ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.312.2019:39
sp. zn. 5 Azs 312/2019 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: Q. H. V., zast.
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie
ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, za účasti osob
zúčastněných na řízení: I) T. H. L., II) M. T. V., v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2019, č. j. 78 A 17/2019 – 39, o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti se p ři zn áv á odkladný účinek spočívající v tom, že až do skončení
řízení před Nejvyšším správním soudem se pozastavují účinky rozhodnutí Policie ČR, Ředitelství
služby cizinecké policie, ze dne 13. 5. 2019, č. j. CPR-31738-3/ČJ-2018-930310-V248, a účinky
rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké
policie, Oddělení pobytových agend, ze dne 16. 8. 2018, č. j. KRPK-28329-69/ČJ-2018-190026.
Odůvodnění:
[1] Žalobce (stěžovatel) se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2019, č. j. 78 A 17/2019 – 39, kterým krajský soud zamítl žalobu
podanou stěžovatelem proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 5. 2019, č. j. CPR-31738-3/ČJ-2018-
930310-V248, kterým žalovaná zamítla odvolání stěžovatele a potvrdila rozhodnutí Policie ČR,
Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení
pobytových agend, ze dne 16. 8. 2018, č. j. KRPK-28329-69/ČJ-2018-190026, jímž byla
stěžovateli podle §50a odst. 3 písm. c) a odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území ČR a o změně některých zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), uložena povinnost opustit území České republiky do 60 dnů od oznámení
předmětného rozhodnutí.
[2] Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu blanketní kasační stížností doručenou
Nejvyššímu správnímu soudu dne 26. 8. 2019, kterou na výzvu soudu doplnil podáním ze dne
8. 10. 2019. Ke kasační stížnosti stěžovatel zároveň připojil i návrh na přiznání jejího odkladného
účinku (§107 s. ř. s.), který na výzvu soudu doplnil podáním doručeným zdejšímu soudu dne
16. 9. 2019.
[3] Stěžovatel především odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 8. 2011, čj. 5 As 73/2011 – 100 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), v němž zdejší soud uvádí: „Navíc má Nejvyšší správní soud
za to, že může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl
zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje
soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo
účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny
pro výkon zastoupení atd.“ Stěžovatel uvádí, že by mu nepřiznáním odkladného účinku bylo
znemožněno bezprostředně se účastnit řízení, osobně se radit s právním zástupcem a udílet
mu pokyny ohledně dalšího postupu.
[4] Stěžovatel rovněž argumentuje tím, že by nepřiznání odkladného účinku znamenalo zcela
nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života, jelikož v České republice žije již
dlouhou dobu a má zde manželku (osobu zúčastněnou na řízení I, T. H. L., nar. X) a děti,
konkrétně syna (osoba zúčastněná na řízení II, M. T. V., nar. X) a dceru (V. T. T., nar. X),
přičemž oba mají české státní občanství. Stěžovatel uvádí, že v zemi původu již nemá žádné
sociální vazby ani majetek a nemá tam ani zajištěno ubytování. V České republice má celou
rodinu, přátele i pracovní kontakty. Konečně stěžovatel tvrdí, že nepředstavuje ohrožení státem
chráněných zájmů a neohrožuje zdejší veřejný pořádek.
[5] Žalovaná zaujala k návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ve svém
vyjádření ze dne 18. 9. 2019 negativní stanovisko. Uvedla, že argumentace zásahem do práva
cizince na spravedlivý proces nemůže obecně sloužit pro další legalizaci jeho pobytu na území
České republiky, zvláště ne za situace, kdy mu byla povinnost opustit území České republiky
uložena právě pro nelegální pobyt na tomto území. Žalovaná dále uvádí, že by přiznání
odkladného účinku bylo v rozporu s veřejným zájmem na tom, aby se na území České republiky
zdržovali pouze cizinci, kteří respektují zdejší právní řád. Aby bylo uložené opatření účinné, musí
být realizováno co nejdříve.
[6] Osoba zúčastněná na řízení I., manželka stěžovatele, ve svém přípise ze dne 3. 10. 2019
uvedla, že má v ČR trvalý pobyt a že rodina stěžovatele žije v České republice již 28 let, plně
se zde integrovala a ve Vietnamu již nemá žádné zázemí. Případné vycestování stěžovatele
by bylo nepřiměřené, rodina by měla zůstat pohromadě v ČR.
[7] Osoba zúčastněná na řízení II., syn stěžovatele, ve svém vyjádření ze dne 5. 10. 2019,
požádal zdejší soud, aby znovu zhodnotil situaci jeho otce, tj. stěžovatele, a umožnil mu zůstat
se svou rodinou, neboť případné odloučení by mělo na stěžovatele i jeho rodinu velmi negativní
vliv.
[8] Nejvyšší správní soud přistoupil k posouzení návrhu a po zvážení všech důvodů
a skutečností přednesených stěžovatelem dospěl k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti podle §73 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §107 s. ř. s. jsou splněny.
[9] Podle §73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením
přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly
pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným
osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[10] Je třeba zdůraznit, že přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je mimořádným
institutem, kterým Nejvyšší správní soud prolamuje před vlastním rozhodnutím ve věci
samé právní účinky pravomocného rozhodnutí krajského soudu, na které je třeba hledět
jako na zákonné a věcně správné, dokud není případně jako celek zákonným postupem zrušeno.
Přiznání odkladného účinku proto musí být vyhrazeno pro ojedinělé případy, které zákonodárce
vyjádřil v §73 odst. 2 s. ř. s.
[11] Nejvyšší správní soud ovšem souhlasí s argumentací stěžovatele, že právní účinky
rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území České republiky by představovaly pro stěžovatele
citelnou újmu, neboť jeho nucené vycestování by nepochybně zasáhlo do jeho práva
na spravedlivý proces a zejména do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života,
neboť stěžovatel i jeho rodina žijí dlouhodobě na území ČR a mají zde veškeré sociální zázemí.
Naopak přiznání odkladného účinku rozhodnutí, kterým je cizinci uložena povinnost opustit
území České republiky, může již ze své povahy stěží způsobit přímou újmu jiným osobám.
Vzhledem k uvedenému lze mít za splněnou první podmínku přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti, tedy že výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele
nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.
[12] Za nepřesvědčivou je třeba označit argumentaci žalované, podle které by přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti bylo v rozporu s důležitým veřejným zájmem na tom, aby
se na území České republiky zdržovali pouze cizinci, kteří respektují zdejší právní řád. Popsaný
závěr je zjednodušující, jelikož zcela opomíjí posouzení závažnosti porušení právních předpisů,
kterých se cizinec dopustil. Stejně tak nezohledňuje přiměřenost případného nepřiznání
odkladného účinku kasační stížnosti vzhledem k okolnostem konkrétního případu. Plošné
uplatnění uvedeného závěru by ve svém důsledku v podstatě znemožňovalo přiznat odkladný
účinek jakékoliv kasační stížnosti směřující proti rozhodnutí, jímž se cizinci ukládá povinnost
opustit území České republiky, včetně rozhodnutí o vyhoštění. Tím by však byla popřena
konstantní judikatura zdejšího soudu (srov. zejména usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, ze dne 30. 3. 2016, č. j. 2 Azs 9/2016 - 22, nebo ze dne 20. 6. 2019,
č. j. 4 Azs 162/2019 - 32), dle které je v uvedených případech obvykle na místě odkladný účinek
přiznat, jelikož nedobrovolné vycestování cizince představuje již ze své povahy zásah do jeho
práva na spravedlivý proces a do jeho práva na ochranu soukromého a rodinného života.
[13] Nelze však opomenout, že na straně stěžovatele jsou dány konkrétní okolnosti, které
svědčí o tom, že jeho další setrvání na území České republiky by mohlo ohrozit jiný důležitý
veřejný zájem. Stěžovateli byla povinnost opustit území České republiky uložena v návaznosti na
zrušení jeho povolení k trvalému pobytu, které bylo odůvodněnou tím, že byl stěžovatel
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2015, sp. zn. 45 T 4/2014, ve spojení
s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 11 To 37/2015, v souvislosti
s organizováním a provozováním pěstírny konopí pravomocně odsouzen za spáchání zvlášť
závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku.
[14] K otázce možného rozporu s důležitým veřejným zájmem se ovšem Nejvyšší správní
soud již vyjádřil např. v usnesení ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, když dospěl
k závěru, že „[p]okud jde o možný rozpor s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně
újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti.
Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát
z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s. Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto
je třeba za pomoci testu proporcionality vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci
s intenzitou narušení veřejného zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008,
č. j. 5 As 17/2008 – 131, č. 1698/2008 Sb. NSS)“.
[15] V posuzovaném případě vzal soud za rozhodující, že stěžovatel si vybudoval natolik
intenzivní osobní a rodinné vazby na území ČR, včetně toho, že jeho děti, byť již dospělé, se staly
občany ČR, že správní orgán prvního stupně původně zahájené řízení o správním vyhoštění
stěžovatele překvalifikoval na řízení o uložení povinnosti opustit území ČR, neboť sám uznal,
že vyhoštění by představovalo nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele.
Je pravdou, že uložení povinnosti opustit území ČR představuje zásah méně intenzivní než
správní vyhoštění, neboť s ním není spojen zákaz vstupu na území členských států Evropské unie
na určitou dobu. Na straně druhé, pro přijetí dočasného opatření v podobě přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti na přechodnou dobu do konečného rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu o kasační stížnosti je třeba vzít danou zvýšenou míru osobních a rodinných vazeb
stěžovatele na území ČR v úvahu. Navíc, potenciální obava z ohrožení veřejného zájmu
na předcházení závažné trestné činnosti je naopak zmírněna skutečnostmi, které zčásti zohlednil
již Městský soud v Praze v odsuzujícím rozsudku, když uložil trest na samé spodní hranici
zákonné trestní sazby, zejména z toho důvodu, že stěžovatel předtím nebyl nikdy soudně trestán
a svého činu litoval. Rovněž nelze opomenout, že stěžovatel byl z výkonu trestu odnětí svobody
podmíněně propuštěn, přičemž z odůvodnění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
28. 2. 2018, sp. zn. 6 Pp 8/2018, o podmíněném propuštění stěžovatele je zřejmé, že jeho
chování ve výkonu trestu bylo vzorné a vzhledem ke stanovení zkušební doby 7 let
za současného uložení dohledu probačního úředníka je v nejvlastnějším zájmu stěžovatele, aby již
nadále nepáchal trestnou činnost.
[16] Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší správní soud shledal, že riziko narušení
veřejného zájmu na ochraně veřejného pořádku, resp. na předcházení závažné trestné činnosti,
které je spojeno s přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, v předmětném případě není
natolik vysoké, aby převýšilo zájem na ochraně soukromého a rodinného života stěžovatele.
[17] Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud podle §107 ve spojení s §73 odst.
2 až 4 s. ř. s. přiznal kasační stížnosti odkladný účinek. Je však třeba uvést, že přiznání
odkladného účinku pouze vůči rozhodnutí krajského soudu za situace, kdy krajský soud o návrh
stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě nerozhodl, by nemohlo vést k odložení účinků
rozhodnutí žalované po dobu trvání řízení o kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud
vymezil rozsah odkladného účinku tak, že jeho přiznáním se pozastavují až do skončení řízení
o kasační stížnosti přímo účinky rozhodnutí žalované, a vzhledem k tomu, že odvolání proti
rozhodnutí o uložení povinnosti opustit území nemá dle §170 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
odkladný účinek, pozastavil zdejší soud rovněž právní účinky rozhodnutí o uložení povinnosti
opustit území vydané správním orgánem prvního stupně.
[18] Přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti přitom Nejvyšší správní soud nijak
nepředjímá své budoucí rozhodnutí o věci samé
Poučení:
Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. října 2019
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu