ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.355.2018:23
sp. zn. 6 Afs 355/2018 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: V. J., zastoupen advokátem
Mgr. Jaroslavem Mazůrkem, se sídlem Týnská 1053/21, Praha 1, proti žalovanému: Finanční
úřad pro Středočeský kraj, se sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha 4, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 19. 9. 2018, č. j. 4313843/18/2115-50521-209270, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2018, č. j. 54 Af 41/2018 - 12,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce se žalobou domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále
jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle §113 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb.,
daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018, č. j. 3960033/18/2115-50521-209270, a řízení
zastavil. Současně žalobce poučil, že proti tomuto rozhodnutí je ve lhůtě 30 dní ode dne
jeho doručení možné podat odvolání.
[2] Krajský soud v Praze (dále „krajský soud“) žalobu usnesením ze dne 22. 11. 2018,
č. j. 54 Af 41/2018 - 12, (dále „napadené usnesení“) odmítl pro nepřípustnost. Nejprve citoval
§46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále je „s. ř. s.“) a §68 písm. a) s. ř. s., a p oté konstatoval, že žalobce ve smyslu §68 písm. a)
s. ř. s. nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, které měl
k dispozici, tudíž je žaloba nepřípustná.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[3] Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tedy pro nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Krajský soud nevzal v potaz §65 odst. 2 s. ř. s, ze kterého vyplývá, že žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě
oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech,
která jemu příslušejí, takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.
Toto je nutné vztáhnout i na případ, kdy stěžovatel tvrdí, že by byl zkrácen postupem správce
daně na svých právech, přičemž formálně jeho věc nebyla rozhodnuta odvolacím orgánem.
Stěžovateli hrozí tak závažné následky, že ve věci není možné postupovat ryze formalisticky.
Formalistický postup by znamenal, že z důvodu nedodržení lhůty o jeden den by stěžovatel
byl připraven o podstatnou část svého osobního majetku, bez možnosti další obrany
proti věci. Formalistický postup krajského soudu markantně zasahuje do sféry ústavních práv
stěžovatele, který byl zkrácen (byť postupem svého daňového poradce) na právu se bránit
proti neoprávněnému rozhodnutí správce daně.
[4] Krajský soud svým rozhodnutím zasáhl do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále „Listina“), kde je stanoveno právo domáhat se svých práv
u nezávislého a nestranného soudu resp. jiného orgánu. Svým rozhodnutím rovněž zasáhl
do práva stěžovatele podle čl. 36 odst. 2 Listiny, kde je garantováno právo obrátit se na soud,
aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí. Podle stěžovatele by měla převládnout rovina
přirozeného práva, kdy formální procesní postup by měl ustoupit úvaze o závažnosti následku,
který napadeným rozhodnutím pro stěžovatele bezprostředně hrozí.
[5] Toto obzvláště platí za stavu, kdy žalovaný zcela bezdůvodně zamítl navrácení lhůty
pro odvolání stěžovatele, kdy důvody prominutí lhůty byly zjevné a byly řádně spolehlivě
doloženy. V rámci žádosti o navrácení lhůty daňová poradkyně stěžovatele spolehlivě doložila,
že těsně před koncem lhůty došlo k poruše na jejím počítací, kde má všechny své spisy,
přičemž nemohla odvolání do merita řádně podat. Žalovaný žádost o navrácení lhůty zamítl
bez ohledu na důsledky pro stěžovatele a záhy přistoupil k zastavení majetku stěžovatele
exekučními příkazy. Tento stav je pro stěžovatele likvidační a znamená enormní majetkový zásah
do osobního života nejen stěžovatele, ale i jeho dětí a partnerky, kdy tento stav uvrhne majetkově
dobře situovaného člověka do pozice osoby v majetkové destituci. Toto dozajista zákonodárce
nehodlal docílit, když tvořil procení pravidla u soudního řádu správního, přičemž tento stav je
možné označit pro stěžovatele za excesivní a příkrý, a to do té míry, že se jedná o hrubý zásah
do jeho ústavních práv.
[6] Stěžovatel na závěr uvádí, že daňové doměry žalovaného nejsou po právu,
přičemž stěžovatel má řadu argumentů a důkazu k prokázání této skutečnosti, pokud mu bude
umožněno uvedené námitky v rámci odvolání uplatnit. Stěžovatel je přesvědčen,
že kdyby nedošlo k výše popsané situaci, došlo by k zvrácení meritorního rozhodnutí stěžovatele
v rámci odvolání k Odvolacímu finančnímu ředitelství, nebo v rámci správní žaloby ke správnímu
soudu. Uvedená možnost by takto zůstala pro stěžovatele zcela zavřená, což je následek
s ohledem na poměry příliš tvrdý. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušit napadené
usnesení a napadené rozhodnutí žalovaného.
[7] Žalovaný ve vyjádření zrekapituloval skutkový stav. Žalovaný dodatečným platebním
výměrem dne 8. 8. 2018, č. j. 3960033/18/2115-50521-209270, vyměřil žalobci daň z příjmů
fyzických osob za rok 2014. Dodatečný platební výměr byl žalobci doručen dne 13. 8. 2018.
Dne 14. 9. 2018 bylo žalovanému doručeno odvolání proti uvedenému platebnímu výměru,
které bylo zaevidováno pod č. j. 4296599/18. Odvolání bylo rozhodnutím ze dne 19. 9. 2018,
č. j. 4313843/18/2115-50521-209270, („napadené rozhodnutí“) zamítnuto, protože byla
zmeškána odvolací lhůta, která uplynula dne 12. 9. 2018. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo
žalobci doručeno dne 19. 9. 2018. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce neodvolal, i když byl
o možnosti podat řádný opravný prostředek poučen. Dne 1. 10. 2018 byla žalovanému doručena
žalobcova žádost o navrácení lhůty pro odvolání proti dodatečným platebním výměrům
v předešlý stav, která byla rozhodnutím ze dne 16. 10. 2018, č. j. 4526947/18/2115-50522-
205648 zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce odvolal; o odvolání nebylo dosud
rozhodnuto.
[8] Podle žalovaného ze shora uvedeného vyplývá, že stěžovatel se proti napadenému
rozhodnutí neodvolal, žaloba je proto nepřípustná a žalovaný se ztotožňuje s krajským soudem.
Žalovaný je toho názoru, že 30 denní odvolací lhůta je dostatečně dlouhá pro to, aby žalobce
učinil úkon k zachování této lhůty např. třeba i podáním "blanketního" odvolání. Takovýto úkon
lze provést i bez počítače. Jestliže se žalobce svým nedbalým přístupem svého práva
na přezkoumání zákonnosti platebního výměru zbavil, nemůže se dovolávat mimořádných
prostředků ochrany. Pokud má žalobce za to, že dodatečný platební výměr je v rozporu
se zákonem, může podat podnět k nařízení přezkoumání podle ustanovení §121 daňového řádu.
Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost zamítnout.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že je podána osobou oprávněnou, je včasná a je proti označenému usnesení
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení,
jež jeho vydání předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a neshledal přitom vady,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel
uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[11] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že skutkový stav odpovídá tomu, jak byl
zrekapitulován ve vyjádření žalovaného, nadto stěžovatel nerozporoval zjištěný skutkový stav
ani netvrdil, že by vyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem.
[12] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že stěžovatel zaměňuje otázku aktivní legitimace
k podání žaloby (§65 s. ř. s.) a otázku nepřípustnosti žaloby (§68 s. ř. s). Podle §65 odst. 1
s. ř. s., „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím
řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti,
(dále jen "rozhodnutí"), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak.“ Podle §65 odst. 2 s. ř. s. , „[ž]alobu
proti rozhodnutí správního orgánu může podat i účastník řízení před správním orgánem, který není k žalobě
oprávněn podle odstavce 1, tvrdí-li, že postupem správního orgánu byl zkrácen na právech, která jemu příslušejí,
takovým způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí.“ Podle §65 odst. 2 svědčí žalobní
legitimace proti rozhodnutí správního orgánu osobám, jímž nesvědčí „přímá“ žalobní legitimace
podle odstavce 1: „[P]odle prvního odstavce může žalovat ten, jehož právní sféry se napadené rozhodnutí týká,
zatímco podle druhého odstavce je oprávněn žalovat ten, kdo ve své právní sféře není rozhodnutím dotčen,
přičemž v řízení, jež vyústilo ve vydání napadeného rozhodnutí, uplatňoval určitý zájem.“ (srov. POTĚŠIL, L.,
ŠIMÍČEK, V. a kol. Soudní řád správní: Komentář. Praha: Leges, 2014, s. 557)
[13] Stěžovatel byl v řízení aktivně legitimován podle §65 odst. 1 s. ř. s., jeho žalobní
legitimaci ve smyslu tohoto ustanovení nikdo nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 2. 3. 2005, č. j. 2 As 1/2005 - 62 (dostupný na www.nssoud.cz)
uvedl, že soud musí v první řadě zkoumat, zda u žalobce vůbec připadá v úvahu, že by mohl být
aktivně legitimován. Nepřipadá-li toto vůbec v úvahu, je nutno žalobu odmítnout podle §46
odst. 1 písm. c) s. ř. s. (podání návrhu osobou k tomu zjevně neoprávněnou). Soud dále
konstatoval:„Teprve dospěje-li soud k závěru, že tento důvod odmítnutí žaloby není dán, zkoumá eventuální
další důvody pro odmítnutí žaloby, mezi nimi i důvod podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a)
s. ř. s. Nevyčerpání řádných opravných prostředků žalobcem v řízení před správním orgánem má totiž smysl
zkoumat pouze tehdy, pokud žalobce vůbec byl osobou, která mohla tyto opravné prostředky podat, tj. takovou
osobou, u níž vůbec připadá v úvahu, aby byla aktivně legitimována k podání žaloby na základě ustanovení §65
odst. 1 nebo odst. 2 s. ř. s.“
[14] Krajský soud žalobu odmítl nikoliv z důvodu, že by stěžovatel nebyl aktivně legitimován,
ale z důvodu, že nevyčerpal řádné opravné prostředky. Povinnost předchozího vyčerpání řádných
opravných prostředků v řízení před správním orgánem se vztahuje jak na případy žalobce
podle §65 odst. 1 s. ř. s., tak na případy žalobce podle §65 odst. 2 s. ř. s. Podle §68 písm. a)
s. ř. s. je žaloba proti rozhodnutí správního orgánu nepřípustná, „nevyčerpal-li žalobce řádné
opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon.“ Toto ustanovení
je konkrétním projevem subsidiarity správního soudnictví vyjádřené v §5 s. ř. s., podle něhož
platí, že „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv
jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon.“ Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, publ. pod č. 672/2005 Sb. NSS,
konstatoval, že „účastník správního řízení musí zásadně vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv,
které má ve své procesní dispozici, a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany. Soudní
přezkum správních rozhodnutí je totiž koncipován až jako následný prostředek ochrany subjektivně veřejných
práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř veřejné správy.“
[15] V posuzované věci stěžovatel napadl rozhodnutí, jimiž žalovaný (správce daně)
pro opožděnost zamítl jeho odvolání a zároveň zastavil odvolací řízení. Správce daně tak využil
oprávnění dle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu, dle kterého „[s]právce daně, jehož rozhodnutí je
odvoláním napadeno, odvolání zamítne a zastaví odvolací řízení, pokud je podané odvolání nepřípustné nebo bylo
podáno po lhůtě.“ Podle §109 odst. 1 přitom platí, že příjemce rozhodnutí (v tomto případě
stěžovatel) se může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Podání
odvolání proti rozhodnutí správce daně podle §113 odst. 1 písm. c) daňového řádu tento zákon
nevylučuje. Stěžovatel byl o možnosti podat odvolání řádně poučen. Nejvyšší správní soud
se proto ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že stěžovatel nevyčerpal možnost podat
proti rozhodnutí žalovaného řádný opravný prostředek podle daňového řádu (odvolání),
a proto nebyla jeho žaloba přípustná. V postupu krajského soudu přitom neshledal přepjatý
formalismus (k této otázce strov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, publ. pod č. 534/2005 Sb. NSS)
[16] Napadeným usnesením nebylo ani zasaženo do práva stěžovatele na soudní ochranu.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, „[k]aždý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého
a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.“ Listina užívá pojem stanoveným způsobem,
právo na spravedlivý proces tak není absolutní, ale může podléhat celé řadě podmínek
[srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol., Listina základních práv a svobod:
komentář. Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2012] Jednou z podmínek pro přípustnost správní žaloby
je právě vyčerpání opravných prostředků. Stěžovatel byl o možnosti podat opravný prostředek
řádně poučen, a pokud tuto možnost nevyužil, Nejvyšší správní soud nemá za to, že by
následným odmítnutím jeho žaloby došlo k porušení jeho ústavních práv. Kasační stížnost
proto není důvodná. Nejvyšší správní soud připomíná, že předmět tohoto řízení byl omezen
na otázku, zda byla žaloba nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků. Důvody,
pro které stěžovatel nestihl podat odvolání včas, proto míjejí předmět tohoto řízení.
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Nejvyšší správní soud se s posouzením krajského soudu ztotožnil, a proto kasační
stížnost stěžovatele ve smyslu §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[18] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ve smyslu
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. tak, že vzhledem k tomu, že stěžovatel
neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné důvodně vynaložené náklady řízení nad rámec
jeho běžné činnosti nevznikly, stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti a žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu