ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.146.2019:27
sp. zn. 5 Azs 146/2019 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: B. D. N.,
zastoupen Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, se sídlem
Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 42 A 11/2019 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského
se ur č uj e částkou 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 3. 2019, č. j. KRPU-55276-23/ČJ-2019-040022-SV-
ZZ, jímž bylo rozhodnuto o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1
písm. b) ve spojení s §124 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba trvání zajištění
stěžovatele byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Z obsahu správního spisu plyne, že uvedenému zajištění stěžovatele předcházelo jeho
převzetí dne 20. 3. 2019 na základě Dohody mezi vládou České republiky a vládou Spolkové
republiky Německo o zpětném přebírání osob na společných státních hranicích (tzv. readmisní
dohody) a zjištění, že předtím neoprávněně vstoupil a pobýval na území České republiky –
a to přinejmenším ode dne 19. 3. 2019, kdy byl bezprostředně po překročení státní hranice
kontrolován německými orgány, jimž nebyl schopen prokázat svou totožnost žádným dokladem.
Z toho důvodu bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně žalovaná
vydala napadené rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění.
[3] Dne 23. 3. 2019 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany a na základě toho
pak přistoupilo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, k vydání rozhodnutí
ze dne 26. 3. 2019, č. j. OAM-205/LE-BA04-BA04-PS-2019, kterým rozhodlo o zajištění
stěžovatele v zařízení pro zajištění cizinců podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), přičemž dobu trvání zajištění
stanovilo ve smyslu §46a odst. 5 téhož zákona do 11. 7. 2019.
[4] Rozhodnutím ze dne 5. 4. 2019, č. j. KRPU-55276-44/ČJ-2019-040022-SV-ZZ, žalovaná
uložila stěžovateli správní vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců,
a to na dobu osmnácti měsíců; u stěžovatele neshledala překážky bránící vycestování.
[5] Stěžovatel proti rozhodnutí žalované podal žalobu, v ní namítal nesprávné posouzení
využitelnosti zvláštních opatření dle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců, neboť žalovaná
principiálně odmítla využitelnost zvláštních opatření pro absenci důvěry ke stěžovateli;
nedostatečně zhodnotila, že stěžovatel se nedopustil jiného protiprávního jednání než nelegálního
pobytu na území České republiky, že po svém zajištění spolupracoval, dobrovolně uvedl své
skutečné osobní údaje, vysvětlil, proč dřív postupoval jinak a nerozporoval možnost vrátit
se do Vietnamu. Namítal, že žalovaná nesprávně vyhodnotila jeho údajnou neochotu vrátit
se do Vietnamu, neboť stěžovatel neuvedl, že bude mařit případné rozhodnutí o správním
vyhoštění a bude se správnímu orgánu vyhýbat, nýbrž pouze vysvětlil důvody, proč Vietnam
opustil a popsal potíže, kterým ve Vietnamu čelil. Žalovaná nedostála své povinnosti přihlédnout
k míře závažnosti protiprávního jednání, jehož se stěžovatel dopustil; pouhý nelegální pobyt
nestačí ke klíčovému závěru žalované, že v případě stěžovatele nelze přistoupit k rozhodnutí
o uložení zvláštních opatření. Zdůraznil, že přestože aktuálně nemá dostatečnou hotovost
ke složení finanční záruky, je možné očekávat, že pokud byl schopný zorganizovat cestu
z Vietnamu do Evropské unie, dokáže si obstarat i prostředky pro pobyt v České republice
a složení záruky např. prostřednictvím organizace IOM či prostřednictvím sociálních
charitativních organizací. Dle jeho názoru tedy uložení zvláštního opatření dle §123b odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců není z hlediska praktické realizovatelnosti vyloučené.
Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011-51, ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011-57, a ze dne 9. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 294/2016-18.
[6] Krajský soud při svých úvahách vycházel z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 9. 2014, č. j. 9 Azs 192/2014-29, a ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 As 52/2013–34, z nichž vyplývá,
že má-li být využito mírnějších prostředků než zajištění, a to zvláštních opatření, musí být dán
předpoklad, že cizinec bude se státními orgány spolupracovat. S odkazem na obsah správního
spisu krajský soud podobně jako žalovaná vyšel z toho, že stěžovatel žádným cestovním
dokladem, vízem či povolením k pobytu nejen pro Českou republiku, ale ani pro schengenský
prostor, nedisponoval. Stěžovatel sice ve své výpovědi uvedl, že nevěděl, že cestovní doklad
a vízum potřebuje, ale ze skutečnosti, že se ani nepokusil vycestovat do Evropy legálně a již
ve Vietnamu se obrátil na ilegální převaděče s žádostí o zorganizování cesty do Spolkové
republiky Německo jednoznačně vyplývá, že byl srozuměn s ilegálností své cesty do zemí
Evropské unie. Soud se za této situace ztotožnil s názorem žalované, že stěžovatel projevil svým
postupem vůli nerespektovat právní úpravu týkající se pobytu cizinců na území Evropské unie
a vůli vyhýbat se povinnostem, které s sebou legální pobyt nese. V důsledku toho je pak velice
pravděpodobné, že by stěžovatel nerespektoval ani zvláštní opatření uložená za účelem
vycestování. Motivací stěžovatele bylo získat v Německu práci za situace, kdy v zemi původu
práci nemohl sehnat, a byl za tuto možnost ochoten zaplatit nemalou finanční částku. Tato silná
ekonomická motivace u něj trvá i nadále. Za podstatnou považoval krajský soud i skutečnost,
že sám stěžovatel výslovně uvedl, že se do Vietnamu vracet nechce, což opět výrazně zvyšuje
pravděpodobnost, že by se v případě uložení zvláštních opatření za účelem vycestování vyhýbal
jejich plnění a je vysoká pravděpodobnost, že by i mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
Námitka, že byla nesprávně vyhodnocena vůle stěžovatele se do Vietnamu nevracet, se dle soudu
zcela míjí se zjištěným skutkovým stavem. Dle krajského soudu žalovaná správně vyhodnotila
skutečnost, že stěžovatel není schopen zajistit si na území České republiky přiměřené ubytování
a není schopen ani uhradit příslušnou kauci. S ohledem na veškeré výše uvedené skutečnosti
se lze dle soudu důvodně domnívat, že by stěžovatel po propuštění ze zajištění opět (nelegálně)
směřoval na území Německa. Za relevantní pro posouzení možnosti využití zvláštních opatření
označil krajský soud rovněž to, že stěžovatel před německými správními orgány a zpočátku i před
orgány Policie České republiky vystupoval pod odlišnou identitou; tato skutečnost je dle §124
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců jedním ze zásadních známek svědčících pro
to, že stěžovatel by mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.
S ohledem na vše výše uvedené krajský soud dospěl k závěru, že žalovaná správně posoudila
skutečnost, že podmínky pro uložení zvláštního opatření tak nebyly v případě stěžovatele dány
a žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[7] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“), tedy z důvodu vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž
správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech.
[8] Stěžovatel považuje vyhodnocení krajského soudu stran možnosti uložení zvláštních
opatření za obdobně nepřijatelné jako v případě téhož vyhodnocení situace žalovanou. Žalovaná
i krajský soud vycházely ze skutečnosti, že stěžovatel se nacházel na území schengenského
prostoru nelegálně, vstoupil do něho bez potřebného povolení, což zcela nadřadily té skutečnosti,
že se jedná o osobu, která se zjevně nedopustila maření jakéhokoliv správního nebo soudního
rozhodnutí a jasně dala najevo, že má v úmyslu v České republice získat mezinárodní ochranu,
či minimálně se o získání mezinárodní ochrany pokusit.
[9] Stěžovatel zdůrazňuje, že smyslem zavedení institutu zvláštních opatření do zákona
o pobytu cizinců byla nutnost implementace čl. 15 návratové směrnice, k níž byly členské státy
povinny přistoupit nejpozději do 24. 12. 2010. Právní předpis členského státu upravující danou
problematiku tedy musí být po tomto datu vždy vykládán v souladu se smyslem, cíli a požadavky
návratové směrnice. Stěžovatel dále s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 12. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, a ze dne 28. 3. 2012, č. j. 3 As 30/2011 – 57, dovozuje,
že v jeho případě není zcela nezbytné přistupovat k nejintenzivnějšímu možnému zásahu do jeho
práv a omezovat ho na osobní svobodě. Jakkoliv stěžovatel skutečně na území různých
evropských států pobýval nelegálně, stále se bezpochyby jedná o osobu, na níž je třeba nahlížet
jako na cizince, který se na území České republiky ani schengenského prostoru dosud nedopustil
žádného protiprávního jednání, za něž by byl uznán vinným, přičemž v době vydání napadeného
rozhodnutí nebylo pravomocně rozhodnuto ani o správním vyhoštění.
[10] Stěžovatel namítá, že v průběhu řízení uvedl skutečné údaje potřebné k jeho identifikaci,
čímž rozptýlil počáteční pochybnosti o své snaze o poskytnutí dostatečné spolupráce všem
příslušným správním orgánům a potvrdil to, že již hodlá postupovat v souladu se legálními
instituty umožňujícími mu pobyt na území České republiky i tím, že následně podal v České
republice žádost o mezinárodní ochranu. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu, jakož i jemu předcházející rozhodnutí žalované, a věc vrátil
žalované k dalšímu řízení.
[11] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznila, že stěžovatel před německými
orgány vystupoval pod smyšlenou identitou – V. M. N., narozen X. Na této identitě trval i před
žalovanou při vyplňování dotazníku pro cizí státní příslušníky hovořící vietnamsky, ve kterém
tuto smyšlenou identitu stvrdil svým podpisem dne 20. 3. 2019. Svoji pravou identitu sdělil
žalované až na základě výzvy k prokázání totožnosti. Ani jednu z uváděných identit však
stěžovatel nemohl žádným způsobem doložit, neboť cestovní pas nikdy nevlastnil. Jak vyplynulo
z výslechu stěžovatele, cestu z Vietnamu do Německa si zprostředkoval pomocí převaděčů a
důvod jeho cesty byl ryze ekonomický. Podle žalované tím byla ze strany stěžovatele podstatně
snížena schopnost respektovat případně uložené opatření za účelem vycestování, neboť
stěžovatel cestoval z Vietnamu bez cestovního dokladu a zároveň bez víza či jiného oprávnění
k pobytu a nepodrobil se kontrole na vnější hranici schengenského prostoru, což svědčilo
v neprospěch stěžovatele ve vztahu k jeho ochotě dodržovat platné právní předpisy, resp. zvláštní
právní opatření za účelem vycestování.
[12] Žalovaná rovněž poukázala na skutečnost, že sám stěžovatel uvedl, že o návratu
do Vietnamu neuvažuje; upřesnila, že stěžovateli není vytýkán pouze nelegální pobyt v České
republice v řádu hodin, nýbrž neoprávněný vstup a pobyt v několika blíže nezjištěných státech
Evropské unie a skutečnost, že se vyhnul kontrole na vnější schengenské hranici. Proto tvrzení
stěžovatele, že se nedopustil žádného jiného protiprávního jednání než nelegálního pobytu
na území ČR v řádu několika hodin a nikdy v minulosti se neprotivil jakémukoliv správnímu
rozhodnutí, je přinejmenším nepřesné, mající za cíl zlehčit protiprávní jednání stěžovatele. Taktéž
odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 294/2016-18, ze dne 9. 2. 2017, není
dle názoru žalované aplikovatelný na tento individuální případ, neboť žalovaná, na rozdíl
od případu uvedeného ve zmíněném rozsudku, dostála své povinnosti a zcela přezkoumatelně
zhodnotila nemožnost využití zvláštních opatření za účelem vycestování, kterou opírá nejen
o nelegální pobyt stěžovatele, ale právě i o uvedené ostatní okolnosti. Stejně tak argumentace
stěžovatele stran legalizace pobytu podáním žádosti o mezinárodní ochranu je dle žalované
scestná, neboť Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že mezinárodní ochrana neslouží k prosté
legalizaci pobytu cizince na území České republiky. Žalovaná navrhuje podanou kasační stížnost
zamítnout.
[13] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
[14] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. ).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo
o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést
anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[17] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěry žalované a krajského soudu,
že v projednávaném případě byly splněny podmínky pro zajištění stěžovatele podle §124 odst. 1
písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel je starší 15 let a oznámení o zahájení řízení
o správním vyhoštění mu bylo doručeno dne 20. 3. 2019 (č. l. 20 ve správním spisu).
V rozhodnutí žalované byly uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž byly spatřovány ve smyslu
§124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců důvody pro zajištění stěžovatele. Uvedené
skutečnosti jsou přitom dostatečným podkladem pro závěr o existenci nebezpečí ve smyslu
citovaného zákonného ustanovení a k osobě stěžovatele jsou dostatečně individualizovány.
[18] Jednou z dalších podmínek podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
která je nutná pro zajištění cizince, je existence nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Uvedené nebezpečí shledala žalovaná v jednání
stěžovatele, který nerespektoval právní řád České republiky; nesplnil svou zákonnou povinnost
pobývat na jejím území, potažmo v celém schengenském prostoru, s platným cestovním
dokladem a vízem a zpočátku před žalovanou vystupoval pod falešnou identitou. Stěžovatel tedy
úmyslně uváděl správní orgány v omyl za účelem „legálního“ pobytu v Německu, kam směřoval
a kde také hodlal případně pracovat.
[19] Krajský soud se v napadeném rozsudku rovněž v podstatné části odůvodnění věnoval
jednání stěžovatele, které oslabuje jeho spolehlivost a důvěryhodnost. Stěžovatel sice ve své
výpovědi uvedl, že nevěděl, že cestovní doklad a vízum potřebuje, ale ze skutečnosti, že se ani
nepokusil vycestovat do Evropy legálně, a již ve Vietnamu se obrátil na ilegální převaděče
s žádostí o zorganizování cesty do Německa jednoznačně vyplývá, že byl srozuměn s ilegálností
své cesty do zemí Evropské unie. O tom svědčí i skutečnost, že cestoval ve skrytu většinou v noci
a vyhnul se kontrole na vnější schengenské hranici. Uvedeným krajský soud rovněž vysvětlil, proč
je v těchto případech zpravidla přistupováno k zajištění cizince a neuložení zvláštních opatření.
Svou argumentací krajský soud přiléhavě reagoval na žalobní námitky a odkázal na relevantní
judikaturu Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 283/2016 – 31).
[20] Další podmínkou pro zajištění cizince podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců je, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování (viz §123b zákona
o pobytu cizinců).
[21] Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 28, jehož závěry stěžovatel nesprávně interpretuje, v této souvislosti
konstatoval: „Důvody zajištění podle §124 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, paušálně nevylučují možnost použití zvláštního opatření
(§123b téhož zákona). Vždy je povinností správního orgánu zvážit zejména osobní, majetkové a rodinné poměry
cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování
veřejnoprávních povinností stanovených Českou republikou nebo jinými státy EU (včetně charakteru porušení
těchto povinností ze strany cizince).“ Z rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
je tedy zřejmé, že je vyloučeno, aby žalovaná přistoupila k vyloučení zvláštního opatření, aniž
by přihlížela ke konkrétním okolnostem každého případu, což platí i v případě důvodů zajištění
dle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
[22] Krajský soud dle přesvědčení Nejvyššího správného soudu zcela důvodně přisvědčil
závěrům žalované, která se ve svém rozhodnutí možností uložení zvláštních opatření náležitě
zabývala. Možnost uložení zvláštního opatření dle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu
cizinců zcela správně vyloučila, neboť stěžovatel na území České republiky neměl žádnou
pobytovou adresu a vzhledem k nedostatku finančních prostředků si ji ani nemohl zajistit.
Z důvodu uvádění různé identity a samotného způsobu vstupu do schengenského prostoru
stěžovatel pro žalovanou neskýtal záruku důvěryhodné osoby. Ani uložení zvláštního opatření dle
§123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by nemohlo svůj účel splnit, neboť stěžovatel
uvedl, že nemá dostatečnou finanční hotovost pro složení záruky. K možnosti uložení zvláštního
opatření dle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců konstatovala, že stěžovatel neskýtá
záruky, že bude podmínky tohoto opatření dodržovat, neboť nerespektuje právní řád České
republiky, což je jen potvrzeno skutečností, že přicestoval na území České republiky
a schengenského prostoru vědomě ilegálně bez cestovního dokladu a víza nebo povolení, které
by ho opravňovalo k pobytu, a výslovně odmítl se v současné době vrátit do Vietnamu.
V neposlední řadě žalovaná zohlednila znění §123b odst. 4 zákona o pobytu cizinců, neboť dle
ní zjevně stěžovatel měl v úmyslu neoprávněně vstoupit na území jiného smluvního státu.
[23] Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem konstatuje, že žalovaná zvažovala
možnosti uložení zvláštních opatření s ohledem na konkrétní okolnosti posuzované věci
a na osobu stěžovatele. Svůj závěr o nemožnosti jejich uložení tedy nezaložila pouze na tom,
že se stěžovatel nacházel na území schengenského prostoru nelegálně (str. 6 až 8 rozhodnutí
žalované). Nelze tedy ani přisvědčit námitce stěžovatele, že krajský soud aproboval paušální
přístup k zajištění cizince, či že snad žalovaná a krajský soud nelegální vstup stěžovatele zcela
nadřadily té skutečnosti, že se jedná o osobu, která se zjevně nedopustila maření jakéhokoliv
správního nebo soudního rozhodnutí. Pokud by totiž stěžovatel zohlednil rovněž ostatní části
rozhodnutí žalované a rozsudku krajského soudu ve svém souhrnu, nemohl by dospět k závěru
o paušálním přístupu žalované k zajišťování cizinců. V tomto ohledu neobstojí ani stěžovatelova
námitka stran podání žádosti o mezinárodní ochranu, neboť řízení o mezinárodní ochraně
neslouží k legalizaci pobytu cizince.
[24] V projednávané věci byly závěry citovaného usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu
žalovanou a krajským soudem dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu v případě stěžovatele
respektovány. Posouzením možnosti uložení alternativních opatření k zajištění stěžovatele
se žalovaná (a následně krajský soud) náležitě zabývala a své závěry přezkoumatelným způsobem
odůvodnila. Nejvyšší správní soud tak považuje odůvodnění rozhodnutí žalované a krajského
soudu za dostatečná, přezkoumatelná a v souladu se zákonem.
[25] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Úspěšné žalované žádné náklady v souvislosti s tímto řízením nad rámec její běžné
činnosti nevznikly, a proto jí Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[27] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 28. 3. 2019, č. j. 42 A 11/2019 – 21,
ustanoven zástupce Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6.
Podle §35 odst. 10 in fine s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem,
je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti.
[28] Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatele odměnu za 1 úkon
právní služby (sepsání kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
v relevantním znění (dále jen „advokátní tarif“), a to ve výši 3100 Kč [srov. §9 odst. 4 písm. d),
§7 bod 5 advokátního tarifu] a náhradu hotových výdajů paušální částkou za každý úkon právní
služby ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 4 advokátního tarifu), celkem 3400 Kč. Jelikož ustanovený
zástupce doložil, že je plátcem DPH, zdejší soud mu takto vypočtenou částku navýšil o částku
odpovídající dani z přidané hodnoty, tj. 714 Kč (§14a advokátního tarifu). Celkem tedy činí
odměna ustanoveného zástupce 4114 Kč a bude mu vyplacena z účtu Nejvyššího správního
soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu