ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.264.2018:42
sp. zn. 6 As 264/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška a soudců
JUDr. Ivo Pospíšila (soudce zpravodaj) a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: CZ GOLF
INVESTMENT, a.s., IČO: 25986228, se sídlem Opletalova 1284/37, 110 00 Praha 1,
zastoupen JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786,
530 02 Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, 100 00 Praha, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne
30. 4. 2015, č. j. 620/530/15, 25775/ENV/15, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, č. j. 3 A 73/2015 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předcházející řízení
[1] Česká inspekce životního prostředí (dále též jen „ČIŽP“ či „inspekce“) rozhodnutím
ze dne 24. 2. 2009, č. j. ČIŽP/44/OOP/SR02/0617749.003/08/UJU (dále jen „rozhodnutí
o náhradním opatření“), uložila žalobci povinnost odstranit následky neoprávněných zásahů,
kterých se dopustil při realizaci záměru výstavby „Sportovního a rekreačního areálu golf resort
Ústí nad Labem“. Žalobce při provádění zemních a ostatních stavebních prací v období duben
až září 2006 způsobil nevratnou biologickou přeměnu v bezprostředním okolí vodní plochy
Podhorského jezera (Všebořické důlní propadliny) na pozemku p. č. 898/49, k. ú. Všebořice,
o rozloze 27,5 ha. Žalobce konkrétně narušil biotop živočichů (včetně těch, kteří jsou řazeni
mezi zvláště chráněné druhy), zapříčinil úhyn raných vývojových stádií ocasatých obojživelníků
a žab, a zničil hnízda zde hnízdících druhů ptáků. ČIŽP dospěla k závěru, že s ohledem
na způsobené škody na životním prostředí nebylo možné uložit žalobci povinnost navrácení
v předešlý stav podle §86 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „ZOPK“). Proto podle §86 odst. 2 téhož zákona rozhodla
o provedení přiměřeného náhradního opatření k nápravě, které spočívalo v obnově funkcí
a rekonstrukci rybníku nalézajícího se v CHKO Labské Pískovce na území obce Ludvíkovice.
Jeho vlastníkem je Agentura ochrany přírody a krajiny, která ČIŽP navrhla vybraný
způsob náhradního opatření k nápravě. Orientační náklady na rekonstrukci byly vyčísleny
na 3 879 000 Kč.
[2] Lhůta ke splnění náhradního opatření stanovená původně na 13. 3. 2012 byla
prodloužena rozhodnutím ČIŽP č. j. ČIŽP/44/OOP/SR03/0617749.003/12/UJU ze dne
29. 3. 2012 (dále jen „rozhodnutí o prodloužení lhůty“) do 1. 1. 2014.
[3] Žádostí ze dne 1. 8. 2014 se žalobce podle §84 ZOPK domáhal změny či zrušení
rozhodnutí o náhradním opatření. Žalobce k žádosti přiložil „Přírodovědecký průzkum Golfového hřiště
Všebořice“ zpracovaný dne 30. 9. 2013.
[4] ČIŽP rozhodnutím ze dne 2. 12. 2014 žádost žalobce zamítla, jelikož neshledala důvody
pro zrušení či změnu rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009 o náhradním opatření k nápravě. Žalobce
podal proti tomuto rozhodnutí odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 3. 2015 toto odvolání
zamítl. V této věci pak žalobce podal žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský
soud“), který ji částečně odmítl a částečně zamítl. Následně se Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 25. 10. 2018, č. j. 10 As 166/2018 - 51, ztotožnil s nedůvodností žaloby proti rozhodnutí
ve věci předmětné žádosti.
[5] Dne 8. 9. 2014 vydala ČIŽP příkaz č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1408583.001/14/UJU
(dále jen „příkaz“), kterým žalobci uložila pokutu ve výši 2 000 000 Kč včetně povinnosti
uhradit náklady řízení v paušální výši 1 000 Kč. Proti příkazu podal žalobce odpor,
jehož následkem byl příkaz zrušen. Rozhodnutím inspekce ze dne 26. 1. 2015,
č. j. ČIŽP/44/OOP/SR01/1408583.004/15/UJU (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), byla
žalobci uložena pokuta ve výši 2 000 000 Kč za správní delikt podle §88 odst. 2 písm. g) ZOPK.
Správního deliktu se žalobce dopustil nesplněním opatření k nápravě, které mu bylo uloženo
rozhodnutím o náhradním opatření ze dne 24. 2. 2009. Rozhodnutím ze dne 30. 4. 2015,
č. j. 620/530/15, 25775/ENV/15 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání
žalobce a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.
[6] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí žalobou u městského soudu. Rozsudkem
ze dne 27. 6. 2018, č. j. 3 A 73/2015 - 53 (dále též „napadený rozsudek“), městský soud žalobu
zamítl. Nepřisvědčil žalobci, že rozhodnutí o náhradním opatření je nicotné (žalobce namítal
neuskutečnitelnost opatření, neboť uložené povinnosti nemohl splnit bez aktivity dalších
subjektů, konkrétně Agentury ochrany přírody a krajiny; že bod 4. výroku rozhodnutí
o náhradním opatření zakládá novou pravomoc orgánu veřejné správy nad rámec zákona;
že bod 5. výroku rozhodnutí o náhradním opatření nemůže splnit, neboť vypořádat všechny
připomínky, námitky a požadavky vznesené správními orgány, účastníky řízení a dotčenými
orgány státní správy v rámci řízení o povolení stavby, o povolení k nakládání s vodami,
v kolaudačním řízení a v řízení o schválení manipulačního plánu je úkolem správního orgánu,
který je příslušný k vedení těchto řízení).
[7] Městský soud dále konstatoval, že zahájení řízení ve věci zrušení nebo změny rozhodnutí
o náhradním opatření ze strany ČIŽP samo o sobě nepředstavovalo procesní překážku
pro vydání rozhodnutí o pokutě. Aby tomu tak bylo, musela by ČIŽP výslovně pozastavit
vykonatelnost rozhodnutí o náhradním opatření, což se nestalo. Právním účinkům rozhodnutí
o náhradním opatření by bránilo až nové rozhodnutí, kterým by ČIŽP rozhodnutí o náhradním
opatření měnila či rušila. ČIŽP však k vydání takového rozhodnutí nepřistoupila. Nepřisvědčil
ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nedostatečné vypořádání
odvolacích námitek.
[8] Podle městského soudu inspekce nepochybila, když nezařadila do správního spisu
s podklady pro rozhodnutí o pokutě přírodovědecký průzkum, kterým žalobce zpochybňoval
oprávněnost uloženého náhradního opatření. Předmětem rozhodnutí o pokutě a předcházejícího
řízení byla otázka spáchání správního deliktu podle §88 odst. 2 písm. g) ZOPK a uložení sankce
za protiprávní jednání, které mělo spočívat v tom, že žalobce nesplnil povinnosti uložené
pravomocným a vykonatelným rozhodnutím o náhradním opatření. Inspekce shledala naplnění
znaků skutkové podstaty tohoto správního deliktu a uložila svým rozhodnutím žalobci
za protiprávní jednání sankci. Z přírodovědeckého průzkumu mělo podle slov žalobce vyplývat,
že nedošlo k nevratnému poškození přírody a krajiny v lokalitě Všebořice. Tato otázka
však nebyla relevantní pro rozhodnutí o pokutě, nýbrž pro rozhodnutí o náhradním opatření,
resp. jeho přezkum. Předložený průzkum byl podkladem pro rozhodnutí ve věci obnovy řízení
a změny či zrušení rozhodnutí o náhradním opatření. V této souvislosti není pochybením
ani skutečnost, že se ČIŽP v rozhodnutí o pokutě k přírodovědeckému průzkumu vyjadřovala,
neboť tím reagovala na námitky žalobce.
[9] Stejně tak nebylo třeba shromažďovat podklady, které by vypovídaly o hrozícím
poškození životního prostředí, neboť pro rozhodnutí o spáchání správního deliktu podle §88
odst. 2 písm. g) ZOPK není otázka hrozby dalších škod na životním prostředí relevantní.
Protiprávního jednání se žalobce dopustil čistě neplněním pravomocně uloženého náhradního
opatření. Riziko dalšího poškození životního prostředí má však význam pro určení výše
pokuty za protiprávní jednání a bylo jedním z důvodů uložení pokuty v nejvyšší možné výši.
Tím se ČIŽP zabývala na str. 9 rozhodnutí o pokutě, žalovaný pak rozvedl, v čem riziko škod
na životním prostředí spočívá. Správní orgány uvedly i podklady, z nichž vycházely. Městský soud
dále rozebral, že zohlednění ohrožení zdraví a života obyvatel obce Ludvíkovice nebylo
v rozporu se zákonem, neboť zdraví a život lidí je důležitým zájmem chráněným právem,
proto je nepochybně okolností, ke které ČIŽP měla při stanovení výše pokuty přihlédnout
v rámci správního uvážení. Nadto je-li orgán ochrany přírody povinen při stanovení výše pokuty
přihlížet k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny, tím spíše je povinen
přihlédnout k hrozící újmě na životě a zdraví lidí.
[10] Konečně byla dle městského soudu dostatečně odůvodněna i výše pokuty, která byla
uložena v zákonných mezích, přičemž správní orgány nikterak nepřekročily meze správního
uvážení, ani je nezneužily, zabývaly se i majetkovou situací žalobce a neshledaly pokutu
jako likvidační. Ani městský soud nepovažoval výši pokuty za zjevně nepřiměřenou.
II. Obsah kasační stížnosti a další podání účastníků řízení
[11] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl v záhlaví označený rozsudek městského soudu
kasační stížností, kterou dle svých slov opírá o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Stěžovatel tvrdí, že příkaz a následně i prvostupňové rozhodnutí byly vydány v situaci,
kdy bylo vedeno řízení ve věci změny či zrušení podkladového rozhodnutí o uložení náhradního
opatření, a inspekce proto měla přerušit řízení o správním deliktu. Městský soud opřel
své rozhodnutí o argument, že inspekce by musela výslovně pozastavit vykonatelnost rozhodnutí
o náhradním opatření, což se nestalo. Nevypořádal se však s námitkami stěžovatele, že mohlo
dojít k situaci, kdy by byla uložena pokuta ve chvíli, kdy by již bylo zrušeno či změněno
rozhodnutí o náhradním opatření. Nevyřešení této předběžné otázky koliduje s principem
efektivnosti správního řízení a principem dobré správy. Správní orgány stěžovatele sankcionovaly
namísto toho, aby šetřily jeho oprávněné zájmy a včas vyřídily jeho žádost o změnu či zrušení
rozhodnutí o opatření k nápravě. Městský soud se k tomu nijak nevyjádřil. Přiznáním odkladného
účinku žalobě však těmto námitkám fakticky přisvědčil.
[13] Stěžovatel trvá na tom, že ČIŽP pochybila, když do spisové dokumentace nezařadila
přírodovědecký průzkum. V rozhodnutí o pokutě nebyla pouhá zmínka o tomto podkladu,
ale inspekce se jím detailně zabývala a hodnotila jej na str. 5 a 6. Pokud je za této situace určitý
dokument podkladem pro argumentaci účastníka řízení, jde o dokument, který se dané věci týká,
a proto musí být součástí správního spisu. Městský soud tuto otázku nesprávně posoudil.
[14] Dle stěžovatele bylo rozhodnutí o náhradním opatření nicotné (protože náhradní opatření
k nápravě není v mnoha ohledech realizovatelné), a proto nemohlo být základem pro uložení
pokuty. Argumentaci stěžovatele v tomto rozsahu městský soud adekvátně nevyvrátil. Stěžovatel
dále rozvedl úvahy o nerealizovatelnosti opatření k nápravě z důvodu nemožnosti zajistit
součinnost Agentury ochrany přírody a krajiny, dále pak rozšíření jejích pravomocí nad rámec
zákona (podmínkou pod bodem 4. rozhodnutí o náhradním opatření) a nesouhlasil s výkladem
podmínky uvedené pod bodem 5. rozhodnutí o náhradním opatření, jak jej provedl městský
soud.
[15] Podle stěžovatele správní orgány, a následně i městský soud nesprávně přičítaly k tíži
stěžovatele některé okolnosti a naopak nezohlednily žádné polehčující. Souhlasí s městským
soudem, že budoucí riziko může být faktorem, který lze zohlednit při určování výše pokuty.
To ale neplatí v nyní posuzovaném případě. Stěžovatel nesplnil náhradní opatření spočívající
v obnově funkcí rybníka v Ludvíkovicích. Tento rybník byl vybrán za účelem záchrany kuňky
obecné a čolka velkého. Správní orgány však riziko spatřovaly v hrozících záplavách v případě
přívalových dešťů a souvisejících škodách. Proto považuje stěžovatel za naprosto chybné
posouzení soudu, dle kterého jde o doklad o riziku dalšího poškození životního prostředí.
Kromě toho nebyl špatný stav rybníka způsoben stěžovatelem, ale jde o dlouhodobý ustálený
stav. Stěžovatel zde žádné riziko nevyvolal. Nadto v případě náhlých přívalových dešťů
s následnými bleskovými záplavami vzniká riziko škod na životním prostředí, majetku státu, obcí
či občanů obecně na celém území ČR. Toto ohrožení životního prostředí by v případě
přívalových dešťů a bleskových povodní hrozilo bez dalšího, proto nemůže být přičítáno k tíži
stěžovatele, a uvedená argumentace je zcela irelevantní.
[16] K argumentaci o nedostatečně zjištěných skutečnostech ve vztahu k určení výše pokuty
a absenci zkoumání možných likvidačních důsledků městský soud pouze konstatoval, že pokuta
byla uložena v zákonných mezích a její stanovení bylo řádně odůvodněno. Nicméně městský
soud nezohlednil, že i inspekce v rozhodnutí o prodloužení lhůty konstatovala, že se stěžovatel
nijak nevyhýbá plnění svých povinností. Proto neobstojí závěr, že stěžovatel dosud neprojevil
snahu o splnění rozhodnutí o náhradním opatření. Stěžovatel poukazoval i na zajištění projektové
dokumentace pro jednotlivé práce na rekonstrukci rybníka, což soud nijak nereflektoval.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek považuje za dostatečně
odůvodněný a věcně správný. Kasační námitku, v níž stěžovatel namítá nicotnost rozhodnutí
o náhradním opatření, považuje za nepřípustnou, neboť se proti tomuto rozhodnutí stěžovatel
včas nebránil.
[18] Nepřípadná je dle žalovaného argumentace stěžovatele, podle které přiznáním
odkladného účinku žalobě městský soud uznal jako oprávněnou námitku, že správní orgány
pochybily, když o uložení pokuty za správní delikt rozhodly dříve, než bylo skončeno řízení
o žádosti o změnu či zrušení rozhodnutí o náhradním opatření. Přiznáním odkladného účinku
nebylo rozhodováno meritorně o žalobě. Žalovaný upozornil, že předmětem přezkumu v nyní
posuzovaném případě je rozhodnutí o správním deliktu, nikoliv podmínky náhradního opatření.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[19] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud
v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[20] Kasační stížnost není důvodná.
[21] Předně Nejvyšší správní soud připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou
dispoziční (viz např. rozsudek ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 - 70). Obsah a kvalita
kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah
rozsudku soudu. Je proto odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval
skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského (zde městského) soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54,
či ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42). Stěžovatel v převážné části kasační stížnosti
opakuje námitky obsažené v žalobě, aniž by jakkoliv reagoval na argumentaci městského soudu.
Pokud se v několika odstavcích pokusil o polemiku s odůvodněním napadeného rozsudku,
pak se jedná spíše o obecnou proklamaci o nesprávnosti závěrů městského soudu, případně
nedostatečnosti vypořádání žalobního bodu, který je v kasační stížnosti zopakován.
[22] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem, že napadené rozhodnutí,
resp. prvostupňové rozhodnutí nebylo nezákonné z důvodu, že správní orgány s uložením
pokuty nevyčkaly na pravomocné rozhodnutí o stěžovatelově žádosti o změnu či zrušení
rozhodnutí o opatření k nápravě. Městský soud správně uvedl, že podstatná je existence
rozhodnutí o opatření k nápravě, jehož účinky nebyly nijak pozastaveny, a že povinnosti uložené
tímto rozhodnutím stěžovatel nesplnil. Pokud městský soud správně kvalifikoval, že vydání
rozhodnutí o namítané žádosti není podmínkou pro rozhodnutí o správním deliktu
(tedy rozhodnutím o předběžné otázce, jak tvrdil stěžovatel), proto není napadené rozhodnutí
nezákonné z důvodů uvedených v žalobě, pak se s žalobními body vypořádal dostatečně.
Nemusel již podrobně reagovat na každý dílčí argument tohoto žalobního bodu a vypořádávat
se s hypotetickou situací naznačenou stěžovatelem, když tato situace v případě stěžovatele vůbec
nenastala. Stěžovatel neuvedl žádné podstatné argumenty, z nichž by vyplývalo, že postup
správních orgánů nebyl v souladu se zákonem, či že by bylo nějak zasaženo do jeho práv.
Pokud pak poukazuje na zásady činnosti správních orgánů, vztahuje negativní důsledky počínání
inspekce spíše k řízení o žádosti o změnu či zrušení opatření k nápravě, nikoliv k řízení
o správním deliktu. Nadto rozhodnutí o pokutě bylo vydáno až po zamítnutí stěžovatelovy
žádosti (byť nepravomocně) a napadené rozhodnutí v době, kdy již řízení o žádosti pravomocně
skončilo. Jelikož tedy rozhodnutí o náhradním opatření zůstalo beze změny, neseznal Nejvyšší
správní soud, proč by měl žalovaný prvostupňové rozhodnutí měnit či rušit a jaké pochybení
by měl inspekci konkrétně vytýkat. Pokud se stěžovatel domnívá, že mu městský soud
přisvědčil přiznáním odkladného účinku žalobě, pak Nejvyšší správní soud upozorňuje,
že usnesení o přiznání odkladného účinku je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy
a nelze z něj předjímat budoucí rozhodnutí o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 10. 2005, č. j. 8 As 26/2005 - 76, publ. pod č. 1072/2007 Sb. NSS).
[23] Městský soud posoudil správně i to, že správní orgány nepochybily, když v daném
případě nezařadily stěžovatelem předložený přírodovědecký průzkum do spisové dokumentace.
Vysvětlil, že pro závěr o spáchání vytýkaného správního deliktu nebyl vůbec relevantní,
protože i kdyby z něj vyplývalo, co dovozoval stěžovatel, nemělo by to na rozhodnutí v dané věci
vliv. Proto nemusel být součástí spisové dokumentace. Tento nosný argument soudu stěžovatel
nijak nezpochybňuje a pouze opakuje, že inspekce se v prvostupňovém rozhodnutí k obsahu
průzkumu vyjádřila a hodnotila, co z něj vyplývá. Nijak se ani nevyjadřuje k argumentu,
dle něhož správní orgány hodnotily předmětný průzkum proto, že reagovaly na tvrzení
stěžovatele. Již proto nemůže být kasační námitka důvodná. Stěžovatel nadto vůbec neuvádí,
jak absence tohoto průzkumu ve správním spise mohla zasáhnout do jeho práv. Uvedený
podklad byl součástí spisu ve věci žádosti o změnu či zrušení rozhodnutí o opatření k nápravě
a stěžovateli byl jeho obsah nepochybně znám, když se jedná o dokument, který inspekci
sám předložil. Jak by tedy případná vada (aniž by tím Nejvyšší správní soud zpochybňoval závěr,
že se o vadu řízení nejednalo) mohla ovlivnit zákonnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud neseznal. Ke zrušení rozhodnutí správního orgánu může vést pouze podstatná vada
řízení, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé (tedy porušení práva
hmotného), jak vyplývá z §76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (což konstantně potvrzuje i setrvalá
judikatura zdejšího soudu, viz např. rozsudky ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004 – 55, ze dne
16. 10. 2007, č. j. 6 As 29/2006 – 44, či ze dne 4. 6. 2009, č. j. 9 As 72/2008 – 69, z novějších
pak zejména rozsudek ze dne 22. 3. 2017, č. j. 2 As 322/2016 – 39).
[24] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit žalovanému, že námitky týkající se nicotnosti
rozhodnutí o náhradním opatření jsou zcela nepřípustné. Pokud se účastník včas nebrání
proti nicotnému rozhodnutí, nemůže jej již samostatně napadat žalobou a domáhat se výroku
o vyslovení nicotnosti. Nicméně pokud je takové rozhodnutí podkladem pro vydání dalšího
rozhodnutí, musí soud při přezkumu navazujícího rozhodnutí k případné nicotnosti přihlédnout.
Proto bylo na místě se stěžovatelovými námitkami věcně zabývat, což ostatně městský
soud také učinil. Obdobné závěry ohledně přípustnosti stěžovatelových námitek vyslovil Nejvyšší
správní soud již v rozsudku ze dne 25. 10. 2018, č. j. 10 As 166/2018 – 51, ve věci
zamítnutí stěžovatelovy žádosti o změnu či zrušení rozhodnutí o náhradním opatření. Zde rovněž
tyto námitky věcně posoudil a dospěl k závěru, že předmětné rozhodnutí není nicotné.
Jelikož stěžovatel uváděl stejné důvody nicotnosti rozhodnutí o náhradním opatření i v nyní
posuzovaném případě, odkazuje Nejvyšší správní soud na odůvodnění svého rozsudku
v označené věci, konkrétně body [17] až [22], s nímž se zcela ztotožňuje a nemá důvod
se od něj jakkoliv odchylovat.
[25] Nejvyšší správní soud se nemohl zabývat námitkou, v níž stěžovatel zpochybňuje způsob,
jakým správní orgány (a potažmo i městský soud) zohlednily ohrožení životního prostřední
v důsledku dešťů a záplav (bod [16] tohoto rozsudku). Tato námitka je totiž nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť tak, jak ji formuloval v kasační stížnosti, nebyla uplatněna
již v řízení před městským soudem. Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný neshromáždil žádné
podklady svědčící o hrozícím poškození životního prostředí a že riziko ohrožení obyvatel
obce Ludvíkovice při případném protržení hráze nemohlo být zohledněno při určování výše
pokuty, neboť aspekt péče o člověka nespadá pod ochranu životního prostředí. Městský soud
se s touto argumentací náležitě vypořádal, uvedl, proč hrozba záplav (a s tím související péče
o člověka) spadá pod ochranu životního prostředí, proč mohla být zohledněna jako přitěžující
okolnost, a z jakých podkladů správní orgány vycházely, přičemž zdůraznil, že se nejednalo
o jediný důvod uložení pokuty v maximální výši. Teprve v kasační stížnosti pak stěžovatel uvádí,
že účelem náhradního opatření nebylo předcházení škodám v případě přívalových dešťů a záplav,
že toto riziko sám nezpůsobil, a že by vzniklo bez dalšího na celém území České republiky,
nikoliv jen v Ludvíkovicích. Stěžovatel tedy v žalobě sice zpochybňoval možnost přičítat
mu k tíži riziko záplav v obci Ludvíkovice, nicméně činil tak ze zcela jiných důvodů (jednak
nedostatečné podklady a jednak nemožnost zahrnout pod ZOPK i ochranu člověka)
než v kasační stížnosti. Tím uplatnil námitku, která jde nad rámec žalobních bodů, a je
proto nepřípustná. Je však třeba přisvědčit argumentaci městského soudu, že ohrožení obyvatel
obce Ludvíkovice záplavami po dobu trvání špatného stavu rybníka (včetně hráze) může být
bráno jako přitěžující okolnost při stanovení výše pokuty (podrobněji viz bod 40. napadeného
rozsudku), přičemž není pravdou, že by se městský soud spokojil pouze s konstatováním
žalovaného o existenci tohoto rizika. Městský soud v bodě 39. poukázal i na konkrétní podklady
rozhodnutí, z nichž správní orgány vycházely.
[26] Konečně neshledal zdejší soud důvodnými ani výtky mířící proti stanovení výše pokuty
a jejímu odůvodnění. Předně nelze přisvědčit stěžovateli, že by městský soud pouze konstatoval
dostatečnost odůvodnění výše pokuty a nepřekročení zákonných mezí správními orgány. Městský
soud konkrétně rozvedl, jaká kritéria správní orgány zohlednily při určování výše pokuty
a s ohledem na ně dospěl k závěru, že své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a že pokuta není
nepřiměřená. Pokud ČIŽP přičítala stěžovateli k tíži, že ani po uplynutí lhůty k provedení
náhradního opatření neprojevil snahu či jiný zájem vedoucí k započetí byť jen přípravných prací
směřujících ke splnění uloženého náhradního opatření, pak toto stanovisko nemůže být
jakkoliv zpochybněno tím, co konstatovala v době prodloužení lhůty pro splnění náhradního
opatření, tedy dávno před tím, než takto prodloužená lhůta uběhla. Pokud se tehdy inspekce
nedomnívala, že by se stěžovatel vyhýbal plnění stanovených povinností, nijak to nevyvrací
skutečnost, že zároveň neprojevil snahu splnit opatření alespoň dodatečně po uplynutí
prodloužené lhůty. Stěžovatel podle správních orgánů nezapočal v době rozhodování o pokutě
s přípravnými pracemi ke splnění náhradního opatření a nepožádal ani o prodloužení platnosti
výjimky ze zákazů stanovených v §50 odst. 1 a 2 ZOPK, udělené mu podle §56 odst. 1 ZOPK.
Tato výjimka, nutná k provedení prací souvisejících s realizací uloženého nápravného opatření,
pozbyla platnosti a stěžovatel nepožádal o zahájení nového řízení ve věci jejího udělení.
Tyto skutečnosti, které považoval městský soud za dostatečně odůvodňující (mimo další
okolnosti rekapitulované v bodě [42] napadeného rozsudku) uložení pokuty ve výši 2 mil. Kč,
nezpochybňuje ani velmi obecný poukaz stěžovatele na zajištění projektové dokumentace,
proto městský soud nijak nepochybil, když se k němu výslovně nevyjádřil. Správní orgány
nadto akcentovaly, že stěžovatel nijak nenapadal rozhodnutí o náhradním opatření v době
jeho uložení a začal ho zpochybňovat až těsně před uplynutím lhůty (téměř pětileté) pro splnění
náhradního opatření (žádostí o obnovu řízení), což dokládá nedostatečnou pozornost a vážnost
ke splnění opatření k nápravě, resp. snahu se jeho plnění na poslední chvíli vyhnout.
Podle kontroly provedené dne 26. 6. 2014 byl přitom rybník stále ve stejném stavu jako v době
uložení náhradního opatření. S ohledem na vše uvedené nelze mít za to, že by správní orgány
nesprávně posoudily, zda měl stěžovatel snahu uložené opatření splnit.
[27] Co se týče tvrzených likvidačních účinků uložené pokuty, k těm již stěžovatel v kasační
stížnosti pouze konstatuje, že městský soud toliko konstatoval dostatečné odůvodnění
napadeného (resp. prvostupňového) rozhodnutí. Této námitce Nejvyšší správní soud
již v předchozím bodě tohoto rozsudku nepřisvědčil. Stěžovatel již nijak věcně nerozporuje
stanovisko zaujaté správními orgány, že podle skutečností zjištěných ve správním řízení nemůže
být pokuta pro stěžovatele likvidační a pokud stěžovatel tvrdí opak, měl předložit další podklady,
které by závěry správních orgánů vyvrátily. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že námitka mířící
proti stanovení výše pokuty a způsobu, jak tuto otázku posoudil městský soud, není důvodná.
IV. Závěr a náklady řízení
[28] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá
proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu