ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.189.2018:22
sp. zn. 5 Azs 189/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: S. K., zastoupený
Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vinohradská 22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2018, č. j. 34 A 8/2018 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Žalobci bylo rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie,
Přijímacího střediska cizinců Zastávka ze dne 3. 11. 2017, č. j. CPR-26724/ČJ-2017-931200-SV,
podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodů 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v relevantním znění (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“) uloženo správní vyhoštění s tím, že doba, po kterou mu nelze umožnit
vstup na území členských států EU, byla stanovena na 4 léta. Správní orgán konstatoval,
že žalobce znovu přicestoval na území České republiky v roce 2014 bez cestovního pasu a bez
víza či platného povolení k pobytu a neoprávněně zde setrval a příležitostně i pracoval, ačkoli
mu již dříve bylo za obdobné jednání opakovaně uloženo správní vyhoštění.
[2] Citované rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, které žalovaný rozhodnutím ze dne
2. 2. 2018, č. j. MV-124-6/OAM-2018, zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně
potvrdil. Uložené vyhoštění shledal žalovaný přiměřeným okolnostem případu. Argumentaci
žalobce tím, že vyhoštění představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života, označil žalovaný za účelovou a irelevantní s odkazem na skutečnost, že partnerka žalobce
rovněž pobývá na území České republiky neoprávněně, přičemž i jí bylo uloženo správní
vyhoštění.
[3] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Brně. Obdobně jako v odvolání žalobce namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu,
přičemž tvrdil, že žalovaný nezjišťoval okolnosti svědčící v jeho prospěch. Dále žalobce
žalovanému vytýkal nepřiměřenost uloženého vyhoštění a doby zákazu vstupu, přičemž opět
poukázal na to, že plně spolupracoval se správními orgány, když vypověděl pravdu o okolnostech
svého pobytu na území České republiky i o okolnostech svého zajištění, a že ve vlasti nemá
žádné zázemí, protože celý jeho současný život, včetně soužití s partnerkou a nezletilým synem,
se odehrává v ČR. Navíc i v případech, kdy má cizinec zázemí ve své vlasti, nemůže taková
skutečnost postačovat k závěru o tom, že vyhoštění představuje přiměřený zásah do jeho
soukromého a rodinného života. Žalovaný měl možnost nechat žalobce vycestovat dobrovolně,
čímž by nedošlo k jeho stigmatizaci vyhoštěním. Dále žalobce opět namítal nedostatečné
posouzení důvodů znemožňujících vycestování, respektive otázky, zda mu v případě návratu
do vlasti nehrozí nebezpečí vážné újmy, přičemž zopakoval, že není zjevné, na jakém základě
žalovaný ke svým závěrům dospěl, jelikož podklady pro tyto závěry ve spise absentují. Žalobce
opět odkázal na údaje zveřejněné na webových stránkách Ministerstva zahraničních věcí, které
důrazně doporučuje občanům České republiky necestovat do Doněcké a Luhanské oblasti
Ukrajiny, kde stále dochází k nepravidelným ozbrojeným střetům, rovněž doporučuje vyhnout
se Autonomní republice Krym a městu Sevastopolu a k obezřetnosti vyzývá rovněž při cestách
do Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské, Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti.
Konečně žalobce namítal i nepřezkoumatelnost odůvodnění uložené doby správního vyhoštění.
[4] Krajský soud podanou žalobu zamítl jako nedůvodnou. Obecnou námitku
nedostatečného zjištění skutkového stavu krajský soud neshledal důvodnou, když konstatoval,
že správní orgány zjistily veškeré relevantní skutečnosti, přičemž jim nelze klást za vinu, že žádná
z nich nesvědčila ve prospěch žalobce. Krajský soud dodal, že skutkový stav byl zjištěn
způsobem nevzbuzujícím důvodné pochybnosti, přičemž správní orgány vycházely také
z výpovědi žalobce a jeho družky.
[5] Krajský soud vzal za prokázané, že žalobce poprvé vstoupil na území České republiky dne
16. 1. 2003 na turistické vízum, i přes uplynutí jeho platnosti však nevycestoval zpět. Následně
byl kontrolován policisty, přičemž za pobyt v České republice bez víza mu bylo uloženo správní
vyhoštění se zákazem vstupu na území České republiky na tři roky. Žalobce přesto nevycestoval
a dne 26. 5. 2011 byl zajištěn při pobytové kontrole, přičemž mu bylo uloženo správní vyhoštění
se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie rovněž na dobu tří let. Dne
2. 10. 2017 se žalobce dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka s úmyslem požádat
o mezinárodní ochranu. Neprokázal se cestovním pasem ani jakýmkoliv pobytovým oprávněním
či vízem a z informačních systémů bylo zjištěno, že mu bylo opakovaně uloženo správní
vyhoštění, proto bylo s žalobcem dne 6. 10. 2017 zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[6] Krajský soud proto uzavřel, že bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce svým jednáním
naplnil podmínky §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců.
Čtyřletý zákaz vstupu na území členských států EU shledal krajský soud přiměřeným s ohledem
na skutečnost, že žalobci bylo správní vyhoštění ukládáno opakovaně a v předchozích případech
jej nerespektoval, proto byla doba zákazu vstupu prodloužena ze tří let na čtyři, přičemž nejdelší
možná doba zákazu vstupu činí dle zákona pět let.
[7] Žalobní námitku, podle níž mohly správní orgány přistoupit pouze k užití méně
intenzivního opatření, např. dobrovolného vycestování, krajský soud rovněž neshledal důvodnou,
jelikož by mírnější opatření stěží mohlo být účinné, když žalobce dobrovolně nevycestoval
ani přes opakované uložení správního vyhoštění.
[8] Ani námitku, podle níž správní orgány nezohlednily spolupráci žalobce, soud neshledal
opodstatněnou, neboť žalobce sám uvedl, že se na území České republiky zdržoval neoprávněně
tři roky, přičemž se dle krajského soudu do Přijímacího střediska cizinců Zastávka dostavil
s úmyslem účelově zneužít institutu mezinárodní ochrany. Nepokusil se tedy o jakoukoli nápravu
svého dosavadního protiprávního jednání.
[9] Krajský soud neshledal důvodnou ani žalobní argumentaci nedostatečným posouzením
přiměřenosti dopadu vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce ani jeho
přítelkyně nemají v České republice povolen žádný druh pobytu, přičemž samotný vztah dvou
osob právo pobytu žádné z nich nezakládá. Soud uvedl, že žalobce a jeho přítelkyně začali
budovat společný život v době, kdy oba pobývali v České republice neoprávněně, museli tak
počítat s tím, že jejich pobyt zde může být kdykoliv ukončen. Vzhledem k tomu, že jsou oba
státními příslušníky Ukrajiny, má Ukrajina povinnost je na své území přijmout, přičemž zde není
žádná překážka, která by bránila jejich vycestování. Podle krajského soudu navíc nebylo
prokázáno, že je žalobce otcem nezletilého syna své současné družky.
[10] Krajský soud nepřisvědčil ani tvrzení žalobce, podle něhož se prvostupňové rozhodnutí
nijak nevypořádává s možnými důsledky správního vyhoštění pro soukromý a rodinný život.
Žalovaný se nejen ztotožnil s úvahami správního orgánu prvního stupně, ale v potřebném
rozsahu je i doplnil, když zhodnotil závažnost protiprávního jednání žalobce, jeho věk, zdravotní
stav i sociální a ekonomické zázemí žalobce v České republice i v zemi původu.
[11] Jako nepravdivé odmítl krajský soud i tvrzení žalobce, podle něhož spis neobsahuje
podklady pro rozhodnutí žalovaného. Krajský soud konstatoval, že správní spis obsahuje veškeré
podstatné skutečnosti i podkladové materiály, včetně informace OAMP MV ze dne 24. 7. 2017,
„Ukrajina - Politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách,
vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, z níž vycházelo závazné stanovisko Ministerstva vnitra
ze dne 9. 10. 2017, č. j. CPR-26724/ČJ-2017-931200-SV, vydané dle §120a zákona o pobytu
cizinců k možnostem vycestování žalobce, podle něhož je vycestování žalobce na Ukrajinu
možné, i závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 18. 1. 2019, č. j. MV-2037-2/OAM-2018,
který jakožto nadřízený orgán v odvolacím řízení závazné stanovisko dotčeného správního
orgánu potvrdil.
[12] Soud nepřisvědčil ani žalobní námitce, podle níž žalobci hrozí v případě vycestování
nebezpečí vážné újmy. Žalobce ve vlasti pobýval v Poltavské oblasti na středovýchodní Ukrajině,
která je pod kontrolou ukrajinské ústřední vlády a kde žádný ozbrojený konflikt neprobíhá.
Správní orgány se touto otázkou zabývaly, přičemž zmiňovaná závazná stanoviska k možnosti
vycestování žalobce, vydaná v obou stupních, důvody znemožňující vycestování žalobce
ve smyslu §179 zákona o pobytu cizinců neshledala. Obava žalobce, že bude muset nastoupit
vojenskou službu nebo že bude za nesplnění této povinnosti potrestán, nezakládá dle krajského
soudu překážku v jeho vycestování, jelikož branná povinnost patří k základním státoobčanským
povinnostem a povolání k výkonu vojenské služby nelze samo o sobě považovat
za pronásledování. Případný trest za nenastoupení vojenské služby by nebyl u žalobce uplatňován
diskriminačně a ani by nebyl dle krajského soudu důvodem znemožňujícím vycestování, neboť
branná povinnost se týká všech branců schopných vykonávat vojenskou službu, přičemž postihy
takových osob jsou upraveny zákonem, který platí na celém území Ukrajiny a pro všechny její
občany.
[13] K argumentaci žalobce instrukcí Ministerstva zahraničních věcí k cestování na Ukrajinu
soud zopakoval, že Poltavská oblast, kde žalobce dříve žil, není jednou z rizikových oblastí
označených v této instrukci, a dodal, že varování je určeno občanům České republiky, kteří
nejsou znalí místních poměrů a obvykle neovládají ani ukrajinský jazyk, jsou tedy zranitelnější,
než státní příslušníci Ukrajiny.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobce („stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadil pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[15] Kasační argumentace stěžovatele byla opět téměř shodná s argumentací předestřenou
ve správní žalobě. Stěžovatel namítá vadu řízení spočívající v porušení §3 správního řádu, neboť
správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dále stěžovatel
správním orgánům vytýká, že porušily §2 odst. 3 a 4 správního řádu, když nepřihlédly
ke specifickým okolnostem případu a nešetřily oprávněné zájmy účastníků řízení.
[16] Stěžovatel rovněž namítá nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatečném odůvodnění
rozhodnutí správních orgánů i krajského soudu. Správní orgány podle něj nezkoumaly možné
dopady vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života a nevypořádaly jeho námitky
vztahující se k nemožnosti vycestování a právu na soukromý a rodinný život. Krajský soud tato
pochybení správních orgánů nenapravil, naopak jimi zatížil i vlastní rozhodnutí. Krajský soud
uplatněné námitky pouze zrekapituloval, aniž by k nim zaujal přezkoumatelné stanovisko.
[17] Konečně stěžovatel namítá nezákonnost spočívající v rozporu napadených rozhodnutí
s §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť má za to, že správním vyhoštění v předmětné
věci představuje nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života. Stěžovatel
argumentuje tím, že sice pobýval v minulosti na území České republiky neoprávněně, nicméně
v současnosti zde žije v podstatě celá jeho rodina, tedy jeho partnerka a nezletilý syn. Prostý
odkaz na absenci práva cizince na pobyt na území České republiky dle stěžovatele nevypovídá nic
o přiměřenosti vyhoštění.
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí,
své vyjádření k žalobě i na odůvodnění rozsudku krajského soudu, s nímž se ztotožňuje.
Má za to, že správní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu se zákonem,
k porušení zásad správního řízení či ustanovení správního řádu nedošlo. Stěžovatel si byl vědom
toho, že na území ČR pobývá neoprávněně až do 2. 10. 2017, kdy požádal o mezinárodní
ochranu. Zákon v případě opakovaného porušování pobytového režimu připouští uložení
správního vyhoštění se zákazem vstupu až na dobu 5 let, s ohledem na tyto skutečnosti
nepovažuje žalovaný dobu zákazu vstupu v tomto případě za nepřiměřenou. Podle přesvědčení
žalovaného uložením správního vyhoštění nedošlo ani k nepřiměřenému zásahu do soukromého
či rodinného života stěžovatele. Stěžovatel může svůj rodinný život realizovat na Ukrajině, neboť
jeho přítelkyně i její nezletilý syn jsou rovněž ukrajinští státní příslušníci. Žalovaný v této
souvislosti odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu k čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, podle níž toto ustanovení nezakládá všeobecný závazek smluvních
stran respektovat volbu dotčených osob ohledně jejich společného pobytu, resp. napomáhat
rozvíjení vztahu mezi nimi. Družce stěžovatele bylo navíc v roce 2015 uloženo správní vyhoštění,
proto by měla území ČR opustit společně se stěžovatelem. Krajský soud se podle názoru
žalovaného vypořádal se všemi žalobními námitkami, které jsou navíc formulovány pouze
v obecné rovině. Žalovaný tedy navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku krajského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána oprávněnou osobou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo
(§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[20] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[21] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku i rozhodnutí žalovaného, neboť zpravidla jen u přezkoumatelného rozhodnutí lze vážit
důvodnost ostatních námitek. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek
i rozhodnutí žalovaného jsou plně přezkoumatelné.
[22] Správní orgány i soud se zabývaly posouzením dopadů správního vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele, avšak neshledaly argumentaci stěžovatele
o nepřiměřenosti tohoto zásahu důvodnou zejména s ohledem na skutečnost, že stěžovatel začal
svůj rodinný život se svou družkou rozvíjet v období, kdy oba pobývali v ČR neoprávněně,
přičemž oba jsou státními příslušníky Ukrajiny, kam mohou bez větších problémů vycestovat.
[23] V odstavcích 41 až 43 napadeného rozsudku se krajský soud věnoval argumentaci
stěžovatele obavou z nebezpečí vážné újmy v důsledku ozbrojeného konfliktu probíhajícího
v zemi původu stěžovatele, přičemž s odkazem na zmiňovaná závazná stanoviska Ministerstva
vnitra a ministra vnitra uzavřel, že v Poltavské oblasti, odkud stěžovatel pochází, ozbrojený
konflikt neprobíhá a že tato středovýchodní část Ukrajiny je zcela pod kontrolou ukrajinské
ústřední vlády a panuje v ní normální bezpečností situace. Jak již bylo konstatováno, správní
orgány i krajský soud se na podkladě závazných stanovisek a zmiňované informace o zemi
původu věnovaly rovněž otázce případné vojenské služby stěžovatele, resp. sankcí za její
nenastoupení a i v tomto ohledu jsou jejich závěry přezkoumatelné; věcnou nesprávnost těchto
závěrů přitom stěžovatel v kasační stížnosti nenamítal, Nejvyšší správní soud se tedy ani touto
otázkou věcně nezabýval.
[24] Lze shrnout, že z odůvodnění rozsudku krajského soudu i žalobou napadeného
rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z jakých podkladů soud i žalovaný vyšli a jaké úvahy je vedly
k přijatým závěrům, jejich rozhodnutí lze tedy označit za dostatečně odůvodněná, a proto i plně
přezkoumatelná.
[25] Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal rozsudek krajského soudu i žalobou
napadené rozhodnutí přezkoumatelnými, přistoupil k posouzení důvodnosti dalších stížních
námitek.
[26] Je třeba předeslat, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční a Nejvyšší
správní soud je vázán důvody kasační stížnosti. Stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu
napadeného rozsudku a musí v kasační stížnosti předestřít polemiku se závěry krajského soudu.
Nejvyšší správní soud při přezkumu nemůže tuto roli převzít, jeho úkolem není ani nahrazovat
činnost krajského soudu a opětovně přezkoumávat napadené rozhodnutí správního orgánu, jako
kdyby rozhodnutí krajského soudu neexistovalo. Z tohoto důvodu platí, že obsah a kvalita
kasační stížnosti předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Uvedení
konkrétních kasačních námitek nelze zpravidla nahradit zopakováním námitek uplatněných
v předchozích podáních nebo pouhým odkazem na tato podání (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 1. 2007, č. j. 8 Afs 55/2005 – 74, všechna citovaná rozhodnutí
správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz). Povinností stěžovatele je sdělit, z jakých
důvodů závěry krajského soudu považuje za nezákonné či jinak nesprávné, nikoliv pouze vyjádřit
obecný nesouhlas s rozhodnutím napadeným kasační stížností.
[27] Vzhledem k tomu, že stěžovatel formuloval námitku vad řízení spočívajících v porušení
§3 správního řádu a §2 odst. 3 a 4 správního řádu natolik obecně, že je na samotné hraně
projednatelnosti, když nespecifikoval, jaké konkrétní skutečnosti podstatné pro řízení nebyly
zjištěny, ač zjištěny být měly, ani ke kterým konkrétním okolnostem případu nebylo přihlédnuto,
mohl Nejvyšší správní soud tuto námitku posoudit pouze v obecné rovině. Dospěl přitom
k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně, přičemž žalovaný při jeho zjišťování vyšel
z výpovědí stěžovatele i jeho družky a dále ze zmiňovaných závazných stanovisek Ministerstva
vnitra a ministra vnitra zpracovaných na podkladě zmiňované informace o zemi původu ze dne
24. 7. 2017. Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné okolnosti, které by v řízení nebyly
zohledněny, ač být zohledněny měly, nelze tak říci, že by správní orgány či soud nešetřily
oprávněné zájmy stěžovatele.
[28] Nelze přisvědčit ani stížní námitce, podle níž vyhoštění stěžovatele představuje
nepřiměřený zásah do jeho osobního nebo rodinného života ve smyslu §119a odst. 2 a §174a
zákona o pobytu cizinců. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud samozřejmě zabýval v celé
řadě svých rozhodnutí, přičemž např. v rozsudku ze dne 22. 7. 2016, č. j. 5 Azs 39/2015 – 35,
konstatoval: „Za překážku správního vyhoštění je třeba považovat pouze zásah nepřiměřený, přičemž
přiměřenost je třeba posuzovat na základě kritérií stanovených zákonem a vyplývajících rovněž z judikatury
Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k čl. 8 Úmluvy. Tato judikatura
zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen, (2) délku pobytu cizince
ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci
nepřekonatelné překážky k rodinnému či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného
příslušníka následovat cizince do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel
cizineckého práva v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti Nizozemsku, stížnost
č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva a Hoogkamer
proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku,
stížnost č. 55597/09, bod 70). Všechna uvedená kritéria je třeba posoudit ve vzájemné souvislosti a porovnat
zájmy jednotlivce na pobytu v dané zemi s opačnými zájmy státu. Právo vyplývající z čl. 8 Úmluvy totiž není
absolutní a je zde prostor pro vyvažování protichůdných zájmů cizince a státu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 - 45). Je tedy v prvé řadě na správních orgánech,
aby při svém rozhodování usilovaly o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy stěžovatele a zájmy společnosti.“
[29] Dále se v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud zabýval skutečností, že, stejně
jako v nyní posuzované věci, stěžovatel budoval své rodinné zázemí v době, kdy věděl
o neoprávněnosti svého pobytu: „Skutečnost, že zázemí pro rodinný život bylo budováno i přesto, že dotčené
osoby věděly, že jejich rodinný život je v dané zemi od počátku nejistý, je přitom zásadní i podle judikatury ESLP
(srov. rozhodnutí ze dne 26. 1. 1999, Sarumi proti Spojenému království, stížnost č. 43279/98, nebo
ze dne 9. 11. 2000, Shebashov proti Lotyšsku, stížnost č. 50065/99). V takových případech může
vyhoštění cizince představovat porušení článku 8 Úmluvy pouze výjimečně (viz např. rozhodnutí ze dne
24. 11. 1998, Mitchell proti Spojenému království, stížnost č. 40447/98, nebo ze dne 22. 6. 1999,
Ajayi a další proti Spojenému království, stížnost č. 27663/95, nebo již citované rozsudky Rodrigues
da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku a Nunez proti Norsku). Za takové výjimečné okolnosti
je možno považovat např. nezbytnost zvláštní péče (kterou by vyžadoval stěžovatel, či naopak skutečnost,
že stěžovatel by byl nucen poskytovat zvláštní péči některému členu rodiny), nebo nepřiměřenou délku zákazu
pobytu spolu s nemožností přesídlení celé rodiny, např. v případě, mají-li ostatní členové rodiny jinou státní
příslušnost či neznají-li jazyk domovské země vyhošťované osoby.“
[30] Dále v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že výjimečnou okolností, která
by zabraňovala vyhoštění cizince, může být i nejlepší zájem nezletilého dítěte (srov. již citovaný
rozsudek ESLP ve věci Nunez proti Norsku, body 78-85, nebo rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31).
[31] Stěžovatel v průběhu řízení sám neuvedl žádnou výjimečnou okolnost, která by činila
jeho vyhoštění nepřiměřeným s ohledem na jeho soukromý či rodinný život, ani správní orgány
či krajský soud žádnou takovou okolnost neshledaly. Zdravotní stav stěžovatele či jeho družky
a jejího nezletilého syna nebrání vycestování stěžovatele ani celé rodiny. Z úřední činnosti
je Nejvyššímu správnímu soudu známo, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 10. 1. 2018,
č. j. OAM-806/ZA-ZA12-ZA20-2017, nebyla stěžovateli udělena žádné z forem mezinárodní
ochrany dle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 3. 4. 2019, č. j. 4 Az 9/2018 – 27.
Řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti tomuto rozsudku je vedeno Nejvyšším správním
soudem pod sp. zn. 10 Azs 141/2019. Obdobně žaloba družky stěžovatele, H. K., nar. X, proti
rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 30. 7. 2015, č. j. MV-105637-3/OAM-2015, ve věci jejího
správního vyhoštění byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2015, č.
j. 4 A 57/2015 – 39. Kasační stížnost družky stěžovatele proti tomuto rozsudku byla zamítnuta
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 Azs 277/2015 – 27. Konečně
žaloba družky stěžovatele a jejího nezletilého syna, A. K., nar. X, proti rozhodnutím Ministerstva
vnitra ze dne 27. 9. 2016, č. j. OAM-491/ZA-ZA05-K01-2015 a č. j. OAM-139/LE-LE05-K01-
2015, jimiž jim nebyla udělena mezinárodní ochrana, byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu
v Praze ze dne 8. 6. 2017, č. j. 1 Az 60/2016 – 41. Kasační stížnost družky stěžovatele a jejího
syna proti tomuto rozsudku městského soudu byla usnesením Nejvyššího správního soudu ze
dne 30. 8. 2017, č. j. 6 Azs 205/2017 – 21, odmítnuta pro nepřijatelnost.
[32] Nelze ani hovořit o tom, že by rodina stěžovatele neměla na Ukrajině vůbec žádné
zázemí, neboť přinejmenším žijí na Ukrajině bratři stěžovatele, byť stěžovatel uváděl, že se s nimi
nestýká. Stěžovatel na Ukrajině také pobýval, dle své výpovědi, v letech 2012 až 2014. Nezletilý
syn družky stěžovatele, o němž stěžovatel i jeho družka shodně vypověděli, že se jedná rovněž
o syna stěžovatele, byť stěžovatel není zapsán v rodném listu dítěte jako jeho otec, si pro svůj
nízký věk zatím nemohl vytvořit natolik pevné vazby ke zdejšímu prostředí, aby jejich ochrana
představovala absolutní překážku ve vycestování stěžovatele. Ani přihlédnutí k nejlepšímu zájmu
nezletilého dítěte tedy v daném případě nepřeváží výsledek hledání spravedlivé rovnováhy mezi
protichůdnými zájmy státu a jednotlivce na stranu ochrany rodinného života stěžovatele.
IV.
Závěr a náklady řízení
[33] Zdejší soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[34] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy vůči
stěžovateli právo na náhradu nákladů důvodně vynaložených v řízení o kasační stížnosti,
z obsahu spisu však plyne, že mu v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. září 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu