ECLI:CZ:NSS:2019:6.ADS.340.2018:52
sp. zn. 6 Ads 340/2018 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Tomáše Langáška
a soudců JUDr. Viktora Kučery (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce:
J. G., zast. JUDr. Monikou Čírtkovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44, Kolín,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha
2, ve věci rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2017, č. j. MPSV-2017/119673-912, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 48 Ad 25/2017 - 98,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Monice Čírtkové se u rču je odměna
za zastupování ve výši 2 600 Kč; tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení výroku II. v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 6. 6. 2017, č. j. MPSV-2017/119673-912.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a současně potvrdil rozhodnutí Úřadu
práce – krajské pobočky v Příbrami, kontaktního pracoviště Nymburk (dále jen správní orgán
I. stupně“) ze dne 8. 8. 2016, č. j. 17362/2016/NYM, kterým stěžovateli nepřiznal dávku
mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví ve smyslu §2 odst. 3
ve spojení s §36 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“).
[2] Stěžovatel byl ode dne 20. 7. 2015 v evidenci uchazečů o zaměstnání bez nároku
na podporu v nezaměstnanosti. Dne 30. 7. 2015 si požádal o příspěvek na živobytí,
který mu nebyl přiznán rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 25. 8. 2015,
což k odvolání stěžovatele potvrdil též žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015,
neboť jeho rozhodný příjem přesahoval částku živobytí; proto odvolání stěžovatele zamítl,
čímž bylo dané řízení ukončeno. Již v měsíci listopadu 2015 tak vznikl stěžovateli nárok
na podání nové žádosti o tuto opakovanou dávku – příspěvek na živobytí, která předchází
jednorázové dávce – mimořádné okamžité pomoci. To, že dávce o mimořádnou okamžitou
pomoc předchází dávka v podobě příspěvku na živobytí, kterou musí přednostně uplatnit,
bylo stěžovateli vysvětleno. V rámci ústního jednání při podání žádosti o dávku mimořádné
okamžité pomoci dne 1. 8. 2016 mu bylo podle sepsaného protokolu nabídnuto, aby o příspěvek
na živobytí znovu požádal, což stěžovatel odmítl v přesvědčení, že by tím „vyrušil“ příspěvek
na živobytí, který mu nebyl předtím přiznán. Nepřiznání příspěvku na živobytí totiž stěžovatel
napadl u krajského soudu žalobou odeslanou dne 22. 12. 2015, přičemž soudní řízení nebylo
v době podání jeho žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc skončeno.
[3] S ohledem na uvedené skutečnosti správní orgán I. stupně rozhodnutím ze dne
8. 8. 2016 nepřiznal stěžovateli dávku mimořádné okamžité pomoci. Vyšel z toho, že stěžovateli
tuto jednorázovou dávku nelze poskytnout, pokud předtím neuplatnil nárokovou a opakovanou
dávku příspěvek na živobytí. V takovém případě nelze stěžovatele považovat za osobu v hmotné
nouzi a není možné mu požadovanou dávku přiznat. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí
odvolal. Žalovaný výše citovaným rozhodnutím ze dne 6. 6. 2017 odvolání zamítl a napadené
rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil. Toto rozhodnutí žalovaného ve věci mimořádné
okamžité pomoci stěžovatel napadl u krajského soudu žalobou odeslanou dne 13. 6. 2017
a vedenou pod sp. zn.: 48 Ad 25/2017.
[4] V mezidobí krajský soud rozsudkem ze dne 28. 11. 2016, č. j. 43 Ad 84/2015 – 46, zrušil
shora zmíněné rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015, jakož i jemu předcházející rozhodnutí
ze dne 25. 8. 2015, a věc týkající se příspěvku na živobytí vrátil k dalšímu řízení. V něm správní
orgán I. stupně – v souladu se závazným právním názorem krajského soudu – vycházel
z rozhodného období v délce jednoho měsíce (červenec 2015, v němž došlo k podstatnému
poklesu příjmu). Nicméně rozhodnutím ze dne 27. 1. 2017 stěžovateli požadovanou dávku –
příspěvek na živobytí opět nepřiznal z důvodu, že jeho rozhodný příjem přesahoval částku
živobytí. Stěžovatel rozhodnutí správního orgánu I. stupně napadl odvoláním, které žalovaný
zamítl rozhodnutím ze dne 17. 5. 2017. Proti tomuto rozhodnutí žalovaného se stěžovatel bránil
u krajského soudu žalobou odeslanou dne 19. 7. 2017 a vedenou pod sp. zn. 48 Ad 27/2017.
[5] Krajský soud usnesením ze dne 21. 12. 2017 obě uvedené věci s ohledem na jejich
skutkovou i právní souvislost spojil s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn.: 48 Ad 25/2017;
následně rozsudkem ze dne 30. 10. 2018, č. j. 48 Ad 25/2017 – 98, o každé věci rozhodl jinak:
I. Ve věci příspěvku na živobytí shledal žalobu důvodnou, neboť správní orgány v daném
případě ustrnuly na posouzení naplnění zákonných podmínek pro vznik nároku
na příspěvek na živobytí v měsíci podání žádosti, tj. v měsíci červenci 2017. S ohledem
na zrušení původních rozhodnutí soudem však správní orgán I. stupně o podané žádosti
rozhodoval až v měsíci lednu 2017 a v souladu §38 odst. 3 in fine zákona o pomoci
v hmotné nouzi tak byl povinen zkoumat též to, zda stěžovateli nevznikl ze zákona nárok
na příspěvek na živobytí i počínaje srpnem 2015 a konče lednem 2017. Rozhodnutí
žalovaného ze dne 17. 5. 2017 i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu
I. stupně proto krajský soud jako nezákonné zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
II. Ve věci mimořádné okamžité pomoci naopak krajský soud žalobu jako důvodnou
neshledal. Potvrdil názor žalovaného, že dávka mimořádné okamžité pomoci je dávkou
subsidiární povahy a je namístě ji přiznávat skutečně teprve tam, kde nelze základní
životní podmínky žadatele uspokojit jinou, trvalejší cestou. Bylo tedy na stěžovateli,
aby požádal o příspěvek na živobytí, jehož prostřednictvím by získal nezbytné finanční
prostředky. Nabízenou radu a poučení v tomto smyslu ovšem odmítl, ačkoli to nemohlo
jakkoliv vést k ukončení řízení o podané žalobě ve věci jeho předchozí žádosti
o příspěvek na živobytí (ze dne 30. 7. 2015), jak se stěžovatel nesprávně obával; případný
závěr správních orgánů o nárocích počínaje srpnem 2015 by žádným způsobem
neposuzoval existenci takového nároku v době předcházející. Stěžovatel tedy měl
možnost podáním nové žádosti o příspěvek na živobytí svou nelehkou situaci jednoduše
vyřešit, avšak ke své škodě tak neučinil. Správní orgán I. stupně potažmo žalovaný
tak nemohl jinak, než mu požadovanou dávku mimořádné okamžité pomoci nepřiznat.
Proto krajský soud žalobu v této věci zamítl.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Proti posledně citovanému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost –
a to v rozsahu jeho výroku II., tj. toliko ve věci týkající se dávky mimořádné okamžité pomoci.
Poukázal přitom na to, že odůvodnění napadeného rozsudku ve vztahu k zamítavému výroku
pod bodem II. je rozporné s odůvodněním zrušujícího výroku pod bodem I.
[7] Ve věci příspěvku na živobytí krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný, resp. správní
orgán I. stupně o přiznání tohoto příspěvku za dobu od srpna 2015 mohl a měl rozhodnout
na základě stěžovatelem podané žádosti, byť bylo konstatováno, že za měsíc červenec 2015
žalobci nárok na tuto dávku nevznikl. Dle stěžovatele tedy nebylo nutné poslechnout poučení
či dobře míněnou radu správního orgánu I. stupně a podat novou žádost o přiznání příspěvku
na živobytí. Stěžovatel totiž – v důsledku právního názoru krajského soudu – takovou žádost
fakticky podanou měl, pouze ji správní orgán I. stupně nesprávně posoudil a nezabýval se jí.
Správní orgán I. stupně tak poučoval stěžovatele o nutnosti podat si novou žádost nadbytečně
a zejména protiprávně. Absencí rozhodnutí o žádosti o přiznání příspěvku na živobytí za dobu
od srpna 2015 vytvořil správní orgán I. stupně sám protiprávní situaci, a touto situací,
resp. neochotou stěžovatele postupovat způsobem, který určil, následně odůvodnil
své rozhodnutí ve věci dávky mimořádné okamžité pomoci. Takový stav nelze dle názoru
stěžovatele akceptovat a krajský soud měl zrušit rozhodnutí ve věci mimořádné okamžité pomoci;
tím by vznikl prostor pro nové posouzení situace ve světle závěru krajského soudu, který učinil
ve věci příspěvku na živobytí. Vzhledem k tomu, že krajský soud naznačeným způsobem
nepostupoval, stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud jeho rozsudek v napadeném rozsahu
(výroku II.) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaný k předložené kasační stížnosti jen stručně konstatoval, že napadený rozsudek
považuje za věcně správný a navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a stěžovatel je řádně zastoupen dle §105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poté přezkoumal
napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů,
ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] O co je posuzovaná věc složitější skutkově, o to jednodušší je právně; spor je veden
v zásadě jen o to, zda měl krajský soud zrušit spolu s rozhodnutím žalovaného ve věci příspěvku
na živobytí i jeho rozhodnutí ve věci mimořádné okamžité pomoci, protože obě věci spolu
souvisí.
[12] O skutkové i právní souvislosti obou věcí skutečně není pochyb – jde o dávky pomoci
v hmotné nouzi, o které stěžovatel postupně žádal. Nejprve, dne 30. 7. 2015, požádal o příspěvek
na živobytí, který mu nebyl přiznán, což žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 9. 11. 2015,
které stěžovatel napadl správní žalobou u krajského soudu. Následně, dne 1. 8. 2016 – kdy o této
žalobě ještě nebylo rozhodnuto – požádal o mimořádnou okamžitou pomoc. Ani tato dávka
nebyla stěžovateli přiznána, neboť oba rozhodující správní orgány vycházely z toho, že počínaje
listopadem 2015, tedy měsícem, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o jeho žádosti o příspěvek
na živobytí, mohl a měl podat žádost novou. To ovšem stěžovatel odmítl, a proto jim nezbylo,
než mu mimořádnou okamžitou pomoc nepřiznat; jde totiž o dávku subsidiární
povahy, které předchází právě příspěvek na živobytí, o který měl stěžovatel požádat
Naproti tomu stěžovatel v kasační stížnosti tvrdí, že o příspěvek na živobytí znovu žádat neměl,
resp. nemusel, neboť fakticky o něho již požádáno měl, jak vyplývá z odůvodnění
nyní napadeného rozsudku ve vztahu k výroku I.; v něm krajský soud jednoznačně konstatoval,
že správní orgán I. stupně byl povinen zkoumat, zda stěžovateli nevznikl ze zákona nárok
na příspěvek na živobytí nejen za měsíc červenec 2015, ale též za další měsíce počínaje měsícem
srpnem 2015 (v podrobnostech viz část I. odůvodnění tohoto rozsudku, kde je provedena
rekapitulace obou věcí).
[13] Tvrzení stěžovatele nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu akceptovat,
neboť vychází výhradně z toho, že krajský soud výrokem I. rozsudku ze dne 30. 10. 2018,
č. j. 48 Ad 25/2017 – 98, zrušil rozhodnutí ve věci příspěvku na živobytí Tímto rozsudkem
krajský soud – řečeno metaforou – již podruhé „vrátil do hry“ danou věc vycházející z žádosti
stěžovatele ze dne 30. 7. 2015; poprvé se tak stalo výrokem I. rozsudku ze dne 28. 11. 2016,
č. j. 43 Ad 84/2015 – 46. Stěžovatel ovšem opomíjí další kontext celé této věci – především
její právní souvislosti. Řízení ve věci jeho žádosti ze dne 30. 7. 2015 totiž bylo poprvé
pravomocně skončeno rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2015. Až do doby prvního
zrušujícího rozsudku ze dne 28. 11. 2016 se tedy jednalo o věc pravomocně skončenou,
u které platila tzv. presumpce správnosti. To znamená, že na rozhodnutí o nepřiznání příspěvku
na živobytí na základě žádosti ze dne 30. 7. 2015 bylo nutno hledět jako na bezvadný správní akt
až do doby, než byl shledán opak.
[14] Jde o vyjádření principu, který ve svých důsledcích znamená, že i rozhodnutí, které je
skutečně vadné, je správné a platné, dokud není příslušným orgánem této své platnosti zbaveno.
Zde bylo první negativní rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015 zbaveno své platnosti
až důsledku prvního zrušujícího rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 11. 2016. Není
proto pochyb, že se jím byl povinen nejen stěžovatel, ale také správní orgán I. stupně řídit.
Proto pokud ve vymezeném období – konkrétně dne 1. 8. 2016 stěžovatel požádal o přiznání
mimořádné okamžité pomoci, nelze vyčítat správnímu orgánu I. stupně, že vycházel z presumpce
správnosti svého předchozího zamítavého rozhodnutí s tím, že řízení v této věci bylo skončeno
a stěžovatel tudíž má možnost o příspěvek na živobytí požádat znovu. O této možnosti
stěžovatele poučil, avšak vzhledem k tomu, že jí stěžovatel nevyužil, nezbylo správnímu orgánu
I. stupně, než rozhodnout dne 8. 8. 2016 o nepřiznání mimořádné okamžité pomoci.
[15] Nejvyšší správní soud je přesvědčen, že jinak v danou chvíli správní orgán I. stupně
opravdu postupovat nemohl. Rozhodně nemohl předvídat následné zrušení svého původního
rozhodnutí potažmo rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2015 ve věci příspěvku
na živobytí. Současně stěžovateli nemohl přiznat mimořádnou okamžitou pomoc, protože její
poskytování se řídí principem subsidiarity.
[16] Zákon o pomoci v hmotné nouzi zakotvuje dva typy dávek k zajištění základních
životních podmínek fyzických osob, a to v první skupině dávky měsíčně se opakující – příspěvek
na živobytí a doplatek na bydlení (jenž navazuje na dávku státní sociální podpory příspěvek
na bydlení) a ve druhé skupině dávky jednorázové označované souhrnně jako dávka mimořádné
okamžité pomoci, kde zákon zakotvuje v podstatě čtyři varianty této dávky. Příspěvek na živobytí
a doplatek na bydlení jsou základními prostředky k zajištění osob nacházejících se v hmotné
nouzi a jedná se o dávky obligatorní, tedy takové, na něž vzniká nárok splněním podmínek
stanovených zákonem. Mimořádná okamžitá pomoc, jak plyne ze samotného jazykového výkladu
tohoto pojmu, je dávkou jednorázovou pro osoby ocitající se v takové mimořádné situaci,
která vyžaduje okamžitou pomoc, ať už peněžitou či věcnou. Prostřednictvím mimořádné
okamžité pomoci tak může být poskytnuta pomoc jednak osobě pobírající příspěvek na živobytí
a v hmotné nouzi se již nacházející, jednak v nepříznivých a mimořádných situacích, kdy osoba
není v hmotné nouzi, ale je jí nutné bezprostředně poskytnout pomoc.
[17] Podle §36 odst. 1 písm. a) zákona o pomoci v hmotné nouzi má nárok na mimořádnou
okamžitou pomoc osoba uvedená v §2 odst. 3 téhož zákona, podle něhož platí, že: „osoba
se považuje za osobu v hmotné nouzi též, jestliže nesplňuje podmínky uvedené v odstavci 2, avšak s přihlédnutím
k jejím příjmům, celkovým sociálním a majetkovým poměrům jí hrozí vážná újma na zdraví.“ V případě
hrozící vážné újmy na zdraví tak příslušný správní orgán pomoci v hmotné nouzi neposuzuje,
zda je žadatel skutečně osobou v hmotné nouzi, ale přihlíží k sociálním a majetkovým poměrů
žadatele, což je právě projevem výše zmíněného principu subsidiarity; srov. např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 3 Ads 21/2013 – 42, či ze dne 6. 9. 2018,
č. j. 6 Ads 122/2018 – 43.
[18] Zákon o pomoci v hmotné nouzi vychází z premisy, že před přiznáním dávky je osoba
v obtížné sociální situaci vždy povinna vyčerpat všechny možnosti ke zlepšení své situace
a ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Konkrétní projev této premisy je pak obsažen v §3
odst. 1 písm. c) téhož zákona, podle kterého není v hmotné nouzi osoba, která „prokazatelně
neprojevuje dostatečnou snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním (§11),“ nestanoví-li zákon jinak;
zvýšením příjmu vlastním přičiněním se přitom podle §11 odst. 2 písm. a) zákona o hmotné
nouzi rozumí i řádné uplatnění nároků a pohledávek. Jde o jednu ze tří možností zvýšení příjmu
vlastním přičiněním, přičemž informaci o tom, o jaké nároky a pohledávky se konkrétně jedná,
poskytuje žadateli příslušný správní orgán pomoci v hmotné nouzi při podání žádosti o dávku.
O jaké nároky a pohledávky se jedná, vyhodnotí na základě konkrétní situace žadatele,
což se v daném případě stalo a stěžovateli bylo doporučeno požádat znovu o příspěvek
na živobytí. Je přitom obtížně pochopitelné, proč stěžovatel tohoto doporučení nedbal a žádost
o příspěvek na živobytí znovu nepodal. V rozhodné době – tedy v době podání žádosti
o mimořádnou okamžitou pomoc (ze dne 1. 8. 2016) totiž byla jeho předchozí žádost o příspěvek
na živobytí (ze dne 30. 7. 2015) pravomocně zamítnuta a nic na tom nemění ani skutečnost,
že v dané věci probíhalo soudní řízení.
[19] Jak již bylo uvedeno, je třeba respektovat tzv. presumpci správnosti správních aktů,
která v daném případě podáním žaloby ve věci příspěvku na živobytí nebyla nijak prolomena.
Nebylo proto možné vycházet z toho, že stěžovatel měl žádost o příspěvek na živobytí fakticky
podanou, a proto ji nebylo nutné podávat znovu. Opak je pravdou, v danou dobu žádnou žádost
o příspěvek na bydlení de facto ani de iure stěžovatel podanou neměl; o jeho předchozí žádosti bylo
pravomocně rozhodnuto a bylo na něm, aby se řídil řádným poučením správního orgánu
I. stupně a podal novou žádost o příspěvek na živobytí. Poučení, které se stěžovateli dostalo, bylo
zcela v pořádku a bylo adekvátní jeho tehdejší situaci, kterou nelze ex post přehlížet na základě
pozdějších zrušujících rozsudků krajského soudu. A dlužno dodat, že v důsledku prvního
zrušujícího rozsudku ze dne 28. 11. 2016 bylo ve věci příspěvku na živobytí znovu rozhodnuto
dne 17. 5. 2017, tj. dříve, než skončilo odvolací řízení ve věci mimořádné okamžité pomoci.
Je tedy zřejmé, že nejen správní orgán I. stupně, ale i žalovaný správně vycházel z toho, že řízení
ve věci příspěvku na živobytí bylo ukončeno a bylo na místě, aby stěžovatel přednostně podal
novou žádost o tuto dávku. Pokud tak stěžovatel přes řádné poučení neučinil, nebylo možno
jeho žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc vyhovět – a to s ohledem na shora vysvětlený
princip subsidiarity jednotlivých dávek v hmotné nouzi, z něhož vychází nejen zmíněná
judikatura, ale též odborná literatura; srov. Pavelková, M., Grunerová, I., Beck, P. Zákon o pomoci
v hmotné nouzi. Komentář, zařazený do knihovny ASPI (k §2), podle kterého dávka mimořádné
okamžité pomoci z důvodu hrozby vážné újmy na zdraví může být přiznána pouze v případech,
kdy osoba v měsíci, kdy o tuto dávku písemně požádala, nesplňuje podmínky nároku pro uznání
stavu hmotné nouze pro opakující se dávky.
[20] Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti princip subsidiarity jednotlivých dávek v hmotné
nouzi ani nijak zásadně nerozporoval, pouze tvrdil, že podávat novou žádost o příspěvek
na živobytí nemusel, neboť ji měl fakticky podanou, což není pravda. Nejvyšší správní
soud sice logice stěžovatele do jisté míry rozumí, nemůže ji však s přihlédnutím ke skutkovým
a právním okolnostem akceptovat jako správnou a důvodnou, neboť by tím popřel
základní zákonitosti a vlastnosti správních aktů, včetně tzv. presumpce správnosti. Zjednodušeně
řečeno – bylo-li v době vydání rozhodnutí obou správních orgánů ve věci mimořádné okamžité
pomoci (pravomocně) ukončeno řízení ve věci příspěvku na živobytí, nebylo možno
k této objektivní skutečnosti nepřihlédnout. Správní orgán I. stupně i žalovaný proto postupoval
správně a bylo na samotném stěžovateli, aby si podal novou žádost o příspěvek na živobytí.
Pokud tak stěžovatel neučinil, dávka mimořádné okamžité pomoci mu nemohla být přiznána
a krajský soud jeho žalobu v dané věci v souladu se zákonem o hmotné nouzi (vystavěným
na principu subsidiarity) zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[21] Ve světle shora uvedeného Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal kasační stížnost
důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[22] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, Nejvyšší správní soud náhradu nákladů
řízení nepřiznal, protože mu podle obsahu spisu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[23] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 1. 2019, č. j. 6 Ads 340/2018 – 36, stěžovateli
ustanovil jako zástupkyni advokátku JUDr. Moniku Čírtkovou. Hotové výdaje a odměnu
za zastupování platí v takovém případě stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Náklady
spočívají v odměně ustanovené zástupkyně za dva úkony právní služby (převzetí a příprava
zastoupení a doplnění kasační stížnosti) v částce 2 x 1 000 Kč [§7 bod 3., §9 odst. 2 a §11
odst. 1 písm. b) a písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších
předpisů] a dále v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 2 x 300 Kč (§13 odst. 4 citované
vyhlášky). Celková výše odměny ustanovené zástupkyně proto činí 2 600 Kč. Tato částka jí bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. května 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu