ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.125.2019:20
sp. zn. 6 As 125/2019 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci navrhovatelů a) Ing. L. V., b)
Mgr. J. V., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Brožem, advokátem, se sídlem Vinohradská 151, Praha,
proti odpůrci: město Bělá pod Bezdězem, se sídlem Masarykovo náměstí 90, Bělá pod
Bezdězem, zastoupené JUDr. Markem Janstou, advokátem, se sídlem náměstí Míru 14, Mladá
Boleslav, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – územního plánu Bělé pod Bezdězem
schváleného dne 2. 11. 2017 usnesením zastupitelstva odpůrce č. 77/2017, v řízení o kasační
stížnosti navrhovatelů a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019,
č. j. 43 A 206/2018 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Navrhovatelé a) a b) n e maj í právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se navrhovatelé a) a b) domáhají zrušení rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2019, č. j. 43 A 206/2018 - 50 (dále jen „napadený
rozsudek“), kterým krajský soud zamítl návrh na zrušení opatření obecné povahy – územního
plánu Bělé pod Bezdězem schváleného dne 2. 11. 2017 usnesením zastupitelstva odpůrce
č. 77/2017.
[2] V zamítnutém žalobním návrhu navrhovatelé nesouhlasili s tím, že odpůrce mj. nově
vymezil další zastavitelné plochy pro bydlení v celkové ploše 58,3 ha, z toho v místní části obce
B., která se navrhovatelů nejblíže dotýká, je vymezeno 6,6 ha zastavitelných ploch pro bydlení
určených pro výstavbu rodinných domů spolu s novými plochami dopravní infrastruktury,
místních komunikací určených k dopravní obsluze této plánované obytné zóny. Tímto je
zasahováno do jejich vlastnických práv k nemovitostem nacházejícím se v tomto území.
Napadeným územním plánem bylo zasaženo jejich právo na příznivé životní prostředí,
na ochranu zdraví, na soukromý a rodinný život, neboť měli za nevhodné, aby napadený územní
plán v místní části B. neúměrně rozšiřoval zastavitelné plochy. V současné době zde žije asi 118
obyvatel (přičemž počet obyvatel má klesající tendenci) a nacházejí se zde sídla vesnického typu
mezi poli a lesy. Nová výstavba by znamenala nárůst obyvatel o 290 osob, což by mělo zjevně
negativní vliv na život stávajících obyvatel, zvláště s ohledem na absenci jakékoli občanské
vybavenosti a příslušné infrastruktury (zejm. vodovod, kanalizace, zemní plyn). Realizací
napadeného územního plánu podle navrhovatelů dojde k podstatné negativní změně v bydlení na
daném místě. Měli za to, že byla porušena procesní ustanovení příslušného předpisu, neboť
odpůrce nepostupoval správně poté, co jeho předchozí územní plán byl z podnětu navrhovatelů
zrušen v přezkumném řízení, neboť odpůrce nezačal vyhotovovat zcela nový územní plán, ale
vycházel z toho předchozího (zrušeného), aniž by reagoval na změnu poměrů a aniž by zohlednil,
že nemůže odkazovat na jakýkoli existující územní plán. Navrhovatelé měli za to, že nebyl řešen a
prokázán potenciál rozvoje města o odpůrcem deklarovaný počet obyvatel. Nebyly rovněž
respektovány požadavky Zásad územního rozvoje Středočeského kraje pro rozvoj města.
Plánovaný rozvoj rovněž neodpovídá tomu, co je obsaženo v Politice územního rozvoje a jejich
aktualizacích. Navrhovatelé přitom tvrdili, že ve skutečnosti se počet obyvatel obce dlouhodobě
zmenšuje, nesouhlasili tak s prognózou nárůstu počtu obyvatel. Odpůrce v tomto směru
nesprávně vycházel z potenciálu odpovídajícímu rozvojové ose regionu při silnici I/38, která však
není řádně vymezena. Nebyl zjištěn žádný rozvojový impulz, který by zásadně měnil současnou
situaci. Odpůrce rovněž nevysvětlil zahrnutí přibližně 37 ha pozemků do zastavitelných ploch
smíšených obytných. Vymezení nových zastavitelných ploch považovali navrhovatelé za
nadbytečné, když nedošlo k zastavění původních zastavitelných ploch. S ohledem na počet
obyvatel v B. a jeho stagnaci je podle navrhovatelů nadhodnocen růst počtu jejich obyvatel
v budoucnosti. Měli za to, že odpůrce vycházel pouze z poptávky soukromé osoby po novém
vymezení zastavitelných ploch, aniž by byl zohledněn veřejný zájem. Navrhovatelé se dovolávali
toho, že odpůrce porušil vyhlášku č. 501/2006 Sb., neboť ve vztahu k zastavitelné ploše
nevyměřil dostatečné plochy veřejného prostranství, a nerespektoval požadavek politiky
územního rozvoje na navázání výstavby na příslušnou infrastrukturu. Odpůrce nedoložil, že by
stávající kapacita občanského vybavení mohla pokrýt potřeby obyvatel města po plánovém
rozšíření. S navýšením stávajících kapacit občanského vybavení přitom napadený územní plán
nepočítá. Přestože odpůrce plánuje zvětšení počet obyvatel až na 300% současného stavu,
nepodmiňuje výstavbu vybudováním splaškové kanalizace a zajištěním dostatečného zdroje pitné
vody v sídle B., když akceptuje použití jímek (žump). Podmíněnost výstavby zkapacitněním
vodojemu není ve výroku napadeného územního plánu uvedeno. Odpůrce neprokázal splnění
podmínek dle ustanovení §55 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). B. se podle navrhovatelů nemůže
rozvíjet stejným způsobem jako jiné obce v regionu, protože nemá k tomu příslušnou
infrastrukturu a občanskou vybavenost. Navrhovatelé tak s ohledem na tuto skutečnost měli za
to, že územní plán reflektuje individuální zájmy fyzických osob a jejich developerských záměr.
Odůvodnění:
celého záměru obce tím, že nemá příslušné pozemky ve stávajících zónách, je
nezákonné. Příslušné námitky navrhovatelů poukazující na výše uvedené byly nezákonně
zamítnuty. Navrhovatelé v neposlední řadě poukazovali na svou dlouhodobou činnost stran
zachování charakteru B., v níž jsou podporováni ostatními občany obce. Po zrušení předchozího
územního plánu se odpůrce měl více zabývat uplatněnými námitkami a neměl slepě vycházet
z rozhodnutí krajského úřadu, které se se všemi otázkami nevypořádalo v souladu se zákonem.
[3] V napadeném rozsudku se krajský soud nejprve zabýval tím, zda odpůrce při vydání
napadeného územního plánu postupoval procesně správným postupem. Zjistil, že předchozí
územní plán z ledna 2016 byl z podnětu navrhovatelů zrušen Krajským úřadem Středočeského
kraje, přičemž následně odpůrce postupoval v souladu s tímto rozhodnutím a odstranil vytýkané
chyby. V průběhu tohoto řízení navrhovatelé uplatnili námitky, s nimiž se odpůrce rovněž
vypořádal. S ohledem na to, že došlo ke zrušení předchozího územního plánu pro pochybení
formálního charakteru v samotném územním plánu, byl odpůrce oprávněn postupovat v souladu
s ustanovením §55 odst. 3 stavebního zákona a navázat na předchozí úkony, které nebyly
zpochybněny. Za takové situace proto nebylo nutné, aby odpůrce prováděl znovu všechny kroky
od začátku. Stejně tak neztratilo smysl odůvodnění návrhu územního plánu v těch částech,
v nichž se odkazovalo na předchozí územní plán, neboť v době vydání napadeného územního
plánu sice odpůrce žádný územní plán neměl, nicméně kontinuita s předchozí územně plánovací
dokumentací nebyla přerušena (a to i s ohledem na možnost navázat na procesní kroky učiněné
v době, kdy předchozí územní plán platil). Soud zjistil, že v dubnu 2015, kdy byl předložen návrh
původního územního plánu, navrhovatelé nepodali žádné námitky; své námitky uplatnili
až po prvním opakovaném veřejném projednání upraveného návrhu, jehož předmětem
však již nebylo vymezení sporných ploch a stanovení podmínek pro budoucí výstavbu.
Navrhovatelé tedy své námitky stran těchto sporných skutečností podali opožděně.
Jelikož odpůrce o námitkách z října 2015 rozhodl, zabýval se krajský soud i proporcionalitou
přijatého řešení. Odpůrce se přitom k námitkám postavil tak, že vyhověl té námitce,
v níž navrhovatelé poukazovali na to, že opomněl zohlednit aktualizaci Politiky územního
rozvoje; ostatním námitkám nevyhověl, přičemž uvedl příslušné úvahy, které jej vedly k tomuto
závěru, a které podle soudu prolínají celým odůvodněním napadeného územního plánu.
[4] Soud konstatoval, že navrhovatelé nejsou legitimováni k napadení rozšíření zastavitelných
ploch ve vztahu k celému městu Bělá pod Bezdězem. Soud se proto zabýval pouze námitkami,
které se týkaly místní části B.. Vyšel přitom z toho, že navrhovatelé spíše prezentují svůj náhled
na to, jak by měl probíhat další rozvoj B., jejíž hlavní hodnotu spatřují v její malé velikosti,
vesnickém charakteru a klidu. Soud přitom zdůraznil, že není jeho úkolem určovat, jakým
způsobem má být určité území využité a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale má pouze
korigovat extrémy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území je věcí (při
zachování příslušných zásad) konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy. Soud
proto nemůže zaujmout žádné stanovisko k tomu, zda je napadeným územním plánem určený
rozvoj B. nevhodný nebo naopak žádoucí. Své ideje stran budoucího směřování této části obce
mohou navrhovateli prosadit jen politickými prostředky. Soud nezjistil rozpor napadeného
územního plánu s Politikou územního rozvoje, neboť odpůrce v odůvodnění územního plánu
reflektoval, že došlo k aktualizaci Politiky územního rozvoje, přičemž odpůrce z tohoto
dokumenty použil pro dané území relevantní údaje. V souladu s touto Politikou je i to, že
napadený územní plán řeší veřejnou infrastrukturu. Napadený územní plán rovněž zohledňuje
Zásady územního rozvoje Středočeského kraje, přičemž soud měl za to, že tyto zásady nezakazují
rozvoj předmětného města. To, že Běla pod Bezdězem není Politikou územního rozvoje
ani Zásadami územního rozvoje řazena do některé z rozvojových os, nijak nebrání jejímu rozvoji
způsobem, jaký je napadeným územním plánem stanoven. Odpůrce byl podle soudu oprávněn
vymezit termín rozvojová osa pro komunikaci I/38 pro účely napadeného územního plánu.
Vyhodnocení potřeby vymezení zastavitelných ploch soud vyhodnotil jako řádné a dostatečné,
neboť pracuje se statistickými daty v podobě vývoje počtu obyvatel měst a obcí umístěných
severozápadně od města Mladá Boleslav.
[5] Pokud odpůrce za účelem vytvoření podmínek pro zvýšení počtu obyvatel na základě
srovnání nárůstu počtu obyvatel v okolních obcích predikuje nárůst počtu obyvatel na svém
území o přibližně 10%, jde o umírněný odhad. Navrhovatelé sice s predikcí nesouhlasí,
ale neuvedli, jak jinak by si predikci budoucího nárůstu obyvatel představovali. Samotné vymezení
ploch určených pro rozvoj bydlení ještě neznamená, že tyto plochy budou skutečně všechny
zastavěny, případně že se tak stane skokově. Podle soudu nedošlo v projednávané věci k porušení
ustanovení §55 odst. 4 stavebního zákona, neboť toto ustanovení dopadá na situace, kdy dochází
ke změně územního plánu, nikoli na situace, kdy se přijímá nový územní plán, k čemuž došlo
v projednávané věci. Podle soudu se odpůrce zabýval rozvojem místní části B. prostřednictvím
nově vymezených zastavitelných ploch. Navrhovateli zmiňované ustanovení §7odst. 2 vyhlášky
č. 501/2006 Sb. nebylo porušeno, neboť jím normovaný požadavek na plochy veřejného
prostranství se uplatní pouze tehdy, pokud výměra jednotlivé zastavitelné plochy dosahuje
stanoveného rozměru; výměry menších zastavitelných ploch se nesčítají. Soud v neposlední řadě
neměl za to, že by vymezení zastavitelných ploch pro bydlení v B. bylo nepřiměřené.
Navrhovatelé nemají právo na to, aby jejich stavby byly navždy na okraji obce s nerušeným
výhledem do volné krajiny. Odpůrce se rovněž zabýval otázkou dopravní infrastruktury, jejím
zkapacitněním a vodovodem (přičemž rozvoj tří ploch je podmíněn zkapacitněním vodojemu B.).
Ve vztahu k nakládání se splaškovými vodami je zřejmé, že napadený územní plán nepočítá
s vybudováním kanalizace v B., ale pouze s odváděním splaškových vod do jímek a s jejich
následným vyvážením do čističky odpadních vod Bělá. Toto řešení je sice podle soudu vhodné
spíše pro menší obce, kde by vybudování kanalizace bylo příliš nákladné, nicméně podle soudu
nelze přesně určit, od jaké hranice je povinností obce nechat vybudovat kanalizaci. Hodnocení
vhodnosti postupu odpůrce přitom není věcí soudu, zvláště když se odpůrce může rozhodnout
vybudovat tuto kanalizaci bez ohledu na znění napadeného územního plánu.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Navrhovatelé a) a b) (dále jen „stěžovatelé a) a b)“ nebo jen „navrhovatelé“) podali
proti napadenému rozsudku kasační stížnost ze dne 17. 6. 2019. V jejím doplnění ze dne
25. 7. 2019 uváděli, že ji podávají dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Měli za to,
že ve svém návrhu uvedli řadu námitek, s nimiž se však krajský soud v napadeném rozsudku
nezabýval. Nesouhlasili s tím, že je soud de facto odkázal na to, aby své názory na rozvoj obce
prosazovali v politické rovině. Jejich procesní práva byla porušena i tím, že krajský soud
neprovedl všechny jimi navržené důkazní prostředky, kterými chtěli prokázat, že zde existuje
dlouhodobé snaha občanů obce ohledně zachování jejího rázu. Přezkum ze strany soudu
proto považovali za povrchní a nereagující na jejich jednotlivé výtky. Trvali na tom, že napadený
územní plán není řádně zdůvodněn a že nedostatečně reaguje na jejich námitky. Plánovaná
výstavby neodpovídá zásadám územního rozvoje a Politice územního rozvoje. Odpůrce
přes jejich dlouholetou snahu pouze vychází vstříc individuálnímu developerskému zájmu.
Zopakovali, že odpůrce nevysvětlil potřebu rozšíření zastavitelných ploch, když žádný
jiný závazný dokument s tak masivním rozvojem v daném území nepočítá a když zde není
příslušná infrastruktura. Nechápali rovněž, jakým způsobem soud vyhodnotil zásah do jejich
vlastnického práva, práva na příznivé životní prostředí, na ochranu zdraví, na soukromý
a rodinný život. Do těchto práv by nemělo být zasahováno jen z toho důvodu, že to chce nějaký
developer. Zvláště když obyvatelé B. žádný stavební rozvoj nechtějí, když obec na nárůst
obyvatel není připravena a když dokonce není plánována příslušná infrastruktura. To vše
za situace, kdy dle předchozího územního plánu existovala řada zastavitelných ploch, která dosud
ani nebyla využita. Navrhovatelé nejsou proti rozvoji obce, avšak mají za to, že v dané věci je
rozvoj obce zcela nepřiměřený vedoucí k vytvoření satelitního městečka na úkor původních
obyvatel.
[7] Odpůrce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasačních stížností, přičemž
zjistil, že jsou podány včas, osobami oprávněnými, jež splňují podmínky obsažené v ustanovení
§105 odst. 2 s. ř. s., a je proti napadenému rozsudku přípustná za podmínek ustanovení §102
a §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti stěžovatelů v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost nejsou důvodné.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku. Nepřezkoumatelnost je natolik závažnou vadou rozhodnutí krajského soudu,
že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by ji stěžovatelé nenamítali,
tedy z úřední povinnosti (srov. §109 odst. 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přitom nezjistil,
že by napadený rozsudek trpěl vadami, které podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního
soudu zakládají důvod nepřezkoumatelnosti, přičemž na její závěry ohledně posouzení toho,
jaké vady naplňují tento kasační důvod, pro stručnost odkazuje (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75; rozsudek ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 – 73; rozsudek ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74; rozsudek ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 – 130).
[11] Naplnění tohoto kasačního důvodu stěžovatelé dovozují z toho, že krajský soud se neměl
dostatečně věnovat jejich argumentaci, když poukázal na to, že své názory na rozvoj obce mají
stěžovatelé řešit účastí na politickém životě v obci (resp. účastí ve volbách) a že jeho závěry jsou
často velmi obecné. Nejvyšší správní soud má za to, že výše citované závěry krajského soudu
obsažené v napadeném rozsudku jsou plně přezkoumatelné, neboť krajský soud jasně vysvětlil,
proč má za to, že žalobní návrh stěžovatelů nemůže být důvodný, jelikož podle jeho názoru
stěžovatelé zvolili k ochraně svých zájmů nevhodný procesní prostředek, protože návrhem
na zrušení opatření obecné povahy nelze nahrazovat a přezkoumávat diskreci politických
zástupců rozhodujících jménem odpůrce. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že stěžovatelé
fakticky brojí proti dílčím závěrům krajského soudu, se kterými nesouhlasí, případně požadují
odpověď na každý jejich dílčí argument. Tyto výtky však nemohou vést k naplnění důvodu
nepřezkoumatelnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť stěžovatelé fakticky
s odůvodněním napadené rozsudku nesouhlasí, což představuje naplnění kasačních důvodů
dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), resp. b) s. ř. s.
[12] Nejvyšší správní soud připomíná, že i když je třeba na povinnosti dostatečného
odůvodnění rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být tato povinnost
chápána zcela dogmaticky. Podstatné je, aby se soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi
základními námitkami účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008 – 13), případně,
za podmínek tomu přiměřeného kontextu, je možné se spokojit i s akceptací odpovědi implicitní,
což připouští i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09,
či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72). Odpověď
na základní námitky totiž v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé
námitky dílčí a související (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009,
č. j. 9 Afs 70/2008 – 130, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 3. 2010, č. j. 5 Afs 25/2009 – 98).
[13] K poukazu stěžovatelů, že krajský soud neprovedl jimi navržený důkaz listinami,
jimiž chtěli prokázat svoji dlouhodobou a konzistentní snahu (a snahu svých spoluobčanů)
o zachování obce ve stávající podobě, musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že není povinností
správního soudu provést jakýkoli důkazní návrh, který účastníci řízení předloží. Vadou řízení by
podle Nejvyššího správního soudu bylo, pokud by se krajský soud opomněl s tímto důkazním
návrhem vypořádat – viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995
nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2010, č. j. 1 Azs 12/2010 - 52 – což
se však nestalo. V projednávané věci v odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud
konzistentně vyložil, proč stěžovateli navrhovaný důkaz neprovedl.
[14] Nejvyšší správní soud má za to, že krajský soud na základní argumentaci stěžovatelů
obsaženou v jejich návrhu reagoval, přičemž dospěl k určitým závěrům; posouzení toho,
zda tyto závěry jsou správné, je však otázkou naplnění kasačního důvodu dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a), resp. b) s. ř. s. To, že je napadený rozsudek v tomto směru přezkoumatelný,
ostatně vyplývá i ze samotné kasační stížnosti, v níž stěžovatelé věcně (byť oproti svému návrhu
stručněji) argumentují proti jednotlivým závěrům krajského soudu – pokud by rozsudek
krajského soudu byl skutečně nepřezkoumatelný, jak stěžovatelé naznačují, stěží by mohli
proti jednotlivým (údajně nepřezkoumatelným) závěrům krajského soud brojit.
[15] Nejvyšší správní proto uzavírá, že napadený rozsudek je plně přezkoumatelný
a že tedy není naplněn kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
[16] Pokud stěžovatelé trvají na své argumentaci, že napadený územní plán je nezákonný, musí
Nejvyšší správní soud uvést, že se plně ztotožňuje s argumentací krajského soudu stran limitů
soudního přezkumu opatření obecné povahy (zde územního plánu) a že je nutné rozlišovat,
zda opatření obecné povahy je zákonné či nezákonné, a zda opatření obecné povahy odpovídá
všem přáním dotčených osob. Pod přezkumnou pravomocí správních soudů rozhodujících
ve správním soudnictví podle s. ř. s. je však pouze první aspekt. Správní soudy se nemají
a nemohou zabývat „pouhou vhodností či správností“ opatření obecné povahy (srov. přiměřeně
nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. III.ÚS 3817/17), případně tím, zda výsledné řešení
odpovídá představám všech dotčených osob. Pokud by tomu tak bylo, tj. že by správní soudy
musely bez dalšího rušit opatření obecné povahy (zde územní plán) jen proto, že s ním kdokoli
z dotčených osob nesouhlasí, vedlo by to k tomu, že by v soudním přezkumu nemohlo obstát
žádné opatření obecné povahy (zde územní plán).
[17] K obecné námitce stěžovatelů stran údajného porušení Politiky územního rozvoje Nejvyšší
správní soud uvádí, že Politika územního nástroje je koncepční nástroj nejvyššího stupně,
je tudíž logické, pokud se nezabývá jednotlivostmi – srov. ustanovení §31 odst. 1 stavebního
zákona, podle něhož tento dokument má určovat požadavky na konkretizaci úkolů územního
plánování v republikových, přeshraničních a mezinárodních souvislostech. Nejvyšší správní soud
přitom nemá za to, že předpokládaný růst počtu obyvatelstva v určité obci (či v její části)
o několik stovek (byť v porovnání se situací daného místa se může zdát, že se jedná o změnu
významnou) je zásadně tím, co by mělo být řešeno na nejvyšší úrovni územního plánování
v Politice územního rozvoje. Pokud se Politika územního rozvoje ze svého hlediska v podobě
zaměření na republikové, přeshraniční či mezinárodní souvislosti zaměřuje na určité oblasti
a regiony, neznamená to bez dalšího, že při vydávání konkrétního územního plánu nemůže být
přihlédnuto ke specifikům daného místa. Předmětný plánovaný rozvoj území v podobě zvětšení
zastavitelných ploch a zvětšení počtu obce podle Nejvyššího správního soudu přitom
nepředstavuje skutečnost, která by obecně narušovala Politiku územního rozvoje a její zaměření.
[18] Nejvyšší správní soud s ohledem na rozsah kasační argumentace stěžovatelů a její obecnost
rovněž nezjistil, že by napadený územní plán byl v rozporu se Zásadami územního rozvoje
Středočeského kraje. Z jejich obsahu Nejvyšší správní soud ověřil, že Bělá pod Bezdězem je
označena jako nižší centrum ostatní, přičemž stěžovatelé se v průběhu řízení před krajským
soudem v tomto směru dovolávali toho, že podle Zásad územního rozvoje je pro takové nižší
centrum stanovena podmínka rozvíjet bydlení pro posílení, resp. udržení populačního potenciálu
města (Sedlčany, Český Brod, Lysá nad Labem, Votice, Zruč nad Sázavou). Nejvyšší správní soud
však shodně s krajským soudem nemá za to, že tato podmínka obsažená v Zásadách územního
rozvoje musí mít za následek, že ve vztahu k těm obcím, které nejsou vyjmenovány v příslušné
závorce, není možné stanovit jakýkoli rozvoj. Je totiž nutné opět odkázat na to, k čemu mají
zásady územního rozvoje sloužit, tj. ke stanovení základních požadavků na účelné a hospodárné
uspořádání území kraje, pro vymezení ploch nebo koridorů nadmístního významu
a pro stanovení požadavků na jejich využití, zejména ploch nebo koridorů pro veřejně prospěšné
stavby, veřejně prospěšné opatření, pro stanovení kritérií pro rozhodování o možných variantách
nebo alternativách změn v jejich využití. Nejvyšší správní soud přitom nemá za to, že by zásady
územního rozvoje měly za úkol řešit ve vztahu ke každé jednotlivé obci i otázku, zda je možné
její rozvoj, resp. rozšíření zastavitelných ploch. To je naopak již zásadně věcí příslušného
územního plánu (viz ustanovení §2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona).
[19] Nejvyšší správní soud připomíná, že územně plánovací dokumentace spolu s politikou
územního rozvoje tvoří ucelený celek, který tvoří jistou hierarchii, přičemž jednotlivé stupně
na sebe plynule a postupně navazují (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010 - 185, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
21. 10. 2009, č. j. 6 Ao 3/2009 – 76), avšak tato provázanost neznamená, že by nižší stupeň
(zde územní plán) musel obsahovat pouze to, co je výslovně uvedeno ve vyšším stupni
(zde v Zásadách územního rozvoje). V takovém případě by územní plán jako takový ztratil
jakékoli smyslu. Stavební zákon přitom nestanoví, že zastavitelná plocha může být vymezena
pouze a jen tam, kde takovou plochu vymezily předtím zásady územního rozvoje – srov. dikci
ustanovení §2 odst. 1 písm. j) stavebního zákona.
[20] Pokud stěžovatelé brojí proti plánované výstavbě s ohledem na nedostatečnou
infrastrukturu a údajný zásah do svých práv, je nutné uvést, že napadený územní plán
nepředstavuje automatické povolení budoucí předpokládané výstavby; napadený územní plán
pouze vymezil zastavitelné plochy. Pro výstavbu dalších staveb však budou muset být splněny
jak soukromoprávní podmínky – tj. že s příslušnou stavbou na určitém pozemku bude muset
souhlasit majitel pozemku – tak i veřejnoprávní podmínky. Napadený územní plán
tak sice vymezil zastavitelné plochy, avšak i tak budou muset následně proběhnout příslušná
územní řízení či stavební řízení. V těchto řízeních budou muset být řešeny otázky, které jsou
jejich předmětem, mezi než patří rovněž stěžovateli zmiňované imise, napojení na vodovodní řad
a zkapacitnění vodojemu (k tomu srov. příslušnou podmínku územního plánu stran možného
povolování nových staveb ve vztahu k příslušnému vodojemu), či ochrana podzemních vod
před splaškovou kanalizací. Nejvyšší správní soud má přitom za to, že nelze na odpůrce klást
takové požadavky v tom smyslu, aby při vydávání opatření obecné povahy řešil i veškeré
navazující otázky, jež mají být předmětem posuzování v případných navazujících řízení,
u kterých nadto není zřejmé, zda budou skutečně zahájeny, neboť to závisí na aktivitě osob
odlišných od odpůrce či stěžovatelů.
[21] Poukaz stěžovatelů na nedostatek veřejné infrastruktury v místní části B. také nemůže bez
dalšího znamenat, že obec nemůže plánovat svůj rozvoj prostřednictvím vymezení nových
zastavitelných ploch. Jak již vyložil krajský soud s odkazem na napadený územní plán, nová
výstavba bude na rozvoj příslušné veřejné infrastruktury navázána – k tomu srov. podmínku
zkapacitnění vodojemu B. pro rozvoj ploch BV-101, BV-102 a BV-103, vymezení nových ploch
pro dopravu, požadavek na uzavření dohod o parcelaci u ploch BV-102 a BV-103. Podle
Nejvyššího správního soudu nelze také odhlédnout od skutečnosti, že místní část B. je nedílnou
součástí Bělé pod Bezdězem, tudíž k využití infrastruktury se nabízí i občanská vybavenost
centrální části tohoto města. Nejvyšší správní soud nesouhlasí s tím, že podmínkou rozvoje
menších obcí (či jejich částí) je to, že nabízejí veškerý možný komfort; v takovém případě by se
totiž řada obcí nemohla rozvíjet, neboť by jí taková infrastruktura chyběla, přičemž pro její
rozvoj a provedení by právě bylo potřebné zajistit zvětšení samotné obce. Nejvyšší správní soud
tak má za to, že rozvoj zastavitelných ploch jde ruku v ruce s rozvojem příslušné veřejné
infrastruktury a občanské vybavenosti, jeden aspekt tedy nemůže dlouhodobě předbíhat ten
druhý. Tato provázanost je s ohledem na výše uvedené v napadeném územním plánu ostatně
rámcově také zakotvena, když odpůrce počítá s tím, že s ohledem na očekávanou výstavbu bude
muset být přistoupeno i z jeho strany k dalším krokům na poli veřejné infrastruktury.
[22] Obdobně i poukaz stěžovatelů na to, že zatím nebyly využity ani ty zastavitelé plochy,
které byly vymezeny podle předchozí územně plánovací dokumentace, rovněž podle Nejvyššího
správního soudu nemůže odůvodnit závěr o nezákonnosti napadeného územního plánu.
Jak již vysvětlil krajský soud, na danou situaci nedopadá ustanovení §55 odst. 4 stavebního
zákona, kterého se stěžovatelé v tomto směru rovněž dovolávali, neboť citované ustanovení
se týká případů, kdyje přijímána změna územního plánu, což se v projednávané věci nenastalo.
K této otázce se krajský soud vyjádřil v odst. 37 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku,
když poukázal na to, že odpůrce vymezil nové zastavitelné plochy s ohledem na potenciální
navýšení počtu obyvatel v dané obci (či její části). S těmito závěry s ohledem na to, že stěžovatelé
vůči této argumentaci ničeho konkrétního nevznesli, musí Nejvyšší správní soud za dané procesní
situace s ohledem na zásadu rovnosti účastníků řízení souhlasit.
[23] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a v souladu
s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s §60 odst. 1 a 7 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatelé nebyli ve věci úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení; odpůrce,
který měl ve věci úspěch, žádné náklady nad rámec běžné správní činnosti nevynaložil,
proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu