ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.116.2019:22
sp. zn. 6 Azs 116/2019 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: H. N. V.,
zastoupeného JUDr. Irenou Slavíkovou, advokátkou, se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2019, č. j. CPR-17135-2/ČJ-2018-930310-
V241, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 A 14/2019 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce napadá rozsudek Městského soudu v Praze
(dále „městský soud“) ze dne 24. 4. 2019, č. j. 16 A 14/2019 - 36, (dále „napadený rozsudek“),
jímž městský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2019, č. j. CPR-17135-
2/ČJ-2018-930310-V241, (dále „napadené rozhodnutí“).
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. města Prahy (dále též „správní orgán
I. stupně“) ze dne 19. 4. 2018, č. j. KRPA-145131-22/ČJ-2018-000022, (dále „prvostupňové
rozhodnutí“) kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské
unie na dva roky dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce pobýval na území
České republiky bez platného víza nebo oprávnění k pobytu a bez cestovního dokladu
od 16. 1. 2018 do 18. 4. 2018.
[3] Městský soud k námitce nutnosti postupu dle §50a zákona o pobytu cizinců konstatoval,
že v případě žalobce mohla být uložena povinnost vycestování výhradně dle §50a odst. 3
písm. c) zákona o pobytu cizinců. Pokud žalovaná shledala důvody pro správní vyhoštění
(srovnej u kterého nebyly shledány důvody pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění), implicitně
se tak vypořádala i s námitkou aplikovatelnosti §50 zákona. Námitku nedostatečně zjištěného
skutkového stavu o rodinném životě soud nepovažoval za důvodnou. Řízení před správním
orgánem I. stupně sice trvalo jeden den, o odvolání však bylo rozhodnuto po 9 měsících,
proto žalobci nic nebránilo uplatnit další námitky a navrhnout důkazy v odvolacím řízení. Údaj
o dlouhodobém pobytu syna stěžovatele na území České republiky uvedený v odůvodnění
rozhodnutí žalovaného městský soud vyhodnotil jako odporující zjištění o tom, že tvrzený syn
neprochází žádnou evidencí. Městský soud učinil znovu dotaz na evidenci cizinců i občanů České
republiky a zjistil, že taková osoba skutečně není vedena jako občan České republiky nebo cizinec
s pobytem na území České republiky. Bylo zcela na žalobci, aby nejen prokázal své otcovství,
ale i pobyt dítěte ve věku 6ti let na území České republiky, zejména pokud je u jeho tvrzené
přítelkyně evidováno jiné dítě. Předmětný údaj v odůvodnění rozhodnutí žalovaného městský
soud označil za zjevnou písařskou chybu, bez vlivu na zákonnost rozhodnutí. Soud tak měl za to,
že žalobce neprokázal, že se na území České republiky zdržuje jeho syn a k tomu na základě
oprávnění k pobytu.
[4] K tvrzené společné domácnosti stěžovatele s přítelkyní se městský soud neztotožnil
se závěrem žalované, která v návaznosti na administrativní ukončení tohoto pobytu
nepovažovala za prokázané, že spolu sdílejí společnou domácnost. Podle městského soudu
nelze evidenční stav pobytu bez dalšího považovat za (ne)prokázání společné domácnosti,
zejména pokud ke změně pobytu přítelkyně došlo několik dní před výslechem žalobce. Bylo
však na žalobci, aby poté během odvolacího řízení uvedl skutečnou adresu tvrzené společné
domácnosti a navrhl důkazy k prokázání svého tvrzení, jestliže během předchozího řízení
o správním vyhoštění bylo zjištěno, že na uvedené adrese žalobce bydlel pouze měsíc
po propuštění z výkonu trestu v roce 2016. Zásadu materiální pravdy nelze vykládat ve smyslu
prošetření jakéhokoliv tvrzení cizince bez vyhodnocení věrohodnosti takového tvrzení. Žalobce
při zajištění uváděl opakovaně jinou identitu, teprve na základě osobní prohlídky žalobce byla
zjištěna jeho skutečná identita. Již v předchozím řízení o správním vyhoštění uváděl pobyt syna
na území České republiky bez jakéhokoliv prokázání jeho existence a také uváděl vztah s N. T.
H., jejíž evidovaný pobyt (nyní znovu žalobcem tvrzený) byl již dříve v rozporu se skutečným
stavem. Tvrzení žalobce proto soud považoval za značně nevěrohodná, a bylo na žalobci, aby
společnou domácnost prokázal nad rámec obecného tvrzení. Proto úvaha žalované o neexistenci
vedení společné domácnosti obstojí, neboť o takovém zjištění nejsou důvodné pochybnosti.
Nehledě k tomu, že i případná existence vztahu s N. T. H. dle žalované nezaložila nepřiměřenost
zásahu do rodinného a soukromého života žalobce, s čímž se soud ztotožnil.
[5] K námitce žalobce, že žalovaná nejednala s N. T. H. jako s účastníkem správního řízení
městský soud uvedl, že žalobce je dle §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve
znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) aktivně legitimován uplatňovat pouze taková
porušení práv, která mu náleží. Neúčastí N. T. H. ve správním řízení žalobci nevznikla žádná
újma, je na případně opomenutém účastníkovi, aby své právo uplatnil žalobou dle s. ř. s.
K návrhu žalobce na výslech jeho strýce a tety žijících v České republice soud uvedl, že tento
výslech ve správním řízení žalobce nenavrhoval, a soudu nebylo zřejmé, jakou skutečnost by
jejich výslech měl nyní prokázat. V žalobě k tomuto žalobce toliko uvedl, že tito jeho příbuzní
prosperují, jsou však vyššího věku a on jim pomáhá. Za tohoto stavu věci se soud ztotožnil se
závěrem žalované, že vztah žalobce k jeho příbuzným nevybočuje z obvyklého vztahu mezi
příbuznými a že (v situaci, kdy se jedná o cizí státní příslušníky) jej lze realizovat i mimo území
České republiky.
[6] K otázce přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života městský soud
konstatoval, že poměřil právo žalobce na rodinný život (dítě, přítelkyně, strýc a teta) a zájem státu
na regulaci pobytu cizinců na jeho území výhradně na základě oprávnění k pobytu se zřetelem
k tomu, že žalobci bylo již dříve uloženo správní vyhoštění a při zajištění uváděl falešnou identitu.
Délka nelegálního pobytu stanovená v rozhodnutí není zanedbatelná, aby založila nepřiměřenost
zásahu vyhoštěním, jestliže se nejednalo o skutečně krátkodobé překročení pobytového
oprávnění. Jednání žalobce při zadržení prokazuje jeho snahu se vyhýbat nepříznivým následkům
předchozího vyhoštění, jehož si měl být vědom, jestliže disponoval oznámením o zahájení
předchozího vyhoštění a byl v kontaktu se svým současným právním zástupcem. Právě
toto účelové jednání žalobce je natolik závažné, že správní vyhoštění na dva roky soud považuje
za nikoli nepřiměřené bez ohledu na délku jeho pobytu v České republice, do které však nelze
zahrnout dobu výkonu trestu. K námitce o tom, že nevěděl o správním vyhoštění, soud uvádí,
že právní moc a vykonatelnost předchozího správního vyhoštění nastala bez ohledu
na „subjektivní vědomí“ žalobce, bylo zcela na něm, aby správní orgán v předchozím správním
řízení řádně informoval o svém pobytu. Pokud tak neučinil, správní úřad v souladu se správním
řádem ustanovil opatrovníka, jemuž doručil rozhodnutí o vyhoštění i s účinky pro žalobce.
Rodinný život s vietnamskými státními příslušníky může žalobce realizovat i mimo území České
republiky. Nadto žalobce neprokázal, že se na území České republiky zdržuje jeho syn a že N. T.
H. a tedy ani vedení rodinného života s nimi. Skutečnost, že žalobce nemá v zemi původu žádný
majetek měl soud za irelevantní již proto, že totéž tvrdil o svých majetkových poměrech v České
republice Vzhledem k věku žalobce, resp. věku vycestování z Vietnamu, nelze přihlédnout k
tomu, že v zemi původu byl naposledy v roce 2009. Žalobce během správního řízení neuvedl
jakékoliv vazby mimo vietnamskou komunitu, nelze tak shledat pobytově relevantní důvody,
které by bránily opětovnému zařazení žalobce do společnosti v zemi původu. Městský soud
uzavřel, že uložení správního vyhoštění se zákazem pobytu po dobu dvou let považuje
přinejmenším za přiměřené zjištěným okolnostem dané věci. Z výše uvedených důvodů městský
soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[7] Žalobce (dále „stěžovatel“) podává kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod §103
odst. 1 písm. a) b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatele byl postup správních orgánů nesprávný a vydaná
rozhodnutí jsou nedostatečně a nepřesvědčivě zdůvodněna a jsou tedy nepřezkoumatelná.
Ze strany soudu pak byla nedostatečně přezkoumána činnost správních orgánů.
[8] V žalobě napadal rozhodnutí správních orgánu pro vady řízení (povinnost zjistit stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti) a dále pro nezákonnost (pro nepřiměřenost zásahu
do jeho soukromého a rodinného života). Správní orgán nedostál svým zákonným povinnostem,
což pak vedlo i k dalšímu porušení zásad správního řízení. Soud ani správní orgán nepřihlédly
pečlivě ke všem okolnostem případu a nešetřily jeho práva a oprávněné zájmy, přestože tak činit
měly, protože řízení bylo vedeno z úřední moci, správní orgány i soud postupovaly
zcela formalisticky a rozhodovaly v rozporu s §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „správní řád“). Správní uvážení vycházelo
z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, stojí na nesprávných tvrzeních a selektivním výběru
důkazů výhradně v neprospěch stěžovatele. Správní orgán rozhodl na základě paušálně
shromážděných důkazů a neustanovil další účastníky řízení, ačkoliv tak měl učinit. Správní orgán
tvrdí, že družka měla možnost se za účastníka řízení prohlásit, což však reálně nebylo možné
z důvodu, že správní orgán rozhodoval v průběhu jediného dne. Odvolací orgán neučinil nic
k nápravě tohoto stavu. Při tom nebylo provedeno jediné pobytové šetření v místě tvrzeného
společného bydliště stěžovatele a jeho družky na adrese H., Z.
[9] Podle stěžovatele nebyla při přezkoumávání napadených rozhodnutí vyváženě posouzena
kritéria která je správní orgán povinen zohlednit při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života a ustoupila zájmům hostitelského státu.
Podle směrnice Rady č. 2003/109/ES, čl. 11 odst. 1 písm. d) nelze vyvyšovat zájem státu
na dodržování pobytového režimu cizince nad sociální a rodinná práva stěžovatele a jeho družky
a rodinných příslušníků. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud zrušil napadený rozsudek, případně aby zrušil též rozhodnutí správních orgánů a věc
jim vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaná ve vyjádření odkázala na spisový materiál a vyjádření k žalobě. Žalovaná plně
souhlasí s názorem městského soudu a navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[11] Usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 6 Azs 116/2019 - 17, Nejvyšší správní soud přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že byla podána osobou oprávněnou včas a je proti napadenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil kasační
stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[13] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel pobývá v České republice od roku 2009.
Stěžovateli byl dne 15. 3. 2017 zrušen trvalý pobyt, a to z důvodu pravomocného odsouzení
za úmyslný trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Stěžovateli bylo rozhodnutím
ze dne 30. 11. 2017 uloženo správní vyhoštění z území členských států Evropské unie
na 18 měsíců dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu
neoprávněného pobytu od 23. 5. 2017 do 18. 9. 2017. Rozhodnutí nabylo právní moci doručením
opatrovníkovi žalobce (Mezinárodní organizace pro migraci) dne 16. 12. 2017 s vykonatelností
16. 1. 2018. Nyní přezkoumávaným prvostupňovým rozhodnutím bylo stěžovateli uloženo
správní vyhoštění na dva roky dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců
z důvodu, že od 16. 1. 2018 pobýval na území ČR bez platného víza nebo oprávnění k pobytu.
Stěžovatel při kontrole dne 18. 4. 2018 uvedl cizí totožnost.
[14] Podle §119 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí o správním
vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, ….. až na 3 roky,
pobývá-li cizinec na území bez cestovního dokladu, ač k tomu není oprávněn (bod 1) a pobývá-li cizinec na území
bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu (bod 2).
[15] Podle §174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku
pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry,
společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
[16] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že neshledal napadený rozsudek
nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, nesrozumitelnost ani pro jinou vadu řízení. Městský
soud vypořádal všechny žalobní námitky a učiněné závěry v dostatečném rozsahu odůvodnil;
jeho právní názory jsou srozumitelné a logické.
[17] K námitce neúčasti družky ve správním řízení městský soud konstatoval, že je
na případně opomenutém účastníkovi, aby své právo uplatnil žalobou dle s. ř. s. Nejvyšší
správní soud se s tímto závěrem ztotožňuje a dodává, že v případě žaloby podle §65 odst. 1
s. ř. s. musí žalobce tvrdit zkrácení na svých vlastních subjektivních právech, tj. musí jít
o subjektivní práva náležející žalobci, nikoliv třetí osobě (blíže viz usnesení rozšířeného
senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42, č. 906/2006 Sb. NSS, nebo rozsudek
ze dne 26. 11. 2009, č. j. 5 As 95/2008 – 73, a ze dne 27. 12. 2013, č. j. 8 As 40/2013 - 27).
Žalobu podle §65 odst. 2 s. ř. s. může podat nejen ten, kdo byl účastníkem řízení, ale i ten,
s kým správní orgán protizákonně jako s účastníkem řízení nejednal. Družka stěžovatele měla
přitom možnost aktivně se zapojit do řízení o odvolání, které trvalo 9 měsíců, případně v žalobě
podle §65 odst. 2 s. ř. s. namítat opomenutí její účasti na řízení.
[18] Pokud jde o námitku, že správní orgány i soud postupovaly zcela formalisticky
a rozhodovaly v rozporu s §50 odst. 3, Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce toto v žalobě
spojoval s neověřením tvrzení o synovi, neověřením charakteru a síly vzájemných vazeb
mezi osobami, které stěžovatel uvedl do protokolu, a s neprovedením důkazu výslechem
rodinných příslušníků. Z obsahu napadeného rozsudku potom vyplývá, že s touto argumentací
žalobce se městský soud vypořádal v odst. 15, 16 a 18 napadeného rozsudku. V kasační stížnosti
stěžovatel potom již žádné konkrétní skutečnosti, které měly být opomenuty, s výjimkou
neprovedení pobytového šetření, neuvedl.
[19] K námitce neprovedení pobytového šetření v místě tvrzeného společného bydliště
stěžovatele a jeho družky na adrese H., Z., Nejvyšší správní soud především poznamenává,
adresu H., Z., stěžovatel uvedl v rámci výslechu v prvním řízení o správním vyhoštění v září
2017, v říjnu 2017 bylo na této adrese provedeno šetření, přičemž bylo zjištěno, že na uvedené
adrese bydlel stěžovatel se svou přítelkyní v době propuštění z výkonu trestu před dvěma lety,
a to přibližně měsíc (srov. rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 30. 11. 2017). Správnímu
orgánu I. stupně lze vytknout, že nyní přezkoumávané prvostupňové rozhodnutí vychází
z informace, že stěžovatel bydlí na adrese R., P.-K., což ale neodpovídá obsahu protokolu o
výslechu účastníka řízení ze dne 19. 4. 2018, kdy se zřejmě vycházelo z některých dřívějších
podkladů. Je však především na stěžovateli, aby konkrétní rozpory namítal nejprve v rámci
odvolacího řízení, a poté případně v soudním řízení. V odvolání stěžovatel namítal, že s přítelkyní
žije ve společné domácnosti, nerozporoval přitom obsah protokolu o výslechu, z něhož správní
orgán I. stupně vycházel, naopak na údaje v protokolu bez dalšího odkazoval.
[20] Žalovaná se k námitce sdílení společné domácnosti s přítelkyní vyjádřila tak,
že z dostupné evidence je zřejmé, že přítelkyni bylo místo pobytu na adrese H., Z., ukončeno ke
dni 16. 4. 2018. Městský soud (jak bylo již výše poznamenáno) nepovažoval evidenční stav
pobytu bez dalšího za (ne)prokázání společné domácnosti, konstatoval však, že bylo povinností
stěžovatele uvést skutečnou adresu tvrzené společné domácnosti. Nejvyšší správní soud s jeho
hodnocením souhlasí, neboť zásada zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností
v řízení z moci úřední neznamená, že by měl být správní orgán bez součinnosti stěžovatele
povinen zjistit skutečnosti, o kterých ví pouze stěžovatel. Nejvyšší správní soud již v minulosti
konstatoval, že ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z úřední povinnosti, nelze po
správním orgánu požadovat, „aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by
mohly svědčit ve prospěch stěžovatele, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění
do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na
samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 9 As 142/2012 - 21). S ohledem na výše uvedené proto nejvyšší
správní soud nepovažuje za pochybení, pokud správní orgán neprovedl znovu pobytové šetření
na adrese, kde dle evidence uvedená osoba v době zahájení řízení o správním vyhoštění dne
19. 4. 2018 již neměla bydlet.
[21] Ke kasační námitce, že při přezkoumávání napadených rozhodnutí nebyla vyváženě
posouzena kritéria přiměřenosti rozhodnutí, Nejvyšší správní soud odkazuje na odstavce 22-24
napadeného rozsudku, v nichž se městský soud pečlivě zabýval všemi relevantními kritérii
přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k otázce soukromého a rodinného života. S posouzením
městského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje a toto považuje za vyvážené. Městský soud
vzal v úvahu délku nelegálního pobytu, jednání při zadržení, rodinné vazby na území i možnou
realizaci vztahů mimo území České republiky, majetkové poměry, věk stěžovatele, neexistenci
vazeb mimo vietnamskou komunitu a také délku pobytu stěžovatele na území České republiky.
Z kasační stížnosti neplyne, které další skutkové okolnosti ještě měl městský soud vzít v úvahu,
resp. které z kritérií měl městský soud nesprávně vyhodnotit. Stěžovatel v kasační stížnosti
argumentuje čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003
o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími
rezidenty. Nejvyšší správní soud uzavírá, tato směrnice upravuje právní postavení dlouhodobě
pobývajícího rezidenta a související práva státních příslušníků třetích zemí oprávněně
pobývajících na území členských států. Tato směrnice se tak nevztahuje na stěžovatele,
neboť ten byl neoprávněně pobývajícím na území členského státu, předchozí trvalý pobyt mu byl
zrušen.
IV. Závěr a náklady řízení
[22] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[23] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. října 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu