ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.237.2018:42
sp. zn. 6 As 237/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobkyně:
Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra České republiky, IČO: 47114304, se sídlem
Vinohradská 2577/178, Vinohrady, 130 00 Praha 3, zastoupena JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Úřad
průmyslového vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, 160 68 Praha 6 - Bubeneč,
za účasti osoby zúčastněné na řízení: Společnost pro eHealth databáze, a.s., IČO: 26433109,
se sídlem Českomoravská 2408/1a, Libeň, 190 00 Praha 9, zastoupena JUDr. Michalem
Růžičkou, advokátem se sídlem Vinohradská 938/37, 120 00 Praha 2, týkající se
žaloby proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 3. 3. 2015,
č. j. PV 2002-2460/D008227/2014/ÚPV, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 100/2015 - 62,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 100/2015 – 62, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Žalobkyně podala dne 24. 1. 2013 podle §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 527/1990 Sb.,
o vynálezech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „patentový zákon“),
návrh na zrušení patentu č. 297879 s názvem „Způsob shromažďování, evidence a zpřístupnění
informací o zdravotní péči a jejích výsledcích a jeho použití“, který byl udělen na základě
přihlášky ze dne 16. 7. 2002 (dále jen „napadený patent“), ve vlastnictví osoby zúčastněné
na řízení. Návrh zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 12. 2013, sp. zn. PV 2002-2460,
č. j. PV 2002-2460/D005675/2013/ÚPV (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“).
[2] Rozklad žalobkyně zamítl předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 3. 3. 2015,
č. j. PV 2002-2460/D008227/2014/ÚPV (dále jen „napadené rozhodnutí“), a prvostupňové
rozhodnutí potvrdil.
[3] Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“). Rozsudkem ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 A 100/2015 - 62 (dále jen „napadený
rozsudek“), městský soud napadené i prvostupňové rozhodnutí zrušil pro nepřezkoumatelnost
spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí. Za rozhodnou otázku v dané věci označil,
zda napadený patent nebyl udělen pro předmět (resp. činnost), který je z patentovatelnosti
vyloučen. Jelikož charakter předmětu napadeného patentu přinejmenším zčásti spadá
do předmětů a činností netechnické povahy, jež za vynálezy považovat nelze, byly správní orgány
povinny nejprve jednoznačně objasnit, zda nebyla vyloučena jeho patentovatelnost. Správní
orgány se však v rozhodnutích v podstatě omezily pouze na konstatování, že přítomnost
technického znaku v napadeném patentu jeho patentovatelnost umožňuje. Akceptací takového
postupu by bylo možné patentovat čistě netechnické předměty či činnosti pouze za pomoci toho,
že by přihlašovatel připojil k takovému předmětu či činnosti nějaký technický znak, ať již jakkoli
primitivní. Jelikož správní orgány nepředestřely žádná obecná ucelená východiska,
z nichž vycházely při posuzování podmínek patentovatelnosti předmětů či činností majících
částečně netechnickou povahu, zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností. Správní orgány dále
nevysvětlily, v čem přesně napadený patent představoval přínos k dosavadnímu stavu techniky.
Příslušný technický problém žalovaný v rozhodnutí nijak neidentifikoval. Tím byla ztížena
procesní pozice žalobkyně, pro kterou bylo obtížné technický problém identifikovat a předložit
odpovídající důkazy ohledně nedostatku podmínek patentovatelnosti. Správní orgány přitom
založily svá rozhodnutí právě na tom, že žalobkyně neprokázala, že tyto podmínky nebyly dány.
Řízení o zrušení patentu však není striktně návrhovým řízením. Správním orgánům nic nebránilo
v tom, aby přihlédly k obecně známým skutečnostem, na které žalobkyně poukazovala
(fungování některých obecně známých komunikačních systémů). Požadavek, aby tyto skutečnosti
žalobkyně prokazovala, je nepřijatelně formalistický. Podle městského soudu správní orgány
přezkoumatelně neodůvodnily, v čem napadený patent představuje vynález. Závěrem poukázal
na to, že stav techniky nebyl přesvědčivě popsán ani v přihlášce patentu. Negativní jevy,
na něž měl předmět patentu reagovat (tj. nedostatečně optimalizovaný způsob předávání
informací mezi subjekty systému poskytování zdravotní péče), totiž prima facie neměly příčinu
v neuspokojivém či v nedostatečném stavu techniky, ale spíše v administrativním (organizačním)
zabezpečení českého zdravotnictví. Jelikož vytýkané vady vykazovalo nejen rozhodnutí předsedy
žalovaného, ale i orgánu prvního stupně, přistoupil městský soud i k jeho zrušení.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[4] Osoba zúčastněná na řízení (dále jen „stěžovatelka“) napadla v záhlaví označený rozsudek
městského soudu kasační stížností, kterou dle svých slov opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“).
[5] Stěžovatelka považuje závěry žalovaného za srozumitelné a přezkoumatelné. Poukazuje
na to, že městský soud s jeho důvody obsáhle polemizuje. Zrušil-li proto dané rozhodnutí
pro nepřezkoumatelnost, je jeho rozsudek vnitřně rozporný, tj. nepřezkoumatelný. Stejnou vadu
způsobuje i skutečnost, že soud se obsáhle zabýval otázkami patentovatelnosti předmětného
řešení, přestože žalovanému vytkl, že se jimi nezabýval vůbec, resp. nedostatečně.
[6] Není správný závěr městského soudu, že řízení o zrušení patentu není striktně návrhovým
řízením a správní orgán mohl zrušit patent z úřední povinnosti. Soud pochybil, když přezkoumal
rozhodnutí vydané ve sporném řízení, jako by se jednalo o řízení nesporné. Dle §141 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
tížilo žalobkyni břemeno tvrzení i důkazní. Pokud by důkazy obstarával žalovaný, porušil
by princip rovnosti stran. Žalobkyně neprokázala, že by chráněné řešení spadalo do výluk
patentovatelnosti nebo bylo součástí stavu techniky. Za této situace nelze žalovanému vytýkat,
že nedostatečně zjistil skutkový stav. Nebylo jeho povinností vyhledávat důkazy namísto
žalobkyně.
[7] Posouzení technické či netechnické povahy vynálezu, jeho patentovatelnosti a stavu
techniky je skutková a odborná otázka patřící do výlučné pravomoci žalovaného. Správní soud
není povolán k věcnému přezkumu těchto otázek. Městský soud postupoval nesprávně a dospěl
ke zcela chybným závěrům. Uvedená otázka je totiž zcela závislá na provedených důkazech,
přičemž žalovaný byl vázán důkazy navrženými žalobkyní. Řízení o zrušení patentu neslouží
k opakování registračního řízení, ale ke kontrole, zda námitky navrhovatele nejsou v rozporu
s jeho závěry. Žalovaný není povinen sám aktivně vyhledávat námitky a důkazy proti svému
registračnímu rozhodnutí. Závěr městského soudu, že žalovaný je povinen v jakémkoliv řízení
přezkoumávat, zda byl patent zapsán důvodně bez ohledu na vznesené námitky, je značně
extenzivní. Ve své podstatě po žalovaném požaduje provedení řízení o negativním důkazu,
tj. že nikde a nikdy nebylo publikováno a využíváno technické řešení, které je předmětem
přihlášky patentu. To je objektivně nesplnitelné.
[8] Závěr o nepatentovatelnosti předmětného řešení nelze dovodit z názvu patentu
ani z diagramu znázorňujícího blokové schéma jakožto zobecnění podstaty vynálezu ani z toho,
že se předmětný patent týká využívání technického řešení činností, které jsou samy
nepatentovatelné. Soud navíc závěr o nepatentovatelnosti dovodil přesto, že konstatoval
nedostatečně zjištěný skutkový stav. Důkazy o nepatentovatelnosti předloženy nebyly, ale soud
učinil závěr o výsledku dokazování. I pokud by obstál jeho závěr, že patentové řešení částečně
spadalo pod výluky z patentovatelnosti, není to dostatečné pro zrušení rozhodnutí žalovaného.
K tomu by bylo nezbytné prokázat, že patentové řešení spadá do dané výluky celé.
[9] Městský soud nesprávně interpretuje podstatu vynálezu, když zcela opomíjí
předvýznakovou část nároku 1. Ze znaků význakové a předvýznakové části nároku 1 je zřejmé,
že předmětem vynálezu je způsob zpracování informací na specializovaném počítačovém,
resp. síťovém hardware. Nelze souhlasit ani se závěrem, že nebyl vysvětlen technický přínos.
Identifikace technického problému je uvedena v patentové listině a v popisu vynálezu. Soud
rovněž nesprávně uložil žalovanému, aby přihlédl k obecně známým skutečnostem. Tyto námitky
žalobkyně byly zcela nekonkrétní, navíc je bylo nutné posuzovat optikou roku 2002.
Je irelevantní, že v současné době jsou některá technická řešení obecně známá. Bylo třeba
prokázat, že tato řešení byla obecně známá v okamžiku podání přihlášky patentu. Důkazní
břemeno v tomto směru nesla žalobkyně. V rozhodné době byly ambulantní systémy izolované,
s minimální komunikací s okolím. Výměna dat o zdravotním stavu pacientů prostřednictvím
veřejné datové sítě byla tehdy nerealizovatelná. Patentové řešení tedy přineslo v té době nové
řešení výměny informací o zdravotním stavu kombinující technické a netechnické prvky.
Žalovaný může přihlédnout k obecně známým skutečnostem, ale pouze pokud je jejich známost
zjevná a nikdo ji nerozporuje. Nesprávně interpretoval soud i podmínku průmyslové
využitelnosti, neboť musí být vykládána jako možnost opakovatelnosti výroby či mnohočetnosti
použití.
[10] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že napadený rozsudek je srozumitelný
a dostatečně odůvodněný. Stěžovatelka uvádí, jak měl žalovaný rozhodnout, a polemizuje spíše
se žalobkyní než s městským soudem. Žalobkyně rozsáhle odůvodňovala, proč byl předmětný
patent součástí tehdejšího stavu techniky a městský soud správně posoudil nedostatečnost
odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně tak se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou
vynálezecké činnosti daného patentu či jeho technického znaku a novostí řešení, které podle
žalobkyně nejsou dány. Důvodem zrušení napadeného rozhodnutí nebylo primárně nedostatečné
dokazování, ale nedostatečné odůvodnění rozhodnutí žalovaného. Závěry městského soudu
o možnosti žalovaného zrušit patent z úřední povinnosti mají oporu v zákoně. Neznamená to,
že by měl žalovaný přezkoumávat patent sám v celé šíři, ale musí se hlouběji zabývat námitkami
žalobkyně. Žalovaný měl přihlédnout k obecně známým skutečnostem jako k podkladu
pro své rozhodnutí podle §50 odst. 1 správního řádu, a to k okamžiku svého rozhodování.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti nijak nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[13] Kasační stížnost je důvodná.
[14] Úvodem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že obdobnou kasační stížností stěžovatelky
ve věci téhož patentu, avšak jiného navrhovatele/žalobce se již zabýval sedmý senát, konkrétně
v rozsudku ze dne 11. 10. 2018, č. j. 7 As 93/2018 – 78 (dále též „rozsudek sedmého senátu“),
jímž zrušil rozsudek městského soudu, který žalobě vyhověl s téměř totožnou argumentací
jako v nyní posuzovaném případě. Nejvyšší správní soud proto neměl důvodu odchýlit
se od svých dříve vyslovených závěrů a dále uvede stejnou argumentaci jako ve věci
sp. zn. 7 As 93/2018, či na ni bude pouze odkazovat.
[15] Nejvyšší správní soud v rozsudku sedmého senátu nepřisvědčil námitce
nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu, neboť z něj lze jednoznačně seznat, že nosným
důvodem pro zrušení rozhodnutí správních orgánů byla absence právních úvah vysvětlujících,
z jakých důvodů byly v případě napadeného patentu splněny podmínky jeho patentovatelnosti.
Úvahy, které soud vyřkl ve vztahu k patentovatelnosti, již samy o sobě nebyly důvodem
pro zrušení rozhodnutí správních orgánů, ale měly jim sloužit jako vodítko pro jejich další
rozhodnutí ve věci, tj. vymezit, na jaké otázky se mají správní orgány zaměřit (přínos
k dosavadnímu stavu techniky, odlišení od obecně známých komunikačních systémů) a z jakých
hledisek je mají posuzovat (znaky technické povahy). Dále pak sedmý senát konstatoval, že další
námitky nepřezkoumatelnosti rozsudku fakticky směřují k nesprávnému posouzení nastolených
právních otázek. Totéž platí i ve vztahu k napadenému rozsudku, a v podrobnostech
proto Nejvyšší správní soud odkazuje na body [14] a [15] rozsudku sedmého senátu.
[16] Předmětem sporu mezi žalobkyní na straně jedné a stěžovatelkou a žalovaným na straně
druhé je především rozsah důkazního břemene žalobkyně a žalovaného v řízení o zrušení patentu
zahájeném na návrh.
[17] Dle §23 patentového zákona žalovaný zruší již udělený patent, zjistí-li se dodatečně,
a) že vynález nesplňuje podmínky patentovatelnosti;
b) že vynález není v patentu popsán tak jasně a úplně, aby jej mohl odborník uskutečnit;
c) že předmět patentu přesahuje obsah původního podání přihlášky vynálezu nebo že předměty patentů
udělených na základě rozdělení přihlášky přesahují obsah jejího původního podání nebo byl-li rozsah ochrany
vyplývající z patentu rozšířen;
d) že majitel patentu na něj nemá právo podle §8; zrušení v tomto případě Úřad provede na návrh oprávněné
osoby (§29).
[18] Citované ustanovení patentového zákona výslovně neupravuje způsob zahájení a průběh
řízení, ve kterém jsou skutečnosti vedoucí ke zrušení patentu zjišťovány, s výjimkou uvedenou
v písm. d) [na návrh oprávněné osoby]. Z jeho systematiky však vyplývá, že toto řízení může být
iniciováno na návrh. Tato možnost je sice výslovně uvedena pouze v písm. d) citovaného
ustanovení, avšak důvodem je v tomto případě zjevně skutečnost, že možnost navrhovat zrušení
patentu z důvodu uvedeného pod písm. d) je na rozdíl od důvodů pro zrušení patentu uvedených
v písm. a) až c) omezena na zvláštní skupinu podatelů, kterými mohou být pouze oprávněné
osoby vymezené v §29 patentového zákona. V případě důvodů pro zrušení patentů upravených
pod písm. a) až c) citovaného ustanovení tedy může iniciovat řízení o zrušení patentu jakákoliv
třetí osoba. S tímto závěrem koresponduje skutečnost, že vyhláška č. 550/1990 Sb., o řízení
ve věcech vynálezů a průmyslových vzorů, ve znění vyhlášky č. 21/2002 Sb. (dále jen „vyhláška
o patentovém řízení“), upravuje v §21 konkrétní náležitosti návrhu na zrušení patentu
(mj. povinnost jej věcně odůvodnit a doložit nebo navrhnout důkazní prostředky).
[19] Ačkoliv právní úprava předpokládá, že řízení o zrušení patentu může být zahájeno
na návrh, nelze ze znění §23 patentového zákona na druhou stranu dovodit, že by žalovaný
nemohl zahájit a vést toto řízení rovněž z moci úřední, jakkoliv jde o situaci v praxi
spíše výjimečnou. Má-li žalovaný povinnost zrušit patent, prokáží-li se dodatečně skutečnosti,
které by bránily jeho udělení v původním řízení, je povinen takto postupovat i pokud on sám
(bez návrhu) dodatečně zjistí, že je dán některý ze zákonem stanovených důvodů pro zrušení
patentu. Lze souhlasit s dílčím závěrem městského soudu, že řízení o zrušení patentu není
striktně návrhovým řízením. To však současně neznamená, že by možnost vést řízení z úřední
povinnosti sňala z navrhovatele povinnost tvrdit a prokazovat důvody, pro které se domáhá
zrušení patentu (viz dále).
[20] V rozsudku sedmého senátu Nejvyšší správní soud nepřisvědčil názoru stěžovatelky,
že řízení o zrušení patentu je správním řízením sporným podle §141 odst. 1 správního řádu,
přičemž nyní odkazuje na bod [20] a [21] tohoto rozsudku.
[21] Dále pak sedmý senát shledal v obecné rovině za správný závěr městského soudu,
že žalovaný není vázán námitkami a důkazními návrhy navrhovatele, ale má povinnost zjišťovat
skutkový stav a provádět důkazy k jeho prokázání. Zároveň však konstatoval, že je třeba
zohlednit i specifický proces, jímž se prokazuje stav techniky k určitému datu. V řízení o udělení
patentu provádí žalovaný tzv. úplný průzkum přihlašovaného řešení, při němž dochází
ke kompletní rešerši v dostupných patentových databázích, kde zjišťuje stav techniky pomocí
vyhledávání relevantních dokumentů k přihlašovanému řešení. Zjistí-li, že existují totožná
technická řešení, je popřen znak novosti, a na řešení nelze udělit patent. Pokud nenajde žádný
relevantní dokument se shodným obsahem, může udělit patent. Byť by byl žalovaný
při provádění průzkumu sebedůkladnější a vynaložil maximální možnou pečlivost, skutečnost,
že relevantní dokument nenajde, nutně nemusí znamenat, že takový dokument objektivně
neexistuje. Touto optikou je pak třeba nazírat na povinnost navrhovatele předkládat důkazy
v řízení o zrušení patentu. Jestliže žalovaný v řízení o udělení patentu konstatoval, že mu není
znám dokument, který by odpovídal přihlašovanému řešení, a v návrhu na zrušení patentu
nebudou uvedeny důkazní prostředky vedoucí k jeho zpochybnění (jejich návrh či jasné
a srozumitelné indicie k jejich nalezení), nastane situace, kdy se žalovaný nutně ocitne v důkazní
nouzi a nezbývá mu, než návrh zamítnout. Opačný přístup by se fakticky blížil úplnému
přezkumu původního rozhodnutí žalovaného, což ovšem není účelem řízení o zrušení patentu.
To potvrzuje rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2006, č. j. 7 A 127/2001 - 91,
který uvádí, že: „[ř]ízení o zrušení patentu totiž není další možností úplného přezkumu původního řízení,
nesupluje opravné (rozkladové řízení). (…). Nelze jistě vyloučit, že důvody pro zrušení patentu jsou důsledkem
toho, že řízení o jeho udělení neproběhlo řádně, ovšem není-li zde následku, pro který lze patent zrušit,
jsou procesní vady původního řízení a dodržení formálních náležitostí rozhodnutí o udělení patentu nerozhodné.“
I zde tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbývá, než ztotožnit se s názorem sedmého senátu
a blíže na odůvodnění tohoto rozsudku odkázat (body [24] až [26]).
[22] Návrh na zrušení patentu tedy musí identifikovat či dostatečně jasně popsat namítané
dokumenty tak, aby byl žalovaný schopen provést porovnání patentových nároků napadaného
patentu. V posuzovaném případě se tak nestalo a žalovaný nepochybil, pokud tento deficit
neodstraňoval svou vlastní procesní aktivitou, jak je mu vytýkáno ze strany městského soudu.
[23] Žalobkyně ve svém návrhu na zrušení patentu uvedla, že patentové nároky daného
vynálezu obsahují obecně známá řešení a principy (běžně užívané např. v elektronickém
bankovnictví), které pouze popisují stav techniky, přičemž bylo pouze navrženo využívat je
pro vzájemné sdílení informací mezi poskytovateli zdravotních služeb. Všechny patentové nároky
jsou technicky pouze obecně známými a využívanými nástroji výpočetní techniky. Předmětné
řešení proto dle jejího názoru nesplňuje podmínku novosti, ani vynálezeckého kroku,
ani průmyslové využitelnosti.
[24] Stav techniky pro účely patentového řízení je však třeba prokazovat především
příslušnými patentovými nároky nebo odbornou technickou literaturou, nikoliv vágními odkazy
na to, že se jedná o obecně známý systém či řešení, navíc bez časového ukotvení této „obecné
známosti“. Pokud žalobkyně tvrdí, že tyto postupy jsou, respektive v roce podání přihlášky
patentu byly, skutečně všeobecně známé, bylo na ní, aby nejprve jasně uvedla,
v jakých dokumentech jsou tato obecně známá řešení popsána, potažmo jaké podklady jsou
relevantní pro zjištění stavu techniky. Předložené podklady musí obsahovat popis konkrétního
existujícího technického řešení, které měla žalobkyně na mysli, včetně jeho fungování, které bylo
zpřístupněno veřejnosti ústní či písemnou formou, užíváním nebo jinak, se kterým je možno
nároky napadeného patentu porovnat a určit, zda se jedná o řešení nové, či nikoliv.
[25] K patentovatelnosti předmětného řešení lze uvést, že argumentace žalobkyně je příliš
zjednodušující, neboť i použití známých věcí k novému účelu může být za určitých okolností
patentovatelným vynálezem (srov. bod [31] rozsudku sedmého senátu). Návrh žalobkyně
neobsahoval žádnou technickou dokumentaci, ze které by bylo možné vyčíst stav techniky
v době udělení patentu, a tedy odůvodnit návrh na jeho zrušení, resp. zpochybnit
patentovatelnost vynálezu. Tvrzení o obecně známých postupech nepředstavuje důkaz,
na nějž může žalovaný v řízení o zrušení patentu adekvátně reagovat, resp. důkaz relevantní
z pohledu patentového práva, který by prokazoval zákonem stanovené důvody pro zrušení
patentu.
[26] Žalobkyně k návrhu na zrušení patentu předložila dokumenty D2 až D5. Zjednodušeně
se jednalo o nedatované informace a formuláře k produktu navrhovatelky „Karta života“.
V rozkladu upřesnila, že pokud argumentovala stavem techniky, mínila tím „komplexní stav veškeré
existující a užívané informační technologie, kterou by bylo možné za daným účelem využít“. Dále pak odkázala
na existenci internetového bankovnictví, které funguje totožným způsobem, což považovala
za skutečnost obecně známou. K těmto tvrzením doložila ochranné známky názvu internetového
bankovnictví některých bank. Technickou stránku však banky nemají pod patentovou ochranou.
Dále pak popsala, že k přenosu dat ve zdravotnictví docházelo již od roku 1993. Poukázala
též na systémy přenosu dat ve zdravotnictví ve Velké Británii, Německu a Rakousku,
které fungují na stejných principech jako předmět ochrany napadeného patentu. To doložila
obsahem internetových stránek týkajících se těchto informačních systémů (datovaným ke dni
3. 2. 2014). Konečně odkazovala i na účast majitele patentu (stěžovatelky) na evropském projektu
epSOS majícím za cíl usnadnit mezistátní výměnu zdravotnických informací a předložila obsah
webových stránek týkajících se tohoto projektu (datovaný ke dni 3. 2. 2014). Žalovaný
v prvostupňovém rozhodnutí, a v souladu s ním i předseda žalovaného v napadeném rozhodnutí,
učinil závěr, že dokumenty D2 až D5 nemohly být stavem techniky vůči napadenému patentu,
neboť dokumenty D3 až D5 neobsahují žádné technické informace a dokument D2 není
datován, takže nelze určit, zda mohl být stavem techniky přede dnem práva přednosti
(červenec 2002), přičemž dotčený produkt „Karta života“ byl přihlášen jako ochranná známka
až v roce 2009. K obsahu dokumentů přiložených navrhovatelkou k jejímu rozkladu
pak předseda žalovaného nepřihlížel, neboť nebyly součástí návrhu na zrušení patentu.
[27] Ve smyslu §5 odst. 2 patentového zákona se stavem techniky stává řešení, k němuž byl
umožněn přístup veřejnosti písemně, ústně, využíváním nebo jiným způsobem. To znamená,
že takové řešení je přístupné neomezenému okruhu osob. Současně veřejnost zná každý
jednotlivý krok fungování daného řešení, nestačí jen veřejné využívání výsledku řešení určitou
skupinou koncových uživatelů.
[28] Lze souhlasit se stěžovatelkou a žalovaným, že žalobkyně k návrhu na zrušení patentu
nepředložila žádný dokument, který by prokazoval stav techniky k datu podání přihlášky patentu.
Veškeré předložené dokumenty se týkaly jejího produktu „Karta života“ a nebyly nijak datovány.
Nadto většina z těchto dokumentů obsahuje spíše administrativní a právní informace k využívání
tohoto produktu, nikoliv technické. K tomu, že argumenty a důkazy navrhovatele musí být
dostatečně konkrétní, aby mohlo dojít k popření patentovatelnosti zpochybňovaného řešení,
odkazuje Nejvyšší správní soud na závěry uvedené v bodě [35] rozsudku sedmého senátu,
s nimiž se zcela ztotožňuje.
[29] Stejně tak Nejvyšší správní soud neshledal (na rozdíl od městského soudu) nedostatečným
odůvodnění napadeného rozhodnutí (ve spojení s prvostupňovým) ve vztahu k přítomnosti
technického prvku, k novosti a stavu techniky. V tomto rozsahu platí totéž, co již konstatoval
v bodech [36] a [37] rozsudku sedmého senátu.
[30] Námitce stěžovatelky, že městskému soudu nepřísluší přezkoumávat patentovatelnost
technického řešení, neboť tato činnost je ve výlučné pravomoci žalovaného, přisvědčit naopak
nelze. K šíři soudního přezkumu se jednoznačně vyjádřil rozšířený senát v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 12. 5. 2015, č. j. 7 As 69/2014 – 50, tak, že: „[p]osouzení, zda je vynález nový
a zda je výsledkem vynálezecké činnosti, je otázkou právní a vychází ze skutkového stavu věci zjištěného
na základě hodnocení důkazů. Správní uvážení se zde neuplatní. Skutkový i právní závěr správního orgánu
o těchto otázkách soud přezkoumává v rámci námitek uplatněných v žalobě v plném rozsahu; vyjde-li v řízení
najevo potřeba posouzení odborných otázek, může soud vyžádat odborné vyjádření nebo znalecký posudek.“
[31] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že již v rozsudku sedmého senátu s ohledem
na shora uvedené konstatoval, že za situace, kdy žalobkyní předložené argumenty a důkazy nebyly
dostatečně konkrétní pro to, aby byl žalovaný na jejich podkladě sám ze své iniciativy schopen
namísto žalobce vyhledat technickou dokumentaci za účelem jejího porovnání s patentovými
nároky stěžovatelky, nelze předjímat, zda mohlo být dané řešení skutečně patentovatelné.
Proto nijak nepřihlížel ani ke znaleckému posudku, který stěžovatelka přiložila ke své kasační
stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[32] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal kasační stížnost důvodnou,
a proto mu nezbylo, než zrušit rozsudek městského soudu a věc mu vrátit zpět k dalšímu řízení.
[33] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu