ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.149.2019:37
sp. zn. 6 Azs 149/2019 - 37
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: T. H. L.,
zastoupen JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem, sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem
Olšanská 2176/2, Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: D. C., zastoupen Z. H., proti
rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2019, č. j. CPR-20919-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 42 A 15/2019 - 20, o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
takto:
Kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 42 A 15/2019 - 20, se p ři zn áv á odkladný účinek.
Odůvodnění:
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce (dále „stěžovatel“) napadá rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2019, č. j. 42 A 15/2019 - 20, (dále „napadený rozsudek“),
jímž krajský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2019,
č. j. CPR-20919-3/ČJ-2018-930310-V243, (dále „napadené rozhodnutí“) a odmítl návrh
na zkrácení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské
unie. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Rumburk, ze dne 21. 5. 2018,
č. j. KRPU-65379-33/ČJ-2018-040022-SV-RBK („prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým
rozhodnutím bylo stěžovateli podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 a §119 odst. 1 písm. b) bodu 9
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění
a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
v délce 4 roky. Důvodem rozhodnutí bylo zjištění, že žalobce se svým neoprávněným pobytem
bez víza od 22. 5. 2016 do 27. 3. 2018 dopustil maření výkonu správního rozhodnutí (dne
15. 4. 2016 mu bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění, kterým mu byl uložen zákaz
vstupu na území členských států Evropské unie v délce 2 roků, rozhodnutí bylo vykonatelné dne
22. 5. 2016).
[2] Stěžovatel v rámci kasační stížnosti požádal o přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti. Výkon napadených rozhodnutí by pro něho znamenal nenahraditelnou újmu
a přiznáním odkladného účinku kasační stížnosti se nedotkne žádným způsobem práv
jiných osob a není v rozporu s veřejným zájmem. Výkon napadeného rozhodnutí by pro něho
znamenal nutnost okamžitého opuštění České republiky a hrozbu rozpadu jeho rodinných
svazků. V druhé kasační stížnosti stěžovatel odůvodnil návrh na přiznání odkladného účinku tak,
že stěžovateli hrozí újma v podobě nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného
života a také práva na spravedlivý proces. Pokud bude muset opustit území, nebude mít
pro něj pozitivní rozhodnutí soudu již žádný význam. Přestože je stěžovatel zastoupen
advokátem, nucené vycestování by mělo za následek i ztížení možnosti stěžovatele uplatnit
svá práva v řízení u soudu. Právo na spravedlivý soudní proces v tomto případě přesahuje veřejný
zájem. Stěžovatel na území disponoval trvalým pobytem a má zde vazby v podobě nezletilého
syna. Dále stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud návrh na přiznání odkladného účinku
projednal přednostně, neboť v jeho případě je dáno nebezpečí z prodlení (k opuštění území mu
bude výjezdním příkazem stanovena lhůta).
[3] Žalovaná ani osoba zúčastněná na řízení se k návrhu na přiznání odkladného účinku
nevyjádřila.
[4] Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatelův návrh je důvodný a přiznal kasační
stížnosti odkladný účinek.
[5] Podle §107 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), „kasační stížnost nemá odkladný účinek; Nejvyšší správní soud jej však může
na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení §73 odst. 2 až 5 se užije přiměřeně.“ Podle §73 odst. 2 s. ř. s.
„soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon
nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.“
[6] Možnost přiznání odkladného účinku kasační stížnosti je ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s.
podmíněna kumulativním naplněním dvou objektivních podmínek: 1) výkon nebo jiné právní
následky rozhodnutí by znamenaly pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním
odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a 2) přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem.
[7] K první podmínce Nejvyšší správní soud uvádí, že v usnesení ze dne 19. 11. 2014,
č. j. 1 Azs 160/2014 - 25, dospěl k následujícímu právnímu závěru: „Je-li přezkoumáváno rozhodnutí
příslušných správních orgánů o správním vyhoštění, je újma, hrozící stěžovateli z jeho výkonu, zřejmá ze samotné
povahy tohoto rozhodnutí. To platí přinejmenším, pokud jde o zajištění práva na spravedlivý proces a práva
na respektování soukromého života. K tomu musí soud přihlédnout i tehdy, jestliže stěžovatel v žádosti o přiznání
odkladného účinku kasační stížnosti (§107 odst. 1 s. ř. s.) netvrdí konkrétní skutkové okolnosti svého
případu ani nenavrhuje důkazy k jejich prokázání.“ Dále v usnesení ze dne 18. 8. 2011,
č. j. 5 As 73/2011 – 100, dospěl k závěru, že „může být pro výkon stěžovatelova ústavního práva
na spravedlivý proces nezbytné, aby stěžovatel mohl zůstat na území ČR do skončení řízení o jeho kasační
stížnosti. Byť je stěžovatel v tomto řízení, jak požaduje soudní řád správní, zastoupen advokátem, nelze
přehlédnout, že k právu na spravedlivý proces náleží i právo účastníka vystupovat v tomto řízení osobně, být
v kontaktu se svým zástupcem, udělovat mu konkrétní pokyny pro výkon zastoupení atd.“
[8] Stěžovatel uvedenou újmu tvrdil a Nejvyšší správní soud je toho názoru, že uvedená újma
je nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám.
Nelze totiž bez dalšího dovozovat, že by přiznání odkladného účinku v tomto případě mohlo
jiným osobám jakoukoliv újmu způsobit. První podmínka je tak splněna.
[9] K druhé podmínce zdejší soud uvádí následující. Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2014, č. j. 1 Azs 160/2014 – 25, „[p]okud jde o možný rozpor
s důležitým veřejným zájmem, je opět nutné poměřit na jedné straně újmu hrozící stěžovateli v případě nepřiznání
odkladného účinku, a na straně druhé důležité zájmy společnosti. Pro zamítnutí návrhu přitom nepostačuje
pouze existence kolidujícího veřejného zájmu, jak by se mohlo zdát z doslovného výkladu §73 odst. 2 s. ř. s.
Toto ustanovení nutno vykládat ústavně konformním způsobem, a proto je třeba za pomoci testu proporcionality
vážit intenzitu hrozícího zásahu do základního práva svědčícího žalobci s intenzitou narušení veřejného
zájmu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2008, čj. 5 As 17/2008 - 131, č. 1698/2008
Sb. NSS).“ Nejvyšší správní soud neshledal, že by v daném případě bylo posečkání s výkonem
rozhodnutí o správním vyhoštění v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Stěžovatel nebyl
v nyní posuzované věci vyhoštěn z důvodu nebezpečí ohrožení bezpečnosti státu,
nebo nebezpečí narušení veřejného pořádku závažným způsobem, nýbrž z důvodu, že na území
ČR pobýval bez platného víza a dále mařil výkon správního rozhodnutí. Žalovaná ohrožení
důležitého veřejného zájmu netvrdila. Druhá podmínka je tudíž také naplněna. Nejvyšší správní
soud tak konstatuje, že jsou splněny obě podmínky pro přiznání odkladného účinku.
[10] Nejvyšší správní soud připomíná, že k tomu, aby přiznání odkladného účinku
v tomto případě mohlo naplnit jeho smysl, který spočívá v oddálení nepříznivých důsledků
napadeného správního rozhodnutí ve vztahu ke stěžovateli, je třeba odkladný přiznat nejen
ve vztahu k napadenému rozsudku, nýbrž také ve vztahu k napadenému rozhodnutí
a k prvostupňovému rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyšší správního soudu ze dne 6. 12. 2005,
č. j. 2 Afs 77/2005 – 96), a proto tak Nejvyšší správní soud tímto usnesením činí.
[11] Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti je svou podstatou rozhodnutím předběžné povahy a nelze z něj předjímat rozhodnutí
o věci samé.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 9. srpna 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu