ECLI:CZ:NSS:2019:5.AZS.370.2018:29
sp. zn. 5 Azs 370/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a Mgr. Ing Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: M. A. M.,
zast. Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor
cizinecké kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 78
A 26/2018 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á .
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři z n áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena do 60 dnů ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2018, č. j. KRPU-183524-19/ČJ-2018-040022, kterým bylo
rozhodnuto, že žalobce se podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o pobytu cizinců“), zajišťuje za účelem správního vyhoštění, přičemž dle §124 odst. 3
téhož zákona doba trvání zajištění byla stanovena na 90 dnů.
[2] Krajský soud konstatoval, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení,
zda má být zajištěnému uděleno správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby
cizinec nemařil účel případného správního vyhoštění z území České republiky. Žalovaná se dle
krajského soudu překážce vycestování žalobce z možných azylových důvodů věnovala poměrně
zevrubně. Krajský soud nepřijal argumentaci žalobce, že mu v případě realizace vyhoštění
do země původu hrozí značná újma, jelikož shledal jeho tvrzení rozpornými. Taktéž rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, č. j. 5 Azs 236/2015 – 34, se dle krajského
soudu na daný případ nevztahuje. Žalovaná dle názoru krajského soudu nepochybila, když
nepodložená tvrzení o ohrožení žalobce ozbrojeným konfliktem v zemi původu žalobce
nepovažovala za překážky pro rozhodnutí o žalobcově zajištění. Krajský soud má za to, že v době
vydání rozhodnutí žalované nebyly důvody znemožňující vycestování podle §179 odst. 2 písm.
b), c) a d) zákona o pobytu cizinců prokázány a žalovaná se zabývala situací žalobce ve vztahu
k možnosti realizace vyhoštění v dostatečném rozsahu. Soud proto vyhodnotil žalobu jako
nedůvodnou a v souladu s §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen
„s. ř. s.“) ji zamítl.
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[4] Stěžovatel v kasační stížnosti nejprve namítá, že žalovaná ve svém rozhodnutí
nedostatečně vyhodnotila existenci vážné újmy hrozící stěžovateli a taktéž se neztotožňuje
se způsobem, jakým krajský soud vypořádal jeho žalobní námitku. Stěžovatel se domnívá,
že nepostačuje pouhý odkaz na obecné zprávy o zemi původu stěžovatele, a to s ohledem
na to, že stěžovatel nenamítal pouze obavy ze špatné bezpečnostní situace v Afghánistánu, nýbrž
zcela konkrétní hrozby představované konkrétními výhrůžkami povstalců vůči jeho osobě.
Žalovaná měla dle stěžovatele povinnost reagovat na jeho tvrzení taktéž konkrétně a uvést,
z jakého důvodu je nepovažuje za tvrzení týkající se eventuální vážné újmy a za tvrzení
hodnověrná. Této povinnosti však žalovaná dle stěžovatele nedostála.
[5] Stěžovatel se dále ohrazuje vůči argumentu žalované, podle nějž o nedůvodnosti jeho
obav svědčí to, že ze země vycestoval pouze on a nikoliv zbytek jeho rodiny. Stěžovatel
poukazuje na skutečnost, že hrozba od povstalců byla směřována konkrétně vůči jeho osobě.
Stěžovatel se také domnívá, že povinností žalované bylo alespoň stručně se vyjádřit
ke konkrétním tvrzením stěžovatele týkajícím se hrozeb mu adresovaných ze strany afghánských
povstalců a adekvátním způsobem reagovat na skutečnosti, které před vydáním rozhodnutí vyšly
najevo.
[6] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak
rozsudek krajského soudu, tak i rozhodnutí žalované ze dne 16. 9. 2018, č. j. KRPU-183524-
19/ČJ-2018-040022, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
[7] Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že dostála své povinnosti zabývat
se možnými překážkami vycestování stěžovatele, a to tím, že si před vydáním napadeného
rozhodnutí vyžádala závazné stanovisko Ministerstva vnitra právě k otázce možného vycestování
stěžovatele do země původu. Žalovaná taktéž rozporuje tvrzení stěžovatele obsažené v kasační
stížnosti, že byl nucen Tálibánem k zapojení se do bojových operací. Stěžovatel dle žalované
ve své výpovědi pouze uvedl, že byl nucen se připojit k řadám povstalců. Žalovaná také
poukazuje na rozporné tvrzení stěžovatele, kdy ve výpovědi uvedl, že v ohrožení je celá jeho
rodina a později v kasační stížnosti zdůraznil, že hrozba byla směřována vůči němu a útěkem
z vlasti chránil svou osobu. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[10] Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 14. 9. 2018, v 19:45 hodin, byl stěžovatel
podezřelý, že na území Německa vstoupil bez cestovního dokladu, povolení k pobytu nebo víza.
V rámci readmisní dohody byl stěžovatel převzat hlídkou Policie České republiky od německých
orgánů. Správním orgánem bylo zjištěno porušení zákona o pobytu cizinců, spočívající v tom,
že stěžovatel vstoupil a pobýval nejméně dne 14. 9. 2018 před 19:45 hodinou, tj. před vstupem
na území Německa na území České republiky, bez cestovního dokladu a platného víza
či oprávnění k pobytu. Cílem stěžovatele bylo dostat se do Německa, cestu mu dojednal a zaplatil
jeho otec. Na základě pokynů převaděče/řidiče, s kterým stěžovatel cestoval, měl vyskočit z auta
poté, co řidiče policisté vyzvali, aby vůz zastavil. Řidič ho z auta vyhodil, a proto se při policejní
kontrole německými policisty pokusil o útěk. Všechny své doklady nechal v Afghánistánu.
V Německu chtěl požádat o politický azyl, dostudovat medicínu a později pracovat. V žádné
zemi o azyl nepožádal, chtěl o něj požádat až v Německu. Z Afghánistánu odešel kvůli své
bezpečnosti, neboť v Konaru, odkud pochází jeho rodina, vládne Islámský stát. Před svým
odjezdem bydlel v Kábulu se zbytkem rodiny, jelikož jeho otec pracoval jako úředník pro
centrální vládu. Stěžovatel také uvedl, že mu bylo vyhrožováno ze strany povstalců, aby se k nim
přidal, ale on chtěl studovat. Legální cestou nebylo možné Afghánistán opustit. V České republice
nemá žádné rodinné či majetkové vazby, pouze v Německu žije jeho strýc H. S. Rovněž sdělil, že
nemá prostředky, aby si zde zajistil ubytování či zaplatil návrat do Afghánistánu, ani zde nikoho
nezná. Dále uvedl, že chce žít v klidu a míru, mít možnost studovat a pracovat a sloužit
hostujícímu státu a sobě.
[11] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo
o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným
členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie
a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud je nebezpečí,
že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím,
že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo
vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.
[12] Podle §179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vycestování cizince není možné v případě
důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten
z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého
posledního trvalého bydliště.
[13] Podle §179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se za vážnou újmu podle tohoto zákona
považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování
cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
[14] V usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod
č. 2524/2012 Sb. NSS (všechna zde citovaná judikatura dostupná na www.nssoud.cz), byly
formulovány následující právní věty: „I. Správní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince
podle §124, §124b nebo §129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky,
možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy
v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo.
V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit
si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. II.
O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně
možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.
Pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní
vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince
je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince.“
[15] Podle ustanovení §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie v rámci rozhodování
o správním vyhoštění podle §119 a §120 téhož zákona povinna vyžádat si závazné stanovisko
ministerstva, zda je vycestování cizince možné.
[16] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se žalovaná s tvrzenou
hrozbou vážné újmy nevypořádala. Žalovaná si vyžádala od Ministerstva vnitra závazné
stanovisko k možnosti vycestování cizince, ve kterém bylo konstatováno, že vycestování
stěžovatele do Afghánské islámské republiky je možné. Ministerstvo vnitra reagovalo i na tvrzení
stěžovatele, že mu ze strany Tálibánu a tzv. Islámského státu hrozí nebezpečí. V případě
takových obav je dle Ministerstva vnitra možné využít vnitřního přesídlení do bezpečnější oblasti,
avšak Kábul, ve kterém stěžovatel s rodinou před svým odjezdem z vlasti bydlel, je stabilně pod
kontrolou centrální vlády, nikoliv pod kontrolou výše zmíněných separatistických hnutí.
Ministerstvo vnitra také vzhledem k situaci v zemi původu předběžně vyloučilo, že by stěžovateli
hrozilo v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy ve smyslu §179 zákona o pobytu
cizinců. Ačkoliv je v Afghánistánu dlouhodobě nestabilní situace a probíhá tam konflikt mezi
centrální vládou a hnutím Tálibán či tzv. Islámským státem, posuzovalo ministerstvo možnost
bezpečného návratu stěžovatele do země jeho původu v souladu s rozsudkem Evropského soudu
pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 5. 7. 2016 – případ A. M. proti Nizozemsku. Dle
tohoto rozsudku pouhá možnost špatného zacházení z důvodu neuspořádané situace v dané
zemi sama o sobě nepředstavuje porušení článku 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod. Ministerstvo vnitra dále odkázalo na rozsudek ESLP ze dne 9. 4. 2013 H. a B. proti
Velké Británii, dle kterého není v Afghánistánu obecná situace vyznačující se takovým násilím,
že by pouhé navrácení cizince mohlo být automaticky příčinou skutečného rizika špatného
zacházení.
[17] Žalovaná povinnost formulovanou v usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 – 150, a možné překážky správního vyhoštění, které vyvstaly během řízení,
předběžně posoudila. Dle Nejvyššího správního soudu se žalovaná hrozbou možné újmy
na základě relevantních podkladů dostatečně zabývala, na základě čehož vyhodnotila, že správní
vyhoštění stěžovatele je alespoň potenciálně možné; nelze tak dospět k závěru, že rozhodnutí
o zajištění stěžovatele nebylo důvodné.
[18] Nejvyšší správní soud připomíná, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné
posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán
na základě mezinárodní smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření
podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl být realizován a nebyl předem zmařen tím,
že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného správního vyhoštění, předání
či vycestování z území ČR. Nadto je časový prostor pro řízení o zajištění cizince velmi omezený,
podle §129 zákona o pobytu cizinců, může žalovaná cizince zajistit za účelem jeho předání nebo
průvozu bez vydání rozhodnutí na dobu nejvýše 48 hodin, u průvozu leteckou cestou na dobu
nejvýše 72 hodin. Má-li trvat zajištění déle, musí být vydáno rozhodnutí o zajištění. Obdobně
podle §124b odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nelze-li vycestování cizince z území uskutečnit
ve lhůtě do 48 hodin, je policie povinna vydat v řízení o zajištění cizince za účelem vycestování
rozhodnutí. Důkladnější zkoumání situace v zemi původu zajištěného cizince společně
s posouzením možné vážné újmy, která má stěžovateli dle jeho tvrzení hrozit ze strany povstalců,
je poté předmětem řízení o samotném správním vyhoštění.
[19] Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[20] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s.; žalovaná, která byla ve věci úspěšná, a náhrada nákladů řízení by jí po právu
náležela, žádné náklady přesahující její běžnou správní činnost nevynaložila, proto jí soud
náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[21] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 3. 10. 2018, č. j. 78 A 26/2018 - 22,
ustanoven zástupcem pro řízení Mgr. Jindřich Lechovský, advokát se sídlem Šlejnická 1547/13,
Praha 6. Podle §35 odst. 10 s. ř. s. hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování v takovém
případě platí stát. Nejvyšší správní soud ustanovenému advokátovi přiznal odměnu za jeden úkon
právní služby, tj. podání kasační stížnosti, podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“). Zástupci stěžovatele tak náleží odměna
za jeden úkon právní služby 3100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu].
Vedle toho má stěžovatel též právo na náhradu hotových výdajů svého zástupce ve výši 300 Kč
za každý úkon (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy zástupci stěžovatele náleží odměna
a náhrada hotových výdajů ve výši 3400 Kč navýšená o částku 714 Kč představující 21% DPH,
jíž je advokát plátcem. Zástupci stěžovatele tak bude vyplacena částka ve výši 4114 Kč,
a to z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu