ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.364.2018:22
sp. zn. 5 Azs 364/2018 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: Ch. U.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy,
se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 13 A 100/2018 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři z n áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena
z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Městského
soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalované ze dne 29. 9. 2018, č. j. KRPA-365981-21/ČJ-2018-000022-MIG, jímž bylo podle §129
odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon
o pobytu cizinců“), rozhodnuto o jeho zajištění za účelem předání podle nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro
určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním
příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále
jen „Dublinské nařízení“); doba zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení
osobní svobody.
[2] Městský soud nesdílel názor žalobce, že v daném případě žalovaná nevyhodnotila
dostatečně a přezkoumatelně možnost uložení zvláštních opatření podle §§123b a 123c zákona
o pobytu cizinců. K tomu městský soud odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2018, č. j. 4 Azs 32/2018 - 56, který se zabýval skutkově obdobným případem.
Ze žalobcova podání vysvětlení je zřejmé, že nemůže splnit podmínky pro uložení zvláštních
opatření, jelikož nemá v České republice místo pobytu, nedisponuje finančními prostředky
a nemá v úmyslu se osobně hlásit na policii. Městský soud dospěl ve shodě s žalovanou k závěru,
že v případě žalobce je naplněno vážné nebezpečí útěku ve smyslu čl. 28 odst. 2 Dublinského
nařízení a §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce se dle městského soudu dopouštěl tzv.
asylum shoppingu, jež je v rozporu s účelem a smyslem Dublinského nařízení, doposud
se opakovaně dopouštěl protiprávního jednání, které nedává záruku toho, že by v budoucnu
dodržoval povinnosti stanovené právními předpisy. Soud proto vyhodnotil žalobu jako
nedůvodnou a v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“) ji zamítl.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel nesouhlasí s vyhodnocením nemožnosti uložení zvláštních opatření; odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, který
se zabývá Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008,
o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících
státních příslušníků třetích zemí (dále jen „Návratová směrnice“). Ta podle Soudního dvora
Evropské unie zavádí přesný postup, který mají členské státy použít při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí. Realizace vyhoštění musí být prováděna
prostřednictvím co nejmírnějších donucovacích opatření, a pouze tehdy, kdy může být výkon
vyhoštění cizince ohrožen, může být cizinec zbaven svobody zajištěním. Smyslem čl. 15 odst. 1
této směrnice a tzv. zvláštních opatření v zákoně o pobytu cizinců byla dle výše zmiňovaného
rozsudku snaha o minimalizaci omezování osobní svobody v případě zajištění cizinců za účelem
vyhoštění zahrnutím povinnosti správního orgánu provést úvahu o možnosti aplikace mírnějších
opatření před tím, než přistoupí k samotnému zajištění cizince.
[5] Stěžovatel dále zdůrazňuje, že v žádném případě nelze připustit zajišťování cizinců pouze
na základě jejich nelegálního pobytu na území České republiky bez dostatečného
individualizovaného vyhodnocení jejich situace. Stejně tak není dle stěžovatele možné
automaticky aplikovat jednotlivá kritéria eventuální existence vážného nebezpečí útěku
demonstrativně uvedená v §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Na podporu svého tvrzení
stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs
294/2016 – 18, dle kterého: „většina nelegálních pobytů cizinců totiž zpravidla je vědomých, přitom tito
se mohou i cíleně vyhýbat kontaktu s úřady; tato skutečnost však dle Nejvyššího správního soudu bez
dalšího nepředstavuje relevantní přitěžující okolnost odůvodňující nepoužití zvláštních opatření.“ Stěžovatel
má za to, že ani v jeho případě nelze konstatovat, že pouhé okolnosti jeho zajištění jsou
dostatečným důvodem pro klíčový závěr žalované a městského soudu o tom, že v jeho případě
nelze přistoupit k rozhodnutí o uložení zvláštních opatření. Stěžovatel také argumentuje, že jeho
cíle jsou shodné s cíli žalované, jelikož jeho záměrem byl blízký návrat do Itálie. I v případě,
že by byly naplněny některé z formálních kritérií §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, bylo
by dle stěžovatele proti jeho smyslu k zajištění přistoupit tehdy, když je zřejmé, že cizinec
se nebrání odcestování do státu příslušného k řešení jeho azylové žádosti.
[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak
napadený rozsudek městského soudu, tak rozhodnutí žalované ze dne 29. 9. 2018, č. j. KRPA-
365981-21/ČJ-2018-000022-MIG a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužila.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 28. 9. 2018 se na služebnu Městské policie Praha
dostavili dva cizinci, kteří hovořili částečně anglicky a neměli u sebe dle svého tvrzení žádné
doklady. Na místo byla vyslána policejní hlídka. Jedním z mužů byl i stěžovatel. Hlídka
po příjezdu na místo zjistila, že stěžovatel nedisponuje žádným cestovním dokladem a nebyl
schopen sdělit žádné údaje ke své totožnosti. Proto byl zajištěn dle §27 odst. 1 písm. d) zákona
č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále též „zákon o Policii ČR“). Při podání vysvětlení
dne 29. 9. 2018 stěžovatel k dotazům žalované mimo jiné uvedl, že v současné době nemá
v žádné zemi Evropské unie povolen pobyt. O azyl žádal pouze ve Spolkové republice Německo
a v Itálii. Z Nigérie cestoval do Libye a odtud lodí do Itálie, kde 31. 3. 2017 požádal o azyl.
Z Itálie odcestoval do Německa a tam také požádal o azyl. Celou dobu neměl žádný pas ani
vízum. Z Itálie odcestoval do Německa, a to z důvodu, že byl v táboře a mohl jít ven z tábora jen
na tři dny a on šel ven na čtyři dny. Když tam přišel po čtyřech dnech, tak mu bylo řečeno,
že má jít z tábora pryč. Tak vzal své věci a začal tam žebrat, pak odcestoval do Německa a tam
požádal také o azyl. V Německu mu bylo řečeno, že azyl nedostane a že bude vrácen do Itálie.
Tedy, že tam má odcestovat. Z Německa odcestoval, a to dne 27. 9. 2018 vlakem do České
republiky, kam přicestoval z důvodu, že si zde chtěl pronajmout hotel nebo hostel; z Německa
do České republiky vycestoval podnikat nebo pracovat třeba v restauraci. Povolení k zaměstnání
žádné nemá. Nevěděl o tom, že potřebuje nějaké dokumenty či povolení. Do Německa
se dobrovolně vrátit nechce, nemá na to peníze, nemá ani jízdenku. Na území Německa nemá
rodinné příslušníky. V současně době má u sebe 10 euro a 200 Kč, to je všechno. V České
republice taktéž nemá rodinné příslušníky, nikoho tu nezná. Je tady od 27. 9. 2018. Nechce zde
zůstat, je to tady moc přísné, nemá žádné vízum ani cestovní doklad, cestoval bez cestovních
dokladů a víza; není si vědom skutečnosti, že pro pobyt na území České republiky potřebuje
platné vízum. Dále stěžovatel sdělil žalovanému adresu, na které v Německu bydlel, ale už tam
nebydlí. Je svobodný a bezdětný. Má vystudovanou základní školu. V Německu studoval, ale
ne moc, bylo to stresující. V České republice nepracoval, ale chtěl. Ve vlasti na něj byl učiněn
pokus o zabití. Byl to nějaký gang, a to z důvodu, že žijí v pralese a mladé muže, kteří se ke gangu
nechtějí přidat, zabíjejí. Ve vlasti mu dle jeho slov hrozí zastřelení nebo podříznutí nožem.
K dotazu na zdravotní stav odpověděl, že je zdravý. K dotazům žalovaného směřujícím
ke zjištění splnění podmínek pro uložení zvláštních opatření dle §123b zákona o pobytu cizinců
odvětil, že nemá peníze ani adresu; rovněž nemá chuť někam docházet. Ani netuší, kde bude
zítra. Chce zpět do Itálie, ale nemá na to peníze.
[11] Ve smyslu §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření
za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně
vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané
s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného
právního předpisu Evropské unie. Podle odst. 3 citovaného ustanovení nelze-li předání cizince
uskutečnit ve lhůtě do 48 hodin, policie v řízení o zajištění cizince za účelem jeho předání vydá
rozhodnutí, které je prvním úkonem v řízení.
[12] V §129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců je stanoveno: „Policie rozhodne o zajištění cizince
za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje
vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území
neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo
se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo
použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí
útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem
Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat
a nemůže uvést adresu místa pobytu na území.“
[13] Podle §123b odst. 1 je zvláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území: a)
povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu
oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat
za účelem provedení pobytové kontroly; b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné
měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční
záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní
prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným
dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území; nebo c) povinnost cizince osobně se hlásit
policii v době policií stanovené.
[14] K zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu by mělo docházet v souladu se zásadou,
že osoba by neměla být zajištěna pouze proto, že žádá o mezinárodní ochranu (srov. též čl. 28
odst. 1 Dublinského nařízení). Zajištění by mělo trvat co nejkratší dobu a podléhat zásadám
nezbytnosti a proporcionality. Zajištění žadatelů musí být v souladu zejména s článkem 31
Úmluvy o právním postavení uprchlíků. Řízení podle tohoto nařízení týkající se zajištěné osoby
by měla probíhat přednostně a v co nejkratších lhůtách. Pokud jde o obecné záruky ve vztahu
k zajištění, jakož i případně podmínky zajištění, měly by členské státy uplatňovat ustanovení nové
přijímací směrnice rovněž na osoby zadržované na základě tohoto nařízení. Členské státy mohou
zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné
nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění
přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.
[15] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že žalovaná, potažmo
městský soud nesprávně vyhodnotili možnost použití zvláštních opatření za účelem vycestování
cizince z území dle §123b a §123c zákona o pobytu cizinců. Za situace, v níž stěžovatel
nedisponoval žádnými finančními prostředky, neměl v České republice zajištěno žádné ubytování
a neměl na území České republiky známé nebo příbuzné, kteří by mu byli schopni a ochotni
pomoci např. zajištěním ubytování či poskytnutím peněžních prostředků, nebylo možné účelu,
pro nějž byl stěžovatel zajištěn, účinně dosáhnout mírnějšími donucovacími opatřeními,
tj. uložením některého ze zvláštních opatření podle §123b a §123c zákona o pobytu
cizinců. Stěžovatel nemohl ohlásit adresu místa svého pobytu a ani se v tomto místě zdržovat,
protože na území České republiky žádný pobyt neměl a nebyla zde ani reálná perspektiva,
že by ho v dohledné době získal. Z téhož důvodu nepřichází v úvahu ani uložení povinnosti
hlásit se policii ve stanovené době, protože tato povinnost předpokládá existenci pobytu
na území České republiky, navíc stěžovatel výslovně tuto variantu při podání vysvětlení dne
29. 9. 2018 vyloučil. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedisponoval žádnými finančními
prostředky, nebyl ani schopen si ubytování na území České republiky zajistit a s ohledem na jeho
nemajetnost nepřipadalo v úvahu ani složení peněžní záruky, přičemž stěžovatel ani netvrdil,
že by za něj byla ochotna složit peněžní prostředky jiná osoba. Žalovaná i městský soud ve svých
rozhodnutích možnost užití mírnějších opatření posoudili poměrně obsáhle a správně učinili
závěr, že mírnější opatření nebylo možné použít, aniž by byl výkon vyhoštění stěžovatele
ohrožen. Jednali tak ve shodě se stěžovatelem citovaným rozsudkem zdejšího soudu ze dne
7. 2. 2011, č. j. 1 As 132/2011 – 51, jelikož dodrželi přesný postup, který mají členské státy použít
při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí daný návratovou
směrnicí, než přistoupí k samotnému zajištění cizince.
[16] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 2. 2017, č. j. 5 Azs 294/2016 – 18,
na který stěžovatel ve své kasační stížnosti odkazuje, není pro daný případ přiléhavý. Stěžovatel
nebyl zajištěn bez dalšího jen proto, že na našem území pobývá nelegálně. Jak již bylo uvedeno
výše, stěžovatel byl zajištěn až po zvážení možnosti užití mírnějších opatření, která by ale
v daném případě vzhledem k okolnostem daného případu neskýtala záruku pro výkon předání.
[17] K námitce stěžovatele ohledně jeho samostatného návratu do Itálie Nejvyšší správní soud
odkazuje ve shodě s městským soudem na čl. 28 odst. 3 dublinského nařízení, z něhož vyplývá,
že pokud je osoba zajištěna dle čl. 28 dublinského nařízení, členský stát požádá příslušný členský
stát o převzetí cizince nebo jeho přijetí zpět. Příslušný členský stát má pak lhůtu dva týdny
na odpověď. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti
vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět,
včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Žalovaná tak v žádném případě nemohla stěžovatele
nechat odcestovat do Itálie samostatně, ale musela postupovat dle čl. 28 odst. 2 dublinského
nařízení ve spojení s §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců.
[18] Nejvyšší správní soud tak po důkladném zvážení daného případu uzavírá, že žalovaná
správně vyhodnotila existenci vážného nebezpečí útěku stěžovatele a nemožnost užití zvláštních
opatření za účelem vycestování cizince z území podle §§123b a 123c zákona o pobytu cizinců,
a proto bylo namístě užití institutu zajištění podle §129 odst. 1 ve spojení s §129 odst. 3, 4
zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání podle dublinského nařízení. Tento závěr
žalované má oporu ve správním spise, mimo jiné i v protokolu o podání vysvětlení stěžovatele.
[19] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaná, která byla ve věci úspěšná, a náhrada nákladů řízení by jí po právu
náležela, žádné náklady přesahující její běžnou správní činnost nevynaložila, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[21] Stěžovateli byl usnesením městského soudu ze dne 23. 10. 2018, č. j. 13 A 100/2018 - 20,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování v takovém
případě platí stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna
za jeden úkon právní služby 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu];
vedle toho má též právo na náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč za každý úkon (§13 odst. 4
advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hotových výdajů
ve výši 3400 Kč; ustanovený advokát předložil osvědčení o registraci k DPH (§14a advokátního
tarifu), uvedená částka se tak zvyšuje o daň ve výši 714 Kč. Zástupci stěžovatele tak bude
vyplacena částka ve výši 4114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu