ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.235.2019:25
sp. zn. 5 Azs 235/2019 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: S. D., zast.
Mgr. Alenou Holubkovou, advokátkou se sídlem Revoluční 762/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019,
č. j. 16 Az 15/2019 – 25,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2019, č. j. 16 Az 15/2019 – 25,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 19. 3. 2019,
č. j. OAM-184/LE-LE05-LE05-2017, se ruší a věc se vrací žalovanému
k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 10 200 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Aleny
Holubkové, advokátky se sídlem Revoluční 762/13, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2019, č. j. OAM-184/LE-LE05-LE05-2017.
Citovaným rozhodnutím žalovaný rozhodl tak, že se stěžovateli neuděluje mezinárodní ochrana
podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] O udělení mezinárodní ochrany na území České republiky požádal stěžovatel dne
15. 12. 2017 z předběžné vazby, do níž byl vzat v rámci vydávacího (extradičního) řízení
do Ruské federace. Jako důvod své žádosti stěžovatel uvedl právě obavu ze svého vydání
za účelem trestního stíhání v Rusku pro podezření ze spáchání trestných činů podvodu,
konkrétně krádeže majetku státního podniku Bazalt (v souvislosti s vrácením DPH), k němuž
mělo dojít podvodem a zneužitím důvěry organizovanou skupinou ve velkém měřítku. Stěžovatel
toto trestní stíhání považuje za vykonstruované ve snaze zakrýt skutečnou trestnou činnost
odpovědných osob ve vedení státního podniku Bazalt. S odkazem na politickou situaci v Rusku
a stav vězeňství vyjádřil vážnou obavu jednak o možnost prokázat svoji nevinu ve spravedlivém
procesu, jednak o své zdraví – a to z důvodu špatných podmínek ve věznicích, především pokud
jde o přístup ke zdravotní péči, neboť trpí diabetem I. typu a s tím souvisejícími problémy
se zrakem.
[3] Žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 3. 2019 stěžovateli mezinárodní ochranu neudělil;
neshledal důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu a současně dospěl k závěru,
že zde nejsou dány ani důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve formě doplňkové ochrany.
[4] V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný konstatoval, že stěžovatel „není žádným
politickým disidentem, ani jinou zájmovou osobou“ a jím prezentované obavy nelze podřadit pod žádný
z azylově relevantních důvodů. Trestní stíhání samo o sobě nemůže být důvodem pro udělení
azylu a výtky vůči němu jsou oprávněny posuzovat orgány rozhodující v extradičním řízení.
Řízení ve věci mezinárodní ochrany nelze chápat jako jakýsi přezkum rozhodnutí vydaných
v extradičním řízení, v němž bylo usnesením městského soudu ze dne 15. 2. 2018,
sp. zn. Nt 403/2017, rozhodnuto, že vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace
je přípustné. Současně žalovaný poukázal na záruky ruské strany dané v extradičním řízení
a doplnil, že stěžovatel nepatří k osobám, na nichž by měl ruský režim zvýšený zájem a jejichž
trestní řízení by proto ovlivňoval; kromě aktuálního trestního stíhání stěžovatel neměl v zemi
původu žádné problémy a neuvedl žádný relevantní argument svědčící o tom, že jeho stíhání
je nezákonné nebo jakkoli zmanipulované. V této souvislosti žalovaný odmítl též jakoukoli
podobnost projednávané věci s případem Magnitskiy, neboť stěžovatel se nikdy nijak politicky
neangažoval a nepoukazoval např. na korupci v ruských bezpečnostních orgánech. Ve vztahu
k podmínkám v ruských věznicích pak žalovaný připustil, že jsou obecně špatné a v některých
případech byl vězněným osobám přístup k adekvátní lékařské péči omezen či zcela odepřen.
Neznamená to však, že k takovému porušení lidských práv dojde automaticky i v případě
stěžovatele, neboť nebyly prokázány žádné relevantní okolnosti spojené s jeho osobou, které
by potvrzovaly pravděpodobnost takového závěru. Žalovaný v tomto kontextu opět odkázal
na poskytnuté záruky, jejichž součástí je i kontrolní mechanismus, že nedojde k porušení práv
stěžovatele a mezinárodních standardů, které upravují i dostupnost lékařské péče vězněných
osob. K samotné lékařské péči pak žalovaný poukázal na bohatou judikaturu Evropského soudu
pro lidská práva (rozsudky ve věcech Vasilyev v. Rusko, č. 28370/05, Nogin v. Rusko, č. 58530/08,
Arutyunyan v. Rusko, č. 489777/09 a Khloyev v. Rusko, č. 46404/13), která prokazuje, že vězněné
osoby trpící diabetem mají v ruských vězeňských zařízeních zajištěn přístup k adekvátní zdravotní
péči v podobě odborné léčby a nezbytných léků, vč. inzulínu.
II. Rozhodnutí městského soudu
[5] Proti zmíněnému rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou městský soud
jako nedůvodnou zamítl podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[6] V návaznosti na obsah žaloby se městský soud v rámci svého přezkumu soustředil
především na důvody neudělení doplňkové ochrany s tím, že stěžovatel žádné azylově relevantní
důvody netvrdil. Ztotožnil se s žalovaným, že trestní stíhání stěžovatele není nijak politicky
či jinak zájmově motivováno; stěžovatele nelze považovat za zvýšeně ohroženou osobu
v důsledku jeho tvrzení o „obětním beránkovi“, kdy své stíhání dával do souvislosti se snahou
určitých osob zakrýt skutečné pachatele trestné činnosti. Podle městského soudu tak nelze vůči
stěžovateli očekávat odlišný – tedy negativní či excesivní přístup od ruských státních orgánů,
a to ani v rámci trestního řízení, ani při omezení osobní svobody ve vězení. V tom se případ
stěžovatele liší od případu Magnitskiy, jehož politické pozadí založilo předpoklady pro excesivní
přístup. Současně městský soud připomněl, že stěžovatel nijak nezpochybnil záruky ruských
orgánů poskytnuté v rámci extradičního řízení, přičemž tyto záruky jsou obecně akceptovány
a odpovídají i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zmíněné žalovaným; ta obsahuje
nejen skutková zjištění o poskytování zdravotní péče, vč. základní léčby diabetu, ale i z toho
plynoucí právní závěry o neporušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). S ohledem na shora uvedené městský soud
uzavřel, že ačkoli je situace v ruském vězeňství zatížena celou řadou problémů, lze dovodit určitý
základní standard dodržování lidských práv, včetně zásad právního státu v rámci trestního řízení.
Proto i s přihlédnutím k poskytnutým zárukám nelze v případě stěžovatele shledat naplnění
důvodů pro udělení doplňkové ochrany z důvodu hrozby skutečného nebezpečí vážné újmy.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, ve které předeslal,
že podle §104a s. ř. s. tato kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele, a to pro pochybení výrazné intenzity mající dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Ten je totiž přesvědčen o nepřezkoumatelnosti a o nezákonnosti napadeného
rozsudku, kterým městský soud aproboval závěry žalovaného, aniž by je náležitě přezkoumal
a zdůvodnil zamítnutí žaloby.
[8] V další části kasační stížnosti již stěžovatel poukázal na vady řízení před žalovaným
spočívající zejména v tom, že jeho závěry nemají oporu ve spise anebo jsou s ním rozporu.
Dle stěžovatele žalovaný nahradil skutečně zjištěný stav věci vlastními hodnotícími soudy,
které nejenže nemají oporu ve spise, ale ani v realitě. V této souvislosti poukázal na skutečnosti
uvedené při pohovoru před žalovaným a vůbec v průběhu celého správního řízení, z nichž
dovozoval své obavy a možné nebezpečí, kterému by byl po návratu do země původu vystaven
v důsledku vedeného trestního řízení, vč. možnosti vynuceného přiznání a ohrožení na životě –
porušení čl. 3 a čl. 6 Úmluvy. Trestní stíhání v Rusku nelze hodnotit jako nestranné či humánní,
což dokládají mnohá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jakož i případ Magnitskiy.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím,
že žalovaný byl povinen zohlednit veškeré informace a důkazy svědčící nejen v jeho neprospěch,
ale i jeho prospěch. To se v daném případě nestalo; žalovaný nedostál své povinnosti náležitě
zohlednit veškeré relevantní skutečnosti, které stěžovatel uváděl. Proto podle jeho názoru nelze
objektivně přijmout závěr, že nesplňuje důvody pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.
Na základě toho navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil, příp. aby zrušil
i jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[9] Žalovaný správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ji považuje
za nedůvodnou a účelovou. Ve vztahu k jejímu obsahu poukázal na to, že jde o výtky vesměs
obecné povahy, které se týkají rozhodnutí žalovaného, a o konkrétních pochybeních městského
soudu stěžovatel prakticky mlčí. Jedná se o výčet nekonkrétních námitek, z nichž není jasné,
na základě čeho stěžovatel dovozuje svoji obavu z návratu do Ruska. S ohledem na to žalovaný
navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl, příp. aby ji jako
nedůvodnou zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem
k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší
správní soud ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým
významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[11] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního
Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních
zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného usnesení je tedy kasační stížnost ve věcech
mezinárodní ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost
v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního
soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní
soud ve výjimečných a odůvodněných případech dospěje k závěru, že je namístě změnit
výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[12] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že předložená
kasační stížnost předestírá k rozhodnutí několik na sebe navazujících otázek, přičemž z důvodu
uvedeného sub 4. kritérií přijatelnosti bylo nutno posoudit především otázky vztahující
se k obavám stěžovatele ohledně jeho trestního stíhání a věznění v zemi původu – a to z hlediska
možného naplnění některého z důvodů pro udělení mezinárodní ochrany. Kasační stížnost proto
zdejší soud shledal jako přijatelnou. Poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil přitom, zda napadený rozsudek
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl
k následujícímu závěru.
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Úvodem je třeba předeslat, že lze do značné míry souhlasit s žalovaným v tom, že důvody
kasační stížnosti jsou dosti obecné; na druhou stranu však nelze říci, že by nebylo zřejmé,
čeho se týkají a kam jimi stěžovatel vlastně míří. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu, vůči němuž se stěžovatel vymezil v kasační stížnosti,
z jejíhož obsahu lze vysledovat dva hlavní důvody: (i) nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] a (ii) nezákonnost spočívající
v akceptování takových vad řízení, pro které mělo být napadené rozhodnutí žalovaného zrušeno
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
[15] [Ad (i)] Nejprve k namítané nepřezkoumatelnosti, která představuje takovou vadu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatel nenamítal, tedy
z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.). Vlastní přezkum rozhodnutí krajského, resp.
městského soudu je totiž možný pouze za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria
přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek
důvodů, z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.
Veškerá tato kritéria napadený rozsudek městského soudu splňuje. Jedná se o srozumitelné
a odůvodněné rozhodnutí. Z jeho obsahu je jasné, jaké otázky – v návaznosti na žalobní body –
městský soud považoval za rozhodné, a vzájemná souvislost jednotlivých úvah, jakož i nosné
důvody (ratio decidendi), které v napadeném rozsudku vyslovil, jsou zřetelné. Stěžovatel v žalobě
uplatnil několik námitek v souhrnu vycházejících z toho, že je vůči němu v Rusku vedeno
nezákonné trestní stíhání a že stav v ruských věznicích je neuspokojivý. K tomu se městský soud
dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč tyto námitky – a z nich pramenící obavy stěžovatele z návratu
do země původu – nelze mít za opodstatněné. Napadený rozsudek městského soudu proto
považuje Nejvyšší správní soud za přezkoumatelný. Jinou otázkou je jeho správnost, resp.
zákonnost, kterou se zdejší soud zabýval následně – při věcném posouzení druhého z výše
vymezených důvodů kasační stížnosti.
[16] [Ad (ii)] Stěžovatel namítal vady řízení spočívající v tom, že závěry žalovaného nemají
oporu ve spise, resp. jsou s ním v rozporu, a proto měl městský soud žalobou napadené
rozhodnutí zrušit, což neučinil. Naopak žalobu zamítl a akceptoval postup žalovaného jako
souladný se zákonem s tím, že trestní stíhání nemá politický podtext, resp. stěžovatel není
tzv. zájmovou osobou; nelze ho proto – i s přihlédnutím k poskytnutým garancím dožadujícího
orgánu – považovat za zvýšeně ohroženou osobu a očekávat excesivní přístup nejen v rámci
trestního řízení, ale i při omezení osobní svobody ve vězení. S tímto závěrem městského soudu
Nejvyšší správní soud nesouhlasí a s odkazem na obsah správního spisu považuje za podstatné
poukázat na následující relevantní skutečnosti.
[17] V žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané z vazební věznice stěžovatel stručně
jako důvod uvedl to, že je proti němu vedeno nezákonné a nespravedlivé trestní stíhání v Ruské
federaci, které má za cíl zakrýt skutečné pachatele. Tento důvod dále rozvedl v pohovoru
provedeném dne 8. 2. 2018, v němž uvedl, že se nezabýval politickou činností. Pracoval
ve státních službách – konkrétně ve federální daňové správě, kde zastával funkci vedoucího
analytického oddělení a regionální inspekce. Jeho pracovní poměr byl ukončen dohodou kvůli
probíhajícímu vyšetřování ve státním podniku Bazalt, v němž během několika let došlo
k vyvedení velkého množství finančních prostředků v podobě vrácené DPH, a to na základě
fiktivní smlouvy (uzavřené dne 29. 12. 2008) mezi podnikem Bazalt a společností Vestra
Logografia s. r. o. a následných dodatků k této smlouvě (uzavřených v letech 2009 až 2011)
o poskytnutí právních a účetních služeb právě pro vrácení DPH z federálního rozpočtu.
Stěžovatel nejprve v dané věci figuroval jako svědek a dle jeho mínění bylo vše organizováno
vedením podniku Bazalt. Ve snaze zakrýt trestnou činnost vedení podniku Bazalt však byl
obviněn zástupce hlavního účetního tohoto podniku (K. D. V.), generální ředitelka Vestra
Logografia s. r. o. (I . O. V.) a rovněž stěžovatel, který má plnit roli „obětního beránka“. Situace,
v níž se ocitl, dle jeho názoru odráží obecnou politicko-ekonomickou situaci v Rusku, kdy
v podstatě veškerou ekonomiku ovládá vláda, která staví do čela své manažery. Finanční toky
pak vedou k osobním výhodám s tím, že když se tyto informace zjistí, manažeři, kteří jsou blízcí
státu, se snaží zbavit své odpovědnosti. Konkrétně k podniku Bazalt stěžovatel uvedl, že jde
o vojenský podnik pod kontrolou státu a zvláštních (tajných) služeb a že „… patří k systému ruské
technologie (Rosstechnologie), který kontroluje celý obranný a strojírenský sektor. A v čele stojí pan Čemezov,
který patří k nejbližšímu okruhu Putina. A také R., který řídil ten podnik, byl v kruhu Rosstechnologie a teď je
ve vysoké státní funkci“.
[18] V podstatě totéž pak stěžovatel konzistentně tvrdil i v dalších podáních adresovaných
žalovanému, z nichž lze zmínit zejména vyjádření ze dne 19. 2. 2018, v němž odkázal na svá
vyjádření v extradičním řízení a další materiály, které jsou součástí soudního spisu vedeného
ve věci jeho vydání do Ruska. Dále stěžovatel uvedl, že sice není primárně tzv. zájmovou osobou
pro ruské orgány, kupříkladu proto, že by byl politickým disidentem; to ovšem dle jeho názoru
neznamená, že by nemohl být osobou, vůči které je vykonstruováno trestní stíhání a která byla
vybrána jako „obětní beránek“ – a to proto, že se osobně znal s generálním ředitelem podniku
Bazalt v době, kdy byla započata jeho spolupráce se společností Vestra Logografia s. r. o.
Jako druhý důvod uvedl to, že je zranitelnou osobou v důsledku svého zdravotního stavu
(diabetes I. typu), a nebude tak schopen účinně vzdorovat případnému nátlaku vedenému
za účelem doznání se k trestné činnosti, kterou nespáchal. V tomto ohledu výslovně poukázal
na to, že trestní řízení vůči němu „…je ryze účelové s cílem prostřednictvím vynuceného přiznání od jeho
osoby zakrýt případnou trestnou činnost významných osob podílejících se na nezákonném korupčním jednání
ve státních úřadech a podnicích, jako je právě Bazalt s. r. o. a stejně tak zakrýt nezákonné praktiky pracovníků
generální bezpečnostní služby či jiných bezpečnostních služeb, jejichž vliv na soudní řízení je nejen dle názoru
stěžovatele, ale i renomovaných nevládních a mezivládních organizací bohužel eufemisticky řečeno nadstandardní
a prokazatelně konsekventně nezákonný.“ Rovněž poukázal na relevantní judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva týkající se situace v ruských věznicích a neadekvátního zajištění zdravotní
péče. Jako pověstnou špičku ledovce pak připomněl případ Magnitskiy, kdy ruský právník
zahraniční společnosti zemřel ve vazbě prokazatelně právě z důvodu odepření lékařské pomoci,
přičemž i on čelil obvinění, resp. obžalobě z daňových a ekonomických trestných činů.
[19] Ve vyjádření ze dne 3. 4. 2018 stěžovatel opětovně odkázal na obsah soudního spisu
vedeného ve věci jeho vydání do Ruska (vč. CD se zvukovým záznamem z veřejných zasedání
a jeho vyjádření k podkladům zaslaným ruskou generální prokuraturou či k osobě generálního
ředitele R.). Současně zopakoval výše uvedené s tím, že se snažil své závěry ilustrovat na mnoha
indiciích a dílčích skutečnostech (mj. na tom, že součástí trestního obvinění není nelogicky
dodatek č. 1. ke smlouvě se společností Vestra Logografia s. r. o., ale až dodatky č. 2. – č. 11., což
přisuzuje snaze vyvinit vedení podniku Bazalt, neboť právě tento první dodatek byl podepsán
generálním ředitelem podniku Bazalt v době, kdy zde zástupce hlavního účetního, který ho měl
ve všech případech údajně uvést v omyl, ještě nepůsobil).
[20] Dne 31. 1. 2019 byl stěžovatel seznámen s podklady pro rozhodnutí v dané věci s tím,
že do protokolu v podstatě znovu zopakoval shora uvedené skutečnosti – konkrétně zmínil:
„Federální rozpočtový podnik Bazalt se zabývá hlavně výrobou protitankových střel. Vyváží do více než 80 zemí
světa. Od r. 2009 je součástí podniku Rosstechnologie, která spojuje veškerý obranný průmysl Ruska. Vedoucí
podniku je blízký spolupracovník prezidenta Putina.“ Dále opět upozornil na snahu vyvinit z celé trestní
věci právě toho vedoucího podniku (A. L. R.) a na podobnost svého případu s případem
Magnitskiy, který také obvinil ruské orgány z nezákonnosti (korupce) a poté zemřel ve vězení;
pobýval přitom ve vazební věznici Butyrka, kam by měl být podle rozdělení vyšetřovacích orgánů
zařazen i stěžovatel. V závěru stěžovatel uvedl, že ačkoli ruská generální prokuratura dává českým
orgánům záruky, nemá reálnou kontrolu nad průběhem trestního stíhání; zpochybnil taktéž
kontrolu prostřednictvím českých diplomatů s tím, že jejich návštěva ve věznici není vůbec
možná.
[21] Z uvedeného je – i přes jisté obsahové nedostatky (dané zkratkovitostí některých
vyjádření stěžovatele, které je možné připsat jednak jazykové bariéře, jednak způsobu vedení
pohovoru a vůbec celého správního řízení) – patrné, že závěr žalovaného, potažmo městského
soudu, dle kterého případ stěžovatele není nijak zájmově motivován, nemůže obstát. Tento závěr
neodpovídá obsahu správního spisu. Stěžovatel sice sám připustil, že primárně tzv. zájmovou
osobou není, neboť není politickým disidentem; zabýval se odbornou činností v daňové správě,
nikoli činností politickou. Nicméně nelze vyloučit, že může být tzv. zájmovou osobou
sekundárně či skrytě – a to právě v důsledku shora popsaných skutečností, kdy opakovaně
odkazoval na snahu zakrýt korupční jednání a politické vazby trestního případu týkajícího
se vyvedení finančních prostředků ze státního podniku Bazalt; konkrétně lze zmínit zejména
jím uváděnou vazbu vedení zbrojního podniku Bazalt – generálního ředitele A. L. R. na politiky
(prezidenta Putina a další vysoké státní činitele), na bezpečnostní orgány, zvláštní (tajnou) službu
atd.
[22] Tyto skutečnosti městský soud úplně pominul, podobně jako žalovaný, přestože
stěžovatel doložil do správního spisu jako důkaz svých tvrzení kromě jiného i rusky psaný
příspěvek z otevřené internetové encyklopedie (Wikipedia), který si sám žalovaný nechal přeložit.
Z tohoto překladu se podává nejen to, že A. L. R. působil v letech 2009 – 2012 jako generální
ředitel státního podniku Bazalt, ale i právě zmíněná vazba jmenovaného na vrcholné ruské
politiky (v minulosti pracoval např. jako pomocník předsedy vlády či zástupce ředitele jeho
sekretariátu, byl tajemníkem ruské vlády pro vojensko-průmyslové otázky, obdržel od ní čestné
uznání a cenu v oblasti vědy a techniky).
[23] Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom limitů dokazování prostřednictvím
otevřené internetové encyklopedie, zejména co se týká pravdivosti či věrohodnosti jejího obsahu.
Na druhou stranu nelze příp. nižší věrohodnost posoudit jinak než v rámci volného hodnocení
důkazů, které prakticky vůbec neproběhlo. Žalovaný zde postupoval značně selektivně a vzal
za prokázané pouze to, že A. L. R. působil v danou dobu jako ředitel generálního podniku Bazalt,
avšak vůbec nezmínil a ani nijak nehodnotil vazbu jmenovaného na vrcholné ruské politiky, která
z provedeného důkazu rovněž vyplývá. Žalovaný ve své argumentaci de facto ignoroval tvrzení i
důkazy stěžovatele, jimiž se snažil poukázat na jistý politický podtext své trestní věci, jakož i na
podobnost této věci s případem Magnitskiy a neúčinnost poskytnutých záruk. S uvedenými
skutečnostmi – zejména pak s možným politickým podtextem případu stěžovatele se žalovaný
podrobněji nezabýval, ačkoli tento se vine jako červená nit většinou písemných podání a tvrzení
stěžovatele navazujících na jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný si v tomto
směru neopatřil téměř žádné relevantní informace a ty, které měl k dispozici, hodnotil nekorektně
a selektivně. Na základě toho ustrnul na tom, že stěžovatel nebyl politicky činný (neboť se
nejedná o lidskoprávního aktivistu, nezávislého novináře nebo představitele opozice kritického
k současnému režimu). Následně uzavřel, že nelze dojít k tomu, že by byl případ stěžovatele
„politicky citlivý“ a že by mu hrozilo porušení práv, jako se to stalo v případu Magnitskiy.
[24] Jinými slovy – žalovaný bez bližšího zkoumání uzavřel, že se jedná o běžný trestní případ
s tím, že obavy stěžovatele ohledně možného porušení práva na spravedlivý proces
(čl. 6 Úmluvy) nejsou na místě. Tento způsob výsledného posouzení věci podle názoru
Nejvyššího správního soudu nelze akceptovat, neboť je založen na závěrech, které nemají oporu
ve správním spise, resp. jsou s ním v rozporu, jak správně namítal stěžovatel.
[25] Žalovaný v tomto kontextu uvedl, že jím vedené správní řízení není a nemůže být
přezkumem výsledku extradičního řízení, v němž bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání
stěžovatele k trestnímu stíhání do Ruské federace. S tím lze nepochybně souhlasit. Ostatně již
samotný účel a cíle obou těchto řízení jsou jiné. Účelem řízení o vydání (extradičního řízení)
je zjištění všech relevantních skutečností nejprve pro rozhodnutí trestního soudu o přípustnosti
vydání a (v případě kladného rozhodnutí) následně pro rozhodnutí ministra spravedlnosti
o povolení vydání dotčené osoby z České republiky k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu
odnětí svobody, příp. ochranného opatření spočívajícího ve zbavení svobody. Naproti tomu
účelem řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany je zjištění a potvrzení toho,
že zde jsou nebo nejsou dány důvody pro některou z forem mezinárodní ochrany – tedy azyl
anebo doplňkovou ochranu. V prvním případě se navíc jedná o řízení soudní, po kterém
následuje rozhodnutí ministra spravedlnosti; v druhém případě se jedná o řízení správní.
To znamená, že typově jde o dvě odlišná a relativně samostatná řízení, jak konstatoval již Ústavní
soud – v podrobnostech viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. Pl. ÚS-
st. 37/13, publ. pod č. 262/2013 Sb., v němž se mj. zabýval vztahem extradičního a azylového
řízení a i když se jednalo o výklad předchozí právní úpravy obsažené v trestním řádu, která byla
s účinností od 1. 1. 2014 nahrazena zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci
ve věcech trestních (dále jen „zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních“),
lze závěry tohoto stanoviska vztáhnout mutatis mutandis též na současnou právní úpravu.
[26] Nejvyšší správní soud respektuje, že extradiční a azylové řízení představují dvě
samostatná řízení, současně ovšem konstatuje, že tato skutečnost ještě neznamená, že by tato
řízení nebyla vzájemně vůbec provázána. Naopak, meritorně nepochybně provázaná jsou –
a to velmi významně. Vždyť udělení mezinárodní ochrany je jedním z důvodů, pro který
by musel soud vyslovit nepřípustnost vydání podle §91 odst. 1 písm. b) zákona o mezinárodní
justiční spolupráci ve věcech trestních; dle citovaného ustanovení totiž platí: „Vydání osoby
do cizího státu je nepřípustné, pokud jde o osobu, které byla v České republice udělena mezinárodní ochrana,
a to v rozsahu ochrany poskytnuté této osobě jiným právním předpisem nebo mezinárodní smlouvou.“ A dlužno
dodat, že obdobné ustanovení obsahovala i předchozí právní úprava v trestním řádu [§393
písm. b)], kterou se zabýval Ústavní soud ve shora citovaném stanovisku pléna, v němž výslovně
(v bodě 18) uvedl „…že správní orgán nebude v dalším řízení vázán učiněnými skutkovými a právními závěry
soudu a bude je moci v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany posuzovat samostatně. Rozhodnutí soudu
o tom, že vydání je přípustné, rovněž nebrání tomu, aby správní orgán rozhodl o udělení mezinárodní ochrany
i z důvodů, které soud neuznal za postačující pro závěr o nepřípustnosti vydání“ (pozn. podtržení doplněno
Nejvyšším správním soudem).
[27] Na základě uvedeného je tedy možné jednoznačně dovodit, že jakkoli řízení ve věci
extradice a řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany představují dvě samostatná řízení, nelze
říci, že by nebyla nijak provázána. S využitím metafory lze říci, že se svým způsobem jedná
o spojené nádoby, které propojuje nejen konkrétní osoba jako taková, ale především
to, aby v jejím případě nedošlo k porušení principu non-refoulement, tj. principu nenavrácení cizince
do jiného státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo osobní svoboda na základě jeho rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení
(čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, vyhlášené pod č. 208/1993 Sb.),
resp. v němž by mu hrozilo, že bude porušeno jeho právo na život (čl. 2 Úmluvy) nebo že bude
vystaven mučení nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu
(čl. 3 Úmluvy) – k tomu srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech
Soering v. Spojené království, č. 14038/88, Cruz Varas a další v. Švédsko, č. 15576/89, Shamayev a ostatní
v. Gruzie a Rusko, č. 36378/02, Saadi v. Itálie, č. 37201/06 a mnohé další.
[28] V otázce posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a ve věci mezinárodní ochrany tudíž
platí jako základní východisko to, že rozhodnutí o povolení vydání nesmí nastat dříve, než bude
pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, vč. případného navazujícího soudního
přezkumu; to v nedávném nálezu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 1924/18, potvrdil též Ústavní
soud s výhradou, že se nesmí jednat již o opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[29] V případě stěžovatele o opakovanou žádost nejde a naznačenou spojitost obou řízení
nebylo možné pominout a už vůbec ne způsobem, jakým to učinil žalovaný; ten se na jedné
straně úplně distancoval od extradičního řízení, na straně druhé ovšem opakovaně odkázal
na záruky poskytnuté ruskou stranou právě v tomto řízení. A obdobně využil odkazu
na poskytnuté záruky i městský soud, aniž by se jimi blíže zabýval a posoudil jejich reálnost
a aplikaci v praxi. Přitom stěžovatel již v řízení před žalovaným výslovně zpochybnil některé
z těchto záruk, a to reálnost kontroly ruské generální prokuratury nad průběhem trestního stíhání,
jakož i účinnost nabízených kontrolních mechanismů v podobě návštěvy českých diplomatů
ve věznici. Ohledně posouzení poskytnutých záruk bylo žalovaným postupováno vnitřně
rozporným a především zcela nedostatečným způsobem, který městský soud v podstatě
bez dalšího převzal, aniž by si shodně s žalovaným vyžádal extradiční spis, na jehož obsah
se stěžovatel opakovaně odkazoval.
[30] Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo na místě opatřit si za účelem
komplexního posouzení věci i extradiční (soudní) spis či jeho relevantní části týkající se právě
poskytnutých záruk či dalších důležitých skutečností, na které stěžovatel v průběhu správního
řízení setrvale upozorňoval. Jak již bylo řečeno, jde o vzájemně provázaná řízení a již v minulosti
k tomu Nejvyšší správní soud, mj. i s odkazem na metodiku UNHCR (Vysokého komisaře OSN
pro uprchlíky), velmi výstižně uvedl, že „…v praxi je žádoucí, aby ministerstvo vnitra mohlo poznatky
a podklady, jež sloužily orgánům rozhodujícím o přípustnosti nebo samotném vydání, využít v azylovém řízení,
stejně jako orgány rozhodující v extradičním řízení mohou využít poznatků získaných v řízení o mezinárodní
ochraně“ (viz rozsudek ze dne 10. 8. 2010, č. j. 4 Azs 10/2010 - 110).
[31] Lze proto konstatovat, že městský soud pochybil, pokud podanou žalobu zamítl namísto
toho, aby napadené rozhodnutí zrušil z důvodu výše popsaných vad řízení, které vyústily
v nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, který je navíc v rozporu se spisem, resp. nemá v něm
náležitou oporu. To se týká především závěru, dle kterého stěžovatel není zájmovou osobou
a jeho trestní stíhání nemá žádný politický podtext, jakož i závěru o dostatečnosti poskytnutých
záruk ruskou stranou.
[32] Praxe tzv. (diplomatických) záruk je navíc praxí na pomezí práva a mezinárodní politiky,
není nijak standardizována ani systemizována a lze ji vnímat v zásadě dvojím způsobem:
(i) za prvé, jako praxi, která posiluje pozici osoby, která má být navrácena či vydána, neboť
jí zajišťuje jakýsi vyšší standard faktického zacházení; (ii) za druhé, jako praxi, která – garancí
vyššího standardu zacházení v konkrétním případě – pomáhá státům obcházet jejich obecné
mezinárodněprávní závazky. Oba naznačené způsoby vnímání záruk poskytovaných ze strany
cizího státu mají svoji relevanci, nicméně ten druhý z nich nutně vede k určité ostražitosti
při jejich posuzování. Zcela zásadní roli zde přitom představuje stát, do kterého má být dotyčná
osoba navrácena (vydána) a který v této souvislosti poskytuje záruky. Pokud totiž půjde o stát,
kde odchází k systematickému porušování lidských práv, zejm. práv podle čl. 2 a čl. 3 Úmluvy,
která jsou absolutní, ani poskytnutí či sjednání individuálních záruk nemusí být shledáno
dostatečným; k tomu srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Chahal
v. Spojené království, č. 22414/93, Saadi v. Itálie, č. 37201/06, Ismoilov a další v. Rusko, č. 2947/06,
kdy nebyly přijaty záruky právě z důvodu závažného a přetrvávajícího či systematického
porušování lidských práv v přijímajícím státě či z důvodu vágních a zcela obecných formulací
ze strany přijímajícího státu.
[33] Stručně shrnuto: v případech, kdy přijímající stát poskytne záruky, nejsou tyto záruky
samy o sobě dostatečné k zajištění náležité ochrany před nebezpečím porušení principu non-
refoulement. Existuje proto povinnost přezkoumat, zda praktické uplatňování záruk poskytuje
skutečnou garanci, že u dotyčné osoby nedojde jejím navrácením k ohrožení života
nebo k nebezpečí špatného zacházení. V případě stěžovatele však k žádnému takovému
přezkoumání nedošlo, ačkoli sám zpochybňoval kvalitu a spolehlivost některých záruk, které byly
v jeho případě poskytnuty. Žalovaný v tomto ohledu úplně rezignoval na svoji roli, vůbec
se otázkou dostatečnosti a spolehlivosti záruk nezabýval, natož pak, aby zvážil všechny relevantní
faktory nastíněné nejen ve výše uvedené judikatuře, ale i v dalších relevantních rozsudcích
Evropského soudu pro lidská práva – viz zejm. rozsudek ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené
království, č. 8139/09, který je z hlediska posuzování kvality a důvěryhodnosti diplomatických
záruk zcela zásadní, neboť zde soud vymezil (v bodě 189) 11 faktorů, k nimž je nutno přihlížet
(mezi ně přitom zahrnul i stěžovatelem v nyní souzené věci zpochybněné otázky ohledně toho,
kdo vlastně může záruky poskytnout, resp. zda je tento orgán na centrální úrovni – zde: ruská
generální prokuratura schopna zajistit, že budou v praxi respektovány a zda to lze objektivně
ověřit diplomatickými nebo jinými monitorovacími mechanismy).
[34] Nutno poznamenat, že ještě před samotným posuzováním záruk je však třeba důkladně
posoudit dodržování lidských práv v dané zemi (vč. jejího soudního a vězeňského systému)
a vyloučit takový stav, který by sám o sobě vylučoval možnost přijetí jakýchkoli záruk. Žalovaný
se stavu lidských práv v Rusku věnoval velmi kuse a posuzoval ho prakticky pouze ve vztahu
k oblasti vězeňství; připustil, že podmínky v ruských věznicích jsou velmi špatné, v některých
případech dokonce došlo k omezení či odepření adekvátní lékařské péče, avšak neshledal takové
okolnosti, které by potvrzovaly pravděpodobnost, že k tomu dojde i v případě stěžovatele. V jeho
případě žalovaný označil možnost špatného zacházení a neposkytnutí přiměřené zdravotní péče
ve věznici za zcela hypotetickou, neboť nepatří k osobám ruskému režimu nepohodlným
a nebyla prokázána ani žádná jiná souvislost s případy, kdy k porušení práv vězněných osob
došlo.
[35] K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje, že ani jeden z uvedených předpokladů
žalovaného nemůže na základě dosud zjištěného skutkového stavu věci obstát. Nejprve
je na místě zopakovat, že žalovaným nebylo vůbec zkoumáno, a tím méně vyloučeno, že by mohl
mít stěžovatelův případ politický podtext (viz výše); závěr, že stěžovatel nepatří k osobám
ruskému režimu nepohodlným, je tedy minimálně předčasný. A pokud jde o souvislost s jinými
případy porušení práv v ruských věznicích, je třeba říci, že tato souvislost zde jednoznačně
je a žalovaný se mýlí, tvrdí-li opak.
[36] Stěžovatel poukazoval nejen na obecně špatný stav ve věznicích v Rusku, ale zcela
konkrétně své obavy vázal na to, že je zranitelnou osobou z důvodu svého zdravotního stavu;
trpí totiž diabetem I. typu a v důsledku toho má mj. problémy se zrakem, které byly řešeny
i pomocí laserové operace (sítnice) obou očí, jak je patrné ze stěžovatelova vyjádření ze dne
19. 2. 2018, resp. z přiložené lékařské zprávy, která je součástí správního spisu. Právě v této
souvislosti stěžovatel poukázal na vybrané rozsudky Evropského soudu pro lidská práva –
konkrétně na rozsudky ve věcech Vasilyev v. Rusko, č. 28370/05, Nogin v. Rusko, č. 58530/08,
Arutyunyan v. Rusko, č. 489777/09 a Khloyev v. Rusko, č. 46404/13. Žalovaný citované rozsudky
neopomněl, zabýval se jimi, avšak dospěl k závěru, že pro případ stěžovatele jsou z části
nepřípadné a z části podporují závěr o tom, že vězněné osoby trpící diabetem mají v ruských
vězeňských zařízeních zajištěn přístup k adekvátní zdravotní péči, vč. odborné léčby a nezbytných
léků (inzulínu). Takto jednoduchý a jednoznačný závěr ovšem z uvedených rozsudků nevyplývá
a Nejvyšší správní soud považuje za podstatné připomenout následující:
- ve věci Nogin v. Rusko, č. 58530/08, dotčená osoba trpěla diabetem a podobně
jako stěžovatel měla problémy se zrakem, přičemž k porušení Úmluvy (čl. 3) došlo právě
z důvodu prodlevy ohledně plánované operace očí;
- ve věci Khloyev v. Rusko, č. 46404/13, dotčená osoba trpěla řadou vážných onemocnění,
vč. diabetu, a za účelem jejich prověření vydal Evropský soud pro lidská práva předběžné
opatření, kterým nařídil ruské straně provedení vyšetření lékaři nezávislými na vězeňském
systému a zodpovězení několika navazujících otázek: (i) zda je léčba přiměřená, (ii) zda
je tato léčba slučitelná s dalším pobytem ve věznici anebo (iii) zda je třeba umístění
v nemocnici. Vzhledem k tomu, že předběžnému opatření nebylo vyhověno a žádné
vyšetření ze strany nezávislých lékařů neproběhlo, byla věc uzavřena s tím, že došlo
k porušení Úmluvy (čl. 3).
[37] Zmíněné odmítnutí objektivního posouzení zdravotního stavu lékaři mimo vězeňský
systém, jakož i prodleva při plánované operaci očí, jsou zjevně problémy, které s ohledem
na zdravotní stav stěžovatele nelze vyloučit ani v jeho případě; ten je navíc nikoli nepodobný
případu Magnitskiy, na který stěžovatel opakovaně poukazoval. Městský soud však ve shodě
s žalovaným jakoukoli podobnost vyloučil s tím, že stěžovatelův případ nemá politické pozadí.
[38] Jak již bylo uvedeno výše, tento závěr je minimálně předčasný. Navíc, a to je třeba
zdůraznit, nebyl případ Magnitskiy nijak blíže zkoumán, jakkoli je zde jistá podobnost s případem
stěžovatele patrná prima facie – S. M. byl vedoucím daňové praxe v zahraniční společnosti
poskytující účetní a auditorské služby zahraničním investorům v Rusku, trpěl diabetem a byl
stíhán pro hospodářskou trestnou činnost, přičemž příslušné státní orgány obvinil z korupce a
následně za nejasných okolností zemřel v ruské věznici Butyrka. Umístění do této věznice se
obával rovněž stěžovatel, který také trpí diabetem, byl zaměstnancem daňové správy a je stíhán
z důvodu hospodářské trestné činnosti, přičemž ve svých vyjádřeních setrvale upozorňuje na
nezákonné korupční jednání ve státních úřadech a podnicích. Všechny tyto okolnosti zakládají
určitou podobnost obou případů, přičemž k případu Magnitskiy je ještě nutno nad rámec
uvedeného připomenout, že se jím zabýval i Evropský soud pro lidská práva – v podrobnostech
viz nedávný rozsudek ze dne 27. 8. 2019 ve věci Magnitskiy a další v. Rusko, č. 32631/09 a č
53799/12, v němž mj. konstatoval, že jmenovaný neměl ve vězení poskytnutu náležitou
lékařskou péči, v důsledku čehož byl nedůvodně ohrožen na životě a byla porušena pozitivní
povinnost státu vyplývající z čl. 2 Úmluvy.
[39] Nejvyšší správní soud uznává koncept individuality každého případu, vč. výše citovaných
případů posuzovaných Evropským soudem pro lidská práva. Na druhou stranu ovšem nemůže
odhlédnout od toho, že uvedená judikatura je pro Českou republika a její orgány závazná
(z důvodu „věci interpretované“) – a to tím spíše, že byla vyslovena vůči Rusku, tj. vůči zemi
původu stěžovatele, do níž by měl být vydán. Toto vydání nicméně předpokládá, že jím nedojde
k porušení principu non-refoulement, o čemž lze mít ve světle všech výše uvedených skutečností
vážné pochyby předestřené shora.
[40] Tyto pochyby jsou navíc velmi významně podpořeny systémovými či strukturálními
nedostatky, které podrobně pojmenoval Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne
10. 1. 2012, ve věci Ananyev a další v. Rusko, č. 42525/07 a č. 60800/08; citovaným „pilotním“
rozsudkem byla Rusku uložena povinnost předložit závazný harmonogram přijetí preventivních
a kompenzačních opatření, která podmínky ve vazebních věznicích uvedou do souladu s čl. 3
Úmluvy. Zda se tak stalo či nikoli – a existují tudíž nadále důvody domnívat se, že v Rusku
dochází k systémovým nedostatkům, pokud jde o podmínky ve (vazebních) věznicích,
které by vedly k ohrožení života stěžovatele či k riziku nelidského nebo ponižujícího zacházení
s ním – však nebylo nijak zkoumáno; to je další vada, kterou je nutno vytknout městskému
soudu, potažmo žalovanému.
[41] Jakkoli je to žadatel o udělení mezinárodní ochrany, kterého stíhá břemeno tvrzení,
je třeba připomenout, že toto břemeno je dále ve vzájemné interakci s žalovaným správním
orgánem rozvíjeno a doplněno břemenem důkazním; to je rozloženo mezi žadatele a žalovaný
správní orgán, který je povinen zajistit k dané žádosti o mezinárodní ochranu maximální možné
množství důkazů, a to jak těch, které vyvracejí tvrzení žadatele, tak těch, co je podporují;
v podrobnostech viz čl. 4 směrnice 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (kvalifikační směrnice), která v oblasti posuzování
důkazů představuje právně závazný nadnárodní nástroj, jenž mj. jednoznačně normuje: „Posouzení
žádosti o mezinárodní ochranu se provádí jednotlivě a jsou při něm zohledněny všechny významné skutečnosti
týkající se země původu v době rozhodování o žádosti, včetně právních předpisů země původu a způsobu jejich
uplatňování“ [čl. 4 odst. 3 písm. a)].
[42] K tomu v projednávané věci evidentně nedošlo. Žalovaným správním orgánem nebyl
naplněn standard důkazního břemene (a jeho rozložení), který je ve vztahu k azylu definován
tzv. testem přiměřené pravděpodobnosti a ve vztahu k doplňkové ochraně tzv. testem reálného
nebezpečí; srov. relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne
30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publikovaný pod č. 1749/2009 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, podle něhož platí, že při posuzování, zda v dané zemi
absentují záruky garantující naplnění práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) a zákazu mučení
nebo nelidského či ponižujícího zacházení anebo trestání (čl. 3 Úmluvy), na což stěžovatel
opakovaně poukazoval, je nezbytné zkoumat skutečné (reálné) nebezpečí, kterým je nutno
rozumět situaci, kdy „…ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu
následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou
pravděpodobností postihnout i jeho.“
V. Závěr a náklady řízení
[43] Na základě všech výše uvedených skutečností Nejvyšší správní soud uzavírá, že shledal
kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil rozsudek městského
soudu (výrok I.).
[44] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského, resp. městského soudu, a pokud
již v řízení před tímto soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí
městského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud – v souladu s vysloveným
závazným právním názorem a charakterem vytýkaných vad – neměl jinou možnost, než zrušit
rozhodnutí žalovaného. Nejvyšší správní soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení
s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak, že sám ro zhodnutí žalovaného ze dne 19. 3. 2019,
č. j. OAM-184/LE-LE05-LE05-2017, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
[45] V dalším řízení je žalovaný vázán výše vysloveným právním názorem zdejšího soudu,
který lze stručně shrnout následovně. Na základě dosavadních vyjádření stěžovatele je v prvé řadě
nezbytné doplnit dokazování a (i na základě důkladně provedeného, resp. doplněného pohovoru)
znovu posoudit, zda se v daném případě nejedná o tzv. zájmový (politický) případ trestního
stíhání. Od toho pak bude dále možno odvinout úvahy o možnosti spravedlivého procesu
vedeného se stěžovatelem, jakož i o bezpečnosti jeho pobytu ve vězení, vč. vazby, jimž musí
předcházet zhodnocení poskytnutých záruk a především podrobná analýza případů obdobných
situaci stěžovatele, které posuzoval Evropský soud pro lidská práva a které naznačují systémové
nedostatky v ruském vězeňství.
[46] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským, resp. městským soudem. Náklady řízení o žalobě a náklady
řízení o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodl
o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. (výrok III.).
[47] Stěžovatel měl ve věci plný úspěch, proto mu podle §60 odst. 1 s. ř. s. přísluší vůči
neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Tyto náklady jsou tvořeny
souhrnnou částkou 10 200 Kč připadající na zastoupení stěžovatele advokátkou Mgr. Alenou
Holubkovou – a to jak v řízení před městským soudem, tak v řízení před Nejvyšším správním
soudem. Pro určení výše nákladů spojených s tímto zastoupením se použije v souladu s §35 odst.
2 s. ř. s. vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). Zástupkyně
stěžovatele učinila ve věci celkem tři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava
zastoupení a dvě písemná podání soudu nebo jinému orgánu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. a)
a d) advokátního tarifu], jimiž jsou žaloba k městskému soudu a kasační stížnost k Nejvyššímu
správnímu soudu. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši
3100 Kč [§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu], která se zvyšuje
o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy
za jeden úkon právní služby připadá částka 3 400 Kč. Vzhledem k tomu, že ve věci byly učiněny
tři úkony právní služby, náleží stěžovateli na náhradě nákladů řízení částka ve výši 10 200 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. září 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu