ECLI:CZ:NSS:2019:6.AS.347.2018:31
sp. zn. 6 As 347/2018 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti
žalovanému: Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, o žalobě
na ochranu proti nečinnosti žalovaného, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 96/2018 -
9,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce domáhá zrušení usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2018, č. j. 59 A 96/2018 - 9 (dále
„napadené usnesení“), jímž krajský soud postoupil žalobu na ochranu proti nečinnosti
žalovaného Městskému soudu v Praze.
[2] Žalobce se v žalobě ze dne 24. 10. 2018 domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného
spočívající v tom, že nezjednal nápravu při vyřizování žádosti žalobce ze dne 20. 6. 2018,
přičemž požadoval, aby žalovaný vydal rozhodnutí ve věci. Vysvětlil, že po věznici Rýnovice
požadoval poskytnutí řady informací týkající se její činnosti. Povinný na to reagoval tak,
že se snažil své povinnosti přenést na nadřízený orgán, tj. Generální ředitelství Vězeňské služby
České republiky, s čímž však žalobce nesouhlasil. Proti tomuto postupu podal žalobce stížnost
ve smyslu ustanovení §16a odst. 1 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu
k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Tato stížnost měla být do 7 dnů postoupena
nadřízenému orgánu, který o ni měl do 15-ti dnů rozhodnout. Tyto lhůty podle žalobce marně
uplynuly, aniž by mu byl sdělen jakýkoli výsledek
[3] Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení dovodil, že žalovaným je Vězeňská
služba České republiky, nikoli konkrétní věznice, jelikož platí, že se žalobce domáhal poskytnutí
informací po Vězeňské službě České republiky, která představuje povinný subjekt. Jednotlivé
věznice jsou totiž pouhými organizačními jednotkami Vězeňské služby, které nejsou
samostatným orgánem v oblasti poskytování informací. Žalovaným proto může být pouze
Vězeňská služba České republiky, ve vztahu k níž je místně příslušným Městský soud v Praze.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost ze dne
21. 11. 2018. Popsal, že z důvodu faktické nečinnosti žalovaného byl donucen podat předmětnou
žalobu na ochranu svých práv. Měl za to, že žalovaným orgánem měla být určena jednotlivá
věznice, které činí příslušné úkony, nikoli Vězeňská služba jako celek. Stěžovatel dále navrhoval,
aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů a přiznáno osvobození od placení soudních
poplatků.
[5] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil v podání ze dne 6. 12. 2018, v němž popsal genezi
případu. Odkazoval na setrvalou rozhodovací praxi správních soudů týkající se skutkově a právně
obdobných věcí vedených stěžovatelem, v níž bylo konstatováno, že žalovaným je Vězeňská
služba České republiky, což zakládá místní příslušnost Městského soudu v Praze. Vysvětlil,
že jednotlivé věznice jsou podle zákona o Vězeňské službě pouhými organizačními jednotkami
Vězeňské služby, přičemž na této skutečnosti ničeho nemění ani to, že jednání jménem státu činí
za Vězeňskou službu i ředitelé jednotlivých věznic.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž zjistil,
že je podána včas, osobou oprávněnou a že je proti napadenému usnesení přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[7] Ohledně otázky placení soudního poplatku a ustanovení zástupce stěžovateli Nejvyšší
správní soud uvádí, že podáním kasační stížnosti proti procesnímu rozhodnutí krajského soudu
(s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí) nevzniká stěžovateli
poplatková povinnost (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19). Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním
rozhodnutím je, zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost tudíž kasační soud nepožadoval.
Z citovaného usnesení rozšířeného senátu současně plyne, že ač je povinné zastoupení
stěžovatele bez příslušného právnického vzdělání advokátem obecně jednou ze základních
podmínek řízení o kasační stížnosti, ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s. se neuplatní v případech,
kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě, jež slouží
toliko k zajištění podmínek řízení nebo jeho řádného průběhu. Takovým typem rozhodnutí je
i nyní napadené usnesení, jak již výše uvedeno. V daném případě tak ani podmínka povinného
zastoupení stěžovatele advokátem nemusí být splněna, tudíž Nejvyšší správní soud nerozhodoval
o návrhu stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že napadené usnesení takovými vadami netrpí a že kasační stížnost není důvodná.
[9] Otázkou místní příslušnost krajských soudů ve věcech žalob proti Vězeňské službě České
republiky (resp. proti jednotlivým věznicím) se Nejvyšší správní soud (dokonce přímo ve vztahu
ke stěžovateli) zabýval, a to např. v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, č. j. 4 As 269/2018 – 15,
v němž Nejvyšší správní soud zejména konstatoval, že „Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „[n]estanoví-li
tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany.
Má-li tento správní orgán sídlo mimo obvod své působnosti, platí, že má sídlo v obvodu své
působnosti. ………………… .
Věznicím (resp. jejich ředitelům), které jsou ve smyslu §1 odst. 4 zákona. 555/1992 Sb., o Vězeňské
službě a justiční stráži České republiky (dále jen „zákon o vězeňské službě“), organizačními jednotkami
Vězeňské služby, jakožto orgánu státní správy s celostátní působností, totiž žádný zákon nevymezuje v oblasti
poskytování informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím samostatnou rozhodovací pravomoc.
Nemají tedy v této oblasti postavení správního orgánu ve smyslu §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a nelze je tudíž
pro účely určení místně příslušného soudu podle §7 odst. 2 s. ř. s. považovat za správní orgán, který ve věci vydal
rozhodnutí v prvním stupni.“
[10] Nejvyšší správní soud má za to, že výše uvedené závěry plně dopadají i na nyní
projednávanou věc. Stěžovatel sice brojí proti postupu Věznice Rýnovice, ale odhlíží od toho,
že věznice je v souladu se zákonem č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České
republiky, ve znění pozdějších předpisů, pouhou organizační jednotkou Vězeňské služby České
republiky, která jako jediná představuje žalovatelný subjekt ve smyslu s. ř. s. Místně příslušným
k projednání předmětné žaloby je proto Městský soud v Praze.
[11] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je zjevně nedůvodná,
a v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. ji zamítl.
IV. Závěr a náklady řízení
[12] O nákladech řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 a 7 ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Ačkoli žalovaný měl v řízení úspěch, zdejší soud mu náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem
na konstantní judikaturu, která zpravidla neumožňuje přiznat náhradu nákladů řízení správním
orgánům (například usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu