ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.149.2019:42
sp. zn. 6 Azs 149/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců
JUDr. Tomáše Langáška a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: T. H. L., zastoupen
JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti
žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská
2176/2, Praha 3, za účasti osoby zúčastněné na řízení: D. C., zastoupen Z. H., proti rozhodnutí
žalované ze dne 1. 4. 2019, č. j. CPR-20919-3/ČJ-2018-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2019,
č. j. 42 A 15/2019 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Včas podanou kasační stížností žalobce napadá rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem (dále „krajský soud“) ze dne 13. 6. 2019, č. j. 42 A 15/2019 - 20, (dále „napadený
rozsudek“), jímž krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 1. 4. 2019,
č. j. CPR-20919-3/ČJ-2018-930310-V243, (dále „napadené rozhodnutí“) a výrokem II. odmítl
návrh na zkrácení doby, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států
Evropské unie.
[2] Napadeným rozhodnutím žalovaná zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí
Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Odboru cizinecké policie,
Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, pracoviště Rumburk (dále jen „správní orgán
prvního stupně“), ze dne 21. 5. 2018, č. j. KRPU-65379-33/ČJ-2018-040022-SV-RBK.
Tímto rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle §119 odst. 1 písm. b) bodu 9 a §119
odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
uložil žalobci správní vyhoštění a stanovil dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, v délce 4 roků od okamžiku, kdy žalobce pozbude oprávnění
k pobytu na území České republiky.
[3] Krajský soud uvedl, že žalobce uplatnil jedinou žalobní námitku, a to že napadené
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce je
rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců je rodinným příslušníkem občana Evropské unie rodič, jde-li o občana Evropské unie
mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.
[4] Mezi účastníky je nespornou skutečností, že žalobce je „matrikovým“ otcem nezletilého
D. C., který je občanem České republiky. Tím je splněna první podmínka pro to, aby mohl být
žalobce považován za rodinného příslušníka občana EU ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců. Pro naplnění podmínky obsažené v §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců však musí být kumulativně naplněna i podmínka druhá, a to podmínka skutečné péče o
občana EU mladšího 21 let. Z obsahu správního spisu jednoznačně vyplývá, že správní orgány
měly postaveny na jisto, že po dobu nelegálního pobytu cizince, po celou dobu správního řízení a
rovněž ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl nezletilý v péči jeho babičky Z. H.. Ze
svědeckých výpovědí Z. H. a matky nezletilého jednoznačně shodně vyplynulo, že žalobce se
nejen nepodílel nijak na péči o nezletilého, ale nehradil ani výživné stanovené rozhodnutím soudu
ve výši 50 Kč měsíčně, natož aby hradil nějaké vyšší částky na úhradu potřeb nezletilého. Ve
správním spise bylo založeno pouze jediné potvrzení o jednorázové úhradě k rukám Z. H. v
částce 1 300 Kč, ke kterému došlo až v rámci průběhu správního řízení o správním vyhoštění v
řádu dnů před vydáním prvostupňového rozhodnutí. Dle soudu skutečná péče, která je jednou z
podmínek pro splnění podmínky dle §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců musí být
naplněna osobní fyzickou rodičovskou péčí o svého potomka mladšího 21 let. Z výpovědí matky
a babičky nezletilého obsažených ve správním spise jednoznačně vyplývá, že se žalobce nikterak
nepodílel na péči o nezletilého a samotný žalobce to také ve své výpovědi netvrdil, když uvedl, že
vídá nezletilého pouze jednou za 3 měsíce při předání peněz matce nezletilého v restauraci. Dle
soudu bylo v rámci správního řízení postaveno na jisto, že žalobce osobně o nezletilého
nepečoval žádným způsobem. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce nenaplnil druhou podmínku
pro uznání rodinným příslušníkem občana EU spočívající ve skutečné péči o potomka. Žalobou
napadené rozhodnutí tedy nemohlo být v rozporu s §119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
které se vztahuje výlučně k občanům EU a jejich rodinným příslušníkům. Z výše uvedených
důvodů krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
[5] Dále se krajský soud zabýval návrhem žalobce na moderaci doby trvání správního
vyhoštění. Z §78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) jednoznačně vyplývá, že k moderaci může správní soud přistoupit
výlučně v případě, kdy je rozhodováno o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest
za správní delikt. Řízení o správním vyhoštění však není řízení, ve kterém by byl ukládán trest
za správní delikt. Samotné správní vyhoštění nelze považovat za trest. Jedná se o opatření
regulující možný pobyt cizince na území České republiky respektive na území států Evropské
unie. Dikce ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. tedy nepřipouští možnost jeho aplikace na rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince. Proto krajský soud výrokem II. návrh na moderaci doby trvání
uloženého správního vyhoštění dle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustný návrh.
II. Kasační stížnost a vyjádření
[6] Žalobce (dále „stěžovatel“) podává kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení.
[7] Stěžovatel nesouhlasí s právním názorem soudu, že rodinným příslušníkem občana EU
pro účely zákona o pobytu cizinců není ten, kdo je sice otcem občana ČR, avšak nemá tohoto
občana ČR svěřeného do své péče, i když v rámci svých možností a schopností o něj skutečně
pečuje. Podle stěžovatele z §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců o občana EU skutečně
nepečuje pouze osoba, které byl svěřen do péče, nýbrž i ten, kdo se v rámci svých možností
a schopností na této péči spolu s pěstounem občana podílí. Stěžovatel je přesvědčen, že v rámci
správního řízení bylo prokázáno, že se o nezletilého zajímá a že o něho pečuje v rámci svých
možností a schopností s tím, že přispívá na jeho výživu a s jeho babičkou je v pravidelném
kontaktu a snaží se jí v péči o něj pomáhat.
[8] Dále stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správní vyhoštění není trestem.
Stěžovatel má za to, že správní vyhoštění je trestem, tomu odpovídá i znění §119 zákona
o pobytu cizinců, ve kterém je délka správního vyhoštění odstupňována podle závažnosti
správního deliktu, kterého se měla vyhošťovaná osoba dopustit. Rovněž tak trestní zákoník
považuje vyhoštění za trest, přičemž povaha vyhoštění podle trestního zákoníku a zákona
o pobytu cizinců je stejná. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná ve vyjádření odkázala na spisový materiál a způsob posouzení věci správními
orgány obou stupňů. Žalovaná navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
[10] Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 8. 2019, č. j. 6 Azs 149/2019 - 37, přiznal
kasační stížnosti odkladný účinek.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti,
přičemž zjistil, že byla podána osobou oprávněnou včas a je proti napadenému rozsudku
přípustná za podmínek ustanovení §102 a §104 s. ř. s. Nejvyšší správní soud posoudil kasační
stížnost stěžovatele v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109
odst. 3, 4 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná.
[12] Ze správního spisu vyplývá, že stěžovateli bylo uděleno správní vyhoštění z členských
států Evropské unie v roce 2016 v délce 2 roky. Při pobytové kontrole dne 27. 3. 2018 bylo
zjištěno, že stěžovatel pobýval na území České republiky, ačkoliv byl veden jako osoba nežádoucí
v Schengenském informačním systému s dobou platnosti záznamu pro období od 21. 4. 2016
do 22. 5. 2018. Se stěžovatelem bylo dne 28. 3. 2018 zahájeno řízení o správním vyhoštění.
V rámci správního řízení stěžovatel předložil rodný list D. C. narozeného v roce X, v němž je
uveden jako otec nezletilého. Ve své výpovědi ze dne 28. 3. 2018 uvedl, že z území České
republiky i přes uložené správní vyhoštění nevycestoval, protože zde má své dítě, na jeho výživu
přispívá částkou 1 000 Kč měsíčně, kterou předává jednou za 3 měsíce matce dítěte. S dítětem se
stýká výhradně v rámci schůzek při předání peněz jednou za 3 měsíce, při těchto schůzkách dítěti
předává dárky. Matka nezletilého ve své svědecké výpovědi uvedla, že stěžovatel není
biologickým otcem nezletilého, ale že jej nechala do rodného listu zapsat za příslib úplaty. Dále
uvedla, že kromě 5 000 Kč, které obdržela za to, že nechala stěžovatele zapsat jako otce
nezletilého, nedostala od stěžovatele žádné peníze na úhradu výživného. Nezletilý je z důvodu její
tíživé situace od roku 2016 svěřen rozhodnutím soudu do péče její matky Z. H.. Na výchově
nezletilého se stěžovatel nijak nepodílel, nic mu nekoupil ani mu nic nepřinesl. Z. H., babička
nezletilého, ve své svědecké výpovědi uvedla, že stěžovatele nezná a nikdy jej neviděla. Stěžovatel
měl na základě rozhodnutí soudu hradit na výživu nezletilého 50 Kč měsíčně, nikdy však nic
neuhradil ani ji nekontaktoval za účelem styku s nezletilým. Z. H. výslovně uvedla, že stěžovatel
se žádným způsobem nepodílí na výchově a péči o nezletilého, nikdy neposlal žádné peníze a
nikdy nedonesl žádné věci ani potraviny. Ve správním spise je dále založen doklad datovaný
dnem 4. 5. 2018, ve kterém je obsažen závazek stěžovatele hradit na výživu nezletilého částku
1 050 Kč měsíčně k rukám jeho babičky. Uvedený doklad rovněž obsahoval potvrzení opatřené
podpisem Z. H., kde je uvedeno, že dne 4. 5. 2018 obdržela jako výživné částku 1 300 Kč.
[13] Podle §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je rodinným příslušníkem občana
Evropské unie rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, o kterého skutečně pečuje.
[14] Nutno zmínit, že až do novely provedené zákonem č. 314/2015 Sb., znělo
toto ustanovení tak, že se jedná o rodiče „občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje
a se kterým žije ve společné domácnosti“. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015 Sb., změna
zákona o azylu, o pobytu a ochraně cizinců, PS 2015: tisk č. 463/0, „[u]stanovení §15a odst. 1
písm. b) reaguje na rozsudek Soudního dvora ze dne 19.10.2004 ve věci C-200/02, Zhu a Chen,
který se zabýval otázkou práva pobytu rodiče (příslušníka třetí země) nezletilého dítěte – občana Evropské unie
na území členského státu. Konkrétně jde o případ, kdy nezletilý občan Evropské unie je závislý na výživě
svého rodiče, který jej skutečně vychová. [...] Oproti dosavadnímu znění ustanovení §15a odst. 1 písm. b) zákona
o pobytu cizinců již není jako podmínka uvedena společná domácnost, neboť ta není výslovnou podmínkou
ani dle výše citovaného rozsudku. S ohledem na požadavek skutečné výchovy je akcentován faktický stav péče,
tj. skutečné výchovy nezletilého občana Evropské unie, přičemž není vyloučeno, aby za rodinného příslušníka byl
považován např. i rozvedený rodič, který se skutečně podílí na péči, resp. výchově dítěte. Nejde tedy o formální
či neexistenci existenci rodičovské odpovědnosti, ale o to, zda jí v daném případě rodič skutečně vykonává,
tedy zda se skutečně pečuje o dotyčné dítě.“
[15] Nejvyšší správní soud ve vztahu ke kasační námitce uvádí, že krajský soud nevyložil §15a
odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců tak, že by se o skutečnou péči jednalo pouze v případě
„svěření do péče“. Důvod, pro který krajský soud shledal, že nebyla naplněna podmínka skutečné
péče, byl ten, že stěžovatel žádným způsobem o nezletilého nepečoval. S tímto závěrem
se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, neboť toto zjištění odpovídá obsahu správního spisu.
Naopak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že by se o nezletilého zajímal, přispíval
na jeho výživu a byl v pravidelném kontaktu s jeho babičkou. Jednorázové uhrazení částky
1 300 Kč k rukám babičky před vydáním prvostupňového rozhodnutí nelze považovat
za skutečnou péči ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Kasační námitka
tak není důvodná. V této souvislosti lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 9. 2019, č. j. 4 Azs 238/2019 – 33, v němž soud dospěl k závěru, že rodič neprokázal,
že by o svého syna skutečně pečoval ve smyslu §15a odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
neboť ačkoliv hradil na syna výživné, jejich kontakt měl spíše formální povahu, a rodič se vídal
se synem toliko jedenkrát týdně.
[16] Co se týče druhé kasační námitky, Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně
konstatoval, že rozhodnutí o správním vyhoštění nemá povahu správního trestání, jde
o preventivní opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví, nikoli o sankci trestní povahy
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2005 - 52,
nebo rozsudek ze dne 25. 4. 2008, č. j. 4 As 24/2008 - 77). K takovému názoru se přiklonil
i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 4 Tz 11/2010, v němž shledal, že správní
vyhoštění za nelegální pobyt v ČR není „trestem“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 3. 2011, č. j. 2 As 6/2011 – 62). V rozsudku ze dne 29. 8. 2017,
č. j. 9 Azs 176/2017 – 26, Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: „Účelem trestu vyhoštění je zabránit
cizincům v dalším páchání trestné činnosti na území České republiky. Správní vyhoštění je zákonem definováno
jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby,
po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční
povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec
na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, ale preventivním správním opatřením,
který nesleduje represivní účel. Ke zcela shodným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva ve věci
Maaouia proti Francii (RoESLP 2000, 6; 267), kde výslovně uvedl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu
a vyhoštění cizinců nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky stěžovatele ani v nich nejde
o oprávněnost trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že je přijato
(pozn. případně i v rámci trestního řízení), nemůže změnit jeho preventivní podstatu. Samotné rozhodnutí
policejního orgánu o správním vyhoštění nelze proto považovat za potrestání ve smyslu čl. 6, 7 Úmluvy a čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože jde o pořádkové opatření, jehož účel je preventivní a nikoli represivní.“
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů s odkazem na konstantní judikaturu souhlasí
s tvrzením krajského soudu, že správní vyhoštění nepředstavuje „trest“ a moderace ve smyslu
§78 odst. 2 s. ř. s. tedy z principu nepřicházela v úvahu (srov. bod 16 rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 3 Azs 78/2017 – 45).
IV. Závěr a náklady řízení
[17] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[18] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné činnosti nevznikly.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti a žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Osoba zúčastněná
na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů řízení, které jí vznikly
v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. V tomto řízení však osobě zúčastněné
žádná povinnost uložena nebyla, osoba zúčastněná ani netvrdila, že by byl dán důvod zvláštního
zřetele hodný ve smyslu §60 odst. 5 s. ř. s., a proto ani ona nemá právo na náhradu nákladů
řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2019
JUDr. Petr Průcha
předseda senátu