ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.327.2018:18
sp. zn. 5 Azs 327/2018 - 18
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Gabriely Bašné v právní věci žalobce: T. J. M., zast. Mgr.
Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované:
Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem
Kaplanova 2055/4, Praha 11, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 10. 9. 2018, č. j. 2 A 76/2018 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ř i z n á v á
odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. 8. 2018, č. j. KRPA-286902-14/ČJ-2018-000022, jímž bylo rozhodnuto,
že se žalobce podle §129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zajišťuje za účelem jeho předání podle přímo
použitelného právního předpisu Evropské unie – Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublin III“). Doba
zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení svobody.
[2] Městský soud nesdílel názor žalobce, že v daném případě nebyly splněny podmínky
pro jeho zajištění, tedy že neexistovalo vážné nebezpečí útěku dle §129 odst. 4 zákona o pobytu
cizinců ve spojení s článkem 28 Nařízení Dublin III. Žalobce se na území ČR pohyboval
neoprávněně, ve Spolkové republice Německo (dále jen „Německo“) nevyčkal na rozhodnutí
o své žádosti o mezinárodní ochranu, na našem území se zdržoval bez pobytového oprávnění
a platného cestovního dokladu. Soud taktéž nepovažoval za důvodnou námitku, že žalovaná
zatížila rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti tím, že se nevypořádala se zvlášť závažným
zdravotním stavem žalobce. Žalovaná dle městského soudu mohla vycházet pouze z informací,
které jí byly v době vydání rozhodnutí známy, přičemž žalobce uvedl, že je zdráv a lékaře
nenavštěvuje. Soud proto vyhodnotil žalobu jako nedůvodnou a zamítl ji.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve uvádí, že městský soud nesprávně vyhodnotil jeho
žalobní námitku nepřezkoumatelnosti té části rozhodnutí žalované, která se týkala jeho zvlášť
závažného zdravotního stavu. Závěr městského soudu o správnosti postupu žalované považuje
za neakceptovatelný. Městský soud dle něj zcela opomněl, že nestandardní chování stěžovatele,
které se v protokolu promítlo pouze do výroku o modlení se za nález cestovního pasu, muselo
být pracovníkům žalované zřejmé a nemohou tvrdit, že jej nijak neregistrovali. Taktéž dle něj
nemůže obstát tvrzení žalované, že si nebyla vědoma špatného zdravotního stavu stěžovatele,
když byl následně ze zařízení pro zajištění cizinců odeslán do psychiatrické léčebny.
[5] Stěžovatel odkazuje na článek 21 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU
ze dne 26. 6. 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu
(dále jen „nová přijímací směrnice“), podle kterého mají členské státy ve svých vnitrostátních
předpisech provádějících tuto směrnici zohlednit situaci zranitelných osob, mj. i osob trpících
závažnou chorobu nebo osob s duševní poruchou. Výše uvedený článek se pak dle stěžovatele
promítl především do §10 odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“),
podle kterého má Ministerstvo vnitra určovat, zda jsou žadatelé o mezinárodní ochranu
zranitelnými osobami a v případě že ano, má také posoudit, zda takoví žadatelé potřebují
k uplatňování svých práv podporu. Vzhledem k tomu, že příslušná úprava týkající se zranitelných
osob v zákoně o pobytu cizinců absentuje, má stěžovatel za to, že výše citovaný článek je třeba
chápat jako přímo účinný.
[6] Stěžovatel dále zmiňuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2016,
č. j. 1 Azs 123/2015 – 47, podle něhož by pracovníci žalované měli aktivně zjišťovat, zda
je stěžovatele potřeba považovat za zranitelnou osobu ve smyslu §73 odst. 7 zákona o azylu,
když stěžovatel naznačí, že trpí zdravotními problémy nebo by tomu nasvědčovalo vlastní
pozorování zaměstnanců žalované neb jiné indicie, ačkoliv stěžovatel během pohovoru uvede,
že je jeho zdravotní stav dobrý.
[7] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil
jak napadený rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalované ze dne 1. 8. 2018, č. j. KRPA-
286902-14/ČJ-2018-000022, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[10] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl dne 31. 7. 2018 zajištěn hlídkou
Policie České republiky při kontrole na hl. nádraží v Praze. Při následném sepsání protokolu
dne 1. 8. 2018 uvedl, že se jmenuje T. J. M., narodil se dne X v Austrálii. Do České republiky
přicestoval tak, že přešel pěšky přes hranici z Německa. Cestovní doklad nemá, ani neměl, pas mu
byl odcizen před několika měsíci na Slovensku. Je mu známo, že na území České republiky může
pobývat pouze s platným cestovním dokladem, ale chodí se modlit do kostela, aby mu bůh jeho
cestovní pas pomohl najít. Na našem území nemá platné povolení k pobytu, ani žádnou žádost o
povolení k pobytu nepodal, měl v úmyslu Českou republiku opustit. V Německu si stěžovatel
požádal o azyl. Je si vědom toho, že je v České republice neoprávněně. Stěžovatel dále uvedl, že
je svobodný a bezdětný, nemá zde žádné vazby, nemá zde vůči žádné osobě vyživovací
povinnost, nemá zde ani žádnou osobu, pro kterou by mohlo být z hlediska soukromého a
rodinného života nepřiměřené, kdyby mu byl ukončen pobyt. Stěžovatel ani není rodinným
příslušníkem občana České republiky ani občana Evropské unie; v Austrálii nemá žádné zázemí
ani majetek, nedisponuje žádnými finančními prostředky jak pro pobyt, tak pro vycestování nebo
pro složení finanční záruky. V České republice nepobírá žádné sociální dávky, ani v Německu
jako žadatel o mezinárodní ochranu žádné dávky nedostával. V České republice se na žádné
adrese nezdržuje, adresu v Německu nezná. Ke svému zdravotnímu stavu uvedl, že je dobrý,
k lékaři nikam nechodí. Zdravotní pojištění však sjednané nemá.
[12] Ve smyslu §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané
s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného
právního předpisu Evropské unie (nařízení Dublin III). Podle odst. 3, nelze-li předání cizince
uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá
rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.
[13] Podle bodu (20) odůvodnění nařízení Dublin III by k zajištění žadatelů o mezinárodní
ochranu mělo docházet v souladu se zásadou, že osoba by neměla být zajištěna pouze proto,
že žádá o mezinárodní ochranu (srov. též čl. 28 odst. 1 nařízení Dublin III). Zajištění by mělo
trvat co nejkratší dobu a podléhat zásadám nezbytnosti a proporcionality. Zajištění žadatelů musí
být v souladu zejména s článkem 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Řízení podle tohoto
nařízení týkající se zajištěné osoby by měla probíhat přednostně a v co nejkratších lhůtách. Pokud
jde o obecné záruky ve vztahu k zajištění, jakož i případně podmínky zajištění, měly by členské
státy uplatňovat ustanovení nové přijímací směrnice rovněž na osoby zadržované na základě
tohoto nařízení.
[14] Podle čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu
za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě
posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně
použít jiná mírnější donucovací opatření. Podle odst. 4, pokud jde o podmínky zajištění a záruky
vztahující se na zajištěné osoby, použijí se na provádění přemístění do příslušného členského
státu články 9, 10 a 11 nové přijímací směrnice.
[15] Podle čl. 11 odst. 1 nové přijímací směrnice by hlavním zájmem vnitrostátních orgánů
mělo být zdraví, včetně zdraví duševního, zajištěných žadatelů, kteří jsou zranitelnými osobami.
Jsou-li zajištěny zranitelné osoby, členské státy zajistí, aby byly tyto osoby pravidelně
kontrolovány a aby se jim dostávalo odpovídající podpory s přihlédnutím k jejich konkrétní
situaci včetně jejich zdravotního stavu.
[16] Podle čl. 21 nové přijímací směrnice členské státy zohlední ve vnitrostátních právních
předpisech provádějících tuto směrnici zvláštní situaci zranitelných osob, například nezletilých
osob, nezletilých osob bez doprovodu, zdravotně postižených osob, starších osob, těhotných
žen, osamělých rodičů s nezletilými dětmi, obětí obchodování s lidmi, osob trpících závažnou
chorobou, osob s duševní poruchou a osob, které byly podrobeny mučení, znásilnění nebo jiným
formám hrubého psychického, fyzického nebo sexuálního násilí, jako jsou oběti ženské obřízky.
[17] Podle čl. 22 odst. 1 nové přijímací směrnice za účelem účinného provádění článku 21
posoudí členské státy, je-li žadatel žadatelem se zvláštními potřebami při přijetí. Členské státy
rovněž určí povahu těchto potřeb. Toto posouzení se zahájí v přiměřené lhůtě poté, co byla
učiněna žádost o mezinárodní ochranu a může být začleněno do stávajících vnitrostátních
postupů. Členské státy zajistí, aby se tyto zvláštní potřeby při přijetí zohledňovaly podle
ustanovení této směrnice rovněž v případech, kdy vyjdou najevo až v pozdějším stadiu azylového
řízení. Členské státy zajistí, aby podpora poskytovaná žadatelům se zvláštními potřebami
při přijetí v souladu s touto směrnicí zohledňovala jejich zvláštní potřeby při přijetí po celou dobu
azylového řízení a aby byla jejich situace vhodným způsobem sledována.
[18] K povaze zajištění cizince podle §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců se Nejvyšší
správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. 3. 2017, č. j. 4 Azs 31/2017 - 54: „Nejvyšší
správní soud [považuje] za nezbytné připomenout povahu samotného řízení o zajištění, které je z časového
hlediska velmi krátké, neboť žalovaná o případném zajištění cizince musí rozhodnout do 48 hodin od prvotního
omezení na svobodě.“ S ohledem na uvedené nelze po žalované spravedlivě žádat, aby zevrubně
a vyčerpávajícím způsobem vyřešila veškeré v úvahu přicházející otázky týkající se situace a stavu
cizince a jeho celkového osudu na území členských států. Ostatně, rozhodnutí o zajištění podle
citovaného ustanovení je prvním úkonem v řízení. Pokud konkrétní okolnosti dané věci
neodůvodňují jiný postup, žalovaná není povinna explicitně se zabývat veškerými hypotetickými
(zejm. v okamžiku rozhodnutí o zajištění nepravděpodobnými) scénáři a odhady. Rovněž se nelze
dožadovat, aby žalovaná výslovně pojednala o veškerých obecných zárukách a podmínkách
zajištění, které by členské státy měly uplatňovat podle nové přijímací směrnice. Z kvalitativního
hlediska nutně existuje rozdíl mezi posouzením relevantních skutečností v řízení o zajištění
podle §129 odst. 1 a 3 zákona o pobytu cizinců, oproti například dublinskému řízení, ve kterém
je jednoznačně širší prostor (z věcného i časového hlediska) pro posouzení situace cizince. Jinými
slovy, zevrubné ověření, zda je přemístění cizince do jiného členského státu realizovatelné
(z hlediska překážek na straně cizince anebo z jiných důvodů - např. ve smyslu čl. 3 odst. 2
nařízení Dublin III či ze zdravotních důvodů – viz rozsudek SDEU ze dne 16. 2. 2017, ve věci
C – 578/16 PPU, C. K., H. F., A. S. proti Slovinské republice, podle něhož článek 4 Listiny
základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že „za okolností, kdy by přemístění
žadatele o azyl, který trpí obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, s sebou neslo skutečné
a prokázané riziko značného a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu, představuje toto přemístění nelidské
a ponižující zacházení ve smyslu uvedeného článku“ (dále viz níže) probíhá až v samotném řízení
o předání cizince. Uvedené samozřejmě neznamená, že žalovaná může rezignovat na své
povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a za tímto účelem si opatřit
dostatečné množství podkladů v rozsahu nezbytném pro posouzení existence podmínek
pro zajištění cizince. Žalovaná je v řízení o zajištění podle výše citovaného ustanovení povinna
zhodnotit zejména skutečnosti, které jsou jí známé z úřední činnosti či vyplývají z rozhodovací
praxe soudů, skutečnosti obecně známé a okolnosti konkrétně zmíněné zajišťovaným cizincem,
které jsou podstatné pro rozhodnutí o zajištění.
[19] Stěžovateli je nejprve nutno částečně přisvědčit v tom, že i z §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, jehož aplikace je přímo spojena s nařízením Dublin III, a dále z čl. 28 odst. 4
nařízení Dublin III ve spojení s čl. 11 nové přijímací směrnice, vyplývá, že v případě zajištění
osoby za účelem přemístění podle citovaného nařízení je nezbytné zabývat se její zranitelností -
zdravotním a duševním stavem (čemuž v nyní projednávané věci žalovaná dostatečným
způsobem dostála - viz níže). Avšak skutečnost, že je osoba zranitelná ve smyslu citovaných
ustanovení, bez dalšího neznamená, že ji nelze přemístit, ani že není možné ji za tímto účelem
zajistit. Skutečnost, že relevantní právní předpisy kladou důraz na zvláštní postavení zranitelných
osob a přístup k nim nemůže vést k závěru, že takové osoby jsou a priori vyňaty z působnosti
vnitrostátních a unijních předpisů upravujících pobyt cizinců a žadatelů o mezinárodní ochranu
na území členských států.
[20] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s městským soudem konstatuje, že žalovaná mohla
při vydávání napadeného rozhodnutí vycházet pouze z informací, které jí byly známy. Sám
stěžovatel při podání vysvětlení dne 1. 8. 2018 uvedl, že je zdravotně v pořádku a k lékaři
nechodí. Taktéž na otázku, zda trpí nějakou nemocí nebo zda byl v poslední nemocný,
odpověděl, že nikoliv. Po žalované nelze vyžadovat, aby z prohlášení stěžovatele, že se chodí
modlit do kostela za nalezení pasu, vyvozovala bez dalšího jeho špatný psychický stav
a posuzovala jej tak jako žadatele se zvláštními potřebami. Skutečnost, že byl stěžovatel během
pobytu v zařízení pro zajištění cizinců přemístěn do Psychiatrické nemocnice Horní Beřkovice,
potom svědčí o tom, že v jeho případě byla dodržena předmětná ustanovení nové přijímací
směrnice a že mu byla ze strany vnitrostátních orgánů poskytnuta podpora s ohledem na jeho
zranitelnost kvůli nastalým psychickým problémům.
[21] Pro úplnost zdejší soud uvádí, že napadené rozhodnutí žalované ani právní
závěry městského soudu nejsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 8. 2015, č. j. 1 Azs 123/2015 - 47, o který stěžovatel opíral žalobní argumentaci týkající
se povinnosti zjišťovat, zda zdravotní problémy cizince dosahují takové intenzity, aby byl
považován za zranitelnou osobu. V citované věci se zdejší soud zabýval skutkově a právně
odlišným případem, v němž stěžovatelce nebyl povolen vstup na území České republiky
z důvodu, že se prokazovala pozměněným dokladem totožnosti [§73 odst. 4 písm. b) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění]. Z předmětného rozsudku by pro danou věc bylo
možné učinit obecný závěr, že pokud ve správním řízení nic nenasvědčuje intenzitě zdravotních
potíží, pro které by měla být osoba považována za zranitelnou, a shromáždil-li správní orgán
v tomto ohledu dostatek podkladů, pak není prokázáno, že cizinec je zranitelnou osobou.
Věrohodným podkladem pro zjištění zdravotního stavu pro účely posouzení kritérií zranitelnosti
je odborné lékařské posouzení. Nejvyšší správní soud opětovně poznamenává, že pokud
pro to nevyplynou před správním orgánem důvody, není třeba otázku zranitelnosti
osoby výslovně rozebírat (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017,
č. j. 2 Azs 38/2017 - 28, body [8] a [25]). Z výše uvedeného posouzení je zřejmé, že žalovaná
v nyní projednávané věci svým povinnostem dostála, přičemž ve věci učinila přezkoumatelné
závěry, jež mají oporu ve spise, v relevantních právních předpisech i judikatuře.
[22] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaná, která byla ve věci úspěšná, a náhrada nákladů řízení by jí po právu
náležela, žádné náklady přesahující její běžnou správní činnost nevynaložila, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[24] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2 A 76/2018 - 17,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování v takovém
případě platí stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna
za jeden úkon právní služby 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč
za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna
a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka
ve výši 3400 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. června 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu