ECLI:CZ:NSS:2019:6.AZS.203.2019:23
sp. zn. 6 Azs 203/2019 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Langáška (soudce
zpravodaj) a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Ing. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: O.
L., zastoupený Mgr. Kateřinou Lukáčovou, advokátkou, sídlem Reální 172/2, Ostrava,
proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, sídlem
Olšanská 2, Praha 3, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. července 2019
č. j. CPR-14752-3/ČJ-2019-930310-V236, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2019 č. j. 41 A 54/2019 - 17
takto:
I. Kasační stížnost žalobce se zam í t á .
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři zn áv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení případu
[1] Žalobce byl dne 26. února 2019 kontrolován hlídkou cizinecké policie. Z cestovního
dokladu žalobce vyplynulo, že na území Evropské unie vstoupil dne 22. září 2018. Jako držitel
biometrického cestovního pasu Ukrajiny mohl žalobce pobývat na území Evropské unie po dobu
90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů bez víza [čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) 2018/1806 ze dne 14. listopadu 2018, kterým se stanoví seznam třetích zemí,
jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích
zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni]. Žalobce od svého příjezdu
území Evropské unie neopustil, pobýval zde tedy déle než uvedenou dobu, zároveň neměl vízum
či jiné povolení k pobytu, a proto s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.
[2] Při výslechu žalobce uvedl, že do schengenského prostoru vstoupil naposledy dne
22. září 2018 přes Slovensko, asi před měsícem a půl přijel do České republiky. Je si vědom toho,
že zde pobývá neoprávněně. Přicestoval jako turista, nevěděl přesně, jak dlouho může na základě
svého cestovního dokladu zůstat. Neví, proč nevycestoval, chtěl si to tu prohlédnout. Rodinu
ani jiné závazky na území České republiky nemá, na Ukrajině má matku a sestru. Žádná překážka
mu v návratu na Ukrajinu nebrání, má kde bydlet i peníze na cestu.
[3] Rozhodnutím Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje (dále jen „správní orgán
prvního stupně“) ze dne 27. února 2019 č. j. KRPB-48204-18/ČJ-2019-060022-SV bylo žalobci
uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu
cizinců“), spojené se zákazem vstupu na území členských států Evropské unie po dobu jednoho
roku. Správní orgán prvního stupně konstatoval, že žalobce byl na základě výše citovaného
nařízení Evropské unie oprávněn pobývat v schengenském prostoru nepřetržitě
do 20. prosince 2018, od následujícího dne byl jeho pobytu neoprávněný. Podle informačního
systému policie žalobce dne 13. ledna 2019 přicestoval do České republiky a od tohoto data
zde pobýval bez víza, ač k tomu nebyl oprávněn. S ohledem na informace sdělené žalobcem
správní orgán prvního stupně shledal, že správní vyhoštění nepředstavuje nepřiměřený zásah
do soukromého a rodinného života žalobce.
[4] Odvolání žalobce proti rozhodnutí o správním vyhoštění zamítl žalovaný rozhodnutím
označeným v návětí.
[5] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného zamítl Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“)
v návětí označeným rozsudkem. Konstatoval, že bezproblémové chování žalobce samo o sobě
nebrání správnímu vyhoštění, jsou-li splněny zákonné podmínky pro jeho uložení. Přátelské
vztahy, které žalobce dle svých tvrzení na území České republiky navázal, nemohou vést k závěru
o nepřiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce v důsledku správního
vyhoštění. Námitky žalobce týkající se svobodné volby povolání a nedostatku pracovních
příležitostí na Ukrajině nepovažoval krajský soud za relevantní, neboť žalobce dle svých tvrzení
od posledního příjezdu do České republiky nepracoval a pouze si vyřizoval blíže nespecifikované
osobní záležitosti. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, že pobytová kontrola narušila právo
žalobce na nedotknutelnost obydlí. Krajský soud dále uvedl, že žalobce mohl na základě
svého cestovního dokladu pobývat v schengenském prostoru jen po omezenou dobu,
kterou překročil, a jeho další pobyt tak byl neoprávněný. Žalovaný nemohl zmírnit tvrdost
zákona udělením autonomního povolení k pobytu, neboť mu takové rozhodování nepřísluší.
Při stanovení délky zákazu vstupu žalobce na území členských států Evropské unie žalovaný
nevybočil z mezí správního uvážení.
II. Kasační stížnost a průběh řízení o ní
[6] Žalobce (dále též „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včas kasační
stížnost spojenou s návrhem na přiznání odkladného účinku. Namítal, že krajský soud
se dostatečně nevypořádal s namítaným porušením zásady materiální pravdy a nezjistil všechny
důležité okolnosti, které mají být zjišťovány z úřední povinnosti. Krajský soud dále dle názoru
stěžovatele nerespektoval, že stěžovatel se po celou dobu pobytu v České republice choval slušně
a bezproblémově, je zdravý, v produktivním věku, s dospělou osobností a má zájem o výkon
výdělečné činnosti. Krajský soud nezohlednil, že na Ukrajině je nedostatek pracovních
příležitostí, přičemž stěžovatel právě na území České republiky očekává lepší podmínky pro práci
a celkovou seberealizaci. Stěžovatel v České republice navázal několik přátelských vztahů, plánuje
si zde zařídit stálé bydlení pro sebe a svou rodinu a v budoucnu si zajistit řádné pracovní
povolení. Krajský soud se dostatečně nevypořádal ani s tím, že právo na svobodnou volbu
povolání je jako hospodářské, sociální a kulturní právo zaručeno Listinou základních práv
a svobod (dále jen „Listina“). Stěžovatel dále namítl, že na území České republiky nepobýval
neoprávněně a nebyl zaměstnán v pracovním poměru, České republice tak nemohla být
způsobena žádná újma.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvedl, že ve svém postupu
neshledal pochybení a má za to, že postupoval v souladu s platnou právní úpravou.
[8] Usnesením ze dne 23. října 2019 č. j. 6 Azs 203/2019 - 18 Nejvyšší správní soud zamítl
návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[9] Nejvyšší správní soud kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.
[10] Podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
do 30. července 2019, vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území [České
republiky] přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie,
a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území [České
republiky] bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu.
[11] Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem i se žalovaným, že stěžovatel naplnil
dispozici citovaného ustanovení. Jak vyplývá ze správního spisu a z výše provedené rekapitulace,
stěžovatel coby držitel ukrajinského pasu s biometrickými údaji vstoupil dne 22. září 2018
na území Evropské unie a až do pobytové kontroly provedené dne 26. února 2019 je neopustil.
Ukrajina je třetí zemí zařazenou do přílohy II k výše citovanému nařízení Evropského parlamentu
a Rady (EU) 2018/1806, a její státní příslušníci jsou tak osvobození od vízové povinnosti
při překračování vnějších hranic členských států pro pobyty, jejichž celková délka nepřekročí
90 dnů během jakéhokoli období 180 dnů (čl. 4 uvedeného nařízení), pokud jsou držiteli
biometrických pasů vydaných Ukrajinou v souladu se standardy Mezinárodní organizace
pro civilní letectví (jak vyplývá z poznámky pod čarou č. 7 k příloze II nařízení). Stěžovatel
tedy mohl na území Evropské unie pobývat nepřetržitě nejdéle po dobu 90 dnů od svého
příjezdu, tedy do 20. prosince 2018. Z policejních záznamů pak vyplývá, že stěžovatel do České
republiky přijel dne 13. ledna 2019. Tuto skutečnost stěžovatel potvrdil při výslechu (uvedl,
že přijel „asi před měsícem a půl“, výslech se konal dne 27. února 2019). Stěžovatel tedy na území
České republiky pobýval od počátku neoprávněně, neboť přijel až po uplynutí doby 90 dnů,
kdy mohl v Evropské unii pobývat na základě nařízení 2018/1806 bez víza.
[12] To, že stěžovatel nebyl v České republice zaměstnán, není pro posouzení rozhodnutí
žalovaného relevantní. Správní vyhoštění totiž bylo stěžovateli uloženo za neoprávněný pobyt,
nikoli za výkon práce bez povolení k pobytu či povolení k zaměstnání.
[13] Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit ani námitce stěžovatele, že krajský soud „nezjistil
všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž tyto skutečnosti by měly být zjišťovány především
z moci úřední, rozhodné okolnosti pak mají být zjišťovány zvláště svědčící ve prospěch i v neprospěch toho,
komu má být povinnosti uložena.“ Citovaný text je parafrází §50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád. Toto ustanovení a z něho vyplývající zásada vyhledávací se však uplatní pouze
ve správním řízení. Správní soudy při zjišťování skutkového stavu – nepřevezmou-li bez dalšího
skutkový stav zjištěný správním orgánem – vycházejí z důkazů navržených účastníky řízení [§52
odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. Mohou sice provést i jiné
než navržené důkazy, avšak zpravidla pouze v situacích, kdy jejich potřeba vyplývá přímo ze spisu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2017 č. j. 7 As 300/2016 - 21,
č. 3624/2017 Sb. NSS), a nesmějí přitom nikdy porušit princip rovnosti účastníků řízení
(srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2010 sp. zn. III. ÚS 1336/10,
U 7/57 SbNU 621). Břemeno tvrzení i břemeno důkazní nese žalobce a v tomto smyslu
tak správnímu soudu nelze přičítat odpovědnost za zjištěný skutkový stav (rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 7. ledna 2016 č. j. 7 As 307/2015 - 31).
[14] Stěžovatelově námitce by nebylo možné vyhovět, ani pokud by měl na mysli, že krajský
soud nesprávně posoudil žalobní námitku, že skutkový stav nebyl ostatečně zjištěn ve správním
řízení. Z obou správních rozhodnutí je zřejmé, že správní orgány vzaly v úvahu všechny
skutečnosti, které vyšly v řízení najevo (především ty, které stěžovatel uvedl při výslechu),
žalovaný se řádně zabýval i tvrzeními, jež stěžovatel uplatnil v odvolání. Stěžovatel evidentně
nesouhlasí se způsobem, jakým se s těmito okolnostmi žalovaný, respektive krajský soud
vypořádaly, tím však fakticky namítá nesprávné posouzení věci, nikoli nedostatečně zjištěný
skutkový stav.
[15] Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nelze rozhodnutí o správním vyhoštění
vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života
cizince.
[16] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že správní vyhoštění
nepředstavuje nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele. Stěžovatel
na území České republiky pobýval přibližně měsíc a půl, přičemž nikdy nespecifikoval,
co zde během svého pobytu dělal. Na Ukrajině má byt a žije tam jeho rodina. Blíže neurčené
přátelské vztahy, které stěžovatel dle svých tvrzení během pobytu v České republice navázal,
nelze považovat za dostatečně pevnou vazbu k území České republiky, aby bylo možné správní
vyhoštění stěžovatele označit za nepřiměřené. Ani stěžovatelovy plány do budoucna nelze
považovat za překážku vydání rozhodnutí o správním vyhoštění. Předmětem poměřování jsou
totiž dopady správního vyhoštění do aktuálního soukromého a rodinného života cizince,
nikoli jeho vliv na možný budoucí vývoj.
[17] Stěžovatel má sice pravdu, že právo na svobodnou volbu povolání je chráněno čl. 26
Listiny, toto právo však může být stejně jako všechna ostatní základní práva omezeno zákonem
(čl. 4 odst. 2 Listiny), navíc podle čl. 41 odst. 1 Listiny se ho lze domáhat pouze v mezích zákonů,
které čl. 26 Listiny provádějí. Jedním z takových zákonů je i zákon č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti, který v §89 odst. 1 a 2 stanoví, že cizinec může být přijat do zaměstnávání
a zaměstnáván, je-li držitelem platné zaměstnanecké karty, karty vnitropodnikově převedeného
zaměstnance nebo modré karty, popřípadě má-li platné povolení k zaměstnání vydané krajskou
pobočkou Úřadu práce a platné oprávnění k pobytu na území České republiky. Z toho vyplývá,
že stěžovateli nic nebrání v budoucnu usilovat o zaměstnání v České republice, musí
tak však učinit v mezích zákonů, které zaměstnávání cizinců upravují, což především znamená,
že musí získat povolení k pobytu a povolení k zaměstnání (či jednu z karet podle §89 odst. 1
zákona o zaměstnanosti).
IV. Závěr a náklady řízení
[18] Z výše uvedených důvodů neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
pročež ji ve smyslu §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Rozhodl tak bez jednání postupem podle §109
odst. 2 s. ř. s.
[19] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobce neměl úspěch ve věci, nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, nevznikly mu však žádné náklady nad rámec
obvyklé úřední činnosti, a náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2019
JUDr. Tomáš Langášek
předseda senátu