ECLI:CZ:NSS:2019:6.ADS.81.2019:33
sp. zn. 6 Ads 81/2019 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: D. K., zastoupen
Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem, se sídlem Klokotská 103/13, Tábor, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2017, č. j. X1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, č. j. 54 Ad 13/2017 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n em á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaná n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu
v Českých Budějovicích ze dne 11. 3. 2019, č. j. 54 Ad 13/2017 - 94 (dále jen „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 6. 2017, č. j. X1
(dále jen „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí
žalované ze dne 9. 3. 2016, č. j. X, kterým žalobci podle ustanovení §56 odst. 1 písm. d) a
ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zvýšila výši invalidního důchodu pro
invaliditu prvního stupně na invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, neboť podle posudku
Okresní správy sociálního zabezpečení Tábor ze dne 1. 12. 2016 je žalobce invalidní ve třetím
stupni invalidity, když jeho pracovní schopnost poklesla z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu o 70 %; den změny stupně invalidity byl stanoven na 2. 2. 2016. Žalovaná
popsala obsah lékařských zpráv týkající se zdravotního stavu žalobce v minulosti. Příslušná
posudková komise dospěla k závěru, že se jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, jehož
rozhodující příčinou byla v době vydání prvostupňového rozhodnutí těžká smíšená porucha
osobnosti (rysy impulzivní, neurotické, agresivní, úzkostné) s obsedantně kompulzivní poruchou
(rituály, kontrolování, hromadění, opakované mytí) a poruchou přizpůsobení. To odpovídá
zdravotnímu postižení v kapitole V (duševní poruchy a poruchy chování), položce 7c (poruchy
osobnosti – těžké postižení) přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb., kde je míra poklesu pracovní
schopnosti stanovena na 70 %. Posudková komise stanovila datum změny invalidity stejně jako
lékař OSSZ Tábor, a to v souvislosti s potvrzením přetrvávající obsedantně kompulzivní
poruchou při vyšetření psychiatrem dne 2. 2. 2016, která byla poprvé zmiňována psychiatrem při
vyšetření dne 11. 12. 2015 a psychologem při vyšetření dne 4. 2. 2016. Žalovaná dále uvedla, že
míra postižení ve sféře duševní se u žalobce postupně vyvíjela, na což lze usuzovat i
z anamnestických údajů, kdy byl dle dokumentace v minulosti plně schopen absolvovat
vojenskou základní službu i pracovat na montážích u Telecomu. V minulosti stanovený první
stupeň invalidity plně odpovídal zjištěné psychopatologii, která byla bez výrazných obsedantních
projevů. Žalovaná dále popsala způsob výpočtu výše invalidního důchodu pro invaliditu třetího
stupně.
[3] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 20. 7. 2017, v níž vysvětlil,
že souhlasí s tím, že žalovaná potvrdila jeho invaliditu třetího stupně. Nesouhlasí ale s tím,
že mu byla invalidita třetího stupně přiznána až od 2. 2. 2016, neboť závažným psychickým
onemocněním trpí již mnohem déle, a to od roku 2003, od kdy mu toto onemocnění znemožňuje
vykonávat jakékoliv zaměstnání.
[4] Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku popsal průběh soudního řízení
a obsah posudků Posudkové komise MPSV ČR v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2018,
č. j. 2017/1397-CB a ze dne 5. 2. 2019, č. j. 2018/261-CB. Soud vyložil právní úpravu regulující
přiznávání invalidních důchodů, přičemž zdůraznil, že posouzení míry poklesu pracovní
schopnosti a stanovení dne vzniku invalidity je otázkou odbornou, medicínskou,
tudíž rozhodnutí soudu závisí na odborném lékařském posouzení, přičemž se vychází z posudků
posudkových komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Soud pak tyto posudky hodnotí
jako každý jiný důkaz a zabývá se otázkou úplnosti, přesvědčivosti posudku, který se vypořádává
se všemi rozhodujícími skutečnostmi věci; posudkový závěr musí být zdůvodněn.
Soud připomněl, že daný případ posuzuje podruhé, neboť předchozí rozhodnutí žalované
bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 2. 2017,
č. j. 54 Ad 12/2016 – 40, podle kterého byl žalobce invalidní pro invaliditu třetího stupně,
a to od data 2. 2. 2016. Soud posoudil obsah jednotlivých posudků, a dospěl k závěru,
že se posudky vypořádaly se všemi přítomnými zdravotními postiženími žalobce a vysvětlily
i určení data vzniku invalidity třetího stupně. Posudková komise měla příslušnou zdravotní
dokumentaci k dispozici a vycházela z ní. Postavila na jisto, že žalobci byla stanovena dne
7. 5. 2009 diagnóza smíšená porucha osobnosti, jiná afektivní porucha chronifikovaná, kdy pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti byl stanoven na 30 %. Invalidita byla žalobci shledána
při posouzení dne 19. 1. 2012 z důvodu poklesu pracovní schopnosti o 35 %, byla mu uznána
invalidita prvního stupně, datum vzniku invalidity byl stanoven na 13. 12. 2011. Soud zdůraznil,
že pokud žalobce považoval zdravotní dokumentaci za nedostatečnou, měl její příslušnou část
předložit. Období od roku 2012 až 2015 není doloženo potřebou žalobce nějaké lékařské pomoci
a z toho důvodu posudková komise uzavřela, že v tomto období v žádném případě nelze
dovodit, že by zdravotní stav žalobce odpovídal vyššímu stupni invalidity, než která byla přiznána
v roce 2012. V té době nebyl žádný důkaz přetrvávající obsedantně kompulzivní poruchy.
Při posouzení lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení Tábor dne 5. 5. 2015 byla
stanovena diagnóza smíšená porucha osobnosti těžká, v anamnéze depresivní porucha recidivující
střední až těžká a žalobce byl posouzen poklesem pracovní schopnosti 35 % podle kapitoly V.
položka 7b přílohy k vyhlášce č. 359/2009 Sb. I v tomto období odpovídal zdravotní stav
žalobce prvnímu stupni invalidity. Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí
z posudkového hlediska konstatovala, že i z dnešního pohledu tento závěr plně koreluje
s tehdy daným zdravotním stavem zdokumentovaným v doložených odborných nálezech. Další
datum změny invalidity bylo stanoveno až dne 2. 2. 2016, a to v souvislosti s průkazem
přetrvávající obsedantně kompulsivní poruchy při kontrolním vyšetření psychiatra tohoto dne.
Zde žalobce nově sděloval obsese a impulze, rituály a hromadění a byl proto limitován sociálním
a pracovním fungováním. Tyto poruchy byly zmiňovány psychiatrem poprvé při vyšetření dne
11. 12. 2015 a psychologem dne 4. 2. 2016. Z toho důvodu nelze přisvědčit žalobci
v jeho nepodloženém tvrzení, že zdravotní stav odpovídal třetímu stupni invalidity již dříve,
než mu bylo stanoveno datem 2. 2. 2016. Podle soudu nelze hovořit o tom, že by posudková
komise stav žalobce vyhodnotila formalisticky. Nebylo podle něj konstatováno, že by došlo
ke skokové změně zdravotního stavu žalobce, neboť posudková komise pouze popsala vývoj
zdravotního stavu žalobce s ohledem na doloženou zdravotní dokumentaci. Výslech ošetřujících
lékařů za dané situace není na místě, neboť je důležité odborné posudkové zhodnocení
příslušných lékařských zpráv týkajících se žalobce.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne
24. 4. 2019. V jejím doplnění ze dne 13. 6. 2019 uváděl, že, že kasační stížnost podává z důvodů
podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Vyjádřil názor, že zákonodárce nastavil systém
rozhodování o přiznání invalidního důchodu pro oblast psychických onemocnění nesprávně.
Poukazoval na to, že zákon vztahuje invaliditu na problematiku pracovní schopnosti a posouzení
zdravotního stavu. Pracovní schopnosti však nejsou oproti zdravotnímu stavu pravidelně
a systematicky nikým zkoumány. To se projevuje zejm. u pacientů s psychickými problémy,
kdy se psychiatr zaměřuje na zdravotní stav pacienta a snahu ho zlepšit, přičemž jsou přehlíženy
nepodstatné aspekty. Člověk s psychickým onemocněním nadto podle stěžovatele není často
schopen po dlouhou dobu identifikovat problém a řešit jej návštěvou příslušného odborníka,
který nadto nemá čas celý problém vyřešit. Tyto okolnosti vedly podle stěžovatele k tomu,
že nemůže doložit veškeré informace o své schopnosti pracovat v průběhu let. Zdůrazňoval,
že s ohledem na charakter svého onemocnění má problém dostavit se k lékaři a sdělit mu veškeré
informace. Za vadu řízení označil stěžovatel to, že soud neprovedl výslech ošetřujících lékařů,
zvláště když při jednání posudkové komise stěžovatel sám s ohledem na své onemocnění nebyl
schopen z důvodu vyčerpání odpovídat na konkrétní dotazy členů posudkové komise,
což bylo následně nesprávně kladeno k jeho tíži. Poukazoval rovněž na závěr MUDr. M.
z prosince 2012, že je v pracovním kolektivu neumístitelný. Posudková komise měla důsledněji
vycházet z lékařské dokumentace, v níž jsou často uvedeny záznamy o tom, že stěžovatel nemůže
pracovat. Výslech těchto lékařů by byl podle stěžovatel schopen prokázat, jaký byl psychický stav
stěžovatele před únorem 2016. Měl proto za to, že posudky v dané věci nejsou přesvědčivé.
Stěžovatel dále poukazoval na to, že žalovaná i posudková komise přehlédly skutečnost,
že již před rokem 2008 trpěl spánkovou inverzí, pro kterou byl i hospitalizován. Dále vytýkal
krajskému soudu a posudkové komisi, že nereagovaly žádným způsobem na mnohé jeho výhrady
shrnuté v podání ze dne 11. 3. 2019. Posouzení jeho zdravotního stavu nadto mělo být
podle příslušné právní úpravy provedeno za použití dotazníkové metody, což se nestalo.
Za takovou metodu podle stěžovatele nemůže být považován pouhý pohovor s posudkovou
komisí.
[6] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila v podání ze dne 10. 7. 2019, v němž uvedla,
že posouzení invalidity stěžovatele závisí na odborném lékařském vyšetření, v soudním řízení
prostřednictvím příslušných posudkových komisí. Měla za to, že závěry posudkové komise jsou
pro soud závazné. Žalovaná vyjádřila názor, že posudky vypracované v průběhu soudního řízení
odpovídají požadavkům kladeným na příslušnou právní úpravu, tudíž z nich lze vycházet.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou, jež splňuje podmínku obsaženou v ustanovení §105
odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104
s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[9] Neúplné a nepřesvědčivé posouzení zdravotního stavu, které stěžovatel namítá, se v řízení
o dávkách důchodového pojištění podmíněných dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem
považuje podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54) za jinou vadu řízení ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadený
rozsudek pouze podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[10] Brojí-li stěžovatel proti závěru krajského soudu, že jeho zdravotní stav odpovídá třetímu
stupni invalidity až od data 2. 2. 2016, Nejvyšší správní soud musí odkázat na svoji relevantní
judikaturu, podle níž je podstatným faktorem určujícím výsledek soudního řízení posouzení
zdravotního stavu učiněné posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí. Soud sám
nedisponuje takovými odbornými medicínskými znalostmi, které by mu umožňovaly o věci
rozhodnout bez posouzení zdravotního stavu pojištěnce a jeho dopadu na pracovní schopnost
těmito k tomu ze zákona povolanými orgány. Proto je nutné klást důraz na správnost,
přesvědčivost a úplnost posudku vydaného touto posudkovou komisí (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 – 54). Krajský soud v Českých
Budějovicích tedy nepochybil, když si v řízení vyžádal posudky posudkové komise MPSV
se sídlem v Českých Budějovicích. Správní soud sám zdravotní stav žadatele o invalidní důchod
nepřezkoumává; nejsou-li namítány jiné vady řízení, správní soud v řízení o správní žalobě
proti rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení ve věci invalidity a změny jejího stupně,
resp. v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu, ověřuje pouze to, zda posudek
příslušné posudkové komise, o nějž se opírá správní rozhodnutí, je úplný a přesvědčivý (test
úplnosti, přesvědčivosti a správnosti posudku), případně – namítal-li to žalobce – zda byla
příslušná posudková komise řádně obsazena (test řádného složení posudkové komise) – srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 5. 2013, č. j. 6 Ads 11/2013 - 20.
[11] Podle §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. ke dni 2. 6. 2017.
[12] Podle §39 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nastal pokles jeho pracovní schopnosti nejméně
o 35 %. Podle §39 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, jestliže pracovní schopnost
pojištěnce poklesla b) nejméně o 50 %, avšak nejvíce o 69 %, jedná se o invaliditu druhého
stupně, c) nejméně o 70 %, jedná se o invaliditu třetího stupně. Podle §39 odst. 4 zákona
o důchodovém pojištění platí, že při určování poklesu pracovní schopnosti se vychází
ze zdravotního stavu pojištěnce doloženého výsledky funkčních vyšetření; přitom se bere
v úvahu, a) zda jde o zdravotní postižení trvale ovlivňující pracovní schopnost, b) zda se jedná
o stabilizovaný zdravotní stav, c) zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován,
d) schopnost rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával,
e) schopnost využití zachované pracovní schopnosti v případě poklesu pracovní schopnosti
nejméně o 35 % a nejvíce o 69 %, f) v případě poklesu pracovní schopnosti nejméně o 70 %
též to, zda je pojištěnec schopen výdělečné činnosti za zcela mimořádných podmínek.
[13] Nejvyšší správní soud přitom souhlasí s krajským soudem, že požadavkům kladeným
na tyto posudky zákonem a výše popsanou rozhodovací praxí správních soudů vyhovují
předmětné posudky posudkové komise MPSV v Českých Budějovicích, jelikož své závěry
náležitě vysvětlují – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2017,
č. j. 2 Ads 17/2017 – 15.
[14] Z posudku posudkové komise MPSV v Českých Budějovicích ze dne 16. 1. 2018,
č. j. 2017/1397-CB, vyplývá, že stěžovatel byl k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní
podle §39 odst. 2 písm. c) zákona o důchodovém pojištění, přičemž datum vzniku této invalidity
bylo stanoveno na 2. 2. 2016. Posudková komise obsáhle citovala z jednotlivých lékařských zpráv
pořízených v průběhu let 2006 až 2017. Posudková komise na základě těchto podrobně
citovaných lékařských zpráv z odborných lékařských vyšetření uzavřela, že datum změny
invalidity bylo stanoveno stejně, jako stanovil lékař Okresní správy sociálního zabezpečení,
a to v souvislosti s průkazem přetrvávající obsedantně kompulsivní poruchy při kontrolním
vyšetření psychiatra dne 2. 2. 2016. Dále bylo v této zprávě uvedeno, že stěžovatel nově sleduje
obsese a kompulze a rituály a hromadění, tím je nadále limitován v sociálním a pracovním
fungování, což bylo poprvé zmíněno psychiatrem při vyšetření dne 11. 12. 2015 a psychologem
dne 4. 2. 2016. Tíže postižení se ve sféře duševní u stěžovatele postupně vyvíjela,
na což lze podle posudkové komise usuzovat i z anamnestických údajů, kde byl v minulosti plně
schopen absolvovat vojenskou základní službu, schopen pracovat na montážích, u Telecomu.
V minulosti stanovený první stupeň invalidity plně odpovídal tehdy zjištěné psychopatologii,
která byla kromě jiného i bez výrazných obsedantních projevů. Posudková komise konstatovala,
že žalobce byl při invaliditě třetího stupně výdělečné činnosti schopen za zcela mimořádných
podmínek. Při předchozím posudkovém posouzení dne 7. 1. 2009 byla žalobci stanovena
diagnóza smíšená porucha osobnosti, jiná afektivní porucha chronifikovaná, přičemž byl
posouzen dle kapitoly V, položky 5, písm. b) přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. v platném
znění, což odpovídalo 30 % poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti. Tehdy nebyla
stěžovateli přiznána invalidita. S tímto závěrem koreluje dle posudkové komise i předcházející
vyšetření MUDr. D. ze dne 24. 11. 2008 jakož i předcházející odborné lékařské nálezy.
Při posouzení lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení v Táboře dne 19. 1. 2012 byla
stanovena diagnóza smíšená porucha osobnosti, těžká obsedantně vyhýbavá a kompulsivní
depresivní porucha recidivující střední až těžká, kdy byl zjištěn pokles pracovní schopnosti 35 %
a uznána invalidita prvního stupně, datum vzniku bylo stanoveno na 13. 12. 2011 s datem
sepsání odborného nálezu ze dne 13. 12. 2011 primářem MUDr. L. M. Taktéž toto hodnocení dle
posudkové komise plně koreluje se zdravotním stavem zdokumentovaným v odborném nálezu.
Posudková komise na základě této rekapitulace shrnula, že psychický stav stěžovatele se od roku
2008 zhoršoval a chronifikoval, a to i při adekvátní léčbě, invalidizace byla doporučena odborným
lékařem a následně na toto bylo reagováno lékařem Okresní správy sociálního zabezpečení.
V žádném případě zdravotní stav stěžovatele v této době neodpovídal vyššímu stupni invalidity,
ani nebyl důkaz přetrvávající obsedantně kompulsivní poruchy. Další posouzení lékařem OSSZ
v Táboře dne 5. 5. 2015 stanovilo smíšenou poruchu osobnosti těžkou v anamnéze depresivní
porucha recidivující středně až těžká a pokles pracovní schopnosti činil 35 %. Tento nález stále
odpovídal prvnímu stupni invalidity. Dle komise rovněž toto hodnocení plně koreluje s daným
zdravotním stavem zdokumentovaným v odborných nálezech. Posudková komise zdůraznila, že
další datum změny invalidity bylo stanoveno dne 2. 2. 2016, což odpovídá zjištěným
skutečnostem.
[15] Na základě výtek stěžovatele ze dne 16. 2. 2018 krajský soud nechal zpracovat doplnění
výše popsaného posudku, a to posudkem ze dne 5. 2. 2019, č. j. 2018/261-CB, přičemž při jejím
jednání byl stěžovatel osobně přítomen a posudková komise s ním provedla pohovor stran
jeho zdravotního stavu. Při jednání posudkové komise byl stěžovatel rovněž vyšetřen odborným
lékařem – psychiatrem. Posudková komise setrvala na svém původním závěru, že stěžovatel byl
k datu vydání napadeného rozhodnutí invalidní podle §39 odst. 2, písm. c) zákona
o důchodovém pojištění, neboť pokles pracovní činnosti činil nejméně 70 %. Datum vzniku
invalidity ponechala rovněž na datu 2. 2. 2016. V doplňku posudku komise uvedla zprávy,
které stěžovatel postrádal v předchozím posudkovém zhodnocení. Posudková komise na základě
požadavku soudu ve svém doplňku posudku uvedla, že stěžovatel je středoškolsky vzdělaný
a do svých 33 let byl psychosociálně plně začleněný, neboť nesděloval, že by měl nějaké
významné pracovní těžkosti či pracovní obtíže. Propuštěn byl v roce 2003 z důvodu snižování
stavu. Poté mu začaly psychické potíže, poruchy spánku, které začal řešit ambulantně
s psychiatrem. Narůstala úzkostnost, avšak bez nějakého dopadu na psychosociální fungování.
V té době byl stěžovatel v rámci poruchy přizpůsobení a dekompenzace osobnosti schopen
úspěšně absolvovat nejméně 5 rekvalifikačních kurzů, které zakončil vždy certifikátem,
a to od úřadu práce v oblasti účetnictví a finančnictví, personalistiky, byl motivovaný k práci,
pro kterou se vzdělával, ale v těchto oblastech se na trhu neuplatnil. Musel proto přijmout méně
kvalifikovanou práci pomocného dělníka v lesnictví, zahradnictví, stavebnictví a v botanické
zahradě, což bylo vázáno na vyšší sociální dávku. Jediná hospitalizace u stěžovatele proběhla
na psychiatrickém oddělení v roce 2008; ta je taktéž zadokumentována. Při pohovoru stěžovatel
se členy komise nebyl ochotný hovořit, byly zřetelné vyhýbavé tendence a z anamnézy
bylo zjištěné, že fungoval samostatně ve své domácnosti, dojížděl do Prahy za matkou,
o kterou se nějaký čas musel starat, a dále docházel do knihovny, kam chodil užívat internet
a kupoval i vyřazenou odbornou literaturu s úmyslem ji přečíst. Stěžovatel byl komisí dotazován
na obsesivní chování, na které reagoval vyhýbavě. Dále vyplynulo, že stěžovatel vyvolává
představy, které mají charakter negativistických a katastrofických scénářů a zvyšují úzkost.
Současně z pohovoru vyplynulo, že stěžovatel nemá příliš velký zájem o úpravu medikace.
Medikaci užíval beze změn dávek, jednu tabletu – Apo Parox 20 mg, která by nebyla schopna
řešit obsesivně kompulsivní problematiku, která i bez cílené medikace u stěžovatele není
toho času dominantního charakteru. V průběhu vyšetření probleskovala povšechná paranoidita.
Obsesivně kompulsivní příznaky jsou součástí osobnostní problematiky stěžovatele a akcelerují
zejména v době zvýšené stresové zátěže, například při opuštění domova. Obsese jsou
zdokumentovány v některých zprávách již v minulosti, viz výčet zpráv od roku 2008, avšak jejich
o něco významnější dopad je zadokumentován až v posledních dvou létech. U stěžovatele
obsedantně nutkavá porucha nebyla nikdy dominující diagnózou, a proto nebyl a ani dosud není
pro toto adekvátně medikován. Ze zprávy MUDr. Š. ze dne 3. 10. 2008 nevyplývaly klinické ani
testové metody pro vlastní posudkové hodnocení, daný závěr psychologického vyšetření
neobsahoval významnou funkční alternaci psychických a mentálních funkcí s podstatným
dopadem na invalidizaci posuzovaného. Žádná významná obsese či kompulze psychologickým
vyšetřením prokázána nebyla. Z dokumentace PhDr. J. K. vyplynulo, že stěžovatel je veden jako
smíšená porucha osobnosti, v jednotlivých sezeních u psychologa komise neshledala jako
dominující obsesivně kompulsivní problematiku. Z dokumentace PhDr. J. K. je zřejmá
poruchová afektivita a byly přítomny dominující představy v myšlení, které mají někdy až bizarní
charakter. V rámci psychologické péče je zřejmá paranoidita a obsahová zvrácenost některých
žalobcových představ. Stav dle vedené dokumentace od roku 2009 postupně progredoval.
Posudková komise uzavřela, že velmi podrobně vyšetřovala stěžovatele, až i nadstandardně co do
času trvajícího jednání v nepřetržité délce 2 hodiny 30 minut. Tomuto vyšetření formou
pohovoru se stěžovatelem předcházelo i mnohahodinové prostudování obšírné dokumentace
všemi členy komise. Poté byl vysloven závěr, který je nadále obdobný s nálezem, který byl k
dispozici při původním jednání, a to včetně stanovení data vzniku invalidity třetího stupně při
využití kvalifikovaného odhadu a zohlednění další progrese a chronifikace postižení ve sféře
duševní. Posudková komise vyhodnotila veškeré skutečnosti, které vedly k požadavku na
doplnění posudku, a neshledala absolutně žádné důvody pro změnu již přijatého posudkového
závěru.
[16] Tyto závěry posudkové komise MPSV v Českých Budějovicích obsažené v posudcích
ze dne 16. 1. 2018 a ze dne 5. 2. 2019, považuje Nejvyšší správní soud za úplné, srozumitelné
a vnitřně souladné. Posudková komise v Českých Budějovicích se ke zdravotnímu stavu
stěžovatele obsáhle vyjadřovala a vysvětlila, že v průběhu doby u stěžovatele docházelo
ke zhoršení jeho psychických potíží. Nepřehlédla přitom, že obsese se u stěžovatele objevily
už v minulosti, a to již v roce 2008, ale podle jejího závěru tyto obsese nabyly na významu
dle lékařských zpráv až daleko později. Rovněž se posudková komise neopomněla
vyjádřit k poruchám spánku stěžovatele, které konstatovala ve vztahu k časovému období
před rokem 2016, jež však byly řešeny, přičemž v té době se měla rovněž objevovat zvýšená
úzkost, která však dle posudkové komise neměla dopad na psychosociální fungování stěžovatele,
z čehož zjevně vyplývá, že ani spánková porucha, ani zvýšená úzkost v tomto období
neodůvodňovaly posun vzniku invalidity pro invaliditu třetího stupně.
[17] Nejvyšší správní soud obecně nesdílí výtky stěžovatele stran nesprávné a neadekvátní
právní úpravy regulující otázku invalidních důchodů a posuzování invalidity. Nejvyšší správní
soud má za to, že zákonodárce v tomto směru zavedl právní úpravu, která za stěžejní
pro přiznání invalidity považuje míru poklesu pracovní schopnosti, pro jejíž určení se vychází
ze zdravotního stavu dané osoby. Nejvyšší správní soud má za to, že z logiky věci nelze přímo
vycházet z příslušné zdravotní dokumentace posuzované osoby a jen na základě závěru
příslušného lékaře o špatném zdravotním stavu, neboť ten je nutné při zkoumání invalidity
porovnat s „výdělečnými schopnostmi dané osoby“, jeho pracovními zkušenosti a zařazením,
stejně jako s dosaženým vzděláním – viz ustanovení §39 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění.
Není proto vyloučené, že určité zdravotní postižení může u různých osob s ohledem
na jejich rozdílnou výdělečnou činnost vést k jiným závěrům stran míry poklesu pracovní
schopnosti. Je tedy věcí odborníků z posudkového lékařství, aby byli schopni všechny
tyto okolnosti zvážit. Byť při svých závěrech posudkoví lékaři zjevně vychází z příslušné lékařské
dokumentace, nelze zjednodušeně dovodit, že lékaři bez příslušné odbornosti v oblasti
posudkového lékařství by měli nahrazovat závěry posudkových lékařů, neboť k tomu zjevně
nemají příslušnou odbornost – srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 50/2012 – 22. Bylo tedy věcí posudkové komise, aby zdravotní stav
stěžovatele odborně posoudila s ohledem na jím tvrzené obtíže, což zjevně učinila,
zvláště s ohledem na délku pohovoru se stěžovatelem dne 5. 2. 2019. Tohoto pohovoru
se přitom účastnil i právní zástupce; ten se přitom tohoto pohovoru aktivně účastnil,
když potvrzoval tvrzení stěžovatele, že chodí na domluvené schůzky pozdě, že má návaly slovní
agrese atd. Pokud by příp. během tohoto pohovoru postupovala posudková komise
neprofesionálně, neodborně či působila na stěžovatele jakýkoli nátlak, kvůli němuž nebyl schopen
na otázky posudkové komise adekvátně odpovídat, mohl zástupce stěžovatele na toto reagovat,
případně mohl k dalším skutečnostem, jichž se nyní dovolává v kasační stížnosti v tom směru,
že je nemohl uvést pro své vyčerpání a z důvodu své psychické poruchy, uvést další tvrzení
či doplnění. Jestliže během pohovoru zůstal stěžovatel i jeho zástupce v tomto směru pasivní,
nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu nyní dovozovat, že pohovor postupoval
nestandardně a že stěžovatel neměl s ohledem na své postižení možnost na otázky kladené
posudkovou komisí dostatečně reagovat.
[18] Jestliže stěžovatel poukazuje na to, že jeho zdravotní postižení spočívající v psychickém
onemocnění způsobilo, že v minulosti měl strach kontaktovat příslušného odborníka, musí
Nejvyšší správní soud odkázat na obsah jednotlivých posudků, z nichž naopak vyplývá,
že stěžovatel odbornou péči vyhledal již v roce 2006 a v následujících letech v návštěvách
odborníků ve vztahu ke svým obtížím pokračoval. Není tedy na místě dovozovat, že se stěžovatel
obával věc v minulosti řešit, což je důvod, proč v některých letech nebyla nalezena příslušná
zdravotnická dokumentace, neboť z obsahu této dokumentace je zřejmé, že stěžovatel
svou zdravotní situaci řešil již od roku 2006. Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že nelze
zpětně na základě tvrzení stěžovatele dovozovat, že v minulosti psychiatři, které stěžovatel
navštěvoval, neřešili údajně nepodstatné aspekty (konkrétně projevy obsese a kompulze),
neboť z obsahu zdravotní dokumentace vyplývá, že tyto problémy byly zjištěny už v roce 2008,
avšak ty získaly na významu podle posudkové komise až později. Ze zjištění posudkové komise
tedy naopak vyplývá, že zdravotní stav stěžovatele byl opakovaně sledován, a to již od roku 2006,
tudíž nelze hovořit o tom, že by vyšetření byla pro svou krátkost nedostatečná,
když jich stěžovatel v této době podstoupil velkou řadu, tudíž má Nejvyšší správní soud za to,
že psychické problémy, kterých se nyní stěžovatel dovolává, by se během nich projevily či by byly
zjištěny.
[19] Nejvyšší správní soud rovněž nemá za to, že by krajský soud pochybil, pokud neprovedl
výslech ošetřujících lékařů stěžovatele, neboť ti by s ohledem na svou specializaci mohli uvést
pouze ty skutečnosti, které byly zjevné z příslušné zdravotní dokumentace, jejíž podstatnou část
ostatně tito lékaři i vypracovali. Jak přitom bylo výše vysvětleno, posuzování zdravotního stavu
ve vztahu k invaliditě podle zákona o důchodovém pojištění je odbornou činností,
k níž se nemohou ošetřující lékaři vyjadřovat – opakovaně viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 4 Ads 50/2012 – 22.
[20] Jestliže se stěžovatel dovolává toho, že se napadený rozsudek nevypořádal dostatečně
s jeho výhradami z podání ze dne 11. 3. 2019, pak musí Nejvyšší správní soud uvést,
že v tomto směru stěžovatel v kasační stížnosti konkrétně uvedl pouze tu výtku,
že při posuzování jeho psychického stavu měly být podle přílohy vyhlášky č. 359/2009 Sb.,
použity dotazníkové metody, posuzovací škály a psychologické vyšetření, což se fakticky nestalo,
neboť posudková komise s ním vedla pouze pohovor. Nejvyšší správní soud však poukazuje
na to, že dle obecně posudkových hledisek se dotazníkové metody a posuzovací škály mají
používat k hodnocení dopadu duševní poruchy a poruchy chování na pracovní schopnost
a schopnost vykonávat denní aktivity – v tomto směru však stěžovatel závěry posudkové komise
zjevně nenapadá a naopak se s nimi fakticky ztotožňuje, neboť v žádném případě nerozporuje
skutečnost, že je invalidní pro invaliditu třetího stupně. Posudkový závěr stran míry poklesu
pracovní schopnosti, k jejímuž zjištění mají tyto metody sloužit, tedy stěžovatelem zjevně
napaden nebyl – viz jeho žaloba ze dne 20. 7. 2017.
[21] Nejvyšší správní soud tímto v žádném případě nezpochybňuje skutečnost, že stěžovatel
trpí onemocněními, se kterými jsou imanentně spojena omezení v jeho každodenním životě,
a že jeho zdravotní stav je velmi vážný. Tento závěr Nejvyššímu správnímu soudu vyplývá
z vypracovaných posudků, neboť i posudková komise uvedla, že se v případě stěžovatele jedná
o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, což je ve smyslu ustanovení §26 zákona o důchodovém
pojištění ve znění po 31. 12. 2009 stav, který omezuje tělesné, smyslové nebo duševní schopnosti
pojištěnce významné pro jeho pracovní schopnost, pokud tento zdravotní stav trvá déle
než 1 rok nebo podle poznatků lékařské vědy lze předpokládat, že bude trvat déle než 1 rok.
Posudková komise rovněž uvedla, že míra poklesu pracovní schopnosti stěžovatele činí 70 %,
což rovněž dokládá závažnost zdravotního postižení stěžovatele a vliv tohoto postižení
na jeho pracovní schopnosti.
[22] Tento dlouhodobě nepříznivý stav stěžovatele však není při objektivním posouzení, jež je
v případě určení invalidity posuzované osoby určující (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2009, č. j. 4 Ads 81/2009 – 46), takového charakteru, aby odůvodňoval
přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně dřívějšího data, než je uveden
v napadeném rozhodnutí.
[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji proto zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 2 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení; žalované
pak nelze nárok na náhradu nákladů řízení v případě věci týkající se důchodového pojištění
přiznat – srov. §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu