ECLI:CZ:NSS:2019:6.ADS.297.2018:47
sp. zn. 6 Ads 297/2018 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně: M.
K., zastoupena Mgr. Petrem Miketou, advokátem se sídlem Jaklovecká 1249/18, 710 00 Ostrava,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
128 01 Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2017, č. j. MPSV-
2017/238812-923, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 26. 6. 2018, č. j. 19 Ad 47/2017 – 91,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně Mgr. Petru Miketovi se n ep ři zn áv á odměna
za zastupování v řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Ostravě (dále jen „úřad
práce“) ze dne 31. 8. 2017, č. j. 810330/17/OT, žalobkyni nebyl od 1. 2. 2017 přiznán příspěvek
na bydlení dle §24 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře (dále jen „zákon o státní
sociální podpoře“), jelikož úřad práce dospěl k závěru, že nájemní vztah žalobkyně k bytu č. X
na adrese A. X v O. zanikl ke dni 30. 11. 2016. Rozhodnutím ze dne 20. 11. 2017, č. j. MPSV-
2017/238812-923 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a
rozhodnutí úřadu práce potvrdil.
[2] Proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně bránila žalobou u Krajského soudu
v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který žalobu zamítl jako nedůvodnou rozsudkem ze dne
26. 6. 2018, č. j. 19 Ad 47/2017 – 91 (dále jen „napadený rozsudek“). Při jednání u krajského
soudu byl proveden důkaz rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018,
č. j. 71 Co 71/2018 – 285, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně (v uvedeném řízení
v procesním postavení žalované) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2017,
č. j. 61 C 120/2017 – 213, jímž okresní soud uložil žalobkyni povinnost vyklidit byt č. X v domě
č. p. X na ulici A. v O., do 15 dnů od právní moci rozsudku. Krajský soud rozsudek okresního
soudu potvrdil vyjma lhůty k vyklizení, kterou stanovil v délce 1 měsíce od právní moci rozsudku.
Prvostupňový i odvolací soud kromě jiného dospěly k závěru, že nájem žalobkyně dle nájemní
smlouvy skončil 30. 11. 2016. Jelikož podle §24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře má
nárok na příspěvek na bydlení vlastník nebo nájemce bytu, který je v bytě hlášen k trvalému
pobytu, a žalobkyně po 30. 11. 2016 nebyla nájemkyní uvedeného bytu, nárok na předmětnou
dávku od 1. 2. 2017 jí nevznikl.
II. Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností,
kterou spojila s obsáhle odůvodněnou žádostí o ustanovení zástupce, přičemž jmenovitě žádala
o ustanovení advokáta Mgr. Petra Mikety.
[4] Namítá, že v řízení před krajským soudem jí nebylo umožněno poradit se s právním
zástupcem, neboť si nemůže právní zastoupení dovolit a její žádost o ustanovení zástupce krajský
soud zamítl.
[5] Stěžovatelka má dále za to, že předmětný byt na ulici A. v O. užívá po právu, neboť jí
bylo pronajímatelem vystaveno potvrzení o trvání nájemního vztahu. Byť následně pronajímatel
změnil svůj postoj a podal žalobu na vyklizení bytu, žalobkyně se v řízení vedeném u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 120/2017 snaží prokázat, že žaloba je nedůvodná, jelikož
nájemní vztah dále trvá.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas a osobou oprávněnou. Poté Nejvyšší správní
soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[8] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[9] Úvodem je třeba poznamenat, že Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 10. 2018,
č. j. 6 Ads 297/2018 – 37, stěžovatelce ustanovil zástupcem pro řízení o kasační stížnosti
advokáta Mgr. Petra Miketu, jehož zároveň vyzval k doplnění důvodů kasační stížnosti ve lhůtě
jednoho měsíce (usnesení bylo ustanovenému zástupci doručeno do datové schránky dne
17. 10. 2018).
[10] Jelikož ustanovený zástupce na výzvu nijak nereagoval, nezbývá Nejvyššímu správnímu
soudu než posoudit důvodnost kasační stížnosti v rozsahu a míře obecnosti kasačních námitek
tak, jak byly uplatněny samotnou stěžovatelkou.
[11] O tom, že stěžovatelce nebude ustanoven zástupce v řízení o žalobě, rozhodl krajský
soud usnesením ze dne 3. 1. 2018, č. j. 19 Ad 47/2017 – 35, které odůvodnil tím, že podle obsahu
žaloby je zjevné, že stěžovatelka se dostatečně orientuje v hmotněprávních a procesních
předpisech, zná svá práva, a také je uplatňuje. Kasační stížnost proti tomuto usnesení
zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 2. 2018, č. j. 9 As 26/2018 – 16,
v němž se s argumentací krajského soudu ztotožnil. V nynějším kasačním řízení tyto závěry není
možné jakkoliv revidovat.
[12] Stěžovatelka dále namítá, že se v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě
pod sp. zn. 61 C 120/2017 snaží prokázat, že žaloba na vyklizení bytu na ulici A. v O. je
nedůvodná, neboť její nájemní vztah dále trvá. K této námitce však již krajský soud poukázal na
skutečnost, že řízení o žalobě na vyklizení bytu před civilními soudy bylo pravomocně skončeno
rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2018, č. j. 71 Co 71/2018 – 285, který
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt,
neboť její nájemní vztah skončil dne 30. 11. 2016. Podle §52 s. ř. s. přitom platí, že soud je vázán
rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním
stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází. O otázce
trvání nájemního vztahu stěžovatelky již bylo v době vydání napadeného rozsudku soudy
v občanském soudním řízení pravomocně rozhodnuto. Krajský soud tudíž správně z těchto
rozhodnutí za nezměněného skutkového a právního stavu vycházel. Ani stěžovatelka
nepředestřela žádnou argumentaci, na základě níž by bylo na místě se od uvedených závěrů
odchýlit.
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Z výše uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek není nezákonný z důvodů namítaných
v kasační stížnosti. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto jí nevzniklo právo
na náhradu nákladů řízení. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť rozhodoval
ve věci dávek státní sociální podpory [§60 odst. 2 s. ř. s.]. Ustanovený zástupce žalobkyně,
advokát Mgr. Petr Miketa, v řízení o kasační stížnosti ani přes výzvu žádný úkon neučinil,
proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal odměnu za zastupování.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. února 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu