ECLI:CZ:NSS:2019:6.AFS.44.2018:31
sp. zn. 6 Afs 44/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobkyně:
LEDOPA GROUP, s.r.o., IČ 29267412, sídlem Jihlavská 1007/2, Žďár nad Sázavou,
zastoupená JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, týkající se
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. ledna 2016, č. j. 1214/16/5200-11431-706012,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
26. ledna 2018, č. j. 62 Af 36/2016 - 64,
takto:
I. Kasační stížnost žalobkyně se zamí t á.
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobkyně od roku 2011 obchoduje s pohonnými hmotami.
[2] Dne 29. července 2013 zahájil Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dále jen „správce daně“)
daňovou kontrolu žalobkyně na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2012.
Předmětem daňové kontroly byla smluvní pokuta ve výši 36 055 530 Kč a náklady na prezentaci
uhrazené společnostem MARTIOFF CZ, spol. s r. o. (dále jen „MARTIOFF“) a Invest Gates
Group, s.r.o. (dále jen „Invest Gates“).
[3] Dodatečným platebním výměrem ze dne 12. června 2015, č. j. 1137549/15/2914-50522-
706194 doměřil správce daně žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2012 ve výši 9 699 310 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále ve výši 1 939 862 Kč. Správce
daně dospěl k závěru, že žalobkyně byla součástí dodavatelského řetězce, ve kterém docházelo
k razantnímu a ekonomicky neodůvodněnému zvýšení ceny reklamních služeb a jehož smyslem
bylo pouze dosáhnout daňového zvýhodnění. Na počátku řetězce byla I. H., na konci žalobkyně,
jejími dodavateli byly společnosti MARTIOFF či Invest Gates. Jednotlivé články řetězce pouze
přeprodávaly prvotní plnění. K navýšení ceny plnění došlo vždy v té části řetězce, kde figurovala
nekontaktní společnost. Částky, které žalobkyně hradila za reklamní služby svým dodavatelům –
spojeným osobám ve smyslu §23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění
účinném pro zdaňovací období roku 2012 – však mnohonásobně převyšovaly obvyklé ceny, které
za stejná plnění na podobných akcích platily nezávislé osoby. Proto správce daně navýšil
žalobkyni základ daně o rozdíl mezi zjištěnou cenou obvyklou a částkou, kterou žalobkyně
uplatnila jako náklady na reklamní služby.
[4] Správce daně dále konstatoval, že žalobkyně se smlouvou o smlouvě budoucí zavázala
koupit nemovitosti od slovenské společnosti BITÚNOK VESTENICE, s.r.o. (dále
jen „BITÚNOK“). Nesplnění tohoto závazku či prodlení se splátkami kupní ceny bylo
sankcionováno smluvní pokutou, naproti tomu k závazkům budoucího prodávajícího žádné
utvrzení sjednáno nebylo. Žalobkyně od obchodu ustoupila, smluvní pokutu zaplatila a uplatnila
ji jako daňově uznatelný výdaj. Správce daně nicméně zjistil, že žalobkyně měla v roce 2012
dostatek finančních prostředků na splnění svých závazků ze smlouvy o smlouvě budoucí.
Slovenská policie navíc správce daně informovala, že společnost BITÚNOK dotčené nemovitosti
nikdy nevlastnila, což potvrdila i slovenská daňová správa v rámci mezinárodního dožádání.
Správce daně proto konstatoval, že uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí žalobkyně uměle
vytvořila situaci, v níž by si mohla snížit základ daně o zaplacenou smluvní pokutu, a dopustila
se tak zneužití práva.
[5] Odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru zamítl žalovaný rozhodnutím
označeným v záhlaví.
[6] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zamítl
rozsudkem označeným v záhlaví. Ztotožnil se s názorem žalovaného, že výslech zástupců
společností MARTIOFF a Invest Gates, jakož i dalších společností tvořících dodavatelské řetězce
mezi žalobkyní a I. H., by byl nadbytečný, neboť neúměrné a ekonomicky neodůvodněné
navýšení ceny reklamních služeb v řetězci bylo spolehlivě prokázáno. Tento závěr nemohli
navržení svědci zvrátit, ani pokud by potvrdili, že pro žalobkyni vyhledávali reklamní příležitosti a
umožňovali jí efektivní zacílení reklamy. Krajský soud dále konstatoval, že služby poskytované I.
H. odpovídají těm, které nakonec přijala žalobkyně jako konečný odběratel, což potvrzuje řada
listinných důkazů. V tom, že žalovaný použil jako důkazy i výsledky dožádání, neshledal krajský
soud nic nezákonného. Neuvěřil ani tvrzení žalobkyně, že od obchodu se společností BITÚNOK
upustila poté, co zjistila, že nedosáhne na úvěr. Soudu připadalo nevěrohodné, že by žalobkyně
jako profesionál uzavřela smlouvu, jejíž nesplnění podléhalo vysoké smluvní pokutě, aniž by měla
jistotu, že má dostatek finančních prostředků pro splnění svých závazků. Na závěr krajský soud
konstatoval, že ukončení daňové kontroly předtím, než byla vyřízena stížnost, kterou žalobkyně
vznesla při projednání zprávy o daňové kontrole, by sice bylo vadou řízení, nemohlo však nijak
ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť žalobkyně neuvedla, jak měla být v tomto
směru zkrácena její práva.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včas
kasační stížnost. Zdůraznila, že nemůže nést důkazní břemeno ohledně skutečností týkajících
se jejích dodavatelů. Bylo nutné postavit na jisto, zda jednotlivé články dodavatelského řetězce
ke službě poskytnuté I. H. přidaly nějakou hodnotu. Paní H. přitom v rámci své výpovědi uvedla,
že službu poptávanou stěžovatelkou poskytnout nedovedla. Proto stěžovatelka navrhovala
vyslechnout zástupce svých dodavatelů a žalovaný pochybil, když jí nevyhověl.
[8] Stěžovatelka dále namítala, že žalovaný řadu svých skutkových závěrů založil
na informacích poskytnutých dožádanými správci daně. Tyto informace nemohou dle názoru
stěžovatelky nahradit důkazní prostředky, především svědecké výpovědi. Stěžovatelce nestačí,
že byla ex post seznámena s výsledkem dožádání a mohla se k němu vyjádřit, neboť má právo
se výslechu osobně zúčastnit a klást svědkovi otázky.
[9] Stěžovatelka též trvá na tom, že závěr o zneužití práva není dostatečně podložený, jde
spíš o spekulaci. Zaplacení kupní ceny by mohlo ohrozit její podnikání, a proto se stěžovatelka
rozhodla, že úhrada smluvní pokuty pro ni bude „menším zlem“. Zaplacení smluvní pokuty
však pro stěžovatelku nebylo nijak výhodné, náklad na smluvní pokutu uplatnila v souladu s jeho
účelem. Žalovaný i správce daně navíc v tomto bodě konstatovali, že stěžovatelka neunesla
důkazní břemeno, zatímco krajský soud dospěl k závěru o zneužití práva. Tyto dvě situace
se však zásadně liší v rozložení důkazního břemene.
[10] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že společně se správcem daně
opakovaně zdůvodňovali, proč navržené svědky nevyslechli. Tyto důkazy by nemohly zvrátit
zjištění, že reklamní služby poskytnuté I. H. se neliší od těch, kterých se dostalo stěžovatelce.
S odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů potom žalovaný uvedl, že výsledky dožádání
mohou za určitých okolností nahradit svědecké výpovědi, pokud je s nimi daňový subjekt
seznámen. Prostřednictvím dožádání správce daně ověřoval některé údaje přímo u poskytovatelů
reklamních služeb, užití tohoto institutu tudíž bylo zcela na místě. Žalovaný též trvá na svém
závěru, že stěžovatelka uplatněním smluvní pokuty jako daňově účinného výdaje zneužila daňové
právo, a poukázal na okolnosti, které jej k tomuto závěru vedly.
[11] Nejvyšší správní soud zaslal vyjádření žalovaného stěžovatelce k případné replice.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[13] Základem daně z příjmů je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně,
a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti
v daném zdaňovacím období, upravený podle dále stanovených kritérií (§23 odst. 1 zákona o daních
z příjmů). První věta §23 odst. 7 zákona o daních z příjmů stanoví, že liší-li se ceny sjednané
mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích
za stejných nebo obdobných podmínek, a není-li tento rozdíl uspokojivě doložen, upraví správce daně základ daně
poplatníka o zjištěný rozdíl; nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nezávislými osobami v běžných
obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, použije se cena zjištěná podle zvláštního právního
předpisu (tj. zákona o oceňování majetku). Spojenými osobami jsou mimo jiné osoby, které vytvořily
právní vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty [§23 odst. 7 písm. b)
bod 5 zákona o daních z příjmů].
[14] Stěžovatelka nezpochybňovala závěr žalovaného, že ona a její dodavatelé (a dodavatelé
jejích dodavatelů… až k prvotnímu poskytovateli služby I. H.) byli spojenými osobami podle
citovaného ustanovení. Jádrem její argumentace je námitka, že správce daně porovnával cenu u
kvalitativně jiných služeb – tedy že stěžovatelka za své peníze dostala mnohem více, než
představovalo plnění, k němuž správce daně stanovil cenu obvyklou v běžných obchodních
vztazích mezi nezávislými osobami (referenční cenu).
[15] Této námitce nemůže Nejvyšší správní soud přisvědčit. Stěžovatelce, již v tomto směru
s ohledem na §92 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů,
tížilo důkazní břemeno, se nepodařilo prokázat, že by plnění, za které zaplatila
svým dodavatelům, zahrnovalo více služeb než to, které fakturovala na počátku řetězce
(za řádově nižší cenu) I. H.. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na zjištění správce daně
ohledně obsahu smlouvy mezi stěžovatelkou a společností MARTIOFF: „Dodavatel se zavazuje
dodat odběrateli dílo – reklamní služby, zajištěné poskytovatelem reklamních služeb. Dodávka zahrnuje veškeré
služby v rozsahu, v jakém je dodavatel zakoupil od poskytovatele“ (str. 6 zprávy o daňové kontrole). Takto
vymezený předmět plnění nesvědčí o tom, že by dodavatel stěžovatelky poskytoval nějaké
komplexní služby rozsahem přesahující služby, které sám pořídil od svého dodavatele, jak
stěžovatelka ve svých podáních opakovaně namítala. Rovněž lze zmínit, že vyhodnocení reklamní
kampaně prováděla společnost, v níž opět figuruje I. H. (str. 11 a 13 zprávy o daňové kontrole).
Tyto okolnosti svědčí o tom, že reklamní služby fakticky zajišťovala I. H. a v dalších článcích
dodavatelského řetězce docházelo pouze k umělému navýšení jejich ceny.
[16] Nejvyšší správní soud dále nepřehlédl, že skokovému navýšení ceny poskytovaného
plnění neprováděli přímí dodavatelé stěžovatelky (společnosti MARTIOFF či Invest Gates),
nýbrž jejich dodavatelé (další články řetězce). Rovněž tato skutečnost je v rozporu s tvrzením
stěžovatelky, že od společností MARTIOFF či Invest Gates dostávala komplexní služby,
jejichž rozsah odůvodňoval navýšení ceny na desetinásobky původní hodnoty. Navíc stěžovatelka
nikdy ani nenaznačila, v čem konkrétně spočívala přidaná hodnota služeb, které obdržela,
oproti těm, které poskytovala I. H.. Námitku, že sama I. H. popřela, že by byla schopná
poskytnout službu v rozsahu požadovaném stěžovatelku, správce daně přesvědčivě vyvrátil na
straně 75 zprávy o daňové kontrole: I. H. pouze uvedla, že nedokáže zpracovat logotyp
společnosti. Správce daně k tomu však doplnil, že logotyp byl pro stěžovatelku zpracován
v samostatně fakturované zakázce, jeho cena tak nemohla být součástí nákladů na posuzované
reklamní služby.
[17] Stejně jako krajský soud konstatuje i Nejvyšší správní soud, že výslechy zástupců
společností MARTIOFF a Invest Gates by na uvedeném závěru nemohly nic změnit. V prvé řadě
tyto společnosti neprovedly ono několikanásobné razantní navýšení ceny, a lze tak přepokládat,
že do poskytované služby nevnesly přidanou hodnotu, na niž stěžovatelka obecně poukazovala.
Na vyšších článcích řetězce zase figurovaly nekontaktní společnosti, u nichž by nebylo možné
tvrzení stěžovatelky ověřit. Závěry správce daně se navíc opíraly o řadu listinných důkazů
a svědecké výpovědi by je mohly jen těžko zvrátit.
[18] Lze tedy uzavřít, že stěžovatelka nedokázala uspokojivě doložit rozdíl ceny,
za niž pořizovala plnění od spojených osob, oproti cenám sjednaným mezi nezávislými osobami
v běžných obchodních vztazích za obdobných podmínek a doměření daně z příjmů
v tomto rozsahu bylo v souladu se zákonem.
[19] Z námitky, že žalovaný své rozhodnutí z velké části opřel o informace poskytnuté
dožádanými správci daně, které však nemohou nahradit svědecké výpovědi, vyplývá,
že stěžovatelka zaměňuje dožádání s poskytováním informací orgány veřejné moci podle §57
daňového řádu. Podle §17 odst. 1 daňového řádu může místně příslušný správce daně dožádat
jiného věcně příslušného správce daně téhož nebo nižšího stupně o provedení úkonů nebo dílčích řízení nebo jiných
postupů, které by sám mohl provést jen s obtížemi nebo s vynaložením neúčelných nákladů, anebo které by nemohl
provést vůbec. Z procesního hlediska se dožádaný úkon nijak neliší od úkonu, který provede místně
příslušný správce daně. Podle §92 odst. 1 daňového řádu provádí dokazování příslušný správce daně
nebo jím dožádaný správce daně. Pokud tedy místně příslušný správce daně dožádá provedení
nějakého důkazu, odehrává se dokazování před dožádaným správcem daně. Místně příslušný
správce daně se potom pouze seznámí s výsledky dokazování a provede jejich hodnocení,
nicméně odpověď na dožádání již jako listinný důkaz neprování. Pokud by tedy dožádaný
správce daně vyslechl svědka, důkazním prostředkem by nebyla listina – protokol o výslechu
svědka, ale samotná svědecká výpověď. Naproti tomu informace poskytnutá podle §57
daňového řádu by byla klasickým listinným důkazem.
[20] Stěžovatelka by mohla namítat porušení svých procesních práv, pokud by dožádaný
správce daně vyslechl svědka, aniž by ji o tom vyrozuměl a umožnil jí u výslechu účast
(jak mu ukládá §96 odst. 5 a 6 daňového řádu). Nic takového však stěžovatelka netvrdila a nic
takového se ani nestalo. Jediný výslech, který správce daně dožádal, byl výslech I. H., jehož se
zástupce stěžovatelky zúčastnil. Pokud stěžovatelka svou námitkou měla na mysli, že důkazy,
jejichž provedení zajistil správce daně prostřednictvím dožádání, nemohou nahradit svědecké
výpovědi, odkazuje Nejvyšší správní soud na bod [17] odůvodnění tohoto rozsudku s tím, že
výslechy zástupců stěžovatelčiných dodavatelů se v kontextu skutkového stavu, jak jej zjistil
žalovaný, jeví jako nadbytečné.
[21] Nejvyšší správní soud dále nepřisvědčil námitce, že krajský soud hodnotil smluvní pokutu
zaplacenou společnosti BITÚNOK jinak než žalovaný a správce daně. Ze zprávy o daňové
kontrole lze bez jakýchkoli pochybností dovodit, že správce daně kvalifikoval tuto transakci
jako zneužití práva ze strany stěžovatelky (srov. především str. 83 a 99 zprávy). K témuž závěru
dospěl i žalovaný (jak vyplývá z argumentace na str. 28 – 31 žalobou napadeného rozhodnutí).
Stěžovatelka z části odůvodnění rozhodnutí žalovaného dovozovala, že jí žalovaný vytýkal
neunesení důkazního břemene. Žalovaný skutečně na straně 30 svého rozhodnutí uvedl,
že „pokud se tedy odvolatel domnívá, že uvedený závěr správce daně je důkazně zcela nepodložený, potom je třeba
zmínit, že důvodem je především skutečnost, že daňový subjekt neunesl své důkazní břemeno, které zde v souladu
s ustanovením §92 odst. 3 daňového řádu nese, a tím neumožnil správci daně přehodnotit svůj závěr o zneužití
práva, ke kterému dospěl po zhodnocení všech důkazních prostředků, které svojí činností získal.“ Nejvyšší
správní soud však tuto vpravdě neobratnou formulaci považuje (v kontextu další argumentace
žalovaného) pouze za vyjádření skutečnosti, že závěr správce daně o zneužití správa je podložený
a stěžovatelce se jej nepodařilo zvrátit.
[22] Nejvyšší správní soud připomíná, že zneužitím práva je „situace, kdy někdo vykoná své
subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje
výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu,
že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex
specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není
takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha,
1995, s. 184-185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, č. 869/2006 Sb.
NSS). Důkazní břemeno ohledně skutečností svědčících o zneužití práva na straně daňového
subjektu tíží správce daně (srov. přiměřeně úvahy Nejvyššího správního soudu v rozsudku
ze dne 5. října 2016, č. j. 6 Afs 170/2016 - 30 ve vztahu k podvodům na dani k přidané hodnoty,
u nichž je konstrukce důkazního břemene shodná jako u zneužití práva).
[23] V projednávaném případě je závěr žalovaného o tom, že se stěžovatelka zaplacením
smluvní pokuty a uplatněním tohoto výdaje jako daňově účinného dopustila zneužití práva,
dostatečně podložený. Nejvyšší správní soud nepovažuje za nutné znovu podrobně rekapitulovat
skutková zjištění žalovaného, která již pečlivě posoudil krajský soud. Proto jen stručně zmíní,
že stěžovatelka uzavřela se společností BITÚNOK smlouvu o smlouvě budoucí, která pro ni byla
nápadně velmi nevýhodná (vysoké smluvní pokuty v případě porušení povinností stěžovatelky,
žádné sankce za nedodržení závazků ze strany společnosti BITÚNOK), což je značně
podezřelé u obchodníka – profesionála, u něhož se předpokládají aktivity, které dávají
z ekonomického hlediska smysl (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
1. dubna 2004, č. j. 2 Afs 44/2003 - 73, č. 264/2004 Sb. NSS). Žalovaný dále zjistil, že společnost
BITÚNOK nebyla v době uzavření smlouvy o smlouvě budoucí vlastníkem nemovitostí,
k nimž se smlouva vztahovala, a nestala se jím ani v době, kdy měla stěžovatelka začít
se splácením kupní ceny, dotčené nemovitosti navíc nadále slouží svému původnímu vlastníku.
Již jen jako podpůrný argument pak sloužilo zjištění, že stěžovatelka měla na svém bankovním
účtu dostatečné prostředky k úhradě příslušné splátky kupní ceny, a mohla se tak vyhnout
zaplacení velmi vysoké smluvní pokuty. Tvrzení, že stěžovatelka začala v plnění smlouvy
spatřovat ohrožení svého podnikání až po jejím uzavření a zaplacení smluvní pokuty jí přišlo
výhodnější, není přesvědčivé. Pokud si stěžovatelka nebyla od počátku jistá, zda chce nemovitosti
od společnosti BITÚNOK nakoupit, či nikoli, bylo krajně nerozumné uzavírat smlouvu
s tak vysokými sankcemi v případě neuskutečnění koupě. Na podporu svého tvrzení,
že až později zjistila, že nedosáhne na bankovní úvěr, z něhož měla financovat část kupní ceny,
stěžovatelka nepředložila žádný důkaz.
[24] Z uvedených skutečností vyplývá, že žádná ze zúčastněných stran od počátku neměla
v úmyslu převod nemovitostí uskutečnit a jediným cílem obchodu mezi stěžovatelkou
a společností BITÚNOK bylo snížení daňové povinnosti stěžovatelky. To v řadě ohledů
připomíná vytváření rezerv na opravu hmotného majetku, jehož jediným účelem je získání
daňového zvýhodnění, které označil Nejvyšší správní soud za zneužití práva v rozsudku ze dne
19. června 2014, č. j. 6 Afs 23/2014 - 35, č. 3093/2014 Sb. NSS. Jak Nejvyšší správní soud uvedl
v rozsudku ze dne 17. prosince 2007, č. j. 1 Afs 35/2007 - 108, je třeba „pečlivě rozlišovat situaci,
kdy daňový subjekt volí z různých do úvahy přicházejících alternativ, které mají svůj samostatný smysl, tu,
která je pro něho daňově nejvýhodnější, což je legitimní, právem aprobovaný postup, od situace, kdy právě jediným
smyslem dané činnosti či transakce je získání nelegitimního daňového zvýhodnění. Ve druhém případě se jedná
[…] o chování zákonem jen zdánlivě dovolené, které má však ve skutečnosti povahu chování protiprávního,
a může za určitých okolností nabýt povahy zneužití veřejného subjektivního práva daňového subjektu, jemuž soudy
ve správním soudnictví nemohou poskytovat ochranu.“
IV. Závěr a náklady řízení
[1] Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, pročež ji ve smyslu
poslední věty §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109 odst. 2
s. ř. s.
[2] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně neměla úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu