ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.196.2019:21
sp. zn. 5 Azs 196/2019 - 21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: U. K., zast.
JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie,
oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 13 A
32/2019 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy se u rču j e
částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým městský soud zamítl
žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2019, č. j. KRPA-169126-23/ČJ-2019-
000022-ZSV. Tímto rozhodnutím žalovaná rozhodla o zajištění stěžovatele za účelem správního
vyhoštění podle §124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Zajištění stěžovatele předcházel dne 28. 4. 2019 výjezd policejní hlídky na pokyn dozorčí
služby ke konfliktu mezi spolubydlícími na ulici J. 326/5, P. 10 - H. Hlídka na místě ztotožnila
stěžovatele; při provádění lustrace však zjistila, že se jedná o osobu, která prochází v evidenci
nežádoucích osob jako nežádoucí cizinec od 4. 5. 2018, přičemž v Schengenském informačním
systému II je ohledně stěžovatele obsažen český záznam, s platností do 20. 5. 2019. Z tohoto
důvodu hlídka zajistila stěžovatele podle §27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Při následném podání vysvětlení téhož dne (tj.
28. 4. 2019) stěžovatel uvedl, že poprvé přijel do České republiky dne 25. 9. 2017. Od té doby
pobývá na území České republiky stále. Přijel za prací, neboť doma v Uzbekistánu má velké
potíže, proto si potřebuje vydělat peníze. Dále uvedl, že v Uzbekistánu žijí jeho tři děti, manželka,
sestra a bratr, přičemž bratr žil 10 let v České republice, „odjel však teď domů a už zde nebydlí.
15. 4. 2019 odjel domů. Já za ním přijel na návštěvu“. V České republice má jen synovce. Pracuje jako
zedník v Praze i mimo Prahu. Nemá zde žádné ekonomické, kulturní ani společenské vazby či
závazky nebo pohledávky.
[3] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění podle §119
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2017,
č. j. KRPA-354585-21/ČJ-2017-000022, ve spojení s rozhodnutím Policie České republiky,
Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 3. 5. 2018, č. j. CPR-1517-7/ČJ-2018-930310-V230
(kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a dříve uvedené rozhodnutí žalované o správním
vyhoštění potvrzeno), neboť stěžovatel pobýval na území České republiky neoprávněně bez víza
v období od 27. 9. 2017 do 2. 10. 2017. V řízení o správním vyhoštění stěžovatel neuváděl žádné
skutečnosti, které by bránily jeho vycestování. Ke svému soukromému a rodinnému životu
na území České republiky se nijak nevyjádřil.
[4] Stěžovatel byl následně po svém zajištění (tj. 28. 4. 2019) umístěn do Zařízení
pro zajištění cizinců Balková. V tomto zařízení požádal dne 2. 5. 2019 o udělení mezinárodní
ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Následně (dne 3. 5. 2019) vydalo Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky,
rozhodnutí, č. j. OAM-264/LE-BA02-VL13-PS-2019, o zajištění stěžovatele ve smyslu §46a
odst. 1 písm. e) zákona o azylu (žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána v zařízení
pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní
ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo jej pozdržet, ačkoliv
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve). Stěžovatel však napadl správní žalobou
rozhodnutí žalované o zajištění podle zákona o pobytu cizinců – tedy rozhodnutí ze dne
28. 4. 2019, č. j. KRPA-169126-23/ČJ-2019-000022-ZSV. Následně pak v doplnění žaloby ze dne
5. 6. 2019 prostřednictvím ustanoveného zástupce uvedl, že žalovaná „patrně zcela dezinterpretovala
informaci, podle níž žalobcův bratr krátce před žalobcovým zajištěním (dočasně) odcestoval do vlasti a patrně vyšla
z toho, že bratr definitivně opustil území České republiky, a eventuálnímu rozhodnutí (stěžovatel měl
zde na mysli patrně zásah, pozn. uvedena Nejvyšším správním soudem) do rodinného a soukromého
života žalobce se věnovala zcela zkratkovitým a nedostatečným způsobem“.
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Městský soud stěžovatelovu žalobu zamítl s tím, že odůvodnění žalované považuje
za dostatečné. Z rozhodnutí je podle městského soudu zřejmé, proč žalovaná dospěla
k uvedenému závěru o zajištění stěžovatele. Správní orgán je povinen zabývat se otázkou
realizovatelnosti vyhoštění cizince nejpodrobněji v rozhodnutí o správním vyhoštění, což bylo
v této věci splněno. Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění, toto rozhodnutí však žalobou
nenapadl. Městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016,
č. j. 1 Azs 5/2016 - 25, ze kterého vyplývá, že je-li již vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění
a toto rozhodnutí je pravomocné a vykonatelné (a není napadeno správní žalobou), může
žalovaná ohledně možných překážek vyhoštění stěžovatele v řízení o zajištění za účelem
správního vyhoštění vyjít přímo z tohoto pravomocného a vykonatelného rozhodnutí,
aniž by si musela o možných překážkách vyhoštění stěžovatele činit pouze předběžný úsudek.
Městský soud dále připomněl, že stěžovatel se v řízení o správním vyhoštění ke svému
soukromému a rodinnému životu nevyjádřil, přestože k tomu měl prostor. V řízení o zajištění
za účelem správního vyhoštění pak uvedl, že celá jeho rodina (vyjma synovce, ke kterému však
žádné další informace neuvedl) žije v Uzbekistánu, a to včetně bratra, který dříve pobýval 10 let
v České republice. Z tohoto důvodu považoval městský soud tvrzení o dočasném odjezdu bratra
stěžovatele za účelové, neboť stěžovatel dříve výslovně uvedl, že bratr v České republice
již nebydlí.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
[6] Rozhodnutí městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností, v níž uvedl, že uvedený
rozsudek napadá z důvodu vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo
že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit [§103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“)].
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že městský soud přejal postoj žalované, podle něhož
není třeba eventuální zásah do soukromého nebo rodinného života stěžovatele zkoumat
s ohledem na posouzení této otázky v řízení o správním vyhoštění, přičemž částečně se pokusil
nahradit chybějící úvahu žalované, což stěžovatel považuje za zcela nepřípustný postup.
Odkázal přitom na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, ze kterého vyplývá povinnost správního orgánu zabývat se v řízení
o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto
překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím o zajištění cizince
vyšly najevo. Mezi takové překážky přitom patří i nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života stěžovatele. Žalovaná měla povinnost vypořádat se s tím, zda je pobyt bratra
stěžovatele natolik závažnou překážkou a došlo by k takovému zásahu do soukromého nebo
rodinného života stěžovatele, že nelze uvažovat o realizaci stěžovatelova vyhoštění. K závěru,
že zásah do soukromého a rodinného života vůbec nepřipadá v úvahu, však žalovaná neměla
dostatek podkladů.
[8] Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Podstata této věci tkví z posouzení otázky, zda žalovaná (jakož i následně městský soud)
dostatečně posoudila, zda žalobou napadené rozhodnutí o zajištění stěžovatele za účelem
správního vyhoštění nebude představovat nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného
života s ohledem na pobyt stěžovatelova bratra na území České republiky.
[12] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že v řízení o zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění má správní orgán povinnost zabývat se možnými překážkami správního
vyhoštění, jsou-li mu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li před rozhodnutím
o zajištění najevo. Mezi tyto překážky přitom patří také případný nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. To ostatně plyne právě z usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, na který
stěžovatel také sám odkazuje. Současně však Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v případě
stěžovatele žalovaná (jakož i městský soud) všechny relevantní skutečnosti náležitě zohlednila.
[13] Stěžovatel má za to, že rozhodnutím o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění
a následnou realizací správního vyhoštění dojde k nepřiměřenému zásahu do jeho rodinného
života, neboť na území České republiky má žít jeho bratr.
[14] Z obsahu spisového materiálu je jasně zřejmé, že v řízení o správním vyhoštění stěžovatel
žádné skutečnosti svědčící o existenci jeho rodinného života na území České republiky neuváděl
(viz zejm. str. 2 dole až str. 4 nahoře, str. 5 dole až str. 6 nahoře rozhodnutí žalované o správním
vyhoštění stěžovatele ze dne 28. 11. 2017, č. j. KRPA-354585-21/ČJ-2017-000022; str. 3 dole
a str. 4 nahoře rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne
3. 5. 2018, č. j. CPR-1517-7/ČJ-2018-930310-V230).
[15] V podání vysvětlení ze dne 28. 4. 2019, které předcházelo jeho zajištění za účelem
správního vyhoštění, stěžovatel výslovně uvedl, že jeho 3 děti, manželka, sestra i bratr žijí
v Uzbekistánu, kde má také rodinný dům. Na otázku, zda má v České republice nějaké další
příbuzné, uvedl: „Mám zde rodného bratra, který zde 10 let žije. Odjel však teď domů a už zde nebydlí.
15. 4. 2019 odjel domů. Já za ním přijel na návštěvu. Tady mám synovce.“ Dále pak uvedl, že mu není
známa žádná překážka, která by mu znemožňovala vycestování z území České republiky
do Uzbekistánu. V České republice chtěl pracovat, protože má velké dluhy a problémy. Žalovaná
následně tyto okolnosti ve svém rozhodnutí patřičně zohlednila – viz str. 9 dole a str. 10 nahoře
rozhodnutí žalované ze dne 28. 4. 2019, č. j. KRPA-169126-23/ČJ-2019-000022-ZSV, přičemž
dospěla k závěru, že není žádný důvod, pro který by nebylo možné stěžovatelovo vycestování
do Uzbekistánu. Z rozhodnutí je naprosto zřejmé, jaké úvahy vedly žalovanou k uvedenému
závěru a co při svém posuzování považovala za podstatné.
[16] Jak vyplývá z výše citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu,
správní orgán má povinnost zabývat se možnými překážkami správního vyhoštění, jsou-li
mu v době rozhodování o zajištění známy nebo vyšly-li před rozhodnutím o zajištění najevo.
Stěžovatel však v řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění netvrdil, že má na území České
republiky silné rodinné vazby. Naopak uvedl, že celá jeho rodina (vyjma synovce, ke kterému
se však nijak blíže nevyjádřil) žije v Uzbekistánu.
[17] Nejvyšší správní soud k tomuto uvádí, že je především na samotném cizinci, aby tvrdil
a prokázal, že realizací správního rozhodnutí budou jeho práva nepřiměřeně zasažena (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2011, č. j. 8 As 32/2011 - 60). Stěžovatel
přitom sám výslovně uvedl, že jeho bratr již v České republice nepobývá, ale že se vrátil
do Uzbekistánu. Ani v řízení o správním vyhoštění nenamítal, že by uložením správního
vyhoštění jeho soukromý a rodinný život nějak utrpěl; ke svému soukromému a rodinnému
životu neuvedl nic. Až v řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění uvedl, že v České
republice pobýval 10 let jeho bratr, který však již odjel do Uzbekistánu, a nyní synovec.
V doplnění žaloby ze dne 5. 6. 2019 pak uvedl, že bratrův odjezd do Uzbekistánu byl pouze
dočasný. V době rozhodování správního orgánu o zajištění za účelem správního vyhoštění však
nic nenasvědčovalo tomu, že by vycestování stěžovatele představovalo jakýkoli zásah do jeho
soukromého či rodinného života.
[18] Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s názorem městského soudu, že tvrzení
stěžovatele o dočasném odjezdu bratra je pouze účelové. Pakliže by stěžovatelovo správní
vyhoštění představovalo skutečný zásah do jeho soukromého a rodinného života, jistě by byl
schopen uvést konkrétní skutkové okolnosti, které by o tomto zásahu svědčily – a to již v řízení
o správním vyhoštění. Sám stěžovatel však uvedl, že do České republiky přijel za prací
a potřebuje vydělat peníze, aby mohl provdat dceru a poslat děti do dobré školy. Tyto okolnosti
však nelze považovat za takové, které by bránily stěžovatelovu vycestování z České republiky.
[19] Pokud se týká námitky, že se městský soud pokusil nahradit chybějící úvahu žalované
o možném zásahu do soukromého či rodinného života stěžovatele, Nejvyšší správní soud uvádí,
že žalovaná tuto úvahu zahrnula do svého rozhodnutí – konkrétně se tímto zabývá na str. 9 dole
a str. 10 nahoře napadeného rozhodnutí. Žalovaná výslovně uvedla, z jakých informací
o stěžovatelově rodinném životě vycházela a proč žádný zásah v případě realizace správního
vyhoštění nehrozí. Vycházela při tom zejm. z tvrzení samotného stěžovatele ze dne 28. 4. 2019.
Současně si k možnosti vycestování stěžovatele do Uzbekistánu vyžádala závazné stanovisko
Ministerstva vnitra, které je součástí spisu a ze kterého vyplývá, že stěžovateli v Uzbekistánu
žádné nebezpečí nehrozí. Nelze tedy se stěžovatelem souhlasit ani v tom, že by žalovaná neměla
pro posouzení možného zásahu do jeho soukromého a rodinného života dostatek podkladů.
[20] Městský soud tedy nepochybil, považoval-li rozhodnutí žalované ohledně možného
zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele za dostatečně odůvodněné.
V. Závěr a náklady řízení
[21] Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
stěžovatele důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť jí podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné
úřední činnosti nevznikly.
[23] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Zástupce
stěžovatele, advokát JUDr. Ing. Jakub Backa, byl stěžovateli ustanoven již v řízení o žalobě
usnesením městského soudu ze dne 15. 5. 2019, č. j. 13 A 32/2019 - 21. V řízení před Nejvyšším
správním soudem ustanovený advokát učinil dva úkony právní služby, a to písemné podání soudu
ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„advokátní tarif“)], kterým bylo podání kasační stížnosti, a dále uskutečnění porady s klientem
přesahující jednu hodinu [§11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu], neboť doložil konání této
porady se stěžovatelem v Zařízení pro zajištění cizinců v Balkové dne 21. 6. 2019 v délce 75
minut. Z těchto důvodů ustanovenému advokátovi náleží za každý tento úkon odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu] a dále 300 Kč paušální
náhrady hotových výdajů [§13 odst. 4 advokátního tarifu], celkem tedy 6800 Kč. Vzhledem
k tomu, že ustanovený advokát dále doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, musí být tato
odměna a náhrada hotových výdajů dle 35 odst. 10 s. ř. s. navýšena o částku odpovídající
DPH 21 %. Celkem tedy bude ustanovenému zástupci z účtu Nejvyššího správního soudu
vyplacena částka 8228 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu