ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.301.2018:31
sp. zn. 6 As 301/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Viktora Kučery (soudce zpravodaj) a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce:
BONVER WIN, a.s., se sídlem Cholevova 1530/1, Ostrava, zast. JUDr. Stanislavem
Dvořákem, advokátem se sídlem Pobřežní 394/12, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3728/17/5000-10610-703694, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 7. 2018, č. j. 22 Af 36/2017 – 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 114 Kč
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Stanislava
Dvořáka, advokáta se sídlem Pobřežní 394/12, Praha.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým zrušil
jeho rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3728/17/5000-10610-703694, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Citovaným rozhodnutím stěžovatel na základě odvolání žalobce změnil část výroku
rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne
25. 2. 2014, č. j. 44691/14/4000-49100-050287, jímž byla žalobci podle §48 odst. 1 písm. c)
zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o loteriích“), uložena pokuta ve výši 180 000 Kč za porušení §17 odst. 9 zákona
o loteriích, jehož se dopustil tím, že „v provozovně Bonver, na adrese Březenecká 4799, Chomutov
dne 28. 8. 2013 v době od 21:00 do 22:00 hodin byla zjištěna strážníky Městské policie Chomutov přítomnost
osoby mladší 18 let, a to mladistvé D. G., nar. X, čímž byl porušen zákaz vstupu osoby mladší 18 let do herny
při provozování loterie a jiné podobné hry“.
[2] Dne 28. 8. 2013 Městská policie Chomutov provedla v žalobcově chomutovské
provozovně plánovanou komplexní kontrolu za účasti strážníků, pracovnic orgánu sociálně-
právní ochrany dětí a ekonomického odboru Magistrátu města Chomutov a za přítomnosti M. V.,
jakožto obsluhy provozovny. Kontrola se zaměřila i na přítomnost nezletilých na dané
provozovně. Tou byla zjištěna D. G., nar. X, což vyplývá z úředního záznamu o kontrole, resp.
podnětu k zahájení správního řízení, který Magistrát města Chomutov zaslal Ministerstvu financí,
které ho následně postoupilo správnímu orgánu I. stupně; ten po provedení řízení dospěl
k závěru o porušení zákona o loteriích, za což žalobci uložil pokutu (viz výše).
I.a. První (změnové) rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2014, č. j. 13561/14/5000-26000-703694
[3] Žalovaný na základě odvolání žalobce rozhodnutí správního orgánu I. stupně změnil
svým rozhodnutím ze dne 4. 6. 2014, č. j. 13561/14/5000-26000-703694, a to tak, že žalobci
podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích uložil pokutu ve výši 150 000 Kč za porušení
§1 odst. 8 a §17 odst. 9 zákona o loteriích, jehož se dopustil tím, že „v provozovně Bonver, na adrese
Březenecká 4799, Chomutov dne 28. 8. 2013 v době od 21:00 do 22:00 hodin byla zjištěna strážníky Městské
policie Chomutov přítomnost osoby mladší 18 let, a to mladistvé D. G., nar. X, čímž byl porušen zákaz účasti
osobám mladším 18 let na loteriích a jiných podobných hrách v návaznosti na zákaz vstupu osoby mladší 18 let
do herny při provozování loterie a jiné podobné hry“ (pozn.: podtržení doplněno Nejvyšším správním
soudem).
I.b. První (zrušující) rozsudek krajského soudu ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Af 79/2014 – 60
[4] Proti citovanému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu,
který o ni rozhodl rozsudkem ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Af 79/2014 – 60; tímto rozsudkem
krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud –
s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejm. rozsudky ze dne
14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011 – 81, publ. pod č. 2525/2012 Sb. NSS, ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 5 Afs 88/2013 – 41, a ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 108/2013 – 72) – konstatoval, že smyslu
a účelu zákona o loteriích vyhovuje pouze velmi aktivní přístup provozovatele, resp. odpovědné
osoby, která je povinna, co nejvíce omezit působení prostředí herny na nezletilého. Tento náhled
na věc umožňuje velmi citlivě zvážit všechny okolnosti jednotlivého případu. Podle názoru
krajského soudu v předmětném správním řízení proběhlo kvalitní dokazování, avšak neobjasněny
zůstaly dvě významné okolnosti. „Zaprvé, zda do provozovny dříve vstoupila kontrola, nebo nezletilá,
a nakolik kontrola ztížila paní Vodákové splnění jejích povinností odpovědné osoby. Zadruhé, zda nezletilá
někoho sledovala při aktivní hře a jak intenzivní byl její kontakt s hazardní hrou.“ Z tohoto důvodu krajský
soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení ve smyslu §76 odst. 1 písm. b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
a výslovně uvedl, že „správní orgány doplní dokazování ke dvěma zmíněným okolnostem.“
I.c. Druhé (změnové) rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3728/17/5000-10610-703694
[5] Žalovaný proti citovanému rozsudku krajského soudu nepodal kasační stížnost.
Pokračoval v odvolacím řízení a bez toho, že by přistoupil k doplnění skutkového stavu věci
dalším dokazováním, vydal rozhodnutí ze dne 31. 1. 2017, č. j. 3728/17/5000-10610-703694,
kterým znovu změnil prvostupňové rozhodnutí – tentokrát tak, že žalobci podle §48 odst. 1
písm. c) zákona o loteriích uložil pokutu ve výši 120 000 Kč za porušení §1 odst. 8 v návaznosti
na §17 odst. 2 zákona o loteriích, jehož se dopustil tím, že „v provozovně Bonver, na adrese
Březenecká 4799, Chomutov dne 28. 8. 2013 v době od 21:00 do 22:00 hodin byla zjištěna strážníky Městské
policie Chomutov přítomnost osoby mladší 18 let, a to mladistvé D. G., nar. X, jež se zdržovala v prostoru herny
s umístěnými technickými zařízeními, které byly v tu dobu v provozu, a v důsledku toho se účastnila loterií a
jiných podobných her, když účastník řízení neučinil taková opatření, aby se nezletilá nemohla hry zúčastnit
(pozn.: podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
I.d. Druhý (zrušující) rozsudek krajského soudu ze dne 26. 7. 2018, č. j. 22 Af 36/2017 – 50
[6] Žalobce citované rozhodnutí žalovaného napadl žalobou, v níž zpochybnil především
právní posouzení věci, jakož i samotnou pokutu. Současně namítl nedostatečně zjištěný skutkový
stav věci, neboť žalovaný žádné dodatečné dokazování neprovedl a zatížil tak řízení opětovně
vadou, pro kterou již jednou bylo jeho rozhodnutí zrušeno. Námitky směřující vůči právnímu
posouzení věci a uložené pokutě krajský soud neshledal důvodnými. Jako zcela důvodnou ovšem
shledal námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Krajský soud důrazně
vytknul žalovanému, že i přes výslovné pokyny v předchozím rozsudku neučinil žalovaný ničeho,
čím by vady skutkových zjištění napravil. Žalovaný byl ve smyslu §78 odst. 5 s. ř. s. vázán
právním názorem krajského soudu v uvedeném zrušujícím rozsudku, dle něhož ovšem v dalším
řízení nepostupoval; jasný pokyn k doplnění dokazování žalovaný nerespektoval. Navíc,
tento nezákonný postup, de facto popírající principy správního soudnictví, žalovaný umocnil tím,
že oproti předcházejícímu rozhodnutí nově vymezil skutek žalobce, který i jinak právně posoudil,
aniž respektoval dikci §115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“), neboť s uvedenými (novými) skutkovými a právními závěry
žalobce nikterak neseznámil a nedal mu možnost se k nim vyjádřit. Na základě toho tedy krajský
soud napadené rozhodnutí žalovaného (podruhé) zrušil pro vady řízení ve smyslu §76 odst. 1
písm. b) a c) s. ř. s.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[7] Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný odvolací orgán kasační stížnost,
v níž namítl jeho nezákonnost [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Stěžovatel (žalovaný)
nesouhlasil se zrušením svého rozhodnutí pro vady řízení, které mu krajský soud vytknul
a ke kterým konstatoval následující.
[8] Ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci stěžovatel poukázal
na odůvodnění zrušeného rozhodnutí (bod 41), z něhož vyplývá, že přijatá opatření ze strany
provozovatele (přítomnost obsluhy herny a upozornění na zákaz vstupu osob mladších 18 let
do herny na vchodových dveřích) nebyla ve svém výsledku dostatečně účinná.
Nezletilá bez zjevných problémů nejen, že vešla do herny, ale účastnila se pasivně i hry
na technickém zařízení. Stěžovatel též připomněl, že správním orgánem I. stupně bylo v dané
věci vyslechnuto celkem 5 svědků (strážníci městské policie, obsluha herny a sama nezletilá)
a i když jejich výpovědi byly rozporné, nebyla dohledána možnost výslechu dalších osob,
příp. provedení jiných důkazních prostředků, kterými by byly odstraněny nejasnosti ohledně
toho, kdo dříve vstoupil do provozovny – zda nezletilá nebo kontrola a nakolik pak probíhající
kontrola ztížila obsluze provozovny plnění jejich povinností ve vztahu k maximálnímu
možnému omezení působení prostředí herny na nezletilou. Dále stěžovatel uvedl, že objasnění
této otázky pro prokázání konkrétního porušení zákona o loteriích není v daném případě
rozhodné, neboť i kdyby připustil, že kontrola ztížila obsluze, resp. odpovědné osobě
provozovatele kontrolu nezletilé, nemůže se jednat o liberační důvod vedoucí ke zproštění
se odpovědnosti za správní delikt. S ohledem na to měl stěžovatel porušení zákona o loteriích
za prokázané – a to včetně toho, že došlo k pasivní účasti nezletilé na hře prostřednictvím
vizuálního a sluchového kontaktu s technickými zařízeními; k tomu opět odkázal na odůvodnění
zrušeného rozhodnutí (bod 40), v němž hodnotí svědeckou výpověď nezletilé D. G..
[9] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu o nedostatečném zjištění skutkového
stavu věci a nerespektování jeho právního názoru uvedeného v předchozím rozsudku ze dne
13. 10. 2016, č. j. 22 Af 79/2014 – 60. V návaznosti na tento rozsudek stěžovatel změnil či spíše
zpřesnil výrok rozhodnutí, v němž reflektoval též vývoj rozhodovací praxe v oblasti skutku
spočívajícího v zákazu vstupu do herny a hry nezletilých. Ke změně části výroku přistoupil
za naprosto stejného důkazního stavu věci a seznámení žalobce se změnou, resp. zpřesněním
právní kvalifikace považoval za nadbytečné. Na základě toho stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zrekapituloval dosavadní procesní průběh věci
s tím, že považuje napadený rozsudek za správný a kasační stížnost za nedůvodnou. Navrhl
proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Poté přezkoumal napadený
rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil
při tom, zda rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Podstata věci spočívá v posouzení postupu krajského soudu, který rozhodnutí stěžovatele
– žalovaného odvolacího orgánu zrušil z toho důvodu, že nerespektoval jeho závazný právní
názor vyslovený v předchozím zrušujícím rozsudku a bez dalšího dokazování opět přistoupil
k vydání rozhodnutí o uložení pokuty žalobci (v němž navíc změnil právní kvalifikaci skutku
i jeho popis, aniž žalobce o této změně uvědomil).
[14] K tomu je potřeba v prvé řadě připomenout, že důsledkem každého zrušujícího
(kasačního) rozsudku krajského soudu je obecně to, že okamžikem nabytí právní moci odstraní
napadené správní rozhodnutí – zde: první (změnové) rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 6. 2014,
č. j. 13561/14/5000-26000-703694; tím se celá věc vrátila do stadia odvolacího řízení,
v němž měl žalovaný znovu rozhodnout, přičemž byl povinen řídit se závazným právním
názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Tato povinnost plyne z §78 odst. 5 s. ř. s.,
podle kterého „právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku nebo rozsudku vyslovujícím
nicotnost, je v dalším řízení správní orgán vázán.“
[15] Závaznost vysloveného právního názoru ve zrušujícím rozsudku vyplývá
rovněž ze samotného principu kasace a uplatní se především ve vztahu k námitkám, které byly
posouzeny jako důvodné – tedy těm, na základě kterých došlo ke zrušení správního rozhodnutí.
V daném případě krajský soud shledal jako důvodnou námitku týkající se nedostatečného zjištění
skutkového stavu věci, pročež žalobou napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení; v něm ho přitom krajský soud zcela jednoznačně zavázal, jak má dále
postupovat. Popsal konkrétní skutkové okolnosti, které zůstaly z jeho pohledu neobjasněny,
a ke kterým je nutno doplnit dokazování. Zda je tento závěr krajského soudu ohledně
nedostatečnosti skutkových zjištění správný či nikoli, není v tuto chvíli podstatné. Podstatné je to,
zda se tímto závěrem žalovaný v dalším řízení řídil. Pokud totiž se závěrem krajského soudu
nesouhlasil, mohl a měl proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu podat kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu. To žalovaný neučinil, první zrušující rozsudek krajského soudu
kasační stížností nenapadl; logicky to tedy implikuje, že se ztotožnil se závěry krajského soudu
a měl podle nich postupovat, což zjevně neučinil. Žalovaný na jakékoli další dokazování ve věci
naprosto rezignoval a na půdorysu původních podkladů znovu rozhodl o uložení pokuty
podle §48 odst. 1 písm. c) zákona o loteriích. Tímto postupem žalovaný v podstatě popřel závěry
předchozího zrušujícího rozsudku krajského soudu a nic na tom nemění ani to, že – v intencích
právního názoru krajského soudu reflektujícího aktuální judikaturu – přistoupil ke změně či spíše
úpravě právní kvalifikace, které přizpůsobil i popis skutku; v podrobnostech viz vymezení věci
pod bodem I.
[16] Žalovaný ve svém prvním i druhém rozhodnutí konstatoval porušení §1 odst. 8 zákona
o loteriích, který stanovil, že účastníkem loterie nebo jiné podobné hry může být jen osoba starší
18 let; to a contrario znamená, že účast na hře byla zákonem zapovězena všem osobám mladším
18 let, jak rovněž zákonodárce výslovně uvedl v daném ustanovení, v němž uvedl i povinnost
provozovatelů „učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit.“ Stejnou povinnost
provozovatelů pak zákonodárce (duplicitně) uvedl i v §17 odst. 2 zákona o loteriích,
na jehož porušení žalovaný odkázal ve svém druhém rozhodnutí – a to namísto původního
porušení §17 odst. 9 zákona o loteriích, ve kterém byla definována herna a stanoven „zákaz
vstupu osobám mladším 18 let.“ Jednoduše řečeno – došlo k určitému posunu v právním posouzení
celé věci (z původního porušení §1 odst. 8 ve spojení s §17 odst. 9 zákona o loteriích
na porušení §1 odst. 8 ve spojení s §17 odst. 2 zákona o loteriích), které však podle přesvědčení
Nejvyššího správního soudu není takového charakteru, aby ospravedlnilo odklon žalovaného
od závěrů vyslovených v prvním zrušujícím rozsudku. Neobjasněné skutečnosti, které byly
pro krajský soud významné z hlediska prokázání porušení §17 odst. 9 zákona o loteriích, jsou
totiž stejně významné (ne-li významnější) i z hlediska prokázání porušení §17 odst. 2 zákona
o loteriích; nehledě na to, že v obou případech bylo primárně konstatováno též porušení §1
odst. 8 zákona o loteriích a že pokuta byla ukládána vždy dle §48 odst. 1 písm. c) zákona
o loteriích.
[17] Měl-li stěžovatel za to, že v dané věci již není možné anebo nutné další dokazování,
jak naznačuje nyní v kasační stížnosti, nelze než zopakovat, že v tom případě měl podat kasační
stížnost již proti prvnímu zrušujícímu rozsudku krajského soudu. Nevyužil-li stěžovatel
jako žalovaný odvolací orgán možnosti brojit kasační stížností proti závaznému právnímu názoru
obsaženému v prvním zrušujícím rozsudku krajského soudu, aniž mu v tom cokoliv bránilo
(a stěžovatel nic takového ani netvrdí), nemůže tak činit až v kasační stížnosti směřující
proti dalšímu zrušujícímu rozsudku krajského soudu; srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 8. 2016, č. j. 9 As 201/2015 – 34.
[18] Stěžovatel tak nebyl oprávněn vyslovený názor krajského soudu o nutnosti doplnění
dokazování v dalším řízení nerespektovat – a to tím spíše, že svůj postup ani nijak blíže
nezdůvodnil. V odůvodnění rozhodnutí (odst. 40 a 41), na které se v tomto ohledu odkazuje,
se jedná o nové a ve výsledku vlastně stejné zhodnocení již dříve provedených důkazů;
tím ovšem nelze zhojit nedostatečnost, resp. neprůkaznost těchto důkazů, kterou krajský soud
shledal ohledně dvou významných otázek pro posouzení celé věci. A dlužno dodat, že prima facie
nejde o otázky nevýznamné z pohledu prokázání viny žalobce a jistě k nim lze dokazování
doplnit – byť krajský soud neuvedl, jakým způsobem. Nepochybně bylo možné např. provést
opakovaný výslech obsluhy provozovny a nezletilé za současné konfrontace s pořízeným
videozáznamem, rovněž bylo možné vyslechnout další úřední osoby přítomné při kontrole
(pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí či ekonomického odboru Magistrátu města
Chomutov) či osoby, které do provozovny vstoupily spolu s nezletilou, a které měla sledovat
při hře. Nic z toho žalovaný neudělal a bez dalšího znovu vydal rozhodnutí o uložení pokuty
žalobci. Zcela tak rezignoval na závazný právní názor krajského soudu, a proto bylo podle názoru
Nejvyššího správního soudu na místě rozhodnutí žalovaného znovu zrušit, jako to učinil krajský
soud.
[19] Lze tedy shrnout, že nosný důvod napadeného rozsudku (ratio decidendi) obstojí.
Nelze však ponechat bez povšimnutí výtku krajského soudu, že žalovaný nerespektoval §115
odst. 2 daňového řádu, když žalobce neseznámil se odlišným právním posouzením věci.
Především je nutno poznamenat, že řízení není v daném případě vedeno dle daňového řádu,
ale dle správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.), jak vyplývá přímo ze zákona o loteriích – viz §45
odst. 1 podle kterého „pro řízení ve věcech loterií a jiných podobných her platí správní řád, pokud tento zákon
nestanoví jinak“ (a jinak stanoví toliko při správě odvodu z loterií a jiných podobných her,
o který v tomto případě nejde). Ostatně tomu odpovídá i samotný výrok rozhodnutí žalovaného,
kterým bylo změněno prvostupňové rozhodnutí s odkazem na §90 odst. 1 písm. c) správního
řádu. Výtka krajského soudu tak byla vyslovena na nesprávném právním základě a navíc v situaci,
kdy se ze strany žalovaného nejednalo o změnu takového charakteru, která by byla pro žalobce
nějak zásadně překvapivá (primárně mu bylo vytýkáno porušení téhož ustanovení zákona
o loteriích – §1 odst. 8). Nicméně na podstatě věci a výsledném posouzení kasační stížnosti
jako nedůvodné výše popsané pochybení krajského soudu nemůže nic změnit. Pro futuro
proto postačí pouze jeho korekce s tím, že v obecné rovně jsou změny a úpravy výroku
prvostupňového rozhodnutí v odvolacím řízení přípustné a z hlediska zásady procesní ekonomie
dokonce žádoucí – a to včetně výraznějších zásahů do výrokové části rozhodnutí; dochází-li
přitom ke změně v právní kvalifikace skutku v řízení o správním deliktu, je rovněž žádoucí
o tom účastníka uvědomit tak, aby nebyl překvapen a připraven o možnost obhajoby.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že podanou kasační
stížnost shledal nedůvodnou, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud
dle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, náleží
mu proto náhrada důvodně vynaložených nákladů řízení proti stěžovateli, který úspěch neměl.
Jako důvodně vynaložené náklady vzal Nejvyšší správní soud odměnu zástupce žalobce
a náhradu jeho hotových výdajů stanovenou podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Odměna zástupce v řízení před Nejvyšším správním soudem činí 3 100 Kč
za jeden úkon právní služby spočívající v sepsání vyjádření ke kasační stížnosti [§7, §9 odst. 4
písm. d) a §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], zvýšená o náhradu hotových výdajů ve výši
300 Kč za jeden úkon (§13 odst. 3 advokátního tarifu); celkem jde tedy o částku 3 400 Kč
zvýšenou o DPH v sazbě 21% na částku 4 114 Kč. Stěžovatel je tak povinen uhradit žalobci
uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám jeho zástupce.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu