně najevo, že má za to, že existuje nebezpečí útěku stěžovatele,
přičemž dle jeho názoru je nedůvěra vůči dalším krokům stěžovatele tak silná, že nelze uvažovat
ani o využití zvláštních opatření; tyto závěry ostatně stěžovatel ani v žalobě nezpochybňoval.
Všem, včetně žalovaného, proto muselo být jasné, že stěžovatel hodlá udělat vše, aby se nemusel
vrátit do Íránu a aby mohl vycestovat z České republiky. Stěžovatel, byť respektuje princip
přezkumu správního rozhodnutí k okamžiku jeho vydání, podotýká, že jeho nesouhlas
s návratem do Íránu vedl až k tomu, že íránská ambasáda dala jasně najevo, že návrat stěžovatele
do Íránu neumožní a stěžovatel musel být posléze žalovaným ze zajištění propuštěn ještě před
uplynutím doby stanovené rozhodnutím o zajištění. Dle stěžovatele žalovaný nedostatečně
vyhodnotil realizovatelnost účelu zajištění se zohledněním specifik íránské státní příslušnosti,
přičemž tuto vadu nenapravil ani krajský soud; proto nemohou napadené správní rozhodnutí
ani rozsudek krajského soudu obstát.
[9] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovateli bylo dne 2. 2. 2018
uloženo správní vyhoštění, proti rozhodnutí se neodvolal. Dne 6. 3. 2018 bylo podle §126
písm. a) zákona o pobytu cizinců provedeno přezkoumání důvodů zajištění, byly vyhodnoceny
poznatky k cizinci získané z informačních systémů PČR a MV, stěžovatel nepředložil žádné nové
důkazy ani nebyly získány žádné nové poznatky, pro které by bylo možné jeho zajištění
ukončit. V této souvislosti byl dne učiněn dotaz stran postupu dle čl. 63 pokynu 20/2017
ředitele Ředitelství služby cizinecké policie o zjištění totožnosti osoby bez cestovního dokladu,
pracovníkem Skupiny zjišťování totožnosti a ENO ŘSCP v Praze bylo sděleno, že dne 1. 3. 2018
proběhl konzulární pohovor na konzulátu v Praze, stěžovatel se ho účastnil a odmítá vydání
náhradního dokladu, nikterak nespolupracuje ke zjištění totožnosti, nepožádal o dobrovolný
návrat; konzul íránského konzulátu navrhl postup k prověření uvedené adresy cizince na území
Íránu k prověření jeho totožnosti, o tomto výsledku podá informaci. Dne 16. 3. 2018
byla žalovanému doručena žaloba, dne 23. 3. 2018 vydal krajský soud rozhodnutí. Dne
17. 4. 2018 bylo dle §126 písm. a) zákona o pobytu cizinců provedeno opět přezkoumání důvodů
zajištění, v rámci něhož byl učiněn další dotaz, přičemž bylo sděleno, že cizinec nadále nikterak
nespolupracuje ke zjištění své totožnosti, nepožádal dosud o dobrovolný návrat a konzul nepodal
dosud žádné informace k prověření údajné totožnosti cizince; opětovně byl kontaktován íránský
konzul a požádán o sdělení výsledku šetření. Dne 23. 4. 2018 žalovaný odeslal v souvislosti
s končící dobou zajištění, která měla uplynout dne 30. 4. 2018, písemný dotaz na ŘSCP týkající
se zjištění informací ohledně realizace možného správního vyhoštění cizince; dne 25. 4. 2018
obdržel žalovaný sdělení o tom, že dne 19. 2. 2018 bylo požádáno íránské velvyslanectví v Praze
o ověření totožnosti vystavením náhradního dokladu pro cizince, dne 1. 3. 2018 se konal
konzulární protokol za účasti cizince a tlumočníka; konzul mimo jiné sdělil, že další podmínkou
(krom ověření totožnosti, které je zdlouhavé a složité) pro vystavení cestovného dokladu
je ochota ověřované osoby vrátit se dobrovolně do Íránu; pokud dojde k ověření totožnosti
osoby, ale tato odmítne dobrovolný návrat, nemůže velvyslanectví náhradní cestovní doklad
vydat. ŘSCP bylo dále informováno o tom, že neexistuje ani možnost ověřené osobě vystavit
Evropský cestovní doklad pro návrat neoprávněně pobývajících cizích příslušníků třetích
zemí a realizovat jejich správní vyhoštění (v tomto případě musí navracená osoba požádat
o dobrovolný návrat do Íránu). Dne 20. 4. 2018 ŘSCP učinilo další dotaz k ověření totožnosti
cizince, velvyslanectví Íránu sdělilo, že žádné informace dosud neobdrželo; cizinec byl opětovně
dotázán prostřednictvím Ministerstva vnitra, oddělení dobrovolných návratů na možnost
dobrovolného návratu, cizinec opětovně dobrovolný návrat odmítl. Vzhledem k nespolupráci
stěžovatele ve věci zjištění jeho totožnosti a odmítání dobrovolného návratu, tedy i nemožnosti
realizovat správní vyhoštění, vydal žalovaný dne 25. 4. 2018 příkaz k propuštění ze zařízení
pro zajištění cizinců a téhož dne byl stěžovatel v 15.00 hod. propuštěn dle §127 odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců a byl mu vydán výjezdní příkaz. K samotným důvodům kasační
stížnosti žalovaný uvedl, že důvody, které jej k tomu vedly, opakoval odůvodnění svého
rozhodnutí a poukázal na to, že radikální změna chování stěžovatele, tedy výslovné odmítnutí
dobrovolného návratu, nastala až po jeho interakci s Organizací pro pomoc uprchlíkům působící
v zařízení pro zajištění cizinců. Dle žalovaného správní orgán vycházel při vydání rozhodnutí
z dostatečných důkazů, které si obstaral a z vyjádření samotného stěžovatele. Navrhuje proto,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
[10] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a z důvodů
uvedených v kasační stížnosti, neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud při posouzení věci vycházel ze závěrů, k nimž dospěl rozšířený
senát zdejšího soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, č. 2524/2012 Sb.
NSS, neboť tyto závěry jsou plně aplikovatelné na případ stěžovatele. Rozšířený senát
v uvedeném usnesení konstatoval: „I. Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.
II. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude
pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit
na svobodu.“ V odůvodnění uvedeného usnesení poukázal rozšířený senát mimo jiné na čl. 15
odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES o společných normách
a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků
třetích zemí („návratová směrnice“), podle kterého mohou členské státy zajistit pouze státního
příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, a to za účelem přípravy návratu nebo
výkonu vyhoštění, zejména v případech, kdy hrozí nebezpečí skrývání nebo dotčený státní
příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak ztěžuje,
přičemž lze k zajištění přikročit pouze tehdy, nemohou-li být v konkrétním případě účinně
uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření. Jakékoli zajištění musí trvat
co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující k vyhoštění.
Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal z právních nebo jiných důvodů existovat
nebo že přestaly existovat podmínky uvedené v odstavci 1, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená
osoba musí být bezodkladně propuštěna (čl. 15 odst. 4 návratové směrnice). V citovaném
usnesení se dále uvádí: „Lze tedy dospět k závěru, že v případech, kdy bude již v době rozhodování správního
orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné, že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání
cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat
za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky ČR v oblasti ochrany základních práv a podle
současného právního stavu ani s citovanými ustanoveními návratové směrnice.“ (…) „Správní orgán má povinnost
se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto
cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím
o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění,
předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a, jak již konstatoval
první senát v citovaném rozsudku ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 – 61, publikovaném
pod č. 1850/2009 Sb. NSS, učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince
alespoň potenciálně možné. Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností,
jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění,
vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout
o zajištění cizince. V opačném případě je však správní orgán povinen cizince neprodleně propustit na svobodu,
neboť zásah do osobní svobody cizince by nemohl být považován za odůvodněný v situaci, kdy by bylo předem
zřejmé či pravděpodobné, že zákonný účel omezení osobní svobody nebude moci být naplněn.“
[13] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou
možného vycestování stěžovatele a možnými překážkami realizace správního vyhoštění do země
původu stěžovatele na str. 4 – 6 správního rozhodnutí v intencích výše uvedeného usnesení
zdejšího soudu zabýval a vyžádal si k tomu relevantní podklady; vycházel přitom se závazného
stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 1. 2. 2018, které je ve spise založeno a z něhož
vyplývá jednoznačný závěr, že vycestování stěžovatele do země jeho původu je možné;
z odůvodnění se podává, že ministerstvo vycházelo jednak ze samotné výpovědi stěžovatele
a jednak z informací o politické a bezpečnostní situaci v Íránu; na jejich základě uvedlo,
že stěžovateli nebrání v jeho návratu do Íránu žádné překážky, nebude tam ohrožen a je ochoten
vycestovat dobrovolně. Se závazným stanoviskem, jakož i s podklady, z nichž ministerstvo
vycházelo, byl stěžovatel seznámen v rámci protokolu dne 1. 2. 2018 v 17. 45 hod.; nenavrhoval
žádné jejich doplnění ani se k nim nevyjádřil, byl mu ustanoven pro řízení tlumočník jazyka,
v němž se dobře dorozumí. Žalovaný vycházel rovněž z výpovědi stěžovatele, který mimo jiné
uvedl, že v domovském státě má celou rodinu a že mu tam nehrozí žádné nebezpečí. V souladu
s výše citovaným usnesením rozšířeného senátu se zabýval žalovaný podrobně i otázkou
přiměřenosti dopadů vydání rozhodnutí o zajištění ve smyslu případného zásahu do rodinného
a soukromého života stěžovatele.
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že nelze žalovanému vytýkat žádné pochybení v řízení,
které by představovalo vadu řízení, pro niž by měl krajský soud jeho rozhodnutí zrušit; žádné
indicie v době rozhodování žalovaného v případě stěžovatele nenaznačovaly, že by žalovaný měl
hodnotit skutečnosti nevyřčené, resp. domýšlet za stěžovatele i jiné možné varianty jeho
výpovědi, a posuzovat okolnosti, které v řízení nenastaly. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí
s názorem krajského soudu, který vycházel z toho, že stěžovatel sám uváděl, že se dobrovolně
chce vrátit zpět do Íránu. Tvrdí-li stěžovatel, že při hodnocení realizovatelnosti účelu zajištění,
tedy možnosti vyhoštění stěžovatele do Íránu, se nelze spolehnout pouze na údajné tvrzení
stěžovatele o tom, že se chce vrátit dobrovolně, a dále poukazuje na to, že ze své zkušenosti
musí žalovanému i soudu být zřejmé, že výpovědi jsou velmi často motivovány pouze tím,
aby žalovaný nepřistoupil k využití institutu zajištění a aby případné řízení o správním vyhoštění
bylo vedeno bez omezení osobní svobody cizince, je jeho argumentace pouze v rovině spekulací,
které nikterak neodrážejí skutkový stav v době rozhodování žalovaného. Není zřejmé, jaké údajné
tvrzení má stěžovatel na mysli, neboť tvrzení o dobrovolném vycestování bylo pouze a jen jeho
vlastní. K možnosti vycestování byl stěžovatel podrobně dotazován – k dotazu, co by pro něj
návrat do domovského státu představoval, jaké jsou jeho rodinné vazby, a zda mu hrozí doma
nějaké nebezpečí, uvedl, že mu nic nehrozí, žije tam celá jeho rodina, na území ČR a Evropské
unie nemá žádnou osobu, kvůli které by ukončení svého pobytu na území považoval z hlediska
zásahu do soukromého a rodinného života za nepřiměřené; o mezinárodní ochranu zde žádat
nechce a po vstupu do Evropské unie ani nežádal; v ČR zůstat nechce, nejraději by se vrátil
do Íránu; nezná důvod, pro který by nemohl ČR opustit, toliko absence peněz a cestovního pasu;
uvedl, že pokud mu bude stanoveno opustit ČR a Evropskou unii, vrátí se do Iránu, ohledně
finančních prostředků na vycestování požádá o pomoc Íránskou ambasádu a bude kontaktovat
rodiče, aby mu pomohli; je v situaci, že by se nejraději vrátil do Íránu, nic mu tam nehrozí, žije
tam celá jeho rodina.
[15] Pokud stěžovatel až poté, kdy bylo rozhodnutí o zajištění vydáno, začal posléze
v průběhu zajištění tvrdit, že dobrovolně vycestovat nehodlá, nelze žalovanému a potažmo soudu
vyčítat, že se nezabývali možnými okolnostmi vyhoštění v situaci diametrálně odlišné. Dle §75
s. ř. s. přezkoumává krajský soud napadené správní rozhodnutí k datu jeho vydání a k novotám,
které nastaly poté, nemůže přihlížet. Ukáže-li se, že reálný předpoklad pro vyhoštění přestal
z právních nebo jiných důvodů existovat nebo že přestaly existovat zákonné podmínky uvedené
v §124 odstavci 1 zákona o pobytu cizinců, ztrácí zajištění odůvodnění a dotčená osoba musí
být bezodkladně propuštěna (čl. 15 odst. 4 návratové směrnice). Tak žalovaný také, jak vyplývá
z jeho vyjádření, postupoval.
[16] Poukazoval - li stěžovatel (v žalobě) na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 1. 2017,
č. j. 4 Azs 242/2016 – 24, který se měl dle stěžovatele jasně vyjádřit k otázce zajištění íránských
občanů, je třeba konstatovat, že v daném případě byla situace zásadně odlišná. V případu
tam posuzovaném totiž žalovaný správní orgán vydal rozhodnutí o prodloužení zajištění,
a to přesto, že mu bylo již známo z obsahu sdělení Ředitelství služby cizinecké policie vyjádření
Velvyslanectví Íránské islámské republiky, ve kterém bylo uvedeno, že dle vyjádření Ministerstva
zahraničních věcí v Íránu nebude cizinci na cestovní pas, který mu byl vydán Velvyslanectvím
Íránské islámské republiky v Praze, umožněn vstup na území Íránu. V takovém případě lze tedy
správnímu orgánu důvodně vyčítat, že za této situace přistoupil k prodloužení zajištění, neboť
bylo zřejmé, že vycestování cizince nemůže být realizováno.
[17] Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky stěžovatele důvodné. Krajský soud
se zabýval veškerými námitkami, které stěžovatel v žalobě uplatnil, přezkoumatelným způsobem
se s nimi podrobně vypořádal a své závěry řádně odůvodnil. Jeho rozhodnutí je v souladu
se zákonem a nikterak nevybočilo z judikatury zdejšího soudu.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Žalovaný, který byl ve věci úspěšný, a náležela by mu náhrada nákladů řízení, žádné
náklady nad rámec své běžné správní činnosti nevynaložil, proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
[19] Zástupci stěžovatele, který byl ustanoven krajským soudem, přiznal Nejvyšší správní soud
odměnu a náhradu hotových výdajů dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za jeden
úkon právní služby [§11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu] - sepsání kasační stížnosti - ve výši
3100 Kč a související režijní paušál (§13 odst. 3 advokátního tarifu) ve výši 300 Kč; celkem
3400 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele z účtu Nejvyššího správního soudu vyplacena
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu